Ukázka z druhého dílu Odplaty Jana Hlávky

jan-hlavka-odplata2-vzpoura-vyvolenych-perexJe to pár dní, co se na českém trhu objevil devatenáctý díl série John Francis Kovář a už tu máme jeho pokračování, jubilejní dvacítku, o kterou můžete ode dneška i sotěžit. Co si na nás Ja Hlávka připravil tentokrát?

PROLOG: STARÉ VINY

Šero, ticho a chlad. Ohromný prostor chrámové lodi působil vzdor své velkoleposti ponuře a poručík Alister Stillson jasně cítil, jak se mu svírá hrdlo. Potichu za sebou dovřel dveře. Nemohl se zbavit dojmu, že stojí spíš v hrobce než v kostele.

Venku už se stmívalo a curyšská katedrála Grossmünster měla být pro veřejnost uzavřena, ale před oltářem mezi dvěma zářícími svícny klečel se sklopenou hlavou muž v černém. Jeho se zákaz netýkal, mohl sem přijít, kdy chtěl. Stillson netušil, jak toho dosáhl, ale raději se neptal. Teď kráčel uličkou mezi lavicemi a za okamžik uslyšel slova modlitby, šeptaná tichým, zaníceně se chvějícím hlasem.

„Confiteor Deo omnipotenci

et vobis, fratres,

quia peccavi nimis

cogitatione, verbo, opere et omissione:

mea culpa,

mea culpa,

mea maxima culpa.“

Stillson si bezděčně poškrábal starou jizvu na čele a ušklíbl se – úkon kajícnosti, vyznání vlastní nedokonalosti a hříchů před Bohem. Za dobu, co sloužil v Gregorově oddílu, se stal docela zběhlým v modlitbách, mešním řádu a dalších věcech, na které by dřív ani nepomyslel. Hlavou mu přitom bleskla myšlenka, že to je příhodné, opravdu bylo z čeho se vyznávat. Pár fingovaných nehod nebo i něco víc, občas se to ale trochu zvrtlo, jako ten přeběhlík tenkrát. Vadná nálož ho nezabila na místě, jen zapálila vnitřek jeho auta, pamatoval si, jak křičel. Nebo ten vědec…

Zavrtěl hlavou a přestal na to myslet. Pravdou bylo, že v poslední době udělali věci, na které nebyl hrdý. Dnes šlo ale o něco jiného, a nebylo pochyb, že tentokrát je právo na jejich straně – alespoň to nepsané určitě.

Zůstal stát u první řady lavic a čekal, až modlitba skončí. Ani ve snu by ho nenapadlo velitele rušit, jen se opatrně rozhlížel. Na rozdíl od jiných kostelů, v Grossmünsteru nezdobily stěny žádné velkolepé malby a fresky. Veškerou výzdobu nechal v době reformace odstranit nejznámější zdejší kazatel, Lutherův stoupenec Huldrych Zwingli, a prosté bílé zdi jen zvýrazňovaly dojem přísné strohosti. Možná proto se tady Gregorovi líbilo, ale Stillson se už nemohl dočkat, až odsud budou pryč. Jen doufal, že předtím nedopadne jako Zwingli, kterého rozčtvrtili a spálili na hnojišti.

„Misereatur nostri omnipotens Deus

et, dimissis peccatis nostris,

custodiat nos ad vitam æternam.

Amen.“

Gregor se pokřižoval a vstal. Světlo svící se odráželo od nádherné vitráže Giacomettiho oken za oltářem zpět na jeho tvář.

„Takže, Alistere?“ promluvil, aniž se ohlédl. „Jaké neseš zprávy? Oficiální nebo neoficiální?“

„Oboje, pane,“ odvětil Stillson tiše, „a nebudou se vám líbit.“

„Líbit?“ Po Gregorově tváři se mihl úšklebek. „Tělo mého bratra uložili ráno k věčnému odpočinku v uzavřené rakvi s pytlem písku, aby si nikdo nevšiml, jak je lehká, protože uvnitř ležela jen hlava. Musel jsem utěšovat jeho ženu a v domě Božím jí lhát do očí, že to byla automobilová nehoda. Opravdu myslíš, že dnes ještě můžeš říct něco, co se mi bude líbit?“

Gregor nebyl šílenec, co zabíjí své lidi pro špatně zvolené slovo, ale Stillson se přesto zachvěl. Tenhle jeho tón už slyšel, a pokaždé pak následovala něčí rychlá či naopak velmi pomalá smrt.

„Odpusťte, pane. Myslel jsem…“

„Nemysli a mluv!“

Alister pomalu vydechl a začal. Gregor poslouchal mlčky, stále zahleděný do barevného okna, tvář nehybnou. Pak se pomalu otočil.

„Tohle ti řekli, přesně takhle? A věříš tomu?“

„Ano, pane,“ odvětil Stillson a sklopil před jeho pohledem oči, nemohl jinak. „Procházel jsem záznamy Military divize, není tam už ani slovo, a to uběhlo sotva pár týdnů. Je jasné, že to chtějí úplně ututlat a pokud kolem začne někdo pátrat, snadno mohou tu hrozbu splnit – udělají z nich zrádce. Nepřežili žádní svědci, nikdo neví, kdo to nařídil, nic…“

jan-hlavka-odplata2-vzpoura-vyvolenych„Předpokládám, že pokud se začne ptát někdo z přátel nebo příbuzných ostatních, dostane stejnou odpověď.“

„Nejspíš ano, pane.“

Gregor neodpověděl. Vyrazil ke dveřím, ale těsně před nimi se zastavil a z malého stolku vzal věci, které tam před modlitbou odložil: pistoli Glock se dvěma rezervními zásobníky a dlouhý, ošklivý nůž. Ten okamžik podržel v ruce a zamyšleně se díval na slova vyrytá na ostří, Stillson věděl, že to je dárek od Simona…

Gregor Norrington se narovnal, rychle schoval nůž do kapsy a v jeho tváři se znovu mihl ten úšklebek.

„Svolej ostatní, Keplera, Jacquese, všechny. Do osmi hodin je tu chci mít, vyhlašuji pohotovost. Začni hledat další v Agentuře, ty, co při tom útoku také někoho ztratili. A chci vědět všechno o té malé čarodějce, Anně.“

„Rozkaz, pane!“ přikývl Stillson, na důvody se nemusel ptát.

Spolu s Gregorem vykročil ze dveří do studeného curyšského večera a přitom vydechl úlevou. Zdá se, že přece jen vyvázne vcelku, alespoň prozatím.

Protože brzy nejspíš vypukne peklo.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.




Ukázka z druhého dílu Odplaty Jana Hlávky