Ukázka z knihy Oškliví od Scotta Westerfelda

Společně s recenzí přinášíme ukázku z knihy Oškliví od Scotta Westerfelda, která vyšla v září v nakladatelství Triton.

Ilustrace na obálce knihy Oškliví Autor: Dagmar Krásná

„Myslím, že už jsi připravená.“

Tally přenesla váhu na pravou nohu, pokrčila kolena a zastavila.

„Na co?“

Shay pomalu proplula kolem ní, zvolna unášená větrem. Byly tak vysoko a daleko, kam se prkna mohla dostat; nad korunami stromů na okraji města. Bylo zvláštní, jak rychle si Tally zvykla být tak vysoko, kde jí v dlouhém pádu bránilo jen prkno a náramky.

Seshora byl úžasný výhled. V centru města za jejich zády se zdvíhaly věže New Pretty Townu a kolem nich se rozprostíral zelený pás, pruh lesa, který odděloval střední a starší krásné od mladých. Starší generace krásných žily v předměstích skrytých za kopci, v řadách velikých domů oddělených zahradami, na kterých si hrály jejich děti.

Shay se usmála. „Připravená na noční výlet.“

„Hele, nevím, jestli se mi chce znovu přes řeku,“ řekla Tally, protože si vzpomněla, co slíbila Perisovi. Za poslední tři týdny si navzájem ukázaly spoustu triků, ale od té noci, kdy se setkaly, už v New Pretty Townu nebyly. „Dokud se neproměníme, samozřejmě. Ostraha teď asi bude…“

„Nemluvím o New Pretty Townu,“ přerušila ji Shay. „Tam je stejně nuda. Vyrazíme na celou noc.“

„Dobře. Myslíš létat po okolí Uglyville?“

Shay zavrtěla hlavou a dál se nechávala unášet větrem.

Tally přesunula váhu. „Tak kam jinam?“

Shay strčila ruce do kapes, rozpažila a proměnila tak bundu kolejní uniformy v plachtu. Vítr ji nesl dál od Tally. Tally reflexivně posunula špičky dopředu, aby jí její prkno stačilo.

„Ven.“ Shay pokývla směrem do otevřené krajiny před nimi.

„Na předměstí? Tam je chcíp pes.“

„Ne na předměstí. Za ně.“ Shay posunula špičky na samotné okraje prkna. Do halenky se jí opřel chladný večerní vítr a zrychlila. Nechala se unášet k vnějšímu okraji zeleného pásu. Za hranice.

Tally se rozkročila, naklonila prkno a dostihla kamarádku. „Jak to myslíš? Úplně z města?“

„Jo.“

„To je šílený. Tam nic není.“

„Je tam toho spousta. Opravdové stromy staré stovky let. Hory. A ruiny. Bylas tam někdy?“

Tally zamrkala. „Jasně.“

„Nemyslím na školním výletě, Tally. Bylas tam někdy v noci?“

Tally prudce zastavila. Rezavé ruiny byly pozůstatkem starého města, obrovským památníkem dob, kdy bylo příliš mnoho lidí a všichni byli neskutečně hloupí. A oškliví. „Ne. Neříkej, že ty jo.“

Shay přikývla.

Tally spadla čelist. „To není možné.“

„Myslíš si, že jsi jediná, kdo zná dobré triky?“

„No, řekněme, že ti věřím,“ opáčila Tally. Shay měla ve tváři takový zvláštní výraz a Tally už věděla, že si na něj musí dávat pozor. „Ale co když nás chytí?“

Shay se rozesmála. „Tally, tam venku nic není, sama jsi to říkala. Nikdo a nic nás nechytí.“

„A fungují tam prkna? Funguje tam vůbec něco?“

„Speciální ano, když víš, jak je oblafnout a kudy letět. A dostat se kolem předměstí je hračka. Stále po řece. Nahoře proti proudu jsou peřeje, tam se čluny nedostanou.“

Tally znovu otevřela ústa. „Tys to už vážně dělala.“

Vítr se opřel do Shayiny bundy a ona se smíchem poodlétla. Tally musela za ní, aby zůstala v doslechu. O nohu jí zavadila větev. Terén pod nimi začínal stoupat.

„Bude to psina,“ zavolala na ni Shay.

„Ale riskantní.“

„Klid. Chci ti to ukázat od chvíle, co jsme se poznaly. Cos mi řekla, že ses dostala na večírek krásných a spustila jsi požární poplach!“

Tally polkla a litovala, že jí o tom večeru neřekla celou pravdu, že neřekla, jak se to všechno seběhlo. Shay si teď o ní zřejmě myslí, že je největší nebojsa na světě. „No, ten požární poplach byl tak trochu nehoda.“

„Aha, no jasně.“

„Možná bychom mohly počkat. Už jen dva měsíce“

„Jo, to určitě,“ opáčila Shay. „Dva měsíce, a budeme trčet za řekou. Krásné a krásně znuděné.“

Tally se ušklíbla. „Já si nemyslím, že je tam taková nuda, Shay.“

„Když děláš to, co se po tobě chce, je to vždycky nuda. Neumím si představit nic nudnějšího, než že se budu muset dobře bavit.“

„To já ne,“ oponovala Tally šeptem. „Nikdy jsem se pořádně nebavila.“

„Poslouchej, Tally, tyhle dva měsíce jsou naše poslední šance, kdy ještě můžeme udělat něco hodně bezva. Být samy sebou. Pak už budeme jenom nové krásné, střední krásné, starší krásné.“ Připažila a její prkno se zastavilo. „A nakonec mrtvé krásné.“

„Pořád lepší než mrtvé ošklivé,“ opáčila Tally.

Shay pokrčila rameny a znovu rozevřela bundu. Už byly jen kousek od zeleného pásu. Každou chvíli přijde varování a Shayino prkno začne brebentit.

„Kromě toho,“ pokračovala Tally, „operace ještě neznamená, že nemůžeme dělat takové věci.“

„Ale krásní je nikdy nedělají, Tally. Nikdy.“

Tally si povzdechla a přenesla váhu na špičku nohy, aby ji dostihla. „Možná proto, že mají lepší věci na práci než dětské lumpárny. Večírky ve městě jsou možná lepší než motat se kolem starých rozvalin.“

Shay se zablesklo v očích. „Nebo tě to možná po operaci, když ti přebrousí a natáhnou kosti do správného tvaru, sundají obličej a sedřou kůži a nacpou do tebe plastové lícní kosti, takže vypadáš jako všichni ostatní, prostě tolik nezajímá.“

Tally sebou cukla. Ještě nikdy neslyšela mluvit o operaci takhle. Dokonce ani na hodinách biologie, kde zacházeli do detailů, to nevypadalo tak hrozně. „Ale no tak, ani o tom nebudeme vědět. Celou tu dobu budeme mít krásné sny.“

„Jo, jasně.“

„Varování, zakázaná oblast,“ ozval se Tally hlas v hlavě. Slunce klesalo a vzduch se ochlazoval.

„Pojď Shay, vrátíme se, už je skoro večeře.“

Shay se usmála, zavrtěla hlavou a sundala si přístupový prsten. Teď neuslyší žádné výstrahy. „Poletíme teď. Už lítáš skoro tak dobře jako já.“

„Shay.“

„Udělej to jako já. Ukážu ti horskou dráhu.“

„Co je to…“

„Druhé varování. Zakázaná oblast.“

Tally zastavila prkno. „Když poletíš dál, Shay, chytí tě, a máme dneska po ptákách.“

Shay pokrčila rameny a dál se nechala unášet větrem.

„Chci ti jen ukázat něco, co mně připadá jako zábava, Tally. Dřív než z nás budou krásné a budeme se muset bavit tak, jak chtějí jiní.“

Tally zavrtěla hlavou a chtěla jí říct, už ji naučila na prkně, tu nejparádnější věc, kterou kdy okusila. Po necelém měsíci jí už připadalo, že jsou z nich nejlepší kamarádky. Podobné to bylo, když jako holčička potkala Perise a oba hned věděli, že budou spolu navždycky. „Shay…“

„Prosím?“

Tally si vzdychla. „Tak dobře.“

Shay připažila a přenesla váhu na špičky, aby zastavila prkno. „Vážně? Dneska?“

„Jasně. Do Rezavých ruin.“

Tally si říkala, že se musí uvolnit. Nebylo to přece nic tak hrozného. Pravidla porušovala každou chvíli a do rozvalin chodili jednou ročně se školou. Nemůže to být nijak nebezpečné.

(s.  41 – 45)

„To bylo dokonalý!“

„Vidělas, jak se tvářili?“

„Pořádně ne,“ odvětila Shay. „Musela jsem se dívat, jak proti mně letí podlaha.“

„Jo, pamatuju si na to, když jsem skočila ze střechy. Těžko odtrhneš oči.“

„Nějak ses zamilovala do toho nosu.“

Tally se zahihňala a sundala si ho. „Jo, není třeba být ještě ošklivější než normálně.“

Shay se zasmušila, setřela si obočí a pronikavě se zadívala na Tally „Nejsi ošklivá.“

„Nepovídej, Tally.“

„Ne, vážně.“ Dotkla se Tallyina nosu. „Máš parádní profil.“

„Neblbni, Shay. Já jsem ošklivá, ty jsi ošklivá. Ale už jen dva týdny. To se dá vydržet.“ Zasmála se. „Ty, například, máš jedno obrovské obočí a jedno mrňavé.“

Shay se zadívala stranou a beze slova si setřela zbytek maskování.

Ukrývaly se v šatnách u písečné pláže, kde nechaly své přístupové prsteny a náhradní oblečení. Když se bude někdo ptát, mohou říct, že se celou dobu koupaly. Koupání je skvělý trik. Voda zakryje tělesnou teplotu a je skvělou výmluvou pro převlečení oblečení a sundání přístupového prstenu. Řeka odnese všechny zločiny.

Za chvilku už skočily do vody a hodily do ní své převleky. Bungee vestu vrátí do suterénu umělecké školy ještě dnes večer.

„Mluvím vážně, Tally,“ řekla Shay, když byly ve vodě. „Nemáš ošklivý nos. I tvoje oči se mi líbí.“

„Moje oči? Ty ses dočista zcvokla. Jsou moc blízko u sebe.“

„Kdo to říká?“

„Biologie.“

Shay na ni cákla vodu. „Ty vážně věříš všem těm kecům, že je jen jediný způsob jak vypadat, a každý je naprogramovaný tak, aby s tím souhlasil?“

„Nejde přece o víru, Shay. Zkrátka to víš. Přece jsi viděla krásné. Vypadají… úžasně.“

„Vypadají všichni stejně.“

„Dřív jsem si to taky myslela. Ale když jsme s Perisem chodili do města, viděli jsme jich spoustu a všimli jsme si, že krásní vypadají různě. Jen to není tak nápadné, protože to nejsou hříčky.“

„My nejsme hříčky, Tally. My jsme normální. Možná nejsme nádherné, ale aspoň nejsme načinčané barbíny.“

„Co nejsme?“

Podívala se stranou. „Takové panenky. David mi o nich říkal.“

„Paráda. Zase ten David.“ Tally se odrazila, splývala na zádech a přála si, aby tenhle rozhovor už skončil. Byly už v ruinách několikrát a Shay vždy trvala na tom, že zapálí světlici, ale David se nikdy neukázal. Tally z toho věčného čekání na chlapíka v mrtvém městě, který zřejmě ani neexistuje, běhal mráz po zádech. Byly to chvíle nádherného objevování, ale Tally díky Shayině posedlosti začínaly trpknout.

„Je skutečný. Několikrát jsem se s ním setkala.“

„No dobře, Shay. David je skutečný. Ale my jsme taky skutečně ošklivé. Nezměníš to tím, že si prostě budeš přát něco jiného nebo si říkat, že jsi krásná. Proto vymysleli operaci.“

„Ale to je podfuk, Tally. Ty jen celý život vidíš krásné tváře. Rodiče, učitele, všechny přes šestnáct. Ale ty ses nenarodila s tím, že takový druh krásy uvidíš u každého a pořád. Jen tě naprogramovali, aby sis myslela, že všechno ostatní je ošklivost.“

„To není žádné naprogramování, ale přirozená reakce. Ale ještě důležitější je, že je to férové. Kdysi to bývala věc náhody – někteří lidé byli svým způsobem krásní, většina byla celý život ošklivá. Teď jsou všichni oškliví… dokud ze všech nejsou krásní. Žádní ztroskotanci.“

Shay chvíli mlčela. „Ale jsou tu ztroskotanci,“ řekla nakonec.

Tally se zachvěla. Všichni věděli o ošklivých na doživotí, lidech, u nichž operace nefungovala. Člověk je často nepotkával. Směli sice na veřejnost, ale dávali přednost ústraní. Kdo by se divil? Oškliví sice vypadali blbě, ale alespoň byli mladí. Staří oškliví bylo už něco nepředstavitelného.

„O tohle ti jde? Bojíš se, že operace nebude fungovat? To je hloupost, Shay. Nejsi žádná hříčka. Za dva týdny budeš krásná jako kdokoli jiný.“

„Nechci být krásná.“

Tally si povzdechla. A je to tu zase.

„Mám po krk tohohle města,“ pokračovala Shay. „Mám po krk pravidel a omezení. Ze všeho nejmíň chci, abych byla vymaštěnou novou krásnou a měla ze života jeden velkej mejdan.“

„Ale no tak, Shay. Dělají to, co my: skáčou bungee, létají, dělají ohňostroje. Akorát se nemusejí nikam plížit.“

„Na to nemají dost fantazie.“

„Koukni, Vyzáblo, jsem přece s tebou,“ řekla Tally ostře. „Dělat lumpárny je paráda! Porušovat pravidla je sranda! Ale nakonec přece jenom musíš udělat něco jiného než být mazanou malou ošklivou.“

„Jako třeba stát se nudnou a vymaštěnou krásnou?“

„Ne, dospět. Napadlo tě někdy, že když jsi krásná, nemusíš vymýšlet triky a dělat binec? Oškliví se možná perou a hádají právě proto, že jsou oškliví, že nejsou spokojeni s tím, kdo jsou. Hele, já chci být šťastná a první krok k tomu je, že budu vypadat jako člověk.“

„Mně nevadí, že vypadám, jak vypadám, Tally.“

„Možná ne, ale máš strach z toho, že dospěješ!“

Shay na to nic neřekla. Tally tiše splývala, dívala se na oblohu a byla tak vzteklá, že ani neviděla mraky. Chtěla být krásná a chtěla znovu vidět Perise. Už jí to připadalo jako věčnost, co s ním mluvila, nebo s kýmkoli jiným kromě Shay. Měla už plné zuby toho, že je ošklivá a chtěla, aby to co nejdřív skončilo.

(s. 66 – 69)

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.