V knize Jantar a popel od Margaret Weisové se i do světa DragonLance vetře upíří kult

!Ukázky z knih!Jantar a popel je prvním dílem nové trilogie ze světa DragonLance Temný učedník, která úzce navazuje na Válku duší. Přečtěte si z něj ukázku.

Ilustrace na obálce knihy Jantar a popel, autor: Matt Stawicki

Mina se připravila na smrt a prudce bodla nožem.

Smrt ji pobaveně pozorovala.

Čepel se proměnila ve vosk a téměř vzápětí začala v horkém slunci tát. Teplý vosk jí kanul mezi prsty. Mina na něj hleděla, ohromeně a nechápavě. Zvedla oči a pohlédla bohu do očí.

Nohy se jí třásly. Síla ji opustila. Klesla na kolena, svěsila hlavu do dlaní. Už boha neviděla, ale slyšela jeho kroky, jak přicházejí blíž a blíž. Dopadl na ni jeho stín, zastřel žhavé slunce. Zachvěla se.

„Dovolte mi zemřít, Pane Chemoši,“ zamumlala, aniž zvedla zrak. „Prosím. Chci jen odpočívat.“

Slyšela skřípění jeho kožených bot, cítila, jak se pohybuje, kleká si k ní. Voněl myrhou a Mina si vybavila vonné oleje, vylévané na pohřební hranice, aby překryly puch škvařícího se masa. S pižmovou vůní se mísil matný, sladký nádech vůně lilií a růží, povadlých a křehkých jako okvětní lístky poupat lisovaných v knize života. Jeho ruka se dotkla jejích vlasů, uhladila je. Pak se přesunula od vlasů k tváři a dotek ji chladil na sluncem spálené kůži.

„Jsi unavená, Mino,“ řekl Chemoš. Cítila na líci měkký, teplý dech. „Potřebuješ spánek. Spánek, ne smrt. Jen básníci si je pletou.“

Laskal jí tvář dlaní, hladil jí vlasy.

„Ale vy jste pro mě přišel, Pane,“ tlumeně namítla Mina, zatímco se uvolňovala pod jeho dotekem, tála jako voskový nůž. „Jste Smrt a přišel jste pro mne.“

„Ano. Ale nechci tě mrtvou. Potřebuji tě živou, Mino.“ Dotkl se rty jejích vlasů.

Dotek boha může být lidský, pokud si to bůh přeje. Ten Chemošův probudil v Mině touhy a pocity, jaké nikdy dřív nezakusila. Královna chránila Minu, panenskou tělem i duší, před touhami, neboť si nepřála, aby jejího vyvoleného učedníka rozptylovaly slabosti těla.

Teď Mina poznala touhu, cítila, jak se v ní rozhořívá.

Chemoš jí vzal hlavu do rukou a pomalu jí sjel dlaní ke krku. Přejel prsty místo, kam se měl zabodnout nůž. Byl to ostrý, chladný a spalující dotek. Mina se zachvěla bolestí, hořkou a povznášející zároveň.

„Cítím tlukot tvého srdce, Mino,“ řekl Chemoš. „Cítím teplo tvého těla, tep tvé krve.“

Mina nerozuměla zvláštním pocitům, které v ní probouzely jeho doteky. Tělo ji bolelo, ale byla to příjemná bolest. Přála si, aby nikdy neskončila. Přitiskla se k němu. Její rty vyhledaly jeho a on ji políbil, pomalu, jemně a dlouze.

Pak se od ní odtáhl a pustil ji.

Mina otevřela oči. Pohlédla mu do očí, temných a prázdných jako moře, na němž kdysi procitla a zjistila, že je sama.

„Co mi to děláte, Pane?“ vykřikla, náhle vyděšená.

„Přivádím tě k životu, Mino,“ odpověděl Chemoš a shrnul jí vlasy z čela. Bílé krajky se jí otřely o obličej, kořeněná vůně myrhy jí naplnila nozdry. Ležela na zemi na zádech a toužila po jeho doteku.

„Ale vy jste Smrt,“ dohadovala se zmateně.

Chemoš jí políbil čelo, tváře, hrdlo. Rty se přesunuly k dolíčku pod krkem.

„Navštívil tě tady nějaký jiný bůh, Mino?“ zeptal se. Dál ji laskal, ale hlas se změnil, zostřil.

„Ano, někteří ano, Pane.“

„Co ti chtěli?“

„Někteří mě přišli zachránit. Někteří kárat. Někteří potrestat.“

Otřásla se, ale jeho stisk zesílil a ukonejšil ji.

„Slíbila jsi něco někomu z nich?“ zeptal se. Ostří v jeho hlase zesílilo.

„Ne. Nikomu, můj pane. Přísahám.“

Byl potěšen. „Proč ne, Mino?“ zeptal se a na rtech mu pohrával úsměv.

Mina ho vzala za ruku a položila si ji na prsa, přes tlukoucí srdce. „Chtěli mou víru. Chtěli mou věrnost. Chtěli můj strach.“

„Ano?“

„Nikdo z nich nechtěl mě.“

„Já chci tebe, Mino,“ řekl Chemoš. Nechal svou dlaň na jejích prsou, cítil, jak její srdce zrychluje. „Učiň mě pánem všeho. Učiň mě pánem svého života.“

Mina mlčela. Vypadala utrápeně a nejistě se zavrtěla pod jeho dotekem.

„Řekni upřímně, co máš v srdci, Mino,“ řekl. „Neurazím se.“

„Zradil jste ji,“ obvinila ho nakonec.
„Takhisis zradila nás, Mino,“ káravě odvětil Chemoš. „Zradila tebe.“

„Ne, můj pane,“ protestovala Mina. „Ne, řekla mi pravdu.“

„Lži, Mino. Samé lži. A ty to víš.“

Mina zavrtěla hlavou a pokusila se vyprostit z jeho sevření.

„Vědělas, že ti lhala,“ řekl Chemoš neúprosně. Držel ji v sevření, přitisknutou k zemi. „Nakonec jsi to věděla. Bylas ráda, že ji ten elf zabil.“

Mina zvedla ruce, jantarové oči se zadívaly na draka. „Vaše Veličenstvo, vždycky jsem vás obdivovala, uctívala vás. Zaslíbila jsem svůj život službě a stojím zde připravená dodržet slib. Mou vinou jste ztratila tělo, které jste měla obývat. Nabízím vlastní. Vezměte si můj život. Použijte mě jako svou nádobu. Tím dokážu svou víru!“

Královna Takhisis byla krásná, avšak její krása byla mocná a strašlivá na pohled. Tvář měla chladnou jako zmrzlé jižní pustiny, kde člověk v okamžiku zahyne, kde mu dech zamrzne v plicích. V očích hořely plameny pohřební hranice. Nehty byly drápy, vlasy byly dlouhé, drsné vlasy mrtvoly. Zbroj byla černý oheň. U boku měla meč neustále poskvrněný krví, meč, jenž odděloval duše od těla.

Mina vykřikla, žalostně a rozhněvaně zakvílela. Zmítala se v sevření Smrti.

Takhisis sáhla po Minině srdci, aby si ho přivlastnila. Takhisis sáhla po Minině duši, aby ji vyrvala z těla a odhodila do zapomnění. Takhisis sáhla po Minině tělu, aby ho zaplnila vlastní nesmrtelnou podstatou.

„Připusť to, Mino.“ Chemoš ji držel pevně, nutil ji dívat se mu do očí. „Doufalas, že ji pro tebe někdo zabije.“

Elfský král držel v ruce ulomený kus dračího kopí. Vrhl kopí, vrhl ho silou své bolesti a viny, silou svého strachu a lásky.

Kopí Takhisis zasáhlo a zabořilo se jí do hrudi.

Šokovaně pohlédla dolů a spatřila kopí, které jí trčelo z hrudi. Zvedla prsty k jasné, černé krvi prýštící ze strašlivé rány. Zavrávorala a začala padat…

„Zabila jsem toho elfa vlastníma rukama,“ vykřikla Mina. „Má královna mi zemřela v náruči. Dala bych…“

Mina zarazila proud slov, uhnula očima před Chemošovým pronikavým pohledem a odvrátila hlavu.

„Dala bys Takhisis vlastní život? Dalas jí svůj život, Mino, když jsi bojovala s Malys. Takhisis tě přivedla zpátky z vlastních, sobeckých důvodů. Potřebovala tě. Kdyby tě nepotřebovala, nechala by tě proklouznout mezi prsty jako pouhý prach a popel. A nakonec měla tu drzost obvinit tě z vlastního pádu.“

Mina v jeho sevření ochabla.

„Měla pravdu, můj pane.“ Pod víčky se jí sbíhaly slzy hanby. „Její smrt je moje selhání.“

Chemoš odhrnul stranou rozcuchaný pramen rusých vlasů, aby jí viděl do tváře. „A když zemřela, jistá část tebe byla ráda.“

Mina zasténala a odvrátila tvář. Chemoš jí uhladil slzami zmáčené vlasy, otřel jí oči.

„V tomhle údolí tě nedrží věrnost královně. Drží tě tu vina. Vina tě uvěznila. Vina je tvým žalářníkem. Vina se málem stala tvým katem.“

Položil jí obě ruce na obličej, nahlédl hluboko do jantarových očí.

„Nemáš důvod cítit vinu, Mino. Takhisis si svůj osud přivodila sama.“

Jeho hlas teď zněl měkce a konejšivě. „Je pryč stejně jako Paladin.“

„Paladin…“ zašeptala Mina. „Má přísaha, že pomstím královninu smrt… pomstím se jemu, elfům…“

„A ty ji dodržíš,“ slíbil Chemoš. „Ale ještě ne. Ne teď. Musíš si připravit cestu. Vyslechni mě, Mino, pochop. Oba velicí bohové jsou teď pryč. Zůstává jeden – jejich bratr Gilean, bůh Knihy, bůh pochybností a nerozhodnosti. Stojí s vahami, světlo v jedné ruce, tmu ve druhé. Bez ustání je váží, aby si byl jistý, že se jazýček nevychýlí.“

Mina na něj uchváceně hleděla. Teď nemluvil k ní, mluvil k sobě.

„Marná snaha,“ řekl Chemoš a pokrčil rameny. „Váhy se převáží. Musí, neboť panteon teď není vyrovnaný. Gilean ví, že neudrží rovnováhu navždy. Vidí vlastní pád a bojí se. A já vím, co je převáží.“

„Smrtelníci,“ řekl Chemoš a vychutnával si to slovo. „Smrtelníci jsou tím, co vychýlí váhy. Smrtelníci jako ty, Mino. Smrtelníci, kteří přicházejí za bohy z vlastní svobodné vůle. Smrtelníci, kteří plní naše rozkazy, ne ze strachu, ale z lásky. Takoví smrtelníci dají svým bohům moc, ne naopak, jak to bývalo v minulosti. Proto si nepřeji tvou smrt, Mino. Proto tě chci živou.“

Přiblížil ústa k jejím rtům. „Služ mi, Mino,“ řekl tak tiše, že neslyšela slova, ale cítila, jak ji pálí na kůži. „Dej mi sebe. Dej mi svou víru. Svou věrnost. Svou lásku.“

Mina se chvěla nad vlastní troufalostí, v obavách, že ho rozhněvá, ale uvažovala nad tím, co jí řekl o moci smrtelníků v tomto Věku smrtelných. V duchu viděla zlaté váhy, které drží Gilean, tak pečlivě vyvážené, že stačí zrnko písku, aby se zachvěly.

„A pokud vám dám svou lásku, co mi dáte na oplátku?“ zeptala se Mina.

Chemoše otázka nerozhněvala. Naopak, vypadal potěšeně.

„Nekonečný život, Mino,“ řekl jí. „Věčné mládí. Nezkaženou krásu. Za pět set let ode dneška budeš stejná jako teď.“

„To je skvělé, můj pane, ale…“ odmlčela se.

„Ale tebe nic takového nezajímá, že?“

Mina zrudla. „Omlouvám se, pane. Doufám, že jsem vás neurazila.“

„Ne, ne. Neomlouvej se. Chceš ode mě to, co ti Takhisis nechtěla dát. Dobrá. Dám ti to, co tě zajímá – moc. Moc nad životem. Moc nad smrtí.“

Mina se usmála a uvolnila se. „A budete mě milovat?“

„Jako tě miluji nyní,“ slíbil.

„Potom vám dám sebe, můj pane,“ řekla, zavřela oči a zvedla rty k polibku.

On však nebyl plně připravený vzít si ji. Ještě ne. Políbil ji na víčka, nejdřív na jedno, potom na druhé.

„Teď spi, Mino. Spi hluboce a beze snů. Až procitneš, procitneš do nového života, do života, jaký jsi nikdy nepoznala.“

„Budete se mnou?“ zašeptala.

„Navždy,“ slíbil Chemoš.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.