UKÁZKA: Nebezpečné hry musí přežít drsná kříženka Riley Jenson

Nebezpečné hry čekají nebezpečnou Stážkyni. Zdroj: výřez knižní obálky.

Statečná a řízná kříženka vlkodlaka a upíra Riley Jensonová má za úkol vypátrat šíleného vraha přezdívaného Řezník. Ale jak už je u Riley zvykem, případ nebude tak „triviální“, jak se zpočátku zdál. 

Nebezpečné hry čekají nebezpečnou Stážkyni. Zdroj: výřez knižní obálky.
Nebezpečné hry čekají nebezpečnou Stážkyni. Zdroj: výřez knižní obálky.

Série erotického thrilleru plného napětí, nebezpečí, akce i vtipu Strážkyně Riley Jenson, australské autorky Keri Arthurové, pokračuje čtvrtým dílem. Autorka přenáší čtenáře do deštivého a špinavého Melbourne, které jen podtrhuje atmosféru příběhu.

Rutinní vyšetřování Strážkyně naruší Gautier, hledaný zločinec číslo jedna. Gautier však není obyčejný kriminálník, je to psychopat bažící po pomstě. A chce se pomstít právě Riley. Navrhne jí proto nebezpečnou hru – ten, kdo první dopadne Řezníka, zvítězí. Ten druhý…

Riley se vrhá do vyšetřování a po malých střípcích se snaží složit celou mozaiku z krve, zla, pokušení a nejtemnějších tužeb. Ocitá se v prostředí luxusních klubů poskytujících netradiční služby netradičním zákazníkům. Zdá se však, že vrah je vždy o krok napřed a oběti stále přibývají.

Riley je ostrá a zároveň zásadová hrdinka, která zlu nikdy neustupuje, jenže tentokrát by ji to mohlo stát mnohem víc, než jen pár odřenin a šrámů. Gautier má totiž nespravedlivý náskok a ví, že se strážkyně žene vstříc jisté smrti. A aby toho na ni nebylo málo, začíná se hlásit měsíční horečka a dva osudoví muži v jejím životě, upír a vlkodlak, mají tendenci jí ho spíše komplikovat než zjednodušovat.

„DRSNEJ SEX JE JEDNA VĚC, NÁSILÍ DRUHÁ…“

… říká Riley Jensonová, neohrožená strážkyně Direktoria!

Anotace:

V ulicích Melbourne řádí zvrácený vrah přezdívaný Řezník. Jeho oběti umírají strašlivou smrtí, přesto však mají na tváři úsměv. Vyšetřování zavede strážkyni Riley Jensonovou až před brány exkluzivního klubu, kde se dají ukojit všechny touhy a vyplnit i ta nejperverznější přání.

Její vstupenkou do světa rozkoše a bolesti se stane barman Jin, muž opředený nejedním tajemstvím, který jí může poskytnout klíč k odhalení vraha a zároveň uspokojit její nejniternější potřeby.

Riley, vzácný hybrid upíra a vlkodlaka, se bude muset vypořádat nejen s nebezpečným Řezníkem, ale také s bývalým zvlčilým kolegou, neústupným upířím milencem a v neposlední řadě s vlastní touhou, která ji možná žene přímo do náručí smrti.

Ve stínech totiž číhá prastaré zlo živící se vášní, bolestí a smrtí a očividně má spadeno právě na Riley.

Keri Arthur: Nebezpecne hry

UKÁZKA z knihy Nebezpečné hry od Keri Arthurové

1.     KAPITOLA

Stála jsem v úkrytu a sledovala mrtvého muže.

Noc byla studená, vlezlá, lilo jako z konve a nepřestávalo. Voda stékala upírovi po dlouhém nose, odkapávala na hranatou čelist, než se připojila ke zběsilému vodopádu řinoucímu se po jeho žluté pláštěnce. Louže kolem bosých nohou už mu sahala po kotníky a pomaličku začala stoupat k jeho chlupatým nohám.

Vypadal jako většina čerstvě povstalých upírů: jen kosti potažené kůží. Jenže jeho kůže byla narůžovělá, což znamenalo, že o jídlo neměl nouzi. Přesto byly jeho světlé oči zapadlé. Vystrašené.

Což samo o sobě nebylo žádným překvapením. Díky Hollywoodu a knihám, které ochotně předkládaly vampyrismus jako romantickou záležitost, si spousta lidí myslela, že přeměnou v upíra okamžitě získají všechnu moc, sex a dlouhověkost, o níž vždy snili. Jenže až po proměně začnou pomalu zjišťovat, že být nemrtvým není taková výhra, jak se může zdát; že onen blahobyt, sex a popularita sice přijdou, ale jen za předpokladu, že přežijí prvních pár let pekla, kdy upíra žene především instinkt a touha po krvi. A samozřejmě pokud přežijí, zjistí, že k tomu všemu patří i nekonečná samota, že nikdy nepocítí teplý dotek slunce, nikdy si nevychutnají chuť jídla a že se jich velká část populace bude buď bát, nebo se jich bude stranit.

Jasně, existovaly zákony, které měly zabránit diskriminaci upírů a dalších nelidí, ale ty byly poměrně nedávnou záležitostí. Sice už se stihly vyrojit náruživé fanynky upírů, jenže to byl taky nový fenomén a navíc představovaly jen velmi nízké procento. Po staletí vládla nenávist a strach z upírů a já nepochybovala, že dalších pár stovek let potrvá, než odezní. Jestli vůbec někdy.

A krvavé běsnění upírů, jako byl tento, tomu zrovna nepřidalo.

Za poslední měsíc zmizelo celkem dvanáct lidí a my jsme si byli poměrně jistí, že devět z nich měl na svědomí tenhle upír. Mezi způsobem, jakým tenhle zabil svých devět, a tím, jak zemřeli zbylí tři, byl takový rozdíl, že jsme evidentně měli co dočinění s nějakým dalším psychopatem. Především těch devět zemřelo v důsledku odsátí hladovým upírem. Tři další byly ženy, s děsivou přesností rozpárány nožem od krku až ke kolenům, a byly jim pečlivě vyjmuty vnitřnosti. Něčeho takového nejsou nově přeměnění většinou schopní. Když se jim naskytne potrava, nakrmí se. Neprovádějí to ani precizně, ani pečlivě.

Záda oněch tří ne zcela normálních obětí hyzdily četné, ještě zcela nezhojené jizvy. Všem chyběl na levé ruce malíček, a na mrtvých rtech jim zamrzl jakýsi podivný, téměř spokojený úsměv. Ženy, které se stanou obětí vyhládlého upíra, obvykle neumírají s takovýmto úsměvem na tváři, jak by jistě potvrdily duše těch devíti mrtvých, pokud se tu ještě někde potulovaly.

A já upřímně doufala, že tomu tak není. Za poslední dobu jsem viděla více neklidných duší, než je zdrávo, a určitě jsem si z toho nechtěla udělat hobby.

Strážci z Direktoria teď kromě běžných hlídek museli navrch pátrat po dvou psychouších, což byla maximální zátěž a všichni tudíž dostávali směny navíc. Čímž se vysvětluje, proč jsme já a Rhoan lovili tyhle zdivočelé blby za děsných nocí, jako byla tahle, a to po dni stráveném snahou najít nějakou stopu, která by nás přivedla k Řezníkovi, jak ho trefně nazval Jack, náš šéf a upír, který velel celé divizi strážců Direktoria pro jiné rasy.

Zívla jsem a opřela se ramenem o betonovou zeď táhnoucí se z jedné strany podél nenápadné uličky, v níž jsem se schovávala. Ta zeď byla součástí mohutného továrního komplexu, který dominoval velké části staré oblasti West Footscray, a trochu mě sice uchránila před větrem, ale s tím zpropadeným deštěm moc nenadělala.

Upír nevypadal, že by mu vadilo stát uprostřed noci ve výmolu v tomhle nečase, ale mrtví obvykle podobné věci neřešili.

V mých žilách sice kolovala upíří krev, ale já nebyla mrtvá, a tak mi to bylo hrozně protivné.

Zima v Melbourne nebyla nikdy příjemná, ale letos jsme zažili tolik deštivých dní, že jsem skoro zapomněla, jak vypadá slunce. Většina vlků byla vůči chladu imunní, jenže já byla kříženec a tenhle jedinečný gen mi zjevně chyběl. Mrzly mi nohy a pomalu jsem přestávala cítit několik prstů. A to jsem měla boty s gumovou podrážkou a pod nimi navlečené dvoje tlusté vlněné ponožky. Boty nebyly nepromokavé, i když výrobce tvrdil opak.

Měla jsem si vzít svoje jehlové podpatky. Mým nohám už nemohlo být hůř a aspoň bych se cítila víc ve své kůži. A kdyby mě ten parchant náhodou zahlédl, mohla jsem předstírat, že jsem jen urousaná, zoufalá šlapka. Jenže Jack trval na tom, že vysoké podpatky nejdou s mojí prací dohromady.

Osobně si myslím, že se mých bot trochu bál. Ani ne tak kvůli barvě – která, přiznávám, byla často trochu šokující –, ale hlavně kvůli těm šikovným dřevěným podpatkům. Upíři mají vždycky ze dřevěných hrotů vítr.

Přitáhla jsem si límec kožené bundy víc ke krku a snažila se ignorovat obrovské kapky vody stékající po mých zádech. Co jsem doopravdy potřebovala – víc než slušně vypadající boty –, byla horká koupel, pořádný hrnek kafe a sendvič s poctivým steakem. Pokud možno s cibulí a kečupem. Bože, jen při tom pomyšlení se mi sbíhaly sliny. Samozřejmě že na něco takového jsem si mohla nechat zajít chuť, když jsme byli uprostřed města duchů plného továren.

Odhrnula jsem si mokré vlasy z očí a nevím po kolikáté se modlila, aby to už bylo za námi. Ať už to bylo cokoli.

Sledovat toho chlapa patřilo k mé práci strážkyně, to však neznamenalo, že mě to těšilo. Ohledně vstupu do řad strážců jsem totiž neměla moc na výběr. Mohl za to experimentální lék, který mi pár bláznů vpravilo do těla, a následkem toho se ve mně rozvinuly určité psionické talenty. Buď jsem tedy mohla zůstat jako strážkyně u Direktoria, kde byly moje rostoucí schopnosti sledovány a kde se vědělo, jak je ukočírovat, nebo jsem se mohla nechat odvézt na nějakou vojenskou základnu s dalšími nešťastníky, kteří dostali podobnou dávku ARC1-23. Dělat strážkyni mi možná nebylo po chuti, ale ani za boha jsem se nechtěla nechat poslat k armádě. Vždycky je snazší čelit zlu, které už znáte.

Opět jsem přešlápla z jedné nohy na druhou. Na co tenhle kus mrtvého masa čekal? Cítit mě nemohl – byla jsem moc daleko na to, aby zaslechl tlukot mého srdce nebo šumění krve v žilách. Přes rameno se neohlédl, takže ani infračerveným upířím zrakem mě zachytit nemohl, zbýval tedy jedině čich, a ten nemají krvesajové nijak zvlášť vyvinutý.

Tak proč stojí v louži uprostřed opuštěného továrního komplexu a vypadá přitom jako malá ztracená dušička?

Zčásti jsem toužila toho bastarda odprásknout a ukončit tohle martyrium. Jenže jsme potřebovali to upíří mládě sledovat až domů a zjistit, zda nemá v hnízdečku schovaná nějaká překvapení. Jako třeba další oběti, případně svého stvořitele.

U nově proměněných totiž nebylo obvyklé, aby provedli devět vražedných útoků a nikdo je přitom nechytil nebo nezabil. Bez pomoci to nemohl zvládnout.

Upír najednou vystoupil z louže a dal se dolů z mírného kopečka, až mu bosá chodidla pleskala o rozbitou cestu. Všude kolem něj se vznášely noční stíny, ale on se vůbec nepokusil zahalit do tmy. Vzhledem k svítivě bílým chlupatým nohám a žluté pláštěnce to bylo dost divné. Ačkoli… Byli jsme uprostřed země nikoho. Možná si myslel, že se mu nemůže nic stát.

Vyšla jsem z uličky. Opřel se do mě vítr a odfoukl mě několik kroků stranou, než jsem znovu získala rovnováhu. Přešla jsem ulici a znovu se ukryla ve tmě. Déšť mi bubnoval do zad a z vody prosakující skrz mou bundu se stávala řeka. Taková zima mi snad ještě nikdy nebyla. Kafe i sendvič ať vezme čert. Teď jsem se ze všeho nejvíc toužila zahřát.

Zmáčkla jsem maličký knofl ík vysílačky implantované do mého ušního lalůčku před čtyřmi měsíci. Fungovala jako obousměrná vysílačka a zároveň lokalizátor a Jack nejenže trval na tom, abych si ji nechala, ale odteď je měli mít všichni strážci. Chtěl mít jistotu, že své lidi najde kdykoli, třeba i mimo službu.

Sice tím u mě vyvolal syndrom „velkého bratra“, ale chápala jsem ho. Strážcové nerostou na stromech. Najít upíra se správně namíchaným koktejlem z instinktu a morálních vlastností bylo obtížné. Proto se Direktorium ještě plně nevzpamatovalo ze ztráty jedenácti členů, o něž jsme přišli před deseti měsíci.

Jednou z nich byla moje kamarádka, a doteď se občas stávalo, že jsem v noci měla noční můry, zlé sny o její smrti – i když jediné, čeho jsem se stala svědkem, byla krvavá skvrna na písku, která měla její DNA. Její ostatky se nikdy nenašly a totéž platilo i pro většinu ostatních strážců, kteří zmizeli.

Na stopu jsme se nedostali včas nejen těm jedenácti. Bohužel jsme nestihli ještě něco: dopadnout Gautiera. Na rozdíl od nich nebyl mrtvý, i když bych si to moc přála. Ještě před čtyřmi měsíci byl na Direktoriu jedničkou mezi strážci. Nyní zvlčil a dostal se na první místo seznamu hledaných. Dosud pokaždé unikl, vyvlékl se z každé pasti. Neboli tu pořád někde byl, vyčkával a pozoroval a osnoval pomstu.

A chtěl se pomstít mně.

Po zádech mi přeběhl mráz a na vteřinu bych přísahala, že jsem v nose ucítila jeho mrtvolný pach. Neměla jsem šanci poznat, zda to byl skutečný vjem, či jen výplod fantazie, protože ho vítr odvál pryč.

I když to nebylo skutečné, připomnělo mi to, jak moc se musím mít na pozoru. Gautier se nikdy neřídil stejnými racionálními zásadami jako my ostatní. Naopak si rád se svou kořistí pohrával. S radostí sledoval rostoucí bolest a strach, a pak teprve zabil.

Možná mě teď považoval za svou myš, kterou loví, ale zatím na mě žádnou ze svých her nezkusil. Cosi mi našeptávalo, že dnes večer by se to mohlo změnit.

Ušklíbla jsem se a snažila se tu předtuchu ignorovat. Jasnozřivost by možná byla užitečná, kdyby přišla v nějaké praktičtější podobě – třeba jasných vhledů do budoucnosti, konkrétních scén a událostí –, ale ne, to bych očividně chtěla po osudu příliš. Místo toho mě přepadaly divné pocity, předzvěsti blížící se zkázy, které zoufale postrádaly jakékoli detaily. Vytrénovat něco takového bylo takřka nemožné, avšak Jack po nás i tak chtěl, abychom to alespoň zkusili.

Zda se ta prchavá podstata někdy změní, až se ve mně talent víc usadí, zůstávalo nezodpovězenou otázkou. Osobně jsem litovala, že toto nadání nezůstalo skryto. Věděla jsem, že Gautier někde je. Věděla jsem, že jde po mně. Nestála jsem o to, aby mi nějaký polovičatý talent

obden posílal malá, hrůzostrašná varování.

Přestože jsem tušila, že dnes v noci se tu Gautier zřejmě nepotuluje, musela jsem se pořád rozhlížet po okolní tmě a nahlas říkat: „Drahý bratře, jak já tuhle zasranou práci nenávidím.“

V uchu se mi ozval Rhoanův tichý smích. Ten zvuk mi dělal dobře. Dodával mi pocit bezpečí. „Takovýhle noci jsou na hovno, co?“

„Slabé slovo. Nejslabší na světě.“ Rychle jsem vykoukla zpoza rohu a viděla, že upír zahýbá doleva. Plížila jsem se za ním, držela se u zdi a vyhýbala se kalužím. Ačkoli vzhledem ke stavu mých nohou to bylo vlastně fuk. „A musím podotknout, že jsem se o noční služby nehlásila.“

Rhoan se tiše uchechtl. „A já zase musím podotknout, že ses vlastně vůbec nehlásila. Byla jsi naverbována, takže můžeš držkovat, jak chceš, a stejně ti to bude houby platný.“

Krutá pravda. „Kde jsi?“

„Na západní straně, poblíž staré oplatkárny.“

To bylo prakticky z druhé strany, než jsem byla já. Měli jsme ho v kleštích. Doufala jsem, že to znamená, že ho neztratíme. Vítr mi šlehal do tváře a déšť jako by se na kůži měnil v led. Upír se zastavil poblíž opačného konce budovy a rozhlédl se. Když se podíval mým směrem, couvla jsem a neodvažovala se ani nadechnout, ačkoli mi zdravý rozum velel, že mě zkrátka nemohl vidět. Měla jsem nejen upíří geny, ale také mnoho z jejich schopností. Například jsem se uměla zahalit do tmy, měla jsem infračervené vidění a jejich bleskovou rychlost.

Zaskřípaly dveře. Riskla jsem další pohled. Kovové dveře zely dokořán a upír zmizel z dohledu.

Výzva, či past?

Netušila jsem, ale nechtěla jsem nic nechat náhodě. Ne sama.

„Rhoane, je uvnitř budovy číslo čtyři. Zadní vchod, po pravé straně.“

„Počkej na mě, nechoď dovnitř.“

„Jsem možná lehkomyslná, ale ne blbá.“

Znovu se uchechtl. Vyšla jsem zpoza rohu a plížila se ke dveřím. Vítr s nimi bouchl o cihlovou zeď a ta rána se rozlehla do noci. Byl to podivně osamělý zvuk.

Ztuhla jsem, soustředila se a pomocí jemného vlčího sluchu se snažila třídit zvuky, které nesl vítr. Jeho hukot byl však příliš silný, takže přehlušoval vše ostatní.

Nosem jsem cítila leda tak opuštěnost, starobu a led. Jestli vůbec takové pachy existují a není to jen důsledek mé bujné představivosti.

Hluboko ve mně však klíčil pocit, že je něco špatně. Třela jsem si paže skrz kožené rukávy a z celého srdce doufala, že si bratr pospíší.

„Fajn,“ řekl Rhoan nakonec a jeho hlas se ozval tak nečekaně, až jsem nadskočila. „Jsem u průčelí. Hlavní dveře jsou zavřené, ale je tu několik rozbitých oken. Jdu dovnitř.“

„Cítíš něco jiného kromě upíra?“

„Ne.“ Zarazil se. „A ty?“

„Ne. Ale něco – nebo někdo – mi nahání zlý pocit.“

Nezpochybňoval mou jistotu. Za ta léta nás mé instinkty zachránily mnohokrát, stejně tak nás však kolikrát dostaly do maléru. Jediný rozdíl teď byl, že moje rozvíjející se jasnozřivectví nás před blížícími se potížemi varovalo předem, zatímco dříve bychom to poznali až v tu chvíli.

Což už podle mého bylo trošku užitečné, i když mi to jinak působilo frustraci.

„Tak použij laser,“ řekl. „Pro jistotu.“

Sáhla jsem do kapsy u bundy a vytáhla zbraň, poslední výstřelek laserové technologie – vešla se do dlaně a disponovala takovou silou, že by prorazila i nejtlustší cihlovou zeď. Nemusím snad dodávat, jak ničivý efekt by měla na lidi a stejně tak nelidi.

„Jestli toho hajzla vezmu laserem dřív, než z něj alespoň dostaneme, kdo ho stvořil, Jack nás stáhne z kůže.“ Protože ten, kdo někoho promění v upíra, je za něj zodpovědný, a tím, že svou ratolest nechá zdivočet, si podepisuje rozsudek smrti.

„Radši snesu jeho hněv, než abych přišel o sestru.“

Zakřenila jsem se. „Ty se jen bojíš, že si budeš muset sám prát.“

„Mohl bych ukecat Liandera, aby mi něco přepral. Ale chyběla by mi tvoje veselá nálada, co máš vždycky po ránu.“

„Když mi napřed dáš moji dávku kafe, jsem v pohodě,“ odvětila jsem vlídně. „A moc bych nesázela na to, že se ti Liander bude starat o prádlo. Když jsem s ním naposledy mluvila, byl na tebe pěkně naštvaný.“

„Jo, nemá mě nesmyslně omezovat.“

„Nevedli jsme podobný rozhovor už před čtyřmi měsíci?“ Rychle jsem koukla, co je kolem dveří. Nic než tma. Zamrkala jsem a přepnula vidění na infračervené. Pořád nic. Jen prázdnota a poházené odpadky. „Jsem připravená jít dovnitř.“

„Já taky.“ Zarazil se. „A ano, měli jsme podobný rozhovor.“

„A promluvil sis s ním, jak jsem ti kladla na srdce?“

„Dá se to tak říct.“

Jinými slovy se rozhodl na všechno se vykašlat a užít si dobrý sex. Nebylo divu, že měl Liander druhý den ráno úsměv od ucha k uchu.

A nebylo divu, že byl teď zase jako hromádka neštěstí.

„Smím ti připomenout, že najít dobrýho chlapa je fuška?“

„Smím ti připomenout, že jsi tu proto, abys zajala upíra, ne abys poučovala staršího a zkušenějšího bratra?“

Zakřenila jsem se. Při cestě na svět mě předběhl o celých pět minut. „Jdu dovnitř.“

„Já taky.“

Obešla jsem roh, přikrčila se a držela se při zdi, zatímco jsem pozorně zkoumala nejbližší okolí. Byl to rozlehlý prostor a kolem dokola se táhla široká rampa. Vypadalo to jako zásobovací hala, kde náklaďáky jen nacouvají k rampě a zboží se rovnou vyveze ven. Viděla jsem dvoje lítačkové dveře, jedny přímo přede mnou a druhé nalevo. Ty nalevo se trochu kývaly, což bylo jasné znamení, že jimi někdo nedávno prošel.

Proč tedy vedla pachová stopa rovně?

Nedávalo mi to smysl, ale na místě, kde tak silně tuším past, jsem nechtěla důvěřovat tomu, co vidím. Zvolila jsem variantu napravo, držela se při zdi a šla za tlumeným pachem smrti nahoru po rampě a dál lítačkami.

Ocitla jsem se v dlouhé chodbě s mnoha dalšími dveřmi. Bylo tu dusno a páchla tu hniloba. Jako by se tu něco hodně dlouho rozkládalo.

Nakrčila jsem nos a doufala, že je to snad jen zahnívající odpad a ne mrtvoly, ačkoli mé vlčí smysly napovídaly, že minimálně u některých pachů tomu tak není.

Upíří mládě a jeho stvořitel zjevně unesli více obětí, než kolik jsme měli hlášeno.

Pokračovala jsem dál, postupně otevírala dveře a snažila se ignorovat stále hmatatelnější náznaky hniloby a smrti v každé z těch místností. Teď už bylo jasné, že mladý upír nemohl pracovat sám. Bylo tu alespoň deset těl vcelku, a také tu byly rozházené různé části: končetiny, hlavy i orgány. Ani nově přeměněný upír v záchvatu největšího hladu by tolik krve nespořádal.

Nakonec jsem došla k dalším lítačkám. Pach smrti zesílil. Mladý upír byl blíž. Mnohem blíž. Přímo za dveřmi. Možná mě chce překvapit? Jestli ano, měl si dát nejdřív sprchu. Jeho tělesný pach by varoval každého, kdo má v pořádku čich.

Trochu jsem poodstoupila a rozkopla dveře. Když se křídla zhoupla zpátky, proskočila jsem jimi a jediným hladkým pohybem zaměřila laserovou zbraní cíl.

Byl mladší, než jsem předpokládala – nebylo mu ani dvacet, spíš teenager. Zblízka jsem viděla, jak mu pod bledou kůží prosvítají žíly. Měly zdravě modrou barvu dobře živeného krvesaje.

Najednou se zachechtal a mně naskočila husí kůže. Nebylo to tím hlubokým, mrazivým zvukem, ale jeho smích mi někoho připomínal.

Gautiera.

Znamenalo to, že náš zdivočelý strážce stvořil tohohle cucáka? Tím by se vysvětlovalo, že i s devíti vraždami proklouzl Direktoriu mezi prsty.

V tu chvíli mi to došlo.

Byl tady. Gautier byl tady.

Kurva.

Zachvátila mě panika, ale nemilosrdně jsem ji zadusila. Panikařením bych jen šla Gautierovi na ruku. Zbožňoval strach. Pásl se na něm.

Ale nemohla jsem se potýkat s Gautierem a zároveň hlídat to mládě. V minulosti už jsem se utkala s více upíry najednou a vyhrála jsem, ale Gautier byl ta nejefektivnější vraždící mašina, jakou kdy Direktorium vycvičilo. Když jsme se jednou spolu bili, málem ze mě vymlátil duši.

Nebyla jsem si ani jistá, jestli bychom ho Rhoan a já mohli jako tým porazit.

„Rhoane, máme problém.“

„Neříkej mi, že utekl. Nechci trávit další noc venku v tomhle počasí.“

„Upíra mám. Ale je tu větší problém.“ Větší a velmi blízko. Zamrazilo mě, ale odolala jsem nutkání ohlédnout se přes rameno. Moje smysly však napovídaly, že Gautier, převlečený za tmu, je na opačném konci místnosti a pohybuje se vpřed.

„Větší? V jakém smyslu?“

Odevzdala jsem se tomu pokušení a ohlédla se. „Já vím, že jsi tam, Gautiere.“

Jen co jsem ta slova vypustila z úst, mladý upír zaútočil. Vyřítil se proti mně jako vichřice – tornádo dlouhých paží, nohou a zoufalství. Málem mě porazil, vrávorala jsem pozpátku, ale podařilo se mi vrazit mezi nás dva paži. Jeho zuby se zaryly do mé dlaně místo do krku a zajely hluboko. Celým tělem mi projela bolest. Sykla jsem, ale ještě víc než bolest jsem vnímala jeho lačné sání. Poslední večeři nebudu dělat žádnému upírovi. Švihla jsem pěstí a vší silou ho praštila do hlavy tělem laserové zbraně. Rána ho odtrhla od mé dlaně a já hlesla námahou a odhodila ho pryč. Přistál na zádech a ještě několik stop jel po podlaze, takže byl teď blízko pořád ještě maskovaného Gautiera.

„Zabij ho,“ řekl Rhoan. „Jeho tvůrcem je asi Gautier, a i kdyby ne, tak se o to budeme zajímat později.“

Vydechla jsem a doufala, že má pravdu – jinak bude Jack běsnit. Zvedla jsem laserovku a vypálila. Jasný paprsek projel upírovým vyzáblým krkem zleva doprava. Prořízl kůži i kost, jako by byly z papíru a ve vzduchu byl cítit pach spáleného masa.

Žaludek se mi zhoupl, ale ignorovala jsem to a soustředila se na Gautierovu neviditelnou přítomnost. Přítomnost, která se zdála ještě temnější a hrozivější než obvykle, což bych až dosud považovala za nemožné. „Opravdu se můžeš přestat schovávat, Gautiere. Vím, kde jsi. Tvůj shnilý pach tě vždycky prozradí.“

Nocí zazněl jeho smích, tichý zvuk, z něhož mi trnuly zuby. Vyšel ze stínů, kterými se doposud halil, a kráčel ke mně. Gautier byl ještědelší a zákeřnější kus upíra, než ten, který ležel na zemi, a kůži měl zrovna tak bledou. Stejně jako kůže mladého, i ta Gautierova nevypadala neduživě – jako u upíra, který se živí často a vydatně.

Vzpomněla jsem si na pach na chodbě, rozkládající se mrtvoly a hromadu částí těl ve všech těch místnostech. Zamrazilo mě. Gautier se zjevně Direktoriu vymkl z ruky více než jedním způsobem.

„Jsem nahoře na podestě, nalevo od tebe,“ řekl Rhoan. „Jakmile se dostane do mého dosahu, oba vypálíme.“

Znělo mi to jako naprosto přijatelná varianta. Jack by možná toho zvráceného bastarda rád vyslechl a odhalil, jakým dalším krvavým hrátkám se od svého odchodu z Direktoria věnoval, ale za sebe říkám, že v Gautierově případě hrozně ráda neuposlechnu rozkaz.

Ačkoli jsem silně pochybovala, že to s tím parchantem půjde tak hladce.

Jako by chtěl potvrdit mou domněnku, zastavil se kousek od těla mladého upíra – mučivě blízko ke kýženému dosahu laserové zbraně – a znovu se uchechtl. Z toho zvuku mě zamrazilo, až jsem se zachvěla. Gautier v dobré náladě nevěstil nic dobrého.

„Měla by ses stydět, že jsi zabila mého malého kamaráda,“ řekl úlisným, humorným tónem. „Nevíš, že Direktorium rádo vyslýchá upíří mlaďochy, aby z nich vymámilo jméno toho, kdo je stvořil?“

„My oba víme, kdo ho stvořil, Gautiere,“ odvětila jsem a cukalo mi v prstech, jak moc jsem chtěla stisknout spoušť, i když jsem věděla, že by to bylo zbytečné. „Jen mi nejde do hlavy, proč ses zahazoval s takovým ubožáčkem.“

„V dnešní době je těžké najít dobrého pomocníka.“

Zvláště když je ten, kdo hledá, krvežíznivý psychopat. „Konečně ses rozhodl vzdát? Nebo jak si mám vyložit to, že ses tady dneska zjevil?“

Povytáhl obočí s posměšným úšklebkem. „Opravdu si myslíš, že bych ti to tak usnadnil?“

Ani ne. Ale naděje umírá poslední. Osud by mi konečně jednou mohl přestat házet klacky pod nohy. „Jakou hru tady hraješ, Gautiere?“

„Nebezpečnou. Pro tebe a toho vynalézavého druha, který mučí ty ostatní.“

Po kůži mi přeběhlo něco hodně podobného strachu. Jak ví o těch jiných vraždách? Má v tom prsty? Nepřekvapilo by mě to – nakonec vrána k vráně sedá, takže by dávalo smysl, kdyby to Gautiera táhlo k jiným zvráceným psychopatům. Nebyl to žádný myslitel, i když byl zabiják až do morku kostí. „Takže ty znáš toho, kdo za tím je?“

„Samozřejmě. A jeho metody mají můj obdiv.“

To věřím.

„Nadejdu mu ze strany,“ řekl Rhoan. „Jen ať dál mluví.“

„Zapomněl jsi, Gautiere, že Direktorium se specializuje na chytání nelidských zločinců? Že my strážci jsme soudce, porota i popravčí? Najdeme muže, který je za tím, a zabijeme ho.“ Zákeřně jsem se usmála, ale byla to velká přetvářka. Měla jsem z Gautiera pořádně nahnáno a klidně jsem to sama sobě přiznala. Ale ani náhodou – nikdy – to nepřiznám před ním. „A víš co, smraďochu? Tvůj rozsudek už padl a byl jsi označen za extrémně nežádoucí osobu. Je jedno, jestli s tím máš něco společného, nebo ne. Jsi mrtvý muž.“

Jeho úsměv trochu zvadl a kolem mě zakroužil pocit nebezpečí. „Je dobré vědět, že ti nedávné události nesebraly kuráž. Je to něco, co jsem vždycky chtěl udělat já sám.“

„Jo, jo, ty jsi ten velký zlý upír, kterého se všichni máme bát. Stará ohraná písnička. Tak už vybal, proč tu kurva jsi.“

„Jsi nedočkavá. To je dobře.“ Zarazil se a jeho pohled vzlétl o patro výš. V tom okamžiku mi bylo jasné, že ví o Rhoanovi, a zamrazilo mě.

Všechno se obrovskou rychlostí řítilo do háje.

„Ale nejprve,“ pokračoval hlasem úlisně hladkým, „pověz svému spolubydlícímu, že jestli udělá ještě jeden krok, tak to dítě zemře.“

Ach, bože, bože… dítě? O čem to mluví? Olízla jsem si rty a snažila se zkrotit strach bublající v mém nitru. Tohle ten úchylný bastard chtěl – strach – a hrom do mě, jestli mu ho dám tak snadno.

„Co to meleš za hovadiny, Gautiere?“ řekl Rhoan hrubým hlasem, shodil ze sebe oblak tmy a přistoupil blíž k zábradlí. S radostí jsem shledala, že se drží blízko jednoho opěrného trámu. Kdyby Gautier náhle vytáhl zbraň, má se za co schovat.

Ten parchant totiž držel ruce za zády, a Gautier nikdy nic nedělá bezdůvodně.

„Mluvím o tom dítěti, které visí nad námi.“

„To je snad ten nejotřepanější trik, který znám, Gautiere.“ Takový, jaký jsem kdysi použila – úspěšně – na svého bratra. „Překvapuje mě, že jsi klesl k něčemu tak málo… kreativnímu?“

Věnoval mi další ze svých prázdných úsměvů. „Ach, do používání otřepaných triků mám skutečně daleko. Ale rád jim dávám nový kabát. Například jako té staré dobré otázce: peníze, nebo krabici*?“

Co to sakra mele? „Utrhl ses z řetězu a sežralo ti to všechny mozkové buňky? Protože teď plácáš absolutní nesmysly.“

„Je to prosté, opravdu. Jde jen o to správně si vybrat. Co si přeješ víc: chytit mě, nebo zachránit život toho dítěte nad námi?“

„Jakého dítěte?“ zeptala jsem se znovu.

Všechno se ve mně napnulo, protože vytáhl jednu ruku zpoza zad, ale nakonec se jen naklonil do strany a stiskl vypínač. Světla zablikala a vrhla do setmělého prostoru několik nepravidelných kaluží jasu. Ne že by někdo z nás potřeboval posvítit. Bylo to čistě pro efekt.

„Do prdele,“ ulevil si Rhoan tiše.

Nevzhlédla jsem, i když se mi hrozně chtělo. Byla jsem ke Gautierovi blíž. Jestli se pohne, mám větší šanci ho trefit.

„Řekni mi to,“ pravila jsem stroze.

„Nad námi je malá holka a kolem krku má uvázaný lano. Stojí na špičkách na tenkým prkně.“

„Mrtvá, nebo živá?“ Jestli byla mrtvá, skočím na Gautiera a zabiju ho a je mi jedno, co má za zády.

„Živá.“ Rhoan se zarazil. „V žilách jí proudí krev a slyším tlukot srdce. Jen tak tak.“

Rhoan byl víc upírem než já. Když nastal úplněk, musel pít krev, tím pádem byl více naladěný na životní funkce. Jenže i když řekl, že je holčička naživu, nijak to nezmírnilo napětí v mých končetinách. Ba naopak.

To, že je teď naživu, ještě neznamená, že ji tak Gautier hodlá ponechat. Nebo že nám dovolí jí pomoci.

„Je jen na tobě, jak dlouho jí ještě bude bít srdce.“ Gautier pohnul druhou rukou a konečně odhalil, co skrýval. Tu největší laserovou pušku, jakou jsem kdy viděla. „Jeden pohyb, Riley, a tvůj kámoš ze smečky zemře. Tahle zbraň má široký paprsek a s lidským masem se pomazlí stejně jako s betonem – absolutně bez slitování.“

„Gautiere, jestli ti zatraceně o něco jde, tak to prosím vybal,“ vyštěkl Rhoan.

Gautier se lenivě usmál. Očividně tohle všechno naplánoval do posledního puntíku a nikam nepospíchal.

„Víš něco o věšení?“

* Pick a box (Vyberte krabici) je vědomostní soutěž vysílaná australskou televizí, v níž si ten ze dvou soutěžících, který správně zodpověděl více otázek, může vybrat buď jednu z několika krabic neznámého obsahu, nebo peněžitou odměnu (pozn. překl).

„Ne. Ale jestli se chceš přihlásit jako dobrovolník, ráda to na tobě vyzkouším.“

Kdybych nic neřekla, vyjde to nastejno. Velký Gautier byl v ráži a nic ho nemohlo zastavit. A jakkoli jsem chtěla tomu dítěti pomoct, neměla jsem důvod zpochybňovat to, co řekl o své laserové zbrani.

Ať tak či onak jsem nechtěla riskovat život svého bratra kvůli mizivé šanci, že Gautiera zastavím.

„Když někdo visí s nedostatečnou nebo žádnou podporou, což je případ toho děťátka nad námi, obvykle zemře, protože se uškrtí. Asfyxie, abych použil správný termín. Ta malá se s tím prala obvyklou jednu až tři minuty po zavěšení, pak se stalo to, co vidíte teď. Ačkoli byly zaznamenány případy, kdy lidé byli úspěšně oživeni ještě po třiceti minutách.“ Odmlčel se a podíval se na hodiny na volné ruce. „Tudíž máte přesně devatenáct minut.“

„Ty jsi parchant, Gautiere.“

Řekla jsem to jedovatě a on se zasmál. „A já myslel, že to bylo jasné už od začátku.“

„A účel celého tohohle představení?“ řekl Rhoan bezbarvým hlasem – znamení, že se ovládá z posledních sil.

„Jak jsem řekl. Všechno je to o správné volbě.“ Zmlknul, usmál se jako kočka, která ví, že myš je už její. „První možnost: přistoupíte na mou hru a zachráníte to dítě. Druhá možnost: pojďte si pro mě a to dítě zemře.“

„Zapomněl jsi na třetí možnost: tebe zabijeme a zachráníme to dítě.“

„Žádná třetí možnost není. Jestli se pohneš, Rhoan zemře. Jestli se Rhoan pohne, taky zemře. V obou případech vyhraju já.“

Protože věděl, že jsme z jedné smečky, možná se domníval, že Rhoan je vlk, který se stal upírem, ale na tom nezáleželo. Věděl, že vlk se z opravdové smrti blízkého člena smečky vzpamatovává několik týdnů, ne-li měsíců. Jenže v našem případě nebyl Rhoan jen soukmenovec

ze smečky, byl taky moje dvojče. Byli jsme dvě poloviny jednoho celku – a pravda byla, že jsem ani nevěděla, jestli bychom bez toho druhého vůbec měli chuť žít dál. Příliš jsme jeden pro druhého v životě znamenali.

Zkřížila jsem paže. To znamenalo, že moje laserová zbraň už nemířila na tu zrůdu přede mnou a já byla tak o něco zranitelnější. Ale nebála jsem se, že by mě odstřelil. Ani zdaleka ne. Vytáhl nás sem z nějakého důvodu, a tak nás nemohl jen tak zabít. „Co je to za hru, kterou chceš hrát, Gautiere?“

„Doufal jsem, že nějakou vybereš ty. Sice hrozně rád poslouchám, jak život pomaličku uniká, ale hra by nám oběma nabídla mnohem víc.“

„Tak už to, proboha živého, vyklop,“ pobídl ho Rhoan.

Gautierův úsměv zmizel. Pocit nebezpečí, který kolem mě před chvílí zakroužil, najednou prudce vzrostl, a na kůži mi vyrazily krůpěje potu.

„Jack se v minulosti hodně zmiňoval o tom, jak moc je Rhoan dobrý, a jak moc očekává od tebe, Riley, než tě konečně zlomil a ty ses přidala ke strážcům. A tak myslím, že bude jedině fér, když si dáme malý test, kdo je skutečně nejlepší strážce. A tím testem je samozřejmě zastavit toho šílence, který je za současnými vraždami.“

„Teď bych ti měla připomenout, že zaprvé už nejsi strážce, a zadruhé jsi předtím říkal, že víš, kdo ty vraždy páchá. To máš před námi dobrý náskok, ne?“

Usmál se a vycenil zuby. „Nikdy jsem neřekl, že ta hra bude pro vás snadná.“

A podle toho, jak se mu leskly oči, byl pevně rozhodnutý nám to ještě ztížit. Ne že by mě to tak překvapovalo. „Takže budeme hrát tu tvou hru a oba honit Řezníka. Jaká je cena pro vítěze? Kromě zahubení zmíněného zabijáka?“

„Oba získáte ten hřejivý pocit, že jste mě porazili.“

„Máme to ale štěstí.“

Kývl. „A samozřejmě opustím zemi.“

A mně narostou křídla a začnu lítat. „A když vyhraješ ty?“

„Pak se pustíme do další hry. Já budu honit vás a všechny, kteří pro vás něco znamenají, zatímco se budete snažit přežít.“

Což je přesně to, co mi slíbil před čtyřmi měsíci. „Za Rhoana mluvit nemůžu, ale když teď hned odejdeš, kývnu na tvou výzvu.“

Stálo to za to, už jen kvůli šanci na záchranu toho dítěte.

„Zmiz odsud a kývnu i já,“ řekl Rhoan, jehož hlas teď připomínal jedovaté zasyčení.

Gautier se usmál. „Tušil jsem, že se dohodneme. Na viděnou na bojišti.“ Zamával nám laserovou zbraní.

A odstřelil prkénko, na kterém dítě stálo.

Více v knize NEBEZPEČNÉ HRY, kterou v únoru 2015 vydalo nakladatelství FANTOM Print.

Copyright © 2007 by Keri Arthur

Cover © Larry Rostant

Translation © Petra Kubašková

ISBN 978-80-7398-298-0

Český název: Nebezpečné hry. Originální název: Dangerous Games. Autor: Keri Arthur. Překladatel: Petra Kubašková. Obálka:  Larry Rostant. Nakladatel: FANTOM Print, 2015. Počet stran: 240. Doporučená cena: 279 korun, zlevněno 195 korun.

JIŽ VYŠLO: Volání úplňku, Polibek hříchu, Smyslné zlo.

 

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Olga Buriánková
Narodila jsem se roku 1976 v Benešově. Od šesti let přebývám v Praze, kde jsem absolvovala gymnázium, chvilku studovala na 1. LF UK, na právech v Brně a teď se snažím zdolat magisterskou sociální a mediální komunikaci. Moje nejoblíbenější činnost je četba, snažím se psát, trochu malovat a trávit volné chvíle v milé společnosti.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.