Víme, jak hodnotí 8 finálových prací z Fantastické povídky 2012 Marek Hofman

FOTO: Marek Hofman
Foto: Martin Peška, FANZINE.cz

FOTO: Marek HofmanZajímá vás, jak vidí 8 finalistů literární soutěže Fantastická povídka 2012 šéfredaktor našeho magazínu Marek Hofman? Přinášíme jeho hodnocení.

FOTO: Marek Hofman
Foto: Martin Peška, FANZINE.cz

Po několika radách a připomínkách spisovatele Josefa Pecinovského, který letos zasedl v porotě soutěže, přinášíme i názory šéfredaktora FANZINE.cz Marka Hoffmana.

Paroháč non plus ultra (Petr Stejskal)

Důkaz, že i vnitřní monolog hlavního hrdiny lze napsat čtivě. Ba co víc, zábavně. Korunu povídce nasazuje humorná pointa.

Myslím, ale jsem? (Jana Soukupová)

Po přečtení zůstává několik nezodpovězených otázek. Čtenář si může vybrat ze dvou alternativ. Anebo si vytvoří vlastní. Totiž zda autorka nechtěla na existenciálním problému robota ukázat, jestli my lidé také nežijeme jen jako stroje?

Zpackaná mise (Tomáš Řezníček)

Trochu obehraná variace na téma cizinec se má infiltrovat do neznámého prostředí, úkol ale zkazí, protože se zamiluje. Způsob, jakým autor příběh podává, ale čtenáře donutí povídku dočíst. Vše obohacuje potvrzení faktu, že žena – a obliny jejího těla – umí muži učarovat. A mimozemšťanovi také.

Věčný student (Michal Ozogán)

Povídka začíná slibně. S nádechem vlivu páně Pratchetta. Nadšení však klesá stejně jako množství humoru. Ani konec celkový dojem nevylepší. Ten navíc kazí i chybičky a překlepy. Nápad to byl dobrý, zůstal ale napůl nevyužitý.

Země zaslíbená (Petr Klepal)

Sci-fi o propagandistických metodách a potřebě nalhávat si naději v lepší zítřky. Negativita z povídky přímo prýští. Nevyřešení konec příběhu trochu ubírá, autor nenabízí řešení. Na druhou stranu si však čtenář může položit otázku, jak by se v hrdinově situaci zachoval on.

Ten, který zpíval s bohem (Dominik Pavlíček)

Lyrický text, jehož alfou a omegou je fakt, že si jej každý čtenář interpretuje jinak. Surrealistická povídka patrně nesedne každému. Dá se u ní zauvažovat, ale z paměti se nejspíše rychle vytratí.

V pravé poledne (Martin Stručovský)

Prakticky jde o western s minimálním množstvím fantastických prvků. Možná by neškodilo trochu je rozvést. Co se řemeslné stránky týče, je vidět, že autor už má něco napsané a ví, jak se textu zhostit. Čtenáře potěší i zmínka o dilematu, kterým se zabývala i Agatha Christie ve Vraždě v Orient-expresu. Skvělé je, že k němu hrdina povídky přistoupil po svém, zcela nepoirotovsky.

Polarity (Filip Poláček)

Čtenář se v této povídce naprosto ztrácí. Pravděpodobně se v ní ztratil i autor, když ji psal. Kromě haprující vnitřní logiky kazí příběh i výstavba textu. Řada dlouhých souvětí prosí o rozdělení. Došlo by tak alespoň k tomu, aby se povídka lépe četla.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Martin Peška
Autor je šéfredaktorem magazínu TOPZINE.cz. V Praze vystudoval sociální a mediální komunikaci a v Olomouci žurnalistiku. Od roku 2008 působil v PR, kterému se věnuje jakožto nezávislý konzultant dodnes. Jeho velkou vášní je vlastní sbírka pivních sklenic.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.