Ukázka z knihy Královna čepelí ze světa StarCraftu

V polovině listopadu vyšla v nakladatelství Fantom Print nová kniha Aarona Rosenberga z herního světa StarCraft. Přečtěte si z Královny čepelí ukázku.

Ilustrace na obálce knihy Královna čepelí Autor: Glenn Rane

Tahle místnost byla mnohem větší než tunel za nimi, byla dost široká na to, aby se do ní vešel raketoplán, a člověk se v ní mohl dokonce postavit, aniž by se praštil o zatraceně nízký strop. Zdi byly pokryté creepem, který slabě zářil a pulzoval všude kolem nich. Raynorovi se z toho dělalo špatně. Zergové chodili přes místnost sem a tam, malí zerglingové se prohrabávali hroudami creepu jako obrovští hovniválové, zatímco hydraliskové a ostatní drželi stráž.

„Tady se páří,“ vysvětlil Raynor ostatním, když si vzpomněl, co mu Mike s Kerriganovou jednou řekli při potyčce na Antiga Prime. „Je to místo, kde se rodí zergové.“ Uprostřed místnosti stála skupina zergů: bylo jich nejmíň čtyřicet – hydraliskové, ultraliskové, a dokonce i létající mutaliskové. Na jedné ze stran spatřil dvě masivní stvoření podobná housenkám, jejichž boky se občas rozzářily, jako by v nich samotných plálo světlo. Tyhle dvě nestvůry něco vyrývaly do hromad creepu a uhlazovaly ho podobným organickým materiálem – Raynor věděl, že se jim říká cerebraté a jsou to v podstatě důstojníci zergů. Viděl i pár zergských vajíček, které na hromadách creepu zeleně a žlutě pableskovaly. Ale mezi zergy a středem místnosti zahlédl něco mnohem většího, něco, co zářilo a od čeho odlétávaly jiskry jako malé blesky. Okamžitě si uvědomil, že tohle je jejich cíl.

„Všichni za mnou!“ zařval, pozvedl pušku a založil nový zásobník. „Musíme tu věc rozbít!“

Zergové ho slyšeli nebo vycítili jeho příchod, a jeho útok očekávali. „Cerebrate!“ zakřičel jeden z cerebratů – jeho hlas zněl jako divné skřípění, které Raynorovi trhalo uši a vyvolalo tupou bolest i v mozku. „Kukla se otevírá! Nedovol, aby se k ní přiblížil jediný Terran!“

Druhý cerebrate nadzvedl jeden z konců těla, namířil ho k oblouku a podřízení zergové, poslušni mentálních rozkazů, se vzdálili od kokonu, aby napadli Terrany. První cerebrate ovinul pulzující ovál jako kvočna sedící na vejcích.

Raynor a jeho tým se připravili na střet. Těsně před tím, než se k nim zergové dostali, Mannixová odepnula z vesty granát, odjistila ho a hodila k přibližujícím se nestvůrám. Dopadl těsně před jednoho z hydralisků a při výbuchu roztrhal stvůru na kusy. Tlaková vlna zabila několik dalších a aspoň tucet jich ochromila. Raynor rychle vystřelil na omráčené zergy a zabil je dřív, než se dokázali vzpamatovat. Pak se na ně ale vrhl zbytek a on znovu střílel střídavě z pistole a pušky – obě hlavně se míhaly z jedné strany na druhou, když se snažil pokrýt prostor před sebou.

„Jděte, pane!“ zařvala na něj Mannixová a ukázala bradou na kokon. „Postarejte se o tu věc. Tohle zvládneme!“

Raynor váhal jen okamžik a pak přikývl. „Dávejte bacha!“ zamumlal a z obou zbraní vystřelil plně automatickou dávku do prostoru před sebou. Zergy v půlkruhu před ním to rozmetalo na kusy a ještě předtím, než jejich místo stačili zaujmout jiní, vyrazil kupředu a dostal se za jejich záda. Za sebou uslyšel další detonaci granátu a intenzivnější střelbu – Mannixová a ostatní kryli jeho výpad. Hluboko uvnitř věděl, že to bude pravděpodobně znamenat jejich smrt. Oni to věděli také. Ale tohle byla jejich práce. Kvůli tomu sem přišli.

Creep na podlaze se mu přilepil k podrážkám a rychlý sprint se tak změnil v klopýtavý běh, ale stejně stihnul doběhnout ke kokonu, dřív než ho dostihnul některý ze zergů. Vyhodil z komor prázdné zásobníky a zacvaknul nové, pak zpomalil, aby do velké věci nenarazil. Zamířil na přicházejícího cerebrate, ale ten se zastavil a nakonec odplazil pryč, kousek po kousku se ztratil v moři creepu, jehož cáry visely ze stropu. Teď už to bylo jen mezi Raynorem a kokonem.

Když jej prozkoumal blíže, uvědomil si, že věc je aspoň dvakrát větší než on. Její povrch byl plný hrbolků a výstupků, hrudkovitých jako hustá kaše, a když se na něj chvíli díval, zjistil, že se kroutí. Ta věc, i přímo její obal, byla živá! Pořád z ní odletovaly jiskry a Raynorovi z toho vstávaly vlasy hrůzou, když přišel blíž. Ale neotočil se.

„Kerriganová?“ natáhl se, položil na tu věc ruku a i skrz rukavici ucítil jemné zabrnění. Z toho, co bylo uvnitř, viděl jen obrys – pokroucený a nalepený na lepkavou stěnu kokonu. Ale to přece nemohla být Kerriganová – i když viděl jen rozmazanou siluetu, měla postava příliš mnoho končetin.

Možná to zapříčinil dotek ruky nebo jen pocit blízkosti jiného tvora. A nebo prostě přišel v ten správný čas. Buď jak buď, když si Raynor prohlížel kokon, uviděl, jak první z končetin vystřelila nahoru a prořízla se ven jako pokřivený hrot, který se provrtává z nitra země. Kokon se vyhladil, jeho slizký povrch se napnul až k prasknutí, jak se zbytek bodce snažil prodrat ven. Zevnitř přišel další tvrdý úder a objevil se druhý hrot. Vršek kokonu se prohnul ještě více a pak praskl jako shnilý meloun – jeho povrch se rozpadl na kousky a vnitřek vytekl ven. Bez povrchového napětí se zbytek kokonu rozsypal a pokryl zemi, přičemž Raynor udělal krok zpátky, aby se vyhnul kontaktu s jeho slizkými záhyby. Vylila se z něj hustá a olejovitá tekutina, která mu zalila boty, a v tenké vrstvě pokryla podlahu. Okamžitě vsákla do creepu, jenž zesílil, ztmavnul a začal rychleji pulzovat. Raynor si toho nevšiml. Byl příliš zaujatý pohledem na postavu, která se plně odhalila, když se kokon – nyní si vybavil, že mu zergové říkali Kukla – rozpadl.

Kerriganová byla štíhlá žena s pěknou, plnou postavou, která v něm vyvolávala myšlenky, kvůli nimž ho při jejich prvním setkání nazvala prasetem. Měla bledou kůži, jež se díky častému cestování opálila skoro do černa, pronikavě zelené oči, nevymáchanou pusu, která byla možná až příliš velká na její upřímnou tvář, a nádhernou hřívu ohnivě rudých vlasů, jež při práci stahovala do culíku. Spolu s inteligencí, bojovými schopnostmi a telepatií to z ní dělalo fascinující, elegantní a nebezpečnou ženu. Byla nejnádhernější a nejnesnesitelnější ženou, jakou kdy Raynor potkal. Tohle nebyla Kerriganová. Tohle byl okřídlený děs z nejhorších nočních můr. Ani vzdáleně to nepřipomínalo ženu, kterou miloval.

obálka Aaron Rosenberg: Královna čepelí

Anebo že by přeci… Ne, nepřipomínalo. Raynor jen ohromeně zíral, zapomněl na zbraně i na bitvu za svými zády. Nezáleželo na ničem jiném, dokonce ani na nic jiného nepomyslel než na ženu – na nestvůru – stojící před ním. Měla postoj Kerriganové, její stavbu těla, dokonce i její tvář. Kůže ale byla divná, skvrny různých odstínů zelené, která vypadala tak nějak slizce jako maso delfína nebo tuleně. Na mnoha místech byla tvrdá a lesklá jako pancíř, ale Raynor nedokázal vypozorovat systematičnost v umístění těchto míst. Zbroj se protáhla v podivné hroty na jednom z jejích ramen, na hřbetě dlaní, na loktech a podél jejích nohou. Oči měly pořád stejný tvar, byly však žluté, ne zelené – zářivě žluté a podivně se v nich pohybovaly zorničky. Vlasy, ty nádherné, rudé vlasy, se proměnily v jakási stébla – něco mezi chapadly a ostny, ostré a válcovité, ale stočené kolem její hlavy. Byly členěny na kousky jako nohy hmyzu – nebo jako lidské kosti. Ta část, která ho děsila nejvíc a kvůli níž si myslel, že to nemůže být ona, bylo to, co se jako první prodralo Kuklou a co zahlédl v kokonu povlávat jen malou chvíli před tím.

Křídla.

Postava měla křídla, obrovská, majestátní křídla obřího ptáka nebo netopýra – pokud by ta stvoření byla kostnatá jako hmyz a nezbyla by jim kůže nebo peří k tomu, aby se jimi mohla zakrýt. Protože křídla nebyla nic jiného než pár podlouhlých, členitých výrůstků, obří zahnuté drápy, které ji rostly ze zad a končily u kolen. Díval se, jak se třesou a protahují a jak z jejich konečků teče sliz jako z pavoučích nohou. Najednou věděl, že hledají kořist.

Postava nebyla lidská. Ale přesto tu byla její tvář, její přednosti – ty byly Kerriganovou. Nebo aspoň stále nesly stopy ženy, jíž byla. Byla to Kerriganová, pokud by ji někdo pokřivil, znovu stvořil jako parodii jí samé. Kerriganová, ale proměněná. V zerga.

Teď už sny dávaly smysl. Všechno byla skutečnost, žádný nářek nebo zpráva. Ukázala mu, co se s ní děje, kousek po kousku. Znovu si vzpomněl na podivné uvítání a kombinaci výsměchu i poslušnosti, která následovala. To všechno byly její pocity.

Znovu uslyšel hlas – ve své hlavě, a dokonce i normálně – který jen potvrdil jeho domněnky. Byl hluboký tak, až se začala ozývat ozvěna, a studený, až ho rozbolely zuby. A byl to hlas, který již slyšel dvakrát předtím. Jednou, když ho vítal ve snech, a podruhé, když ohlašoval „sílu, jež se ještě nezrodila“. Teď se hlas ozval potřetí a jeho slova jako by klouzala po Raynorově páteři.

„Povstaň, dcero,“ řekl a nedalo se nepostřehnout jeho radost. „Povstaň… Kerriganová,“ dokončil a všichni zergové v místnosti svěsili hlavy. Všichni krom jednoho.

„Jak si přeješ, otče,“ prohlásila postava stojící ve zbytcích Kukly s hlavou hrdě vztyčenou. Její hlas byl ještě hlubší, více rezonoval a s ozvěnou se stále vracel do jeho uší a hlavy, jako by každé slovo mělo hromadu významů a emocí, které nemohl zachytit na první poslech. Slova se převalovala skrz něho a přes něho. Mrazilo ho z toho v zádech. „Žiji, abych sloužila.“ Sestoupila níže a elegantně se zbavila kousků obalu a tekutiny, když se v jeskyni hrdě postavila. Kerriganová byla vysoká žena, Raynorovi dosahovala přibližně po ramena. Tato nová postava by se mu mohla podívat do očí, pokud by si ho ráčila všimnout. Nevšimla a on se nemohl rozhodnout, jestli se mu ulevilo nebo ho to zklamalo. Přes radikální proměnu dokázal stále vidět její sílu, životní energii a cílevědomost, která ho napoprvé okouzlila. Určitým způsobem ho teď přitahovala ještě víc – byl fascinován její novou podobou a novou silou, již v ní cítil. Věděl, že by měl cítit odpor a být znechucený, ale místo toho ho fascinovala. Jedna jeho část se ptala, jestli to je součást její proměny, jestli je tato šílená přitažlivost pouze hormonálním nebo psychickým útokem, ale nemohl tomu uvěřit, zvlášť když si ho pořád nevšimla.

Co však postava spatřila, byla bojující skupinka u portálu. Mannixová a další vojáci byli pořád naživu a bojovali se zergy a Raynor uviděl, jak se obočí ženy stáhlo a v očích se objevil vztek.

„Nechť všichni, kdož odporují Nadvědomí, pocítí hněv Roje,“ prohlásila a křídla za ní povlávala. Když její slova uslyšeli zergové, vrhli se do boje s novým nadšením, kousali, bodali a sekali s větší vervou. Mannixová padla po nehezkém zásahu, její hlava se odkutálela několik metrů od těla a tento sek ještě stačil oddělit ruku dalšímu vojákovi. Zbytek padl hned po ní a za chvíli byl Raynor jediný, koho nechali žít.

Zergové samozřejmě nepřežili všichni, ale zdálo se, že si neuvědomují své ztráty. Zbývající nestvůry se přeskupily a vrátily se do středu místnosti, kam je z rohu navigoval jejich cerebrate.

„Výborně, cerebrate!“ ozval se znovu podivný, studený hlas. „To, co jsem v tento den stvořil, bude zničující pro všechny mé nepřátele!“ Potom se zergové otočili k Raynorovi a on cítil, jak se ho dotkla vlna jejich nenávisti. „Ať nepřežije jediný Terran…“ přikázal hlas.

Raynor se pokusil pozvednout pušku. Věděl, že nemá šanci, ale chtěl zemřít v boji. Jenže puška se nepohnula. Když se podíval dolů, viděl, že na hlavni leží ruka, skvrnitě zelená ruka s nehty jako čepele, která mu bez námahy zabránila v pozvednutí zbraně. Když se znovu zahleděl před sebe, setkal se Raynor s pohledem stvůry z Kukly. Byl to studený pohled, oči bystré, ale bez emocí, a zorničky se nezávisle na sobě pohybovaly a zanechávaly za sebou zářivé stopy. Byl to pohled vetřelce, beze stopy po ženě, již znal. „Matko boží,“ zasípal Raynor. „Kerriganová, co ti to udělali?“

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.