Únorová Ikarie: Přesilovka světové sci-fi

ikarie-2010-2-perexNa stránkách únorové Ikarie převládají světoví autoři, vlastně jen Američané, oproti českým v poměru 4:2. Znamená to však, že máme méně kvalitní zástupce? Zkusme se na to podívat více z blízka.
ikarie-2010-2
Světová sci-fi

Prvním skórujícím je Jack Skillingstead, který nasazuje na čtenáře již několikrát použité téma časové smyčky. Život v konzervě sleduje jeden den dívky Kylie, jež má za úkol zlikvidovat zdroj této smyčky, nacházejícího se v Seattlu. V jejím snažení jí pomáhá náhodný kolemjdoucí Toby. Autor pomocí něho na několika stránkách zaměřuje pohled na normální věci a činnosti nám denně známé očima dívky, která o tom jen slyšela. Její hlavní úkol na základě těchto požitků běžného dne ustupuje poněkud do pozadí. Děj má slušný spád, čtení je příjemné a pointa se tváří nečekaně, i když po přečtení si můžeme pokývat hlavou, jak jsme konec odhadli správně.

Jako druhý boduje známý Mike Resnick. Jeho dílko není pro přesvědčené ateisty, protože se snaží nahlédnout do robotovy víry v Boha. Ctihodný otec Edward Morris dostal nového služebníka – robota. Ten je nezvykle zvídavý právě ohledně otázky Boží existence. Jeho technické myšlení se snaží pochopit věci ve víře brané jako axióm, a právě jeho nový pán se mu je snaží přiblížit a zkouší ho v tomto směru vychovávat. Posléze všichni narazíme na očekávanou situaci starou jako samotné umělé bytosti – Může mít robot duši? Článek víry to naštěstí neřeší, pěknou formou dává možnost, ať si to každý určí sám. Pokud přeci jen tuto povídku přečte opravdový bezvěrec, zajisté ho potěší závěr, kde okolnosti donutily ctihodného otce přestat se svým povolání, či chcete-li, posláním.

Když se vám líbí, co vidíte: Dokument. Takovým stylem psané povídky jsou většinou zmatené, těžko se v nich orientuje a ve finále nic neřeší. Tedu Chiangovi se však povedlo udržet celistvost svého dokumentu, který píše jednak ve formě vyprávění hlavní postavy Tamery Lyonsové, druhak odbornými články a komentáři dalších lidí. Při čtení nemáme pocit, že nestačíme sledovat, kdo momentálně hovoří a v jaké fázi je osud naší hrdinky. Vše je hezky přehledné a my se můžeme zvesela přiklánět k jednomu či druhému názoru. Okolo čeho se vlastně celé to dění točí? Představte si, že můžete mít zařízení upravující zrakové vjemy tak, že všechny lidi vidíte, jak by vypadali po plastické operaci. Ošklivost nevnímáte, extrémně krásné lidi vidíte jako obyčejné. Zdá se to idylické, zejména s ohledem na společnost, jež upřednostňuje krásné ženy? Spoustu názorů si lze přečíst v právě Ikarii.

Že by to nejlepší nakonec? Nevím. Robert Silverberg nás zavádí na cizí planetu, kde se pěstují stromy kvůli haluciogenní šťávě ze svých plodů. Nejsou to jen tak obyčejné stromy, ačkoliv mají všechny charakteristiky obyčejných dřevin. Hlubokou síť kořenů, rozsochaté koruny, mrštné větve. Od normálních se liší jak svým ovocem, tak i trávicím traktem uzpůsobeným k jedení masa, ale hlavně mají svou osobnost a možná i duši. Zen Holbook je farmářem, vlastnícím rozsáhlou plantáž těchto rostlin, a my ho potkáváme na prahu jeho krize. Sad byl napaden rzí ničící právě tyto stromy. Jediné, co může dělat, je sad vypálit. Jenže může se toho dopustit na myslících tvorech, které má rád a jimž dal dokonce jména? Aby to nebylo úplně jednoduché, přebývá u něj na návštěvě jeho patnáctiletá neteř, která si tyto stromy velmi oblíbila. Zuby stromů se čtou velice pěkně, povídka má spád, idylku i napětí, spolupráci i zradu. Skvostný závěrečný touchdown Američanů.

Česká sci-fi

Na domácí straně bojují dva borci ze stáje soutěže Ikaros. Sice nejdelší, v tomto utkání bohužel nejslabší povídku má Miroslav Hokeš. Jeho Město, které neodešlo líčí osud Glajp-Šaglan, léčitelky, jež se nám představuje vlastní smrtí a pak se pohybuje v poněkud přízračném světě. Asi s tím nebude každý souhlasit, ale opět se objevuje text působící lehce zmateně. Nějaké postavy se objeví zcela zbytečně, jiné, důležité, se z ničeho nic vynoří. Z nedostatku postav začíná hovořit dopravní prostředek; a proč se některé věci dějí, čtenáři není příliš jasné.

To hned další Ira di dio (aneb z latiny Metla boží) je zcela jiná káva. Roland, jeden z pomocníků ctihodného legáta, je přítomen u jednání o budoucnosti. Katolíci se snaží dostat odbojnou skupinu Husitů pod svá ochranná křídla, ti se samozřejmě brání. Dost úspěšně. Křížové výpravy, jež je měly zničit, je posílily, a tak to momentálně zkouší jinak. Roland zde zažívá rozpolcení, protože jeho víra je podlomena několika důležitými rozhovory. A navíc samozřejmě přichází na scénu i půvabná dívčina Johanka. Podobná témata jsme sice již číst mohli, některé věci se však neomrzí. Husitství posazené do kosmického věku, nemůže českého čtenáře, ovlivněného Jiráskem, nechat chladným. Kterak se chrabří vojáci za zpěvu slavného chorálu Ktož sú boží bojovníci brání uzurpátorům papeženeckým, používajíce k tomu zmodernizované palcáty a řemdichy, a přitom řešící start rakety, toť lahůdka kterou si náš čtenář zajisté vychutná. Jiří Mazurek položil laťku velice vysoko. Co myslíte, jak to dopadlo? Ne, ne, Lipan se nedočkáte.

Ostatní

Z publicistiky vypíchneme tři zajímavosti. Poprvé je to článek Martina Fajkuse, erudovaně líčící historii Dragonlance. Pro ty, kdo o tom nikdy před tím neslyšeli, je to druh RPG hry, která přerostla sama sebe (citováno). I tomu, komu to nic neřekne, se článek pravděpodobně bude líbit. Druhá věc následuje téměř okamžitě – Petr Kotrle shrnuje život a dílo Roberta Holdstocka, jež nás bohužel opustil v listopadu loňského roku. Můžeme si přečíst přehled jeho vydaných děl i biografii. Čtenář může jen litovat, že toho nenapsal víc, ale hlavně že ho nepoznal osobně, poněvadž u takového člověka by to za to stálo. Třetí je Fantastika v říši not. Zejména metalisti by to měli mít za povinnou četbu. Pavel Žďárek odborně probírá motivy sci-fi a fantasy v hudbě, obšírně a čtivě vypichuje kapely, které se nám tu projevily, ať už muzikou nebo i vizáží (za všechny viz. kapelu KISS).

A jsou tu média. Filmfaroniáda nás seznámí s The box, potěší nepřátele sladkých dívčích recenzí na Nový měsíc a kupodivu lehce propere Avatar. Z knih by se nám dle recenze mohla líbit kniha Mágové od Leva Grossmana a Celebrity  Ondřeje Neffa. Zajímavě se tváří i 13. hodina od Richarda Doetscha se strojem času do kapsy, i když šťouralové tam velmi pravděpodobně najdou spoustu nelogičností. A pro milovníky hororů tu máme Pokoj číslo 13, sbírku povídek od autorů slovutných jmen.

Ale to vše zastiňuje hlavní pecka – Muriel a oranžová smrt, komiks téměř legendární, od Káji Saudka a Miloše Macourka. Je jasné, že toto neocení všichni, milovníci nejbrakovější literatury však zcela jistě právě jásají. Konečně jsme se dočkali.

A to je na únor vlastně vše. Utkání česká versus americká sci-fi skončilo v podstatě nerozhodně, pokud nepočítáme zmínku o Muriel. Na počet nám vede zahraničí, ale kvalita v povídkách je to, co nás čtenáře hlavně zajímá.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.