UKÁZKA: Srdce ledu je sbírka povídek nejen pro fanoušky sci-fi

Srdce ledu - antologie tuzemské sci-fi. Zdroj: výřez knižní obálky.

První letošní svazek Edice Pevnost patří zkušenému povídkáři Davidu Šenkovi a jeho antologii klasických sci-fi příběhů. 

Srdce ledu - antologie tuzemské sci-fi. Zdroj: výřez knižní obálky.
Srdce ledu – antologie tuzemské sci-fi. Zdroj: výřez knižní obálky.

Fantastická literatura stojí aktuálně spíše na fantasy, proto je zjevení jakékoli science fiction velmi vítáno. Když se pak jedná dokonce o tuzemského autora, mohou být milovníci sci-fi spokojení dvojnásob.

Anotace:

Třetí sbírka povídek autora klasické sci-fi vás zavede k Poslednímu soudu, ukáže vám cestu paralelními světy a nechá napospas mimozemské invazi. Kromě toho budete moci navštívit poslední galaktický con, zúčastnit se projektu na probuzení Boha a po boku slavného detektiva, vychovaného mimozemšťany, sestoupit na povrch zapovězené planety. A pokud vám to stále ještě bude málo, dozvíte se pravdu o jednom světovém konfliktu.

David Šenk zve své fanoušky již potřetí do světů daleké budoucnosti i nepříjemně reálných problémů. Jeho povídky jsou provokativní i zábavné a dokazují, že klasická sci-fi stále žije.

UKÁZKA z knihy Srdce ledu od Davida Šenka

1.

Katalogové číslo téhle hvězdy je delší než seznam aktualizací operačního systému našich skafandrů za poslední půlrok. Visí pár stupňů nad obzorem, vzdálená, chladná a netečná. Nachází se na téměř opačné straně Mléčné dráhy než ta nevýrazná hvězdička, které říkáme Slunce. Ne nahlas, samozřejmě. To by si nikdo nedovolil. Slunce, šeptáme, když nejsou v doslechu gumy.

Stojíme na hlídce s Parkerem, přešlapujeme na místě a hledáme na blízkém horizontu známky aktivity.

„Asi mi z toho hrábne,“ řekne Parker. Přes polarizované hledí mu nevidím do obličeje, ale známe se příliš dlouho, a tak si jeho úšklebek dokáži živě představit. Pravý koutek mu vyletí nahoru a nakrčí nos. „Když jsem narukoval, nečekal jsem, že mi umrznou koule sto tisíc světelných let od domova.“

Zdroj: knižní obálka.
Zdroj: knižní obálka.

„Máš problémy s klimatizací?“ zeptám se ho škádlivě. Mávne rukou a vyskočí na sněhovou muldu, aby měl lepší rozhled. Toralská loď se zapíchla do ledového krunýře téhle planety jen několik kilometrů od nás. Čekáme již pátý den, jestli z ní někdo vyleze. Albatros se zatím pomalu, ale jistě propadává níž a níž.

„Musej bejt všichni tuhý,“ pokračuje Parker. „Jinak už by tu byli a snažili by se…“

„Hele,“ utnu ho, než se dostane ke svému oblíbenému tématu, kterým je popisování zvířecí brutality našich mimozemských sousedů. „Nech si ty babský řeči od cesty.“

Slyším, jak se nadechne, aby mě uzemnil, ale v uších mi zašumí statická elektřina. „Hlášení,“ štěkne poručík Holanová.

„Nic, poručíku,“ odpovím stručně.

„Ani hovno, zlatá rybko,“ zamumlá Parker.

✳ ✳ ✳

O tom, jak jsme se sem vlastně dostali, se vedou učené diskuse na všech úrovních. Jack Wolenski, šéf operační sekce, říká, že šlo o zásah vyšší moci. Nevím, co si pod tím mám představit, nikdo z Washingtonu ani Pekingu to určitě na svědomí nemá. Kapitán Wolf i technický důstojník Mik Johnson naopak tvrdí, že se Albatros srazil se singularitou či nějakou anomálií v časoprostoru. Parker věří, že za to mohou Toralové. „Kde by se tu jinak ty svině vzaly. Narazili snad i oni do nějaké singularity? To je, musíte uznat, vysoce nepravděpodobný.“

Vzhledem k tomu, že je Parker něco jako legenda, tak se většina mužstva kloní k jeho vysvětlení. Už od začátku konfliktu před deseti lety je jasné, že toralská technologie je podobných triků schopná. Útok na Harwell, první lidskou kolonii ve vesmíru, to jasně dokázal. Útočníci se tenkrát z ničeho nic zjevili u transportní stanice a zničili ji jen několik minut poté, co skrz ni proletěla loď s třiceti tisíci kolonisty na palubě. Právě o jejich osudu Parker vypráví nejčastěji, z tohoto incidentu prýští všechna ta nenávist. Je to součást jeho karmy, bere to jako svoji povinnost, připomínat hořký osud kolonistů a šířit zášť k Toralům.

„Třicet tisíc,“ řekne kdykoli se někdo pokusí byť naznačit, že Toralové nejsou posly pekla. „Třicet tisíc z nás dostali jednou ranou a teď mají políčeno na nás.“

Parker měl tenkrát na kolonizační lodi být spolu s celou rodinou, včetně strýčků, bratranců a dvou synovců. Těsně před odletem se mu však rozvinul vážný zánět ledvin a lékaři výpravy mu doporučili léčbu na Zemi a cestu až na druhém transportu o půl roku později. Ten již samozřejmě nikdy neopustil dok.

Sedíme v jídelně Albatrosu a Parker vypráví o Wandě, o rozhodnutí letět na Harwell a o jejich posledním rozhovoru, jen několik minut před tím, než Toralové zaútočili a přeřízli to tenoučké lanko proudu entanglovaných částic, které spojovalo Zemi a Harwell. Nikdo neví přesně, co se s kolonisty stalo. Je to horší než mít jistotu.

„Kapitán na palubě!“ vykřikne v tom nejsrdceryvnějším okamžiku Parkerova vyprávění Holanová a postaví se do pozoru. Všichni ji otráveně následují, Parker se zvedá jako poslední.

Kapitán se rozhlíží. Těká pohledem z tváře na tvář, jako by se chtěl osobně přesvědčit, jak hluboce strádáme.

„Potřebuji tři dobrovolníky,“ řekne.

Udělám krok dopředu, jen sekundu za Parkerem a Holanovou. Divná trojice: Parker nerad sedí se založenýma rukama, Holanová má zelený mozek a já dávám bacha na Parkera. Na oplátku. V přijímači mi zachránil kejhák, když mi zamrzla horolezecká výbava a já se málem zřítil do pět kilometrů hluboké průrvy.

„Pojďte se mnou,“ řekne Wolf.

✳ ✳ ✳

Albatros se propadá do ledu čím dál tím rychleji. Wolenski říká, že jsme již na metru za hodinu a předpovídá pětinásobek do dvou dnů.

Když lezeme po stěnách kráteru na povrch, mám neodbytný pocit zmaru a fatality. Loď vyzařuje tolik zbytkového tepla, že by to stačilo půlce Marsu na půl roku. Kdybychom vypnuli fůzní reaktor, mohli bychom omezit emise na minimum a zastavit propadávání, ale bez ochrany silového pole, živeného reaktorem, by nás brzy led rozmačkal.

Existuje vůbec nějaká možnost loď z ledového obětí vysvobodit? Seženeme nějaký fantastický jeřáb, který nás vytáhne? A i kdyby se nám to nakrásně povedlo, jak se dostaneme domů? Albatros je jen hlídková loď marsovské divize, ne mezihvězdný transportér. V tuto chvíli nám nefunguje ani reaktivní pohon. Wolenski se svou partou makají na opravě motorů dnem i nocí.

Z kráteru stoupá pára z tajícího ledu kolem lodě. Kdybychom se dokázali povznést nad naše problémy, byla by to úchvatná podívaná.

Parker mlčí, kapitán vede soukromou konverzaci s můstkem a z jeho skafandru je díky řídké atmosféře slyšet jen tlumené mumlání. Holanová jde kousek stranou, je přikrčená, v ruce drží taktický samopal.

Snažím se myslet na něco uklidňujícího. Bahia Honda na Floridě, napadne mě. Sluncem zalitá pláž, průzračná voda, horký písek a Markův rozesmátý obličej. Hodí mi dýchací masku. „Jdeme na věc, brácha. Pozor na rejnoky.“

„Nevíme, co nás tam čeká,“ vytrhne mě ze snění kapitánův chraplavý hlas. „Mějte oči otevřené a zachovejte klid.“

„Ano, pane,“ vyštěkne Holanová.

Jsou to jen prázdné fráze, ale fungují jako kotva. Teď jsme tady a na tom, jak se zachováme, závisí možná budoucnost nás všech. I přes skafandr a po rádiu působí kapitán rozhodně a pevně. Holanové závidím její černobílý svět.

Terén je snadný, svrchní krusta je tvrdá a boříme se jen na místech, kde je navátá nová vrstva prachového sněhu. Planetka nemá ani desetinovou standardní gravitaci, takže i s metrákovým bojovým skafandrem se nám jde celkem lehce. Vzhledem k tomu, že orbita planety je někde na úrovni Neptunu ve sluneční soustavě, nehrozí tu výkyvy teploty, roční období tu neexistují.

Blížíme se k místu dopadu toralské lodě. Už na první pohled je jasné, že neměli takové štěstí jako my. Tedy pokud se v naší situaci o štěstí dá vůbec hovořit. Jejich plavidlo se rozlomilo na několik větších kusů a je očividně dalšího provozu neschopné. Trosky obklopuje změť krystalických formací namodralé hmoty a čehosi, co připomíná hydrogel. Jeho pásy spojují jednotlivé kusy lodě, jde pravděpodobně o nějakou formu krizového opatření, která bohužel loď nedokázala udržet pohromadě

„Pane,“ ozve se na společné frekvenci Mik Johnson, který vše sleduje na dálku očima našich kamer. „Vypadá to, že se loď rozlomila podél přesně vypočítaných zlomových vektorů. Jednotlivé segmenty mohou sloužit jako záchranné moduly.“

„Vsadím boty, že se ta jejich loď regeneruje,“ zasyčí Parker a ukazuje na tu namodralou hmotu. „Poskládá se dokupy a frnkne.“

„Nepravděpodobné,“ řekne Johnson střízlivě. „Trosky se nepropadají do ledu, mají teplotu okolí, takže v nich nejspíš neběží žádné systémy.“

Kapitán nám dá rukou znamení, rozdělíme se do dvojic. Já s Holanovou jdeme přímo, kapitán s Parkerem si nadbíhají, aby se dostali k prvnímu segmentu z druhé strany. Napínám uši, ale kromě šumění rádia a tlumeného křupání sněhu nic neslyším.

Blížíme se k přechodové komoře segmentu. Holanová se přikrčí ještě více, i ve skafandru připomíná mandžuského leoparda na lovu.

Kapitán s Parkerem nás kryjí z boku. Jsem již jen několik metrů od modulu, když zahlédnu zlom, který jsem před tím díky hře stínů a odlesků hydrogelu neviděl. Naskýtá se mi pohled dovnitř. Vidím tři potrhaná těla mimozemšťanů v lehkých skafandrech.

Kapitán opět zvedne ruku. Holanová se zastaví a opatrně couvá. Rozkaz je jasný – v této části vraku nás nic zajímavého nečeká.

„Kapitáne,“ řekne Perker, který má nejblíže k dalšímu segmentu. „Tenhle se zdá být neporušený.“

Tentokrát kryjeme záda druhé dvojici my s Holanovou. Když Parker projde přechodovou komorou, připojím si obraz z jeho kamery. Je prvním člověkem, který se pohybuje uvnitř mimozemské lodě.

Všechna naše dosavadní setkání s Toraly skončila zničením našich, nebo jejich lodí. Hned po incidentu u Harwellu zastavila vláda všechny kolonizační projekty a odstartovala defenzivní program v očekávání příletu agresorů. Našli nás během deseti měsíců. Jejich lodě se objevily na orbitě Marsu a nebýt skupiny obětavých stíhačů, kdo ví, jaké by toto setkání mělo pro lidskou rasu následky. Albatros je jen další z generace strážců před vesmírnou hrozbou.

Od té doby nás Toralové navštívili ještě několikrát, vždy se však drželi v uctivější vzdálenosti od obydlených světů a posílali nám jen svá ultimáta. Neporozuměli jsme jejich řeči úplně, ale to hlavní, co se nám snažili sdělit, jsme pochopili velmi dobře: Nesnažte se pronikat do vesmíru, není tam pro vás místo.

Holanová stojí u přechodové komory, já obcházím modul, abych se přesvědčil, že je nepoškozený. Kapitán následuje Parkera dovnitř.

„Ne!“ vykřikne najednou kapitán naléhavě. Škubnu s sebou leknutím a opět přepnu na Parkerovu kameru. Stojí uprostřed nevelké kajuty a kapitán ho drží za ruku a snaží se mu z ní vyškubnout samopal. Parker bojuje, pak ochabne a pomalu otočí pohled k zemi, na které cosi leží. Nejprve nechápu, na co se dívá, ale pak se na zemi střetne kužel světla Parkerovy a kapitánovy svítilny a já pochopím.

Na zemi kajuty leží Toralan. Je zabalený v průsvitné blance a hlava mu modře pulzuje.

Více v knize SRDCE LEDU, kterou v dubnu 2015 vydalo nakladatelství Epocha v edici Pevnost.

Český název: Srdce ledu. Autor: David Šenk. Obálka: Karel Zeman. Nakladatel: Nakladatelství Epocha, edice Pevnost (93. svazek), 2015. Počet stran: 200. Doporučená cena: 169 korun. 

ISBN: 978-80-7425-245-7

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Olga Buriánková
Narodila jsem se roku 1976 v Benešově. Od šesti let přebývám v Praze, kde jsem absolvovala gymnázium, chvilku studovala na 1. LF UK, na právech v Brně a teď se snažím zdolat magisterskou sociální a mediální komunikaci. Moje nejoblíbenější činnost je četba, snažím se psát, trochu malovat a trávit volné chvíle v milé společnosti.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.