Ukázka z knihy Popel a prach od Jaroslava Grzędowicze

U nakladatelství Triton vychází na konci srpna nová fantasy kniha čím dál tím oblíbenějšího polského spisovatele Jaroslava Grzędowicze, ověnčená cenou Janusze Zajdela. Přečtěte si u ukázku z tohoto samostatného románu s názvem Popel a prach.

Ilustrace na obálce knihy Popel a prach Autor: Jan Doležálek
Ilustrace na obálce knihy Popel a prach Autor: Jan Doležálek

Prvního démona jsem spatřil, ještě než jsem se naučil mluvit. Proto si to tak dobře pamatuji. Byl to gaki. A mně nebyly ani dva roky. Děsivá nažloutlá morda s krvavýma očima vystupující z nicoty mě ječícího pronásledovala po celém bytě. Nepamatuji si jenom ten děs, ale taky strašlivé úsilí, s jakým jsem se snažil přivolat pomoc, vyjádřit cokoli, co jsem cítil, ale nedokázal jsem to. Nic z toho, co se mi dělo, jsem neuměl vysvětlit s pomocí těch několika náhodných slov, která jsem znal. Rodiče se mě snažili uklidnit, ale nemohlo se jim to podařit, protože neviděli, co jsem viděl já.

Pak přišly sny.

Měl jsem normální, hezké dětství – dokud jsem nevypil hrnek mléka, neposlechl si pohádku a nezalehl do postele. Pak jsem ve tmě dětského pokoje snil o kostnatých obličejích lidí oblečených do šedobílých trestaneckých obleků, o klubkách zrezivělého ostnatého drátu, hleděl na moře cihlových ruin, mezi nimiž se plazil šedivý kouř, viděl jsem jámy plné mrtvol, propletence natažených rukou, připomínajících zkroucené větve.

Nebál jsem se.

Nechápal jsem, co vidím.

Taky jsem měl přítele. Přicházel ke mně každou noc ve svém chlupatém drsném oděvu barvy zarudlého bronzu a s kloboukem s ohrnutou krempou. Říkal jsem mu Matibolo. Voněl kouřem. Měl laskavé šedivé oči a chyběl mu zub na levé straně, což mi připadalo hodně furiantské. Byl opálený jenom ke klobouku a pod ním měl krátkou čupřinu zrzavých vlasů, krátkých jako u jezevčíka.

Věděl jsem, že je mrtvý.

Zjevoval se mi ve snech každou noc a snažil se mi něco říct. Nedokázal jsem to pochopit, a tak Matibolo přestal. Snažil si se mnou hrát, ale neuměl to.

Až jsem jednoho dne ve stánku spatřil vojáčka. Byl jiný než ostatní figurky Čtyř tankistů nebo hrdinných sovětských vojáků v beranicích. Byla to neumělá kopie nějaké západní hračky, vylisovaná z plastu. Měl stejné směšné šněrovací holínky, hrozně dlouhý nůž u pasu a špinavě žlutý kabát s kapsami a založenými rukávy, sahající k bokům. A na hlavě široký klobouk s frajersky ohrnutou krempou.

Musel jsem tu figurku mít, jenže stánek měl zavřeno. „Matibolo! Matibolo!“ ječel jsem. Vyváděl jsem tak dlouho, až mí rodiče začali uvažovat, že se do stánku vloupají. Konečně otevřeli a prvním zákazníkem toho dne byla moje matka. A když jsem šel do školky, v kapse bezpečně odpočíval Matibolo.

Teprve po letech, vyplněných děsivými neobvyklými zážitky, mi to došlo. Ne „Matibolo“. Martin. Martin Borrows. Seržant Martin Borrows ze Sydney.

Pak už jsem noční můry neměl. Jen když jsem ve dvanácti letech spadl ze žebříku a ležel s těžkým otřesem mozku v zářivkovém šeru nemocniční noci, spatřil jsem, jak se kolem mé postele shromažďují skeksové. Slyšel jsem jejich chraptivé šepoty, viděl děsivé obličeje vypadající jako ptačí lebky, těla jako chuchvalce černé pavučiny a skelnaté, zakřivené drápy.

Tehdy na dvůr vjela sanitka s charakteristickým protáhlým protileteckým houkáním, jaké v té době mívaly houkačky v sanitkách, a skeksové najednou zmizeli. Nasytili se a už se k mé posteli nevrátili.

obálka Jarosław Grzędowicz: Popel a prach

Přišlo to znovu, když jsem začal dospívat, ale už ne jako noční můry. Poprvé se to stalo, když jsem jednoho léta usnul za bílého dne, znavený horkem. Pak jsem nemohl usnout v noci a nakonec jsem se propadl do lehké letargie, podobné polospánku, vyplněné polobděním a neurčitými vidinami. Pamatuji si, že jsem se určitě probudit chtěl, ale nedařilo se mi to. Snažil jsem se svalit z postele, pokoušel se otevřít oči, ale tělo mě neposlouchalo. Bylo to jako paralýza. Nakonec mozku zmítanému panikou došlo, že sebou skutečně házím v posteli, že jsem vstal a otevřel oči a že pozoruji sebe samého, jak ležím na zádech. Otevřel jsem vnitřní oči.

Tehdy jsem se poprvé ocitl ve světě Pomezí. V krajině Polosnu.

Poprvé jsem spatřil rudé nebe a ka všech každodenních předmětů, stojící na jejich místech jako přízračné atrapy.

Není to zásvětí. Ještě ne. Zásvětí jsou podstatně výš. Je to je jen prasklina. Škvíra. Díra mezi životem a smrtí, vyplněná stíny a pochybnostmi. Nacházejí se tam mrtvé nebo položivé duše všeho, co nás obklopuje. Stojí tam stejné domy, tytéž židle a zrcadla, ale vypadají jinak, protože to nejsou stejné předměty – pouze jejich přízraky. Jejich ka. Jejich odrazy ve světě Polosnu.

Nejdříve jsem se tam chtěl vrátit. Svět Pomezí byl děsivý, ale fascinoval mě. Nebylo mi ještě ani dvacet. Četl jsem knihy o exteriorizaci a astrálních tělech. Cvičil jsem jógu.

A pak se ukázalo, že se tam nemůžu přestat vracet. Byl jsem tam skoro každou noc. A že svět Pomezí vůbec není prázdný a bezpečný. Rozhodně to nebylo místo, kudy bych mohl kráčet jako přízrak, procházet zdmi, až dojdu do pokoje, kde spí třídní královna krásy, a beztrestně moci pozorovat její spící, šestnáctileté nahé tělo.

Zjistil jsem, že je to království démonů. Pohraničí. Místo, kam se přesouvají ti, kdo nemají dost síly, aby se objevili v našem světě. Nejbližší místo, odkud se nás mohou zmocnit, je právě svět Pomezí.

Zbláznil jsem se přesně ve chvíli, kdy jsem pochopil, že se nedokážu osvobodit. Krajina Polosnu mě sama každou noc volala, přitahovala, mezi přízraky a nestvůry zrozené z naší podlosti a krmící se námi.

Léky zabraly. Nevím, jestli mě vyléčily ze schizofrenie, ale každopádně přetrhly pouta mezi mnou a světem Pomezí.

Pak už jsem se tam vracel vědomě.

(…)

Noční můry jsou součástí mého života. Jsem na ně zvyklý. V realitě nebo polosnu vídávám podobné věci docela často. Ale vytržený ze sna noční můrou nad ránem, během tmavé bouřkové noci, se bojím usnout a bojím se nespat stejně jako kdokoli jiný. Opatrně jsem si lehl na polštář a cítil, že šílící obloha plná zuřivě se převalujících mraků a černý kříž pokrytý bodci propichující oblohu čekají těsně pod víčky. Bál jsem se znovu usnout.

Michal už byl více než dva týdny mrtvý. Nechtěl jsem ho vidět znovu, na kříži, probodaného hroty, umírajícího pod přízračnou oblohou.

Bál jsem se, že vidím něco, co je skutečné.

Jestliže člověk, který by měl být bez nejmenších pochybností spasen, opravdu visí někde v zásvětí, pak jsme všichni ztraceni.

V podobných okamžicích je nezbytné vstát. Alespoň na pět minut. Zajít do kuchyně, napít se vody nebo mléka, zapálit si cigaretu. Jít do koupelny. A pak se vrátit do postele a lehnout si do úplně jiné pozice. Protřepat si polštář, otočit se na druhý bok.

Pak se noční můra nevrátí.

Nerozsvítil jsem, procházel jsem ztemnělým domem a měl pocit, že se ve tmě něco skrývá, svíjí se v rozích a vztahuje ke mně dravčí spáry.

U cvoků je to normální.

Spánkový hormon se ve světle rozpouští. Pokud třeba jen na chvilku rozsvítíte lampu, nejspíš už znovu neusnete.

Déšť bubnoval do okna v koupelně, ve tmě zahrady se něco pohybovalo, vítr klátil větvemi. Bouřka.

Pustil jsem vodu a s rachotem se na mě zhroutilo zadunění hromu, koupelnu naplnilo pulzující světlo, v němž jsem zahlédl matně osvětlenou postavu za oknem, oválnou skvrnu s černými důlky očí a úst jako z Munchova obrazu.

Nevykřikl jsem. Jen jsem se zajíkl vzduchem a cítil se, jako by úder blesku prošel mým tělem. Zježily se mi vlasy na hlavě.

Vzápětí mi došlo, že jsem to já.

Byla to má vlastní silueta, odraz v okně. Po zádech mi přeběhl ledový mráz a cítil jsem, jak se mi třesou ruce.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl, dívaje se na okno skrápěné deštěm a na větve kymácející se ve větru. Potřeboval jsem ženskou, potřeboval jsem tabletku seconalu nebo aspoň šálek čaje.

Vídával jsem přízraky a mrtvoly. Převáděl jsem duše na druhou stranu světla, přecházel mezi světy. V mém sklepě ležely peníze, které jsem dostal od mrtvých. Ale přesto se mi podařilo sebe samotného dovést do stavu, kdy jsem se třásl jako osika ve vlastní koupelně při pohledu na odraz v okně. Kvůli zlému snu a bouři. A protože byly čtyři hodiny ráno.

Mizerná vlčí hodina, kdy je lidská mysl bezbranná jako u pětiletého dítěte. Čtyři hodiny ráno. Čas, kdy se buší pažbami do dveří. Čas úkladných vrahů, čas tajné policie a přízraků.

Uklidnil jsem se a zamířil zpátky do ložnice.

A tehdy, v záři dalšího blesku, jsem zahlédl dlaň.

Otisk dlaně na okenním skle.

Pomalu mizící skvrnu jinovatky ve tvaru dlaně s roztaženými prsty, otisknutou zvenčí na okně.

Otisk úplně zmizel během pěti vteřin, pěti vteřin, které jsem odpočítal.

Zůstala jen tma, déšť a bouřka.

A člověk stojící ve vlastní ztemnělé koupelně, s nohama proměněnýma v betonový kvádr…

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.