Ukázka z knihy Zápalné oběti od Laurell K. Hamiltonové

Anita Blakeová se vrací na tuzemský trh už ve svém sedmém dobrodružství. Nekromantka a zákonná popravčí upírů tentokrát bude muset vyřešit útoky pyrokinetického žháře na upíří populaci St. Louis. Navíc se do města chystá upíří koncil, který míří za Anitiným milencem Jeanem-Claudem.

Ilustrace na obálce Autor: Alžběta Trojanová

Má druhá pohotovost během ani ne dvou hodin. Dnešek si vážně budu pamatovat. Dobrá zpráva aspoň je, že ani jednou nejsem zraněná já. Špatná zpráva ale je, že se to může snadno změnit. Alfa nealfa, Zane je kožoměnec. A ti dokážou vzepřít středně velkého slona. Ale nebudu s ním soutěžit v páce. Nejenže bych nejspíš prohrála, ještě by mi vykloubil ruku a pak ji sežral. Většina lykantropů se snaží, aby je ostatní považovali za lidi. Nebyla jsem si jistá, jestli Zanea trápí takové podružné detaily.

Přesto jsem Zanea nechtěla zabít, pokud nebudu muset. Ale ne ze soucitu. Bylo to kvůli pocitu, že by mě mohl donutit, abych to udělala na veřejnosti. A já nechtěla jít do vězení. Skutečnost, že mi trest dělá větší starosti než čin samotný, něco vypovídá o mé mravní úrovni. Někdy si říkám, že se ze mě stává sociopat. Jindy si říkám, že už jím jsem.

V pistoli mám pořád náboje se stříbrným pláštěm. Stříbro působí na lidi i na většinu nadpřirozených bytostí. Proč je pořád střídat s normální municí, která zabíjí lidi a jenom málokterou stvůru. Je ale pravda, že před pár měsíci jsem potkala elfa, který mě málem zabil. Na elfy stříbro nepůsobí, obyčejné olovo však ano. Proto mám v přihrádce na rukavice pořád zásobník normálních kulek. Vyndala jsem ze zásobníku se stříbrem první dvě střely a nahradila je olověnými. To znamená, že mám dvě kulky, abych Zanea zastrašila, než ho budu muset zabít. Takže aby bylo jasno. Pokud po mně půjde i poté, co do něj napumpuju dvě Glaserovy bezpečnostní střely, což strašně bolí, i když se vám způsobená zranění zahojí, nebudu už první stříbrnou kulkou mířit tak, abych ho jen poranila.

Až když jsem procházela dveřmi, došlo mi, že neznám Nathanielovo příjmení. A Stephenovo jméno mi nepomůže. Do háje.

Čekárna byla nacpaná. Ženy se řvoucími nemluvňaty, honící se děti, které jako by k nikomu nepatřily, nějaký muž se zakrváceným hadrem na ruce a lidé bez viditelných poranění tupě hledící do prázdna. Stephen nebyl nikde v dohledu.

Ozval se křik a zvuk rozbitého skla. Pak o zem zařinčel nějaký kov. Na opačné straně chodby vyběhla z místnosti sestra. „Honem sežeň další ochranku!“ Sestra za recepcí začala mačkat knoflíky na telefonu.

Říkejte tomu intuice, ale vsadila bych se, že vím, kde jsou Stephen i Zane. Letmo jsem ukázala průkazku sestře. „Patřím k Místnímu oddělení pro supernaturální trestné činy. Můžu vám nějak pomoci?“

Sestra mě popadla za ruku. „Vy jste policistka?“

„Jo, dělám pro policii.“ Pokud možno kličkovat. Jako civilistka pracující pro policejní jednotku se naučíte, jak na to.

„Díkybohu.“ Táhla mě k těm zvukům.

Vytrhla jsem jí ruku a vytáhla pistoli. Odjistit, namířit ke stropu a jsem připravená vyrazit. S běžnou municí bych na strop nemířila, rozhodně ne s nemocnicí plnou pacientů nad hlavou, ale Glaserovy bezpečnostní střely se nejmenují bezpečnostní nadarmo.

Vzadu to vypadalo jako na všech ostatních pohotovostech, které jsem navštívila. Na kovových kolejničkách visely závěsy, takže tu bylo možné udělat spoustu malých individuálních ordinací. Pár závěsů bylo zatažených, ale pacienti seděli na postelích, hleděli mezi závěsy a sledovali, co se děje. Místnost uprostřed rozdělovala stěna, takže toho moc neviděli.

Zpoza zdi vyletěl muž v zeleném chirurgickém oděvu. Rozplácl se o protější stěnu, těžce po ní sklouzl a zůstal nehybně ležet.

Sestra, která mě doprovázela, se k němu rozběhla a já ji nechala. To, co je tam vzadu a odhazuje doktory jako hračky, není práce pro zdravotníky. To je práce pro mě. Na zemi ležely další dvě postavy v chirurgických pláštích. Muž a žena. Byla při vědomí a měla vytřeštěné oči. Zápěstí měla zlomené v úhlu 45 stupňů. Všimla si mojí průkazky připnuté na saku. „Je to lykantrop. Dejte si pozor.“

„Já vím, co je zač,“ ujistila jsem ji. Maličko jsem sklonila zbraň.

Protočila panenky, ale nebylo to bolestí. „Nerozstřílejte mi JIPku.“

„Vynasnažím se,“ přikývla jsem a pokračovala dál.

Do chodbičky vystoupil Zane. Ještě nikdy jsem Zanea neviděla, ale kdo jiný by to mohl být? Někoho nesl v náručí. Nejdřív jsem myslela, že ženu, protože postava měla dlouhé lesklé vlasy, ale odhalená záda a ramena byly příliš svalnaté. Mužské. To musí být Nathaniel. Bez problémů se vešel vyššímu muži do náruče.

Zane byl vysoký asi metr osmdesát, vytáhlý a hubený. Na bledém hrudníku měl jenom koženou vestu. Vlasy měl bílé jako bavlna, po stranách ostříhané nakrátko a nahoře na hlavě dlouhé a natužené do špiček.

Otevřel pusu a zavrčel na mě. Tesáky nahoře i dole měl jako ohromná kočka. No nazdar.

Namířila jsem na něj a vydechovala, dokud jsem nebyla klidná a nehybná. Mířila jsem na rameno nad Nathanielovým bezvládným tělem. Na tuhle vzdálenost nemůžu minout.

„Řeknu ti to jenom jednou, Zane. Polož ho na zem.“

„Je můj, můj!“ Vydal se dlouhými kroky chodbou a já vystřelila.

Kulka ho napůl otočila a srazila na kolena. Zasažené rameno přestalo fungovat a Nathaniel mu vyklouzl z náručí. Zane se zvedl na nohy a menšího muže si strčil pod zdravou paži jako panenku. Tkáň na jeho rameni se začala zacelovat. Měnila se před očima jako zrychlený film rozkvétajícího květu.

Zane se mohl pokusit kolem mě proklouznout a využít svou rychlost, ale neudělal to. Pomalu ke mně kráčel, jako by nevěřil, že to můžu udělat. Měl tomu věřit.

Druhá olověná kulka ho zasáhla přímo do hrudníku. Z jeho světlé kůže vytryskla krev. Dopadl na záda s páteří ohnutou jako luk, jak se snažil nadechnout s dírou velkou jako pěst uprostřed prsou. Vykročila jsem k němu. Neutíkala jsem. Nikam jsem nespěchala.

Obešla jsem ho širokým obloukem mimo dosah jeho paží a zastavila se kousek za ním a maličko stranou. Rameno, které jsem předtím zasáhla, bylo stále bezvládné a druhou ruku měl uvězněnou pod Nathanielovým tělem. Zane na mě zíral vytřeštěnýma očima a lapal po dechu.

„Stříbro, Zane. Ostatní kulky jsou stříbrné. Napálím ti to do hlavy a rozmáznu tvůj zrůdný mozek po téhle pěkně čisťounké podlaze.“

Nakonec se mu podařilo vydechnout: „Nedělej to.“ Ústa mu naplnila krev a pak začala téct po bradě.

Zamířila jsem mu do tváře, asi tak na úrovni obočí. Kdybych zmáčkla spoušť, bylo by po něm. Prohlížela jsem si muže, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Vypadal mladě, rozhodně mu nebylo ani třicet. Naplnila mě nesmírná prázdnota. Bylo to jako stát uprostřed bílého šumu. Vůbec nic jsem necítila. Nechtěla jsem ho zabít, ale bylo mi fuk, jestli to udělám. Nezáleželo mi na tom. Záleželo na tom jenom jemu. Dovolila jsem, aby mi tohle vědomí bylo vidět v očích. Že mi ani za mák nesejde na tom, jak to s ním dopadne. Ukázala jsem mu to, protože je kožoměnec a pochopí, co mu tím dávám najevo. Většina lidí by tomu nerozuměla. Aspoň ne těch normálních.

Řekla jsem: „Necháš Nathaniela na pokoji. Až přijede policie, uděláš přesně, co ti řeknou. Nebudeš jim odporovat ani se s nimi prát. Jinak tě zabiju. Rozuměl jsi mi, Zane?“

„Ano,“ odpověděl a z úst se mu v silném proudu vyhrnula další krev. Rozbrečel se. Po zakrvácené tváři mu tekly slzy.

Brečí? Grázlové by přece neměli plakat.

„Jsem moc rád, že jsi přijela,“ řekl. „Snažil jsem se o ně postarat, ale nedokázal jsem to. Pokoušel jsem se být jako Gabriel, ale neumím být jako on.“ Rameno se mu zahojilo natolik, že si byl schopný zakrýt oči, abych neviděla, že pláče. Hlas měl ale přidušený slzami a krví.

„Jsem tak rád, že jsi za námi přišla, Anito. Jsem moc rád, že už nejsme sami.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Odmítnout uprostřed místnosti plné nehybných těl, že je povedu, mi nepřipadalo jako dobrý nápad. Když jeho nabídku odmítnu, může zase začít zlobit a já ho budu muset zabít. Najednou jsem si uvědomila, že ho vůbec nechci zabít. Vnímala jsem to fyzicky skoro jako šok. Můžou za to slzy? Možná. Ale je v tom i něco víc. Šlo o to, že jsem zabila jejich alfa samce, jejich ochránce a vůbec jsem nepomyslela na to, co bude s ostatními leopardodlaky. Ani mě nenapadlo, že neexistuje žádný Gabrielův zástupce. Že není nikdo, kdo by zaujal jeho místo. Já rozhodně jejich alfa být nemůžu. Mně jednou za měsíc chlupy nerostou. Ale jestli to Zaneovi zabrání, aby roztrhal další doktory, můžu na to na chvíli přistoupit.

Když přijeli policajti, Zaneovy rány už se zahojily. Tiskl se k Nathanielovu bezvědomému tělu a pořád dokola mumlal: „Ona nás ochrání. Ona nás ochrání. Ona nás ochrání.“

Řekla bych, že ta „ona“ jsem měla být já, ale nějak mi to pořád nedocházelo.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.