Ukázka z knihy Krásní od Scotta Westerfelda

Loni před Vánoci vydalo nakladatelství Triton pokračování knihy Oškliví od amerického autora Scotta Westerfelda nazvané Krásní. Přečtěte si z něj ukázku.

Ilustrace na obálce, autor: Carrisa Pelleteri

„Podívej se líp,“ řekla Shay a znovu zamrkala dlouhými řasami.

Tally se naklonila a zadívala se do dokonalých velikých měděných očí, v nichž se třpytil diamantový prach, a srdce se jí rozbušilo ještě rychleji. Tally byla v New Pretty Townu už měsíc, ale pořád žasla nad očima ostatních krásných. Byly tak veliké a přívětivé, zářily zájmem. Shayiny zorničky jako by šeptaly: Poslouchám tě. Jsi okouzlující. Celý svět se zúžil jen na Tally v záři Shayiny pozornosti.

U Shay to bylo ještě mocnější, protože Tally ji znala ještě jako ošklivou, z doby před operací.

„Blíž.“

Tally se zhluboka nadechla, pokoj se znovu roztočil, ale správným směrem. Mávla k oknům, která hned dovnitř pustila víc světla. Teď uviděla to nové vylepšení. „Ach, hezounký.“

Dvanáct drobných rubínů lemovalo každou Shayinu zorničku a měkce zářilo na pozadí smaragdových duhovek.

„Epesný co?“

„Jo. Ale počkej… nejsou ty vlevo dole jiné?“ Tally přimhouřila oči. Jeden drahokam v každém oku blikal jako bílá svíčička v měděných hlubinách.

„Je pět hodin!“ řekla Shay. „Chápeš?“

Tally trvalo jen vteřinu, než si vybavila, jak se správně čtou hodiny na hodinové věži v centru města. „Hm, ale to je sedm. Nemělo by být pět hodin dole vpravo?“

Shay se ušklíbla. „Jdou pozpátku, trubko. Jinak by to byla nuda.“

Tally se rozesmála. „No počkej. Tak ty máš v očích drahokamy jako hodiny a jdou pozpátku? Není toho trochu moc najednou?“

Okamžitě svých slov litovala. Shay ihned nasadila trpitelský výraz a zářivá vstřícnost byla ta tam. Vypadalo to, že se rozpláče, jen neměla zarudlé oči a oteklý nos. Nová plastika byla vždycky choulostivým tématem. Skoro jako nový účes.

„Jsou ti protivné,“ hlesla Shay.

„Ale jasně že ne. Jak jsem řekla, naprosto hezounký.“

„Vážně?“

„Jasně. A je bezva, že jdou pozpátku.“

Shay se znovu rozzářila a Tally ulehčeně vydechla. Pořád si ale moc nevěřila. Tohle byla chyba, které se dopouštějí jen zbrusu noví krásní, a ona už byla víc než měsíc po operaci. Proč pořád říká takové trapné věci? Jestli něco podobného řekne večer, některý z Krimů může hlasovat proti ní. Stačí jedno veto a jde z kola ven.

A pak by byla sama; skoro jako kdyby byla znovu na útěku.

„Možná bychom na počest mých nových očí mohly jít za hodinovou věž,“ navrhla Shay.

Tally se rozesmála; ten neobratný žert znamenal, že je jí odpuštěno. Koneckonců ona a Shay se znaly hodně dlouho. „Mluvila jsi s Perisem a Faustem?“

Shay přikývla. „Říkali, že všichni máme jít za zločince. Měli už nějaký nápad, ale dělali s tím tajnosti.“

„To je trapný. Jako kdyby opravdu byli kriminálníci. Když byli oškliví, nejvýš trochu slídili a možná si párkrát troufli za řeku. Nikdy se nedostali do Kouře.“

V tu chvíli píseň skončila a poslední Tallyino slovo zůstalo viset v tichu. Uvažovala, co by měla říct, ale rozhovor pohasl jako ohňostroj na temném nebi. Přestávka před další písní trvala celou věčnost.

Když píseň konečně začala, ulevilo se jí. „Kostýmy kriminálníků by měly být snadné, Shay-la. Jsme dvě největší kriminálnice ve městě. (str. 12 – 14)

První polovina byla snadná.

Tally a Zane lezli ve stejné úrovni, každý po jedné straně věže, a hledali ve změti příček a kabelů místa, kde by se mohli zachytit. Tally trochu znervózněla z hravých nárazů větru, ale stačil krátký pohled dolů, aby se znovu soustředila.

V polovině výstupu už přehlédla celé Valentino Mansion, zahrady rozkoší, rozlévající se do všech stran, a dokonce i přistávací plochy vznášedel centrální nemocnice, kde se prováděly operace. Řeka se leskla v paprscích slunce, které stoupalo k poledni, a za ní, v Uglyville, viděla svoji starou kolej přikrčenou mezi stromy. Několik ošklivých na fotbalovém hřišti si na ně ukazovalo. Zřejmě byli zvědaví, kdo to leze nahoru.

Tally přemítala, jak dlouho potrvá, než si jich všimne někdo na tomhle břehu a upozorní dozor.

S novými svaly nebyl výstup fyzicky nijak náročný. Ale věž se směrem k vrcholku zužovala a bylo stále obtížnější najít místo pro ruce a nohy. Polymerový povrch byl kluzký a v rozích místy zůstávala rosa, kterou slunce nestačilo vysušit. K žebroví stožáru byly přichyceny mikrovlnné paraboly a mezi nimi se proplétaly silné kabely. Tally začínala mít pochyby. Je klíč opravdu tam nahoře? Proč by chtěli, aby riskovala život jenom proto, aby prošla zkouškou? Lezení bylo stále obtížnější, hlubina pod nimi stále děsivější a Tally si uvědomila, že se ptá sama sebe, jak se vůbec dostala na tenhle vysoký a větrem bičovaný stožár.

Minulý večer se jen chtěla stát Krimem, být krásná a populární a být obklopená skupinou nových přátel. A dosáhla všeho, co chtěla – navíc ji Zane políbil, což byl epesný vrchol, jaký si ještě ráno nedokázala ani představit.

Dosáhnout všeho ještě samozřejmě neznamená, že to bude takové, jak si člověk představuje. Být Krimem neznamenalo jen být spokojený a zaplést se se Zanem podle všechno obnášelo riskovat život a nesnídat. Tally byla teprve v noci přijata, a už se musí podrobit další zkoušce.

A kvůli čemu? Vážně chce otevřít tu rezavou boudu tam pod nimi? Ať je tam cokoli, nejspíš se jí z toho zase bude točit hlava a určitě jí to připomene Davida a Kouř a všechno, co nechala za zády. Připadalo jí, že každý krok v jejím novém životě ji stahuje zpátky do doby, kdy byla ošklivá.

S hlavou plnou myšlenek zapomněla, kde právě je, a špatně došlápla.

Noha jí uklouzla po hladké izolaci kabelu a ruce se neudržely na kovovém žebru ještě vlhkém rosou. Tally se začala kácet a tělem jí prolétl známý pocit volného pádu, jako když spadla z prkna nebo skočila z vysoké budovy.

Instinkt jí napovídal, aby se uvolnila, ale vzápětí si uvědomila jeden obrovský rozdíl – tentokrát nemá bezpečnostní náramky ani bungee vestu. Tentokrát padá doopravdy a nic ji nezachytí.

Její zbrusu nové reflexy naskočily a rukama bleskově sevřela svazek kabelů, který se kolem ní mihl. Dlaně jí sklouzly po plastové izolaci a začaly pálit, jako kdyby svírala rozžhavenou železnou tyč, a s pokrčenýma nohama se zhoupnula ke stožáru a bokem narazila do kovové konstrukce. Po nárazu jí brněla každá kost v těle, ale popálené prsty nepovolily.

Podrážkami nahmatala široký nosník, který milosrdně převzal většinu tíhy, kterou musely nést ruce. Pevně obejmula kabel, všechny svaly měla napjaté k prasknutí a Zaneho volání sotva vnímala. Jako očarovaná zírala přes řeku.

Všechno zářilo, jako kdyby někdo po Uglyville poházel diamanty. Mysl měla čistou jako vzduch po ranním dešti a konečně pochopila, proč sem musela vyšplhat. Ne proto, aby ohromila Zaneho nebo lidi z Kouře. Ne kvůli nějakému testu, ale proto, že nějaká část jejího já se dožadovala této chvíle, té čistoty, kterou nepocítila od operace. Tohle bylo mnohem, mnohem silnější než nabuzení… (str. 67 – 69)

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.