Ukázka z Mystika Gail Z. Martinové

gail-z-martin-mystik„Lidé nebyli stvořeni k tomu, aby chodili po zdech jako mouchy.“

Obálka knihy
Obálka knihy

Soterius se usmál a začal vybalovat obsah vaku. Dvě velké a těžké role provazu spadly na zem. Jak je Soterius začal rozvinovat, všiml si Martris dvou šplhacích postrojů z kožených přezek a úchytů. Do jednoho z nich se voják nasoukal a druhý podal princovi. „Pomoz mi s tím, ano?“ zasyčel.

„A teď co?“ zeptal se Carroway skepticky. „Lidé nebyli stvořeni k tomu, aby chodili po zdech jako mouchy.“

„U nás doma tak po zdech šplhají všichni,“ poučil ho Soterius.

„Úplně všichni?“ neodpustil si Martris.

„No tak dobře, většinou jenom horalové, protože skály tam jsou tak strmé, že by se jinak nikam ani nedostali. Ale máme tam fakt hodně horalů a fakt hodně skal, takže to je vážně skoro každý!“ odpověděl Soterius. „A pomozte mi tohle ukotvit, než nás tu někdo načapá. Jestli mám dostat další kázání od Zachara, tak si ho chci aspoň zasloužit.“

„Máš opravdu zvláštní koníček,“ zamumlal Carroway, zatímco připevňoval lano ke kotvě.

„To od člověka v rubáši, co se živí děláním duchů z kouře, vážně sedí. V takovém případě to beru jako kompliment,“ vrátil mu to Soterius okamžitě. Teď když se postaral o vlastní postroj, obrátil pozornost k Martrisovi a důkladně prověřil pevnost kožených přezek i úchytů. Když byli oba spokojeni se stavem výbavy, připevnili lana ke kovovému kruhu zapuštěnému pevně do kamenné zdi blízko krbu. Soterius otevřel jedno z oken a vyklonil se ven, aby se rozhlédl po okolí. Posadil se na široký kamenný parapet, přehodil nohy přes okraj do prostoru a zadíval se na dlažební kameny čtyři patra pod sebou. Tohle byla nejvyšší část hradu, s nejnižšími podlažími vytesanými přímo do útesu, na kterém palác stál.

Nejstarší části Shekerishetu byly vytesány přímo z útesu před téměř pěti sty lety. I díky tomu se starý hrad stal nedobytnou pevností, hranatou a protkanou cimbuřím a střílnami pro lučištníky. Další generace margolanských králů pak k původní stavbě přidávaly nová křídla a věže, až se dnešní Shekerishet roztáhl přes celý kopec ke skalnatým úbočím a jeho mohutný stín padal na město i farmy dole.

S úšklebkem na rtech poplácal Soterius parapet, aby se k němu Martris připojil. Ten musel napřed potlačit pocit silné závrati, když se vyklonil a podíval dolů.

„Tak jdeme na to.“ Soterius se odstrčil a ve vzduchu se chvíli otáčel, až se nakonec ustálil v poloze zády k nádvoří a s nohama zapřenýma o zeď.

„Měli jsme ti na záda namalovat terč, pak bys byl pro lučištníky ještě o něco snadnější cíl,“ syknul Carroway.

„Fakt sranda,“ zamumlal Soterius. „Hlavně měj pořád po ruce ten svůj prapor, Trisi. Kdyby náhodou někdo dělal potíže.“

Princ si poklepal na kapsu, kde měl malou zástavu pro králova druhého syna, která měl sloužit k jeho snadné identifikaci v bitevní vřavě, ale dnes ji chtěl použít pro případ, že by si jich všiml nějaký strážný. Její rozvinutí mělo zdržet palbu na dost dlouho, aby je někdo stihnul poznat.

„Tak dobře, Trisi. Jsi na řadě.“

Martris ztěžka polknul a sklouznul z římsy. „Právě jsem si vzpomněl, jak moc nesnáším výšky.“ Zprudka zalapal po dechu, chvíli se otáčel v chladném podzimním vzduchu a bojoval s touhou zavřít oči. Věděl ale, že ho přátelé sledují, a tak jenom pokýval, že je připravený.

Soterius započal pomalý sestup po hladké kamenné stěně. Martris ho následoval a cestou stále bojoval s nutkáním škubat za lano a přesvědčovat se tak o jeho upevnění. I když se s přítelem za dobrého počasí často věnoval slézání okolních útesů, nebyl venku od konce léta a začal ve svalech odvyklých námaze pociťovat pálení.

Bylo chladněji, než čekal, a mrazivý vzduch ho štípal do tváří. Mrknul na Soteria, ale strážný se jen zasmál, když mu poryv větru vrhl dlouhé černé vlasy do tváře. Kdyby se král právě teď podíval z jednoho ze svých oken, tak by měli co vysvětlovat. Ale to bylo součástí kouzla Duchovnic. Téměř všechno se dalo omluvit ve jménu nočních veselic.

Jak se blížili k oknům v druhém patře, začal se Martris mračit. V okně zahlédl světlo, podivnou, jemně pulsující rudou záři, která nevypadala jako plamen a vycházela přímo z Foor Arontalovy pracovny. Soterius ignoroval princův znepokojený pohled a pokračoval dál.

Martris se přesunul blíž k oknu a ihned pocítil důvěrně známé brnění, oznamující blízkou přítomnost magie. Tohle ale bylo cítit přece jenom jinak než babiččina moc, pomyslel si, zatímco se mu dech srážel v chladném vzduchu v páru. Dokonce i tady, na délku paže od okna, vnímal auru děsu, která ho málem obrátila na útěk. Pokračoval ale dál, i když zlověstný pocit začínal být téměř hmatatelný, a i když mu v cestě nebránila žádná fyzická překážka, měl neustále sílící pocit, jako kdyby se prodíral hlubokou, ledově chladnou vodou.

Překonávaje strach se Martris přinutil vyklonit do okna a podívat se dovnitř. Komnata byla potemnělá, ale uhlíky v krbu vydávaly dost světla, aby rozpoznal nádheru čarodějovy pracovny. Kalichy, obřadní dýky, motouzy ze všech možných materiálů, věštecká koule a kosti, předměty obecně k věštění a svazky sušených bylin bojujících o místo s flakonky prášků a lektvarů. Ale jen jedna věc v mágově studovně skutečně přitáhla jeho pozornost a pokoušela se ho ovládnout, jako kdyby věděla, že tam je. Na podstavci v rohu místnosti stála křišťálová koule velikosti mužské hlavy a uvnitř ní tepalo světlo barvy krve. Před Martrisovýma očima světlo zdánlivě zjasnělo a na okamžik by i přísahal, že se na něj přímo zaměřilo, jako krvavé oko vědomé si jeho přítomnosti. Srdce mu bušilo až v krku a najednou si nebyl jistý, jestli se dokáže od okna odtrhnout.

„Zbláznil jsi se, nebo co?“ syknul vedle něj zničehonic Soterius, až princ nadskočil.

„Copak to necítíš?“ zamumlal Martris a ustoupil od okna.

Soterius mu věnoval nedůvěřivý pohled. „Cítím, jak mi mrzne zadek, jestli myslíš tohle.“ Náhle zaslechli hněvivé mužské hlasy přímo před dveřmi čarodějovy pracovny. Spěšně se zhoupli stranou a přitiskli se ke stěně. Komnata se rozsvítila světlem pochodně a hlasy se přiblížily. Jared a král, pomyslel si Martris a srdce mu pokleslo. A tentokrát, ať už se hádali, o co chtěli, to bylo vypjatější než obvykle. Bricen řval, jako kdyby ho měl trefit šlak, ale přes hlomoz oslav v blízké vesnici nedokázal Martris zaslechnout jednotlivá slova. Opatrně se přikradl blíž k oknu a při pohledu dovnitř zděšeně zatajil dech.

Světlo uvnitř nepocházelo z pochodně. Ani z jiného ohně. Něco bylo špatně. Strašlivě špatně. Namodralá záře vycházela z Arontalových rukou a tiskla krále proti hrubé kamenné zdi. I když stále ještě nerozuměl slovům, výraz ve tváři krále Bricena nepotřeboval komentář, stejně tak lačný výraz křivící Jaredovy rysy, jak dědic trůnu zkracoval vzdálenost mezi sebou a otcem, s dýkou pozdvihnutou k úderu.

Zdravý rozum a strach konečně zvítězily nad ohromením. Soterius začal zuřivě škubat za lano jako panikou zasažený lezec při prvním sestupu, dávaje tak Carrowayovi signál, aby je vytáhl nahoru. Martrisovi bušilo srdce až v krku, když Jared zanořil dýku hluboko do Bricenovy hrudi. Právě se chystal, že vykopne okno, když se proti němu Soterius zhoupnul a přirazil ho ke zdi dost tvrdě na to, aby mu vyrazil dech.

„Zbláznil jsi se?“ zasyčel. „Neměl bys šanci. Musíme sehnat stráže,“ argumentoval a vší silou bojoval proti princovým snahám osvobodit se. Až tehdy Carroway uposlechl jejich signál a začal je vytahovat nahoru. Martris, bojující se šokem, našel dost duchapřítomnosti, aby sám vyšplhal několik posledních sáhů a nakonec oknem spíš proletěl, než se protáhl, neschopný popadnout dech.

„Vypadáš, jako kdybys viděl samotnou Mstitelku!“ řekl Carroway a pomohl mu na nohy.

„Král,“ vykoktal Soterius, otupělý děsem a zimou. „Zabili krále!“

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

2 Comments on Ukázka z Mystika Gail Z. Martinové

  1. Nerad působím jako „hnidopich,“ ale dovoluji si laskavě upozornit, že autor této knihy, Gail Z. Martinová je ONA. 🙂

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.