Ukázka z knihy Hodný, zlý a nemrtvý od Kim Harrison

U nakladatelství Fantom Print vychází v následujících dnech druhý díl série o rudovlasé Rachel Morgan z pera spisovatelky Kim Harrison. Přečtěte si ukázku k knihy Hodný, zlý a nemrtvý.

Ilustrace na obálce knihy Hodný, zlý a nemrtvý Autor: Dorothea Bylica

Nadhodila jsem si popruh kanystru s vodou výš na rameni a natáhla trysku k zavěšenému květináči. Do místnosti pronikal sluneční svit a hřál mě přes modrou kombinézu. Za okny s úzkými tabulkami ležel malý dvorek obklopený VIP kancelářemi. Zamžourala jsem do slunce, stiskla rukojeť hadice a z trysky začal syčet tenký proud vody.

Ozvalo se cvakání klávesnice a já se přesunula k další rostlině. Z kanceláře za recepcí se nesl zvuk telefonních hovorů doprovázený hlubokým smíchem připomínajícím štěkot psa. Dlaci. Čím vyšší postavení ve smečce zastávají, tím víc se podobají lidem, všichni se ale dají poznat podle smíchu.

Přes řadu zavěšených květináčů jsem se zadívala na akvárium za pultem recepce. Jo. Krémově zbarvené ploutve. Černé skvrny na pravém boku. Je to ona. Pan Ray choval kapry koi a předváděl je na každoroční cincinnatské chovatelské výstavě. Loňského vítěze vždy vystavoval v kanceláři, teď tu ale plavaly ryby dvě a maskot Vlkodlaků zmizel. Pan Ray byl fandou Doupěte, rivala cincinnatského inderlandského baseballového týmu. Dvě a dvě dávaly dohromady ukradenou rybu.

„Takže,“ řekla vesele žena za stolem, když vstala a vložila stoh papírů do zásobníku tiskárny. „Mark má dovolenou? Že se nezmínil.“

Kývla jsem, odvlekla zavlažovací výbavu o metr dál a na sekretářku oblečenou v nažehleném kostýmku krémově bílé barvy jsem přitom ani nepohlédla. Mark si vzal krátkou dovolenou na opuštěném schodišti budovy, kde předtím pracoval. Omráčila jsem ho uspávacím lektvarem s krátkodobou působností. „Ano, madam,“ dodala jsem hlasitě a schválně si trochu šlapala na jazyk. „Ale řekl mi, které kytky zalít.“ Schovala jsem rudě nalakované nehty do dlaně, než je mohla zahlédnout. Neseděly k obrázku zahradnice, za kterou jsem se vydávala. Mělo mě to napadnout dřív. „Všechny tady v patře, pak ty v arboretu na střeše.“

Žena odhalila v úsměvu až příliš velké zuby. Byla dlak a podle vzhledu zastávala v kanceláři docela vysoké postavení. Ray by si nevzal za sekretářku psa, když si mohl dovolit platit fenu. Cítila jsem z ní lehký pižmový pach, nebyl ale nepříjemný. „Řekl vám Mark o nákladním výtahu vzadu v budově?“ zeptala se nápomocně. „Je snadnější jet výtahem než táhnout vozík nahoru po schodech.“

„Ne, madam,“ řekla jsem a narazila si ošklivou kšiltovku s logem firmy pevněji na hlavu. „Myslím, že se mi snaží práci ztížit, abych se nepokusila převzít jeho rajón.“ S bušícím srdcem jsem postrčila Markův vozík s nůžkami, hnojivem a zavlažovacím systémem dál. Věděla jsem nejen kde najít výtah, ale i šest nouzových východů, požární poplach a zásobu koblih.

„Chlapi,“ řekla, obrátila oči v sloup a znovu se posadila ke stolu. „Copak nechápou, že kdybychom chtěly ovládnout svět, prostě bychom to udělaly?“

Neutrálně jsem kývla a nalila trošku vody do dalšího květináče. Byla jsem přesvědčená, že už mu vládneme.

Přes hrkání tiskárny a šumění tichého hovoru jsem zaslechla napjaté bzučení. Byl to můj parťák Jenks. Vylétl z šéfovy kanceláře a namířil si to rovnou ke mně. Očividně měl špatnou náladu. Křídla podobná křídlům vážky mu zrudla rozčilením a sypal se z něj skřítkovský prášek, který vytvářel krátkodobé sluneční paprsky. „Kytky vevnitř jsou hotové,“ oznámil nahlas, když přistál na okraji květináče přede mnou. Založil si ruce v bok, takže v malinké modré kombinéze připomínal Petra Pana, který se stal popelářem. Jeho manželka mu dokonce ušila i kšiltovku. „Potřebují jenom zalít. Chceš tady venku s něčím pomoct, nebo se můžu vrátit do auta a dát si šlofíka?“ dodal sžíravě.

Shodila jsem si z ramene kanystr s vodou, postavila ho na zem a odšroubovala víčko. „Hodila by se mi hnojící tableta,“ nadhodila jsem a přemýšlela, co mu vadí.

Kim Harrison: Hodný, zlý a nemrtvý

S bručením odlétl k vozíku, začal se v něm přehrabovat a rozhazovat kolem zelená vazadla, kolíky a použité pH testry. „Jednu mám,“ řekl a přilétl zpět s bílou tabletou velkou jako jeho hlava. Hodil ji do kanystru a voda zašuměla. Jejím úkolem však nebylo hnojit, nýbrž okysličit vodu a podpořit v ní tvorbu slizu. K čemu by mi bylo ukrást rybu, kdyby při tom lekla?

„Ach bože, Rachel,“ zašeptal Jenks, když mi přistál na rameni. „Je to polyester. Já mám na sobě polyester!“

Uvolnila jsem se, když jsem pochopila, proč má špatnou náladu. „Budeš v pořádku.“

„Mám vyrážku!“ řekl a zuřivě se drbal pod límcem. „Nemůžu nosit polyester. Skřítci jsou na něj alergičtí. Podívej. Vidíš?“ Naklonil hlavu na stranu a shodil si vlasy z krku, byl ale příliš blízko, než abych na něj dokázala zaostřit. „Působí mi ekzém. A smrdí. Cítím z něho ropu. Mám na sobě mrtvého dinosaura. Nemůžu nosit mrtvé zvíře. Je to barbarské, Rache,“ kňoural.

„Jenksi?“ Zavřela jsem kanystr, pověsila si ho na rameno a shodila z něj přitom Jenkse. „Já mám na sobě to samé. Vydrž to.“

„Ale ono to smrdí!“

Zůstal viset přede mnou a já zamžourala. „Prostříhej něco,“ procedila jsem skrz zuby.

Ukázal mi prostředník a pozpátku odlétl. Prosím. Poplácala jsem zadní kapsu hnusné modré kombinézy a vytáhla z ní nůžky. Zatímco paní profesionálka psala dopis, trhnutím jsem rozložila stoličku a pustila se do stříhání kytky visící vedle jejího stolu. Jenks taky přiložil ruku k dílu a já po chvíli vydechla: „Vše připraveno?“

Kývl a pohled přitom upíral na otevřené dveře kanceláře pana Raye. „Až si příště zkontroluje email, spustí se internetový bezpečnostní systém. Pokud ví, co dělat, spraví to za pět minut, pokud ne, za čtyři hodiny.“

„Potřebuju jen pět minut,“ řekla jsem a začala se potit na slunci, které svítilo dovnitř oknem. Páchlo to tu jako v zahradě, kde na studených dlaždicích odpočívá udýchaný mokrý pes.

Tep se mi zrychlil a já se přesunula k další kytce. Visela za stolem a žena ztuhla. Vnikla jsem do jejího teritoria, ale musela si to nechat líbit. Byla jsem přece jen zahradnice. Doufala jsem, že mé sílící napětí připíše na vrub své blízkosti, a pokračovala jsem v práci. Ruku jsem položila na kanystr s vodou. Stačí jediný pohyb a bude na zemi.

„Vanesso!“ ozvalo se podrážděně ze zadní kanceláře.

„A jdeme na to,“ řekl Jenks, vzlétl k bezpečnostním kamerám u stropu.

Otočila jsem se a uviděla, že se ze dveří kanceláře vyklání rozčilený muž, podle drobné, štíhlé postavy dlak. „Už zase,“ řekl. V obličeji byl rudý a silnýma rukama se držel veřejí. „Nenávidím tyhle věci. Co je špatného na papíru? Mám rád papír.“

Na tváři sekretářky se usadil profesionální úsměv. „Pane Rayi, zase jste ječel, že? Říkala jsem vám, že počítače jsou jako ženy. Když na ně křičíte nebo chcete, aby dělaly příliš mnoho věcí najednou, prostě se vypnou a vy si ani nepřičichnete.“

Zavrčel, zmizel v kanceláři a buď si její hrozbu neuvědomoval, nebo ji ignoroval. Srdce mi poskočilo a přesunula jsem stoličku k akváriu.

Vanessa si povzdychla. „Bože,“ zamumlala, když vstávala. „Ten chlap by si uměl jazykem rozdrtit koule.“ Popuzeně na mě pohlédla a za cvakání podpatků zamířila do zadní kanceláře. „Ničeho se nedotýkejte,“ zavolala. „Už jdu.“

Rychle jsem se nadechla. „Kamery?“ zašeptala jsem.

Jenks slétl dolů. „Desetiminutová smyčka. Vzduch je čistý.“

Odlétl k hlavním dveřím, přistál na vlysu nad překladem a pověsil se na něj, aby viděl do chodby. Křídly mával tak rychle, že z nich zůstala jen šmouha, a zvedl nahoru malinkaté palce.

Kůže se mi napjala očekáváním. Sejmula jsem z akvária víko a z vnitřní kapsy kombinézy vytáhla zelenou síťku na ryby. Postavila jsem se na stoličku, vykasala si rukáv až k lokti a vrazila síťku do vody. Obě ryby okamžitě ucukly dozadu.

„Rachel!“ zasyčel mi Jenks do ucha. „Je dobrá. Už to skoro má.“

„Sleduj dveře, Jenksi,“ řekla jsem a kousla se do rtu. Jak dlouho může trvat ulovit jednu rybu? Převrátila jsem kámen, abych se dostala k rybám, které se za ním schovaly. Utekly dopředu.

Tiše se rozdrnčel telefon. „Jenksi, vezmeš to?“ řekla jsem klidně, naklonila síťku a uvěznila ryby v rohu. „A mám vás…“

Jenks odbzučel ke stolu a nohama přistál na svítícím tlačítku. „Kancelář pana Raye. Vydržte, prosím,“ řekl tenkým hlasem.

„Do háje,“ zaklela jsem, když sebou ryby mrskly a proklouzly kolem sítě. „No tak, snažím se tě vrátit zpátky domů, ty slizká potvoro,“ vábila jsem ji skrz zaťaté zuby. „Skoro… skoro…“ Chytila jsem ji mezi síťku a sklo. Kdybych ji jen dokázala…

„Hej!“ ozval se z chodby hluboký hlas.

Zalil mě adrenalin a zprudka jsem zvedl hlavu. V chodbě ke kancelářím stál malý muž s pečlivě zastřiženým plnovousem a se složkou v ruce. „Co to děláte?“ zeptal se důrazně.

Pohlédla jsem na akvárium a na svoji ruku ve vodě. Síťka byla prázdná. Ryby vyklouzly. „Hm, spadly mi dovnitř nůžky?“ řekla jsem.

Z kanceláře po mém druhém boku se ozvalo cvakání podpatků a Vanessa zalapala po dechu. „Pane Rayi!“

Zatraceně. Takže jednoduše to nepůjde. „Plán B, Jenksi,“ řekla jsem, chytila jsem okraj akvária a se zamručením vší silou trhla.

Vanessa zaječela, protože akvárium se převrhlo a na stůl se vylilo skoro sto litrů odporné rybí vody. Všichni byli tak šokovaní, že se nikdo ani nepohnul, a já zatím pátrala na podlaze. „Mám tě!“ vykřikla jsem a skočila po správné rybě.

„Jde po rybě!“ zvolal malý muž v chodbě, když dovnitř vešli další lidé. „Chyťte ji!“

„Běž!“ zavřískl Jenks. „Já je zdržím.“

Zadýchaně jsem se v podřepu pachtila za rybou a snažila se ji chytit, aniž bych jí ublížila. Mrskala sebou a svíjela se, a když se mi ji konečně podařilo sevřít, zprudka jsem vydechla. Vzhlédla jsem, vhodila ji do kanystru a zašroubovala víčko.

Jenks poletoval od jednoho dlaka k druhému jako pekelná světluška a házel po nich naostřenými tužkami. Deseticentimetrový skřítek dokázal zadržet tři dlaky. Nepřekvapilo mě to. Pan Ray se spokojil s tím, že se jen přiblížil, dokud nezjistil, že mám jednu z ryb. „Co to, k čertu, děláte s mými rybami?“ obořil se na mě a obličej mu zrudl vzteky.

„Odcházím,“ řekla jsem. Vrhl se na mě s napřaženýma rukama. Za jednu jsem ho drapla, trhla dopředu a nakopla ho. Klopýtl dozadu a chytil se za břicho.

„Přestaň si hrát se psy!“ křikla jsem na Jenkse a zapátrala po cestě ven. „Musíme jít.“

Zvedla jsem Vanessin monitor a prohodila ho oknem. Už dlouho jsem toužila udělat stejnou věc s tím Ivyiným. Okno se s uspokojivým řinčením vysypalo a monitor vypadal na trávě dost divně. Do místnosti vtrhli další rozzuření dlaci a šířili okolo sebe pižmový pach. Sebrala jsem kanystr a proskočila oknem. „Za ní!“ zařval někdo.

Dopadla jsem rameny na posekaný trávník a překulila se na nohy.

„Nahoru!“ řekl mi Jenks do ucha. „Támhle.“

Prosvištěl uzavřeným dvorkem. Vyrazila jsem za ním a kanystr si hodila na záda. Uvolnila jsem si tak ruce a mohla vyšplhat po mřížoví. Do kůže se mi zarývaly trny, ale já je ignorovala.

Když jsem vylezla až úplně nahoru, sotva jsem lapala po dechu. Praskání větví mi prozradilo, že po mně jdou. Vyhoupla jsem se na plochou střechu a dala se do běhu po lepence a štěrku. Tady nahoře foukal horký vítr a přede mnou se rozkládalo Cincinnati.

„Skoč!“ křikl Jenks, když jsem dorazila k okraji.

Důvěřovala jsem mu. Aniž bych zpomalila, zamávala jsem pažemi a skočila.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.