Ukázka z knihy Arthas: Zrod krále lichů ze světa Warcraft

V nakladatelství FantomPrint nedávno vyšla nová kniha ze světa Warcraft od staré známé Christie Golden. Přečtetě si ukázku z Arthase: Zrodu krále lichů.

ilustrace na obálce knihy Arthas: Zrod krále lichů
ilustrace na obálce knihy Arthas: Zrod krále lichů Autor: Glenn Rane

Zatímco služebnictvo připravovalo tábor, Arthas s Jainou se vydali na obhlídku okolí. Vyškrábali se na kopec, z něhož měli ničím nerušený výhled. Na západě viděli malou farmářskou osadu Ambermill, a dokonce i vzdálené věžičky hradu barona Silverlaina. Na východě téměř rozeznávali Dalaran. Ještě jasněji se pak pod nimi rýsoval internační tábor na jihu. V takových táborech drželi od Druhé války orky. Bylo to milosrdnější než je zabíjet, alespoň takhle to Arthasovi vysvětlil Terenas. A kromě toho se zdálo, že orkové trpí nějakou záhadnou nemocí, projevující se apatií. Když lidé na některé narazili nebo když se je vydali cíleně lovit, bránili se jen velmi chabě a do tábora se nechali odvést prakticky bez odporu. Podobných táborů, jako byl tento, měli lidé několik.

Dali si venkovské jídlo v podobě pečeného králíka a krátce po setmění ulehli. Jakmile si byl Arthas jistý, že všichni spí, hodil na sebe tuniku a rychle si natáhl boty. Vzápětí vytáhl jednu ze svých dýk a připevnil si ji k opasku. Pak se potichu připlížil k Jaině.

„Jaino,“ zašeptal. „Vstávej.“

Probudila se úplně potichu. Vůbec se nelekla. Oči se jí ve světle měsíce krásně leskly. Posadila se, Arthas si dřepl vedle ní a rychle si přiložil prst na rty. „Děje se něco, Arthasi?“ zašeptala.

Zazubil se. „Jsi připravená na malé dobrodružství?“

Naklonila zvědavě hlavu na stranu. „Na jaké dobrodružství?“

„Věř mi.“

Jaina se na něj chvíli dívala a pak přikývla. „Tak jo.“

Stejně jako ostatní šla spát normálně oblečená, takže si jen obula boty a přes ramena přehodila plášť. Vstala, podnikla marný pokus upravit si rukama blonďaté vlasy a pak kývla.

Lezli na stejný kopec, který zdolali už před pár hodinami. V noci byl výstup obtížnější, ale měsíc svítil jasně, takže ani jeden z nich neuklouzl ani nezakopl.

„Támhle je náš cíl,“ řekl Arthas a ukázal prstem.

Jaina nasucho polkla. „Internační tábor?“

„Už jsi někdy nějaký viděla zblízka?“

„Ne a ani nechci.“

Zklamaně se zamračil. „Ale no tak, Jaino. Je to naše jediná šance prohlídnout si orky. Copak ty nejsi zvědavá?“

Jen v měsíčním světle z její tváře nedokázal nic vyčíst. Místo očí viděl Arthas dvě temná jezera. „Já… zabili Dereka. Mého staršího bratra.“

„A jeden z nich zabil Varianova otce. Zabili spoustu lidí, a proto jsou v těch táborech. To je pro ně nejlepší místo. Spoustě lidí se nelíbí, že otec musel zvednout daně, aby byl tábory schopen zaplatit, ale… teď si můžeme udělat obrázek sami. Propásl jsem příležitost prohlídnout si Doomhammera, když byl v Podměstí. Tuhle šanci vidět konečně orka zblízka propásnout nechci.“

Mlčela, takže si Arthas nakonec povzdechl. „Ach jo, tak pojď zpátky.“

„Ne,“ řekla, což ho překvapilo. „Jdeme.“

Potichu se vydali dolů. Po chvíli Arthas zašeptal: „Tak jo. Když jsme tu byli předtím, všiml jsem si, kde jsou hlídky. Nevypadá to, že by byly v noci rozmístěné jinak ani že by jich bylo víc. Myslím, že když vojáci vidí, jak jsou orkové zlomení, ani je nenapadne, že by mohli chtít utéct.“ Usmál se na ni, aby ji uklidnil. „Což se nám hodí. Kromě hlídek je pořád někdo nahoře na těch dvou věžích. Na ty si musíme dát pozor, ale doufám, že budou problémy spíš čekat zepředu než zezadu. A budeme schovaní za zdí. Teď počkáme, až tenhle chlap projde, a měli bychom mít dost času dostat se ke zdi a podívat se zblízka.“

Počkali, až znuděný voják pomalu přešel, a pak ještě chvíli. „Nasaď si kapuci,“ řekl Arthas. Oba měli světlé vlasy, kterých by si vojáci mohli snadno všimnout. Jaina vypadala nervózně, ale i vzrušeně. Poslechla ho a přetáhla si kapuci až k očím. Naštěstí měli oba tmavé pláště. „Připravená?“ Přikývla. „Dobře. Tak jdem!“

Zbývající kus cesty urazili velmi rychle a tiše. Arthas Jainu na chvíli zastavil, než se strážný na věži otočil na druhou stranu, a pak ji postrčil dál. Znovu běželi a rukama si drželi kapuce. V příští chvíli se už tiskli ke zdi tábora.

Tábory byly drsná místa, ale dokonale plnily svůj účel. Zdi byly vlastně jen hrubě opracované kmeny svázané k sobě, zasazené hluboko do země a na konci otesané do špičky. Ve „stěně“ byla spousta škvír, kterými zvědavý chlapec a dívka mohli nakouknout dovnitř.

Nejdřív měli problém vidět cokoli, ale pak na jedné straně rozeznali několik velkých tvarů. Arthas natočil hlavu, aby lépe viděl. Skutečně to byli orkové. Někteří leželi na zemi, schoulení do klubíčka a zabalení do dek. Jiní jen tak bloumali sem a tam jako zvířata v kleci, ovšem s jediným rozdílem – nevyzařovala z nich ona zvířecí a téměř hmatatelná touha po svobodě. Kousek od nich byla zřejmě nějaká rodinka – samec, samice a mladé. Samice, poněkud menší a štíhlejší než samec, držela cosi přitisknutého ke hrudi a Arthas si uvědomil, že je to nemluvně.

„Jé,“ zašeptala Jaina vedle něj. „Vypadají strašně… smutně.“

Arthas si odfrkl, ale vzápětí si uvědomil, že musí být zticha. Rychle se podíval nahoru na věž, ale strážný zjevně nic nezaslechl. „Smutní? Jaino, ta zvířata zničila celý Stormwind. Chtěla vyhladit lidskou rasu. U světla, vždyť ti zabili bráchu. S těma nemůžeš mít slitování.“

„Ale… stejně. Nenapadlo mě, že budou mít děti,“ pokračovala Jaina. „Vidíš tu s tím miminem?“

„To je snad jasné, že mají děti. Krysy taky mají mladé,“ řekl Arthas. Byl naštvaný, ale od jedenáctileté holky měl možná podobnou reakci čekat.

„Vypadají úplně neškodně. Jsi si jistý, že by měli být takhle zavření?“ Otočila k němu krásnou tvář ozářenou bílým měsíčním světlem a dožadovala se jeho názoru. „Musí to být přece drahé je tady držet. Možná by je měli pustit.“

„Jaino,“ řekl a i nyní se snažil šeptat. „Jsou to zabijáci. I když jsou třeba zrovna teď apatičtí, kdo ví, co by se stalo, kdybychom je pustili?“

Tiše si povzdychla a neodpověděla. Arthas zavrtěl hlavou. Už viděl dost – a strážný se za chvíli vrátí. „Jdeme zpátky?“

Přikývla, otočila se a rozběhla se za ním zpátky ke kopci. Arthas se ohlédl a spatřil, že voják už se vrací. Vrhl se na Jainu, chytil ji kolem pasu a prudce ji strhl k zemi. „Nehýbej se,“ řekl. „Strážný se dívá přímo sem!“

Navzdory tvrdému pádu zachovala Jaina dostatek duchapřítomnosti a ani se nepohnula. Arthas se opatrně, aby neukázal ani kousek tváře, otočil k vojákovi. Na tu vzdálenost mu neviděl do obličeje, ale jeho postoj dával najevo jen únavu a nudu. Po dlouhé době, během níž Arthas slyšel jen tlukot vlastního srdce, se strážný otočil na druhou stranu.

„Promiň,“ omlouval se Arthas a pomohl Jaině vstát. „Jsi v pořádku?“

„Jo,“ řekla Jaina. Usmála se na něj.

Za pár okamžiků už byli zpátky na svých místech, jako by se vůbec nic nestalo. Arthas se díval na hvězdy a byl naprosto spokojený.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.