Ukázka z knihy Aliance je tady! Vyšel poslední díl série Divergence

nahledovy_alianceVšichni milovníci smrtícího světa Divergence, který stvořila Veronica Rothová, se jistě těší na poslední díl akčního sci-fi cyklu. Kdo se nemůže dočkat, co čeká jeho oblíbený pár Tris a Tobiase, může si užít krátkou ochutnávku z románu Aliance zde. 

Ukázka z románu Aliance - závěrečného dílu série Divergence. Zdroj: knižní obálka.
Ukázka z románu Aliance – závěrečného dílu série Divergence. Zdroj: knižní obálka.

KAPITOLA 1

TRIS

Přecházím po naší cele na základně Sečtělých a v uších mi zní její slova:

Budu se jmenovat Edith Priorová. A s radostí zapomenu na mnoho zlého.

„Tys ji vážně nikdy neviděla? Ani na fotkách?“ zeptá se Christina.

Zraněnou nohu si podložila polštářem. Když jsme se našemu městu tak

zoufale snažili zprostředkovat videozáznam, na kterém hovoří Edith

Priorová, střelili Christinu do nohy. To jsme ještě netušili, o co v něm

půjde, a že zpochybní vše, v co jsme kdy věřili – naše frakce, naše

totožnosti.

obalka_Aliance

„Nebyla to tvá babička, teta nebo tak něco?“

„Už jsem řekla, nebyla,“ odpovím a u zdi udělám čelem vzad.

„Stejný příjmení má – měl – i táta, takže musela pocházet z jeho strany

rodiny. Jméno Edith ale ukazuje na to, že se narodila v Odevzdanosti,

zatímco všichni tátovi příbuzní museli patřit k Sečtělým…“

„Takže je ještě starší,“ odtuší Cara a opře si hlavu o zeď. Z tohoto úhlu

vypadá přesně jako její bratr, Will. Můj kamarád Will, kterého jsem

zastřelila. Pak se narovná a moje iluze se rozplyne.

„Několik generací. Dávný předek.“

„Předek.“

Tíha minulosti mě zavalí jako rozpadající se zeď. Otočím se a dotknu se

jedné ze stěn. Studená a bílá.

Můj předek, a tohle je mé dědictví – svoboda bez příslušnosti k frakci a

vědomí, že moje Divergence je důležitější, než jsem mohla tušit. Jsem živým

důkazem toho, že musíme z tohoto města odejít a pomoct lidem za jeho

hranicemi. Ať už jsou, jací jsou.

„Chci to vědět,“ řekne Cara a přejede si rukou po tváři.

„Musím vědět, jak dlouho už tady jsme. To se nemůžeš ani na minutu

zastavit?“

Zůstanu stát a zprostředka místnosti na ni povytáhnu obočí.

„Promiň,“ zamumlá.

Od chvíle, kdy Evelyn několika krátkými rozkazy z vestibulu základny

Sečtělých ukončila všudypřítomný chaos a nechala všechny zajatce uvěznit

do cel ve třetím patře, již uběhla řada dní. Nějaká žena od odpadlíků nám

přišla ošetřit zranění a podat léky proti bolesti, několikrát jsme se najedly a

umyly, ale o tom, co se děje venku, nám nikdo nic neřekl. Ať jsme se

dožadovaly sebedůrazněji.

„Myslela jsem, že se tady Tobias ukáže,“ poznamenám a sednu si na kraj

svého lůžka.

„Kde vězí?“

„Možná ještě nestrávil, žes mu lhala a za jeho zády se spolčila s jeho otcem,“

řekne Cara.

Zabodnu do ní pohled.

„Čtyřka není takovej hnidopich,“ opáčí Christina.

Možná chce Caru vyplísnit, anebo mě uklidnit, nevím.

„Něco ho zdrželo. Řekl přece, že mu máš věřit.“

Ve zmatku, kde nebylo slyšet vlastního slova a kde se nás odpadlíci snažili

natlačit ke  schodišti, jsem se ho chytila za košili, abych se mu neztratila.

Rukama mi obemkl zápěstí a odstrčil mě od sebe.

A tohle mi pověděl: Věř mi. Běž, kam ti řeknou.

„Snažím se,“ odpovím.

A je to pravda. Snažím se mu věřit. Ale každá část mého těla, každá buňka

se touží osvobodit, nejenom z téhle cely, ale vůbec z města za jejími zdmi.

Musím zjistit, co je za oplocením.

 

KAPITOLA 2

TOBIAS

Když procházím zdejšími chodbami, vrací se mi vzpomínky na dny, kdy

jsem jimi chodíval jako vězeň, kdy mi každý kontakt bosých nohou se zemí

působil palčivou bolest. A s těmi vzpomínkami se vynořuje ještě další, jak

bezděčně čekám, až Tris popraví, jak buším pěstmi do dveří, jak ji vidím

bezvládně viset Peterovi v náručí, prý jen zdrogovanou.

Nesnáším to tady.

Pryč je doba, kdy tady bylo čisto; základna Sečtělých se proměnila v bojiště

s rozstřílenými zdmi a podlahou pokrytou střepy z žárovek. Ve

skomírajícím světle kráčím po špinavých otiscích bot k její cele. Stráž mě

vpustí dovnitř bez zbytečných otázek – na paži mám černý

pásek s prázdným kruhem jako symbol odpadlíků a ve tváři matčiny rysy.

Tobias Eaton bývalo jméno plné hanby, ale to se změnilo.

Tris sedí schoulená na zemi vedle Christiny, Cara je na opačné straně cely.

Moje Tris by měla být bledá a drobná – a také je – ale přitom jí je plná

místnost.

Upře na mě své kulaté oči a hned je na nohou, pevně mě obejme kolem pasu

a tvář mi zaboří do hrudi.

Jednou rukou jí stisknu rameno a druhou ji pohladím po vlasech.

Opět mě překvapí, že jí sahají jen po krk. Líbilo se mi, že si je ustřihla,

protože tohle jsou vlasy válečnice a taková teď Tris musí být.

„Jak ses sem dostal?“ zeptá se svým tichým, jasným hlasem.

„Jsem Tobias Eaton,“ vysvětlím a ona se zasměje.

„Jasně. Já zapomněla.“

Kousek se ode mě odtáhne, aby se na mě podívala.

Má váhavý pohled, jako by nebyla víc než hromádka listí, kterou co nevidět

rozfouká vítr.

„Co se děje? Kdes byl tak dlouho?“

Zní zoufale, prosebně. Tohle místo pro mě možná skrývá řadu děsných

vzpomínek, ale pro ni ještě mnohem víc – tady ji vedli na popravu, tady ji

zradil vlastní bratr, tady jí vstříkli do žil sérum strachu. Musím ji odsud

dostat.

Cara k nám se zájmem zvedne oči. Necítím se dobře. Jako bych se uvnitř v

těle pohnul a už se do své kůže nevešel. Nesnáším, když mě někdo pozoruje.

„Matka má město pod kontrolou,“ řeknu.

„Bez jejího kývnutí neudělá nikdo

ani krok. Před pár dny měla proslov, ve kterým lidi vyzývala, aby se

sjednotili proti našim utlačovatelům za městem.“

„Utlačovatelům?“ podiví se Christina.

Z kapsy vytáhne ampulku a vysype si její obsah do pusy. Prostřelená noha ji

musí pořádně bolet. Strčím si ruce do kapes.

„Není sama, kdo si myslí, že bysme odsud neměli odcházet kvůli někomu,

kdo nás sem šoupnul s myšlenkou, že nás později využije ke svým záměrům.

Lidi to tady chtějí dát do pořádku, vyřešit vlastní problémy, a ne pomáhat

někomu jinýmu. Tak jsem to slyšel,“ vysvětluju.

„Mám dojem, že tenhle názor se matce zamlouvá, protože dokud budeme

takhle pasivní, snadno nás udrží pod kontrolou. Když nás nechá odejít,

může se se svou novou rolí

rozloučit.“

„Skvělý.“ Tris protočí panenky. „Vybrala si tu nejsobečtější cestu, jak

jinak.“

„Svým způsobem to chápu,“ ozve se Christina a sevře ampulku v dlani.

„Neříkám, že nechci zjistit, co je za městem, ale máme svých starostí dost.

Jak můžeme pomoct lidem, který vůbec neznáme?“

Tris se zamyslí a kousne se zevnitř do tváře. „To nevím,“ připustí.

Podle mých hodinek jsou tři. Jsem tady už moc dlouho – dost dlouho na to,

aby mě matka začala podezřívat. Řekl jsem jí, že jdu Tris oznámit, že je mezi

námi konec, a že to bude jen chvilka. Nevím, jestli mi to uvěřila.

„Poslyš, přišel jsem tě hlavně varovat,“ řeknu.

„Soudní proces se zadrženýma je na spadnutí. A na všechny má matka v

plánu použít sérum pravdy. Jestli bude fungovat, usvědčí vás jako zrádce. A

tomu bysme se všichni asi rádi vyhnuli.“

„Usvědčit jako zrádce?“ zareaguje Tris zklamaně.

„Co má odhalení pravdy společnýho se zradou?“

„Říkejme tomu vzdor vůči nadřízeným,“ objasním. „Matka a její lidi z města

odejít netouží. Proč by ti za to video měli děkovat?“

„Jsou jako Jeanine!“ Tris máchne pěstí do vzduchu, jako by chtěla do

něčeho praštit.

„Udělají všechno, jen aby pravda nevyšla najevo. Proč? Aby se ve svým

pidisvětě dostali k moci? Vážně směšný!“

Bráním se tomu, ale tak trochu se svou matkou souhlasím. Lidem za

městem nic nedlužím, ať už jsem Divergentní, nebo ne. Nevím, jestli se mi

chce řešit problémy lidstva, ať už jsou jakékoli. Ale chci odsud vypadnout,

stejně zoufale jako se zvíře snaží dostat z pasti. Divoce, zuřivě,

s odhodláním uhryzat si vlastní nohu.

„Ať je to, jak chce,“ řeknu opatrně, „jestli sérum zafunguje, odsoudí tě.“

Jestli zafunguje?“ zopakuje Cara a přimhouří oči.

„Jsem Divergentní, pamatuješ?“ připomene jí Tris a ukáže si na hlavu.

„Neuvěřitelné.“ Cara si zastrčí uvolněný pramen vlasů zpátky do nízkého

drdolu.

„Ale atypické. Většina Divergentních přece nedokáže séru vzdorovat. Jak

to, že ty jo?“

„Ty a ta tvoje sečtělá sebranka, která mi rozpíchala žíly!“ vyprskne Tris.

„Můžeme se teď soustředit na něco jinýho? Vážně bych vás nerad tahal z

vězení.“

Najednou bych dal nevím co za kousek útěchy. Natáhnu k Tris ruku a cítím,

jak mi do dlaně vklouznou její prsty. Dotýkat se jeden druhého pro nás není

ta nejpřirozenější věc. Každý kontakt má svůj význam a přináší množství

energie a úlevy.

„Fajn,“ řekne už o poznání klidněji. „Jak jsi to teda myslel?“

„Zařídím, aby tě z vás tří vyslechli jako první.

„Ty musíš vymyslet takovou lež, která potvrdí, že Christina s Carou jsou

nevinný. Musíš ji dokázat říct i pod vlivem séra.“

„Jakou lež?“

„Říkal jsem si, že to už nechám na tobě. Ty umíš lhát líp.“

Vím, že tahle slova tnou do živého nás oba. Tolikrát už mi lhala. Tenkrát,

když si Jeanine vyžádala někoho z Divergentních jako obětního beránka –

slíbila, že dobrovolně na smrt nepůjde, a pak stejně šla. Nebo tenkrát, když

mi během invaze Sečtělých slíbila, že zůstane doma, a pak jsem zjistil, že

kolaboruje s mým otcem. Chápu, proč to všechno udělala, ale to

neznamená, že tím náš vztah neutrpěl.

„Fajn,“ řekne a sklopí oči. „Něco vymyslím.“

Položím jí ruku na paži.

„Promluvím s matkou o tvým procesu. A postarám se, aby se to odbylo co

nejdřív.“

„Děkuju.“

Znovu se ve mně ozve touha vyklouznout z vlastního těla a promluvit přímo

do její mysli. Ta samá touha, uvědomím si, která ve mně probouzí nutkání

políbit ji pokaždé, když ji vidím, protože i nepatrná vzdálenost, která nás

dělí, mě přivádí k šílenství. Naše prsty, které byly dosud jen volně

propletené, se semknou, její dlaň zvlhlá od potu, moje zhrublá od nespočtu

madel na nespočtu vlaků, na které jsem kdy naskakoval.

Teď vypadá bledě a drobně, ale její oči mi připomenou nekonečné nebe, o

kterém dosud jen snívám.

„Jestli se tady schyluje k líbání, dejte mi laskavě vědět, abych se stihla

odvrátit,“ poznamená Christina.

„Schyluje,“ ujistí ji Tris. A políbíme se.

Dotknu se její tváře, abych polibek zpomalil, abych si vychutnal každé

místo, kde se naše rty dotýkají, aby se vzápětí oddálily. Nadechnu se

stejného vzduchu jako ona a se stejným požitkem si vychutnám, jak nosem

letmo zavadí o můj. Na jazyk mi vklouznou slova, ale na důvěrnosti je tu

příliš mnoho svědků. Vzápětí si uvědomím, že je mi to jedno.

„Škoda, že nejsme sami,“ řeknu na odchodu.

Usměje se. „Škoda, jako skoro vždycky.“

Škvírou ve dveřích ještě zahlédnu, jak Christina teatrálně jakoby zvrací,

Cara se směje a Tris jen stojí se svěšenýma rukama.

Autor: Veronica Rothová. Název knihy: Aliance (Divergence 3.). Překlad: Radka Kolebáčová. Vydal: Nakladatelství CooBoo – Albatros Media a. s. Počet stran: 360. Cena: 299 (Cooboo 239) Kč.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Olga Buriánková
Narodila jsem se roku 1976 v Benešově. Od šesti let přebývám v Praze, kde jsem absolvovala gymnázium, chvilku studovala na 1. LF UK, na právech v Brně a teď se snažím zdolat magisterskou sociální a mediální komunikaci. Moje nejoblíbenější činnost je četba, snažím se psát, trochu malovat a trávit volné chvíle v milé společnosti.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.