Ukázka ze Zrození zimy Briana Ruckleyho

brian-ruckley-zrozeni-zimy-perexČeská nakladatelství na domácí trh s fantastikou začala zase pouštět nové a dosud neznámé autory ze zahraničí. Dělá to tak Triton nebo Laser-books a v poslední době se do podobných vod vrhnul i Fantom Print, aktuálně se zajímavou debutovou fantasy knihou skotského spisovatele Briana Ruckleyho, Zrození zimy, první částí trilogie The Godless World. My vám právě teď přinášíme ukázku z tohoto tři roky starého díla.

brian-ruckley-zrozeni-zimy

Lekan Tirane dar Lannis-Haig běžel tak rychle jako ještě nikdy. Děs a hrůza poháněly jeho bolavé nohy neochvějně vpřed. Řítil se lesem, jako by měl v patách smečku vlků, skákal přes kořeny, klopýtal a zase se narovnával. Prodíral se ostružiním, které mu trhalo oblečení. Z křoví před ním vyrazilo jakési velké zvíře, vylekané jeho divokým útěkem. Sotva si toho všiml. Strach z toho, co měl za zády, ho drtil jako údery obřího kladiva.

Snášel se soumrak. Les brzy pohltí tma, a to bude jeho konec, protože pronásledovatelé potřebují světlo mnohem méně než on. Přesto v něm stále plápolala jiskřička naděje. Netušil, kde je nebo jak velkou vzdálenost uběhl, ale věděl, že cesta z Kolglasu do Drinanu už nemůže být daleko. Kdyby se mu podařilo k ní dostat, snad by narazil na poutníky, ochotné mu přispěchat na pomoc. I kdyby ale tudy právě žádní neprocházeli, stále existovala šance, že se i sám dostane po rovné a známé cestě do bezpečí Kolglasu. Město musí ležet jen pár mil severně. Současně mu ale právě toto vědomí nahánělo ještě větší hrůzu – znamenalo to totiž, že jeho nepřátelé lační po lidské krvi tak, že se odvažují i do těsné blízkosti kolglaské pevnosti, hemžící se vojáky. Lesní rasa si nepočínala tak neohroženě, ba sebevražedně, celá léta.

Když se Lekan včera vydával do lesa, aby ke svátku Zrození zimy ulovil zvěř na rodinný stůl, ani ve snu ho nenapadlo, že by mohl narazit na něco nebezpečnějšího než na divočáka nebo na medvěda. Kyrininové se v oblasti Kolglasu ukázali naposledy za časů jeho děda, a i když bylo známo, že jejich tlupy podnikají nájezdy do anlanských lesů na východě, tady k žádným potížím nedocházelo, snad s výjimkou několika koní ukradených ze samot poblíž Drinanu.

Když k tomu došlo, stál právě pod velkým jasanem a se zadrženým dechem a v naprosté tichosti pátral po stopě jelena, kterého už víc než půl míle pronásledoval houštím i mlázím. Jeho pozornost upoutal jemný otisk v půdě, a tak se sehnul, aby se podíval zblízka. Ten zvuk byl tak náhlý a nečekaný, že zprvu nedokázal určit jeho původ, a když pak spatřil šíp, zabodnutý do kmene stromu, zdráhala se jeho mysl uvěřit tomu, co bylo nasnadě – že má před sebou bez jakýchkoliv pochybností kyrininský dřík. V příští vteřině už ovšem odhodil luk a toulec na zem, jediným pohybem si strhl ze zad batoh, aby se zbavil zátěže, a dal se na útěk. Kromě šípu samotného, kromě jeho svištění a tupého nárazu do dřeva, nic neviděl ani neslyšel. Přesto věděl, že jsou za ním, a to zatraceně blízko. Jedinou spásou mu mohla být síla a rychlost vlastních nohou.

Proběhl kolem velkého, sukovitého dubu, který mu připadal povědomý. Nezavítal do těchto míst už velmi dlouho, ale byl si jist, že je to strom, na který lezl jako chlapec. Jestli měl pravdu, nemohla být silnice, vytoužená cesta do bezpečí, dál než nějakých dvě stě, tři sta kroků. To vědomí vlilo do jeho unavených svalů novou sílu, takže se řítil vpřed ještě rychleji. Jiskřička naděje zaplápolala jasněji.

Neucítil bolest, jen tupou ránu mezi lopatky, jako by ho někdo zasáhl kamenem. Žádnou bolest, jen nohy se pod ním podlomily, takže padl tváří do nánosu vlhkého listí. Zaryl prsty do země a pokusil se vstát. Nohy ho neposlechly. Sáhl dozadu a snažil se nahmatat šíp, vězící mu v zádech. Něco se mu dralo do hrdla.

Pak ho někdo hrubě popadl za paži a obrátil. Šíp se zlomil a páteří a hrudní kostí mu projela strašlivá bolest. Vykřikl a zavřel oči. Když je zase otevřel, čekalo ho poslední překvapení. Závojem slz nespatřil bledou tvář Kyrinina, jak očekával. Místo toho se setkal pohledem s příslušnicí vlastní rasy – černovlasou ženou, oděnou do tmavé kůže a s mečem upevněným křížem přes záda.

„Lesní rasa tě postřelila, ale smrtelný úder ti zasadí opravdový nepřítel,“ řekla s drsným, hrubým přízvukem, který Lekan nedokázal zařadit.

Za jejími zády se shromažďovaly další postavy. Lekan je viděl jen nezřetelně. Bojovnice jediným plynulým pohybem tasila meč. Pak si všimla zmatku v Lekanových očích.

„Měl bys vědět, proč umíráš,“ řekla. „Tak tedy slyš. Přišly si pro vás Děti Stovky, pro vás všechny. Klany Černé stezky si vezmou, co jim náleží, a tam, kam se nyní vydáváš, tě budou brzy následovat všichni z Lannis-Haig.“

Lekan pohnul rty, z úst mu ale nevyšel ani hlásek. Pak dopadla rána a on se ponořil do Temného spánku.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.