UKÁZKA: Merry Gentry 4 – Úder půlnoci od Laurell Kaye Hamiltonové

Princeznu Meredith čeká další boj o život. Zdroj: výřez obálky knihy.

Nejnovější díl série o faeské princezně Temného dvora nedávno přistál na pultech knihkupectví. Fanoušci populární autorky paranormálních romancí si opět přijdou na své. Vrací se Meredith Gentryová, aby opět bojovala za změnu pořádků v Říši kouzel. 

Princeznu Meredith čeká další boj o život. Zdroj: výřez obálky knihy.
Princeznu Meredith čeká další boj o život. Zdroj: výřez obálky knihy.

Anotace:

„Pořád jsem doufala, že jednoho dne zjistím, kdo zabil mého otce, ale ten případ je už starý šestnáct let. Pro Beatrice a toho novináře je však doslova pořád teplý. Místo činu je čerstvé. Seznam podezřelých není nekonečný. Pokud sem vpustíme moderní policii, můžeme je dostat. Mohlo by to vyjít. Ale jenom hlupák si je stoprocentně jistý, když dojde na vraždu. Ať už jde o její spáchání nebo její objasnění. Oboje může být stejně nebezpečné a riskantní pro vaše zdraví.“

Princezna Meredith, dědička Temného trůnu, pracovala několik let jako soukromé očko v Los Angeles. Její teta, královna Vzduchu a Temnoty, jí nabídla svůj trůn za podmínky, že počne dítě dřív než její bratranec Cel. Závod o stvoření nového života je však zároveň bojem o holý život. Cel má mnoho přívrženců, kteří se neštítí ničeho, ani vraždy. Zatímco se Merry snaží otěhotnět s královskými strážci, v Říši kouzel dojde k několika vraždám a atentátům. A Merry provede něco dosud neslýchaného ‒ přizve k vyšetřování do Říše kouzel lidskou policii.

Merry je potomek pěti bohů plodnosti, přesto se jí zatím nedaří otěhotnět. Je nucena přizvat do svého lože i muže, jejichž loajalitou si není jistá. Bohyně však využívá Merry pro své vlastní plány a s každým dalším Mereditiným milováním se probouzí dlouho zapomenutá magie, která nejenže posiluje schopnosti jejích milenců, ale mění i celou Říši kouzel. A to se nemusí všem líbit.

Zdroj: obálka knihy.
Zdroj: obálka knihy.

 UKÁZKA: Laurell K. Hamiltonová, Merry Gentry 4 – Úder půlnoci

Někteří muži se odešli očistit. Jiní šli ke vstupu do sithenu počkat na policii, protože bez nich by si policisté nikdy cestu dovnitř sami nenašli. Dveře sithenu se totiž přesouvají a nemají rády cizince. Jedině magie je dokáže udržet otevřené, aby jimi mohl projít smrtelník, který nikdy předtím jejich práh nepřekročil. Když jsme všechny rozdělili, zjistili jsme, že nám někdo chybí. Onilwyn nebyl v chodbě. Neodešel s Rhysem, a tedy se s ním ani nevrátil. Jednoduše zmizel. Celá staletí byl Celovým mužem. Nelíbilo se mi, že zmizel zrovna potom, co se odehrála taková velká magická událost. Napadlo mě, že odešel donášet svému skutečnému pánovi, nebo komukoli, kdo nosí Celovi zprávy do jeho vězeňské cely.

Propletli jsme se mezi dvěma těly, která stále čekala na policii. Když jsme se dostali blízko velkých kuchyňských dveří, uslyšela jsem výkřiky a štěkání. Přízvuk Májové Maggie byl výrazný, protože byla rozzlobená. „Seš zatrolenej strážce, stromovej chlape, to k čertu jsi. Vypadni z mý kuchyně!“ Spolu s ní předváděli svou verzi ječení i její malí teriéři.

„Já se snažím,“ křičel mužský hlas.

Dostali jsme se ke dveřím ve chvíli, kdy z železa odlitá pánev o velikosti malého štítu udeřila Onilwyna do zad. Zaskočilo ho to a další hrnce a pánvičky ho srazily na všechny čtyři. Měděné a nerezové pánve se zableskly vycíděnými jasnými těly, když narazily do jeho trupu, ale byly to sytě černé železné pánve různých velikostí, které ho srážely na zem. Chladné železo už dlouhou dobu pomáhá proti všemu kouzelnému. Sidhe možná vládnou Říši kouzel, ale chladné železo stále bolí.

Májová Maggie stála v kuchyni a obklopoval ji zlostný oblak hrnců, pánví, naběraček, lžící, vidliček a nožů, se svou drobnou hnědou postavičkou uprostřed se podobala malému ďábelskému těžítku. Naběračky se přidaly k útoku hrnců a pánví. Onilwyn teď ležel roztažený na podlaze a pažemi si zakrýval hlavu, aby se chránil. Tři kouzelní teriéři vyskakovali a zase uskakovali zpět, aby ho štípli. Nejboubelatější pes zabořil tesáky do jeho boty a snažil se z ní vytřást duši.

Onilwynův meč ležel na podlaze poblíž velkých černých kamen. Pokud chcete zaútočit na skřítku, nikdy to nedělejte na její domácí půdě.

„Popadl ji amok,“ vydechl Galen přes rachot kovu.

Podívala jsem se důkladněji na její obličej. Všichni skřítci mají tváře podobné lebkám, protože nemají nos, ale jenom nosní dírky. Avšak teprve když jejich tváře vypadají jako ďábelsky šklebící se lebky, pak se jich zmocnilo zlo – amok. Skřítci dokážou vymlátit pole obilí za jediný den nebo přes noc postavit stodolu. Představte si, že se tolik moci změní v destrukci, ve smyslů zbavenou destrukci. V opuštěné části skotského pomezí si pořád vypráví příběh o statkáři, který znásilnil a zabil místní děvče. Neuvědomil si, že její rodinu přijali skřítci. Ten statkář a celý jeho statek byli rozřezaní na kousíčky.

Májová Maggie ještě úplně nechytla amok, ale pracovala na tom.

„Ne,“ namítl Doyle, „ještě ji amok nezachvátil, ale musíme najít způsob, jak ji vyrušit dřív, než se k té bitvě přidají i nože.“

„To je snad škoda,“ prohodil Rhys.

Souhlasila jsem s ním, ale každý, koho popadne skutečný amok, pak patří k běsům, ďábelskému Hejnu, které již není úplně součástí Temného království. Maggie si zaslouží něco lepšího, bez ohledu na to, co si o Onilwynovi myslím.

„Májová Maggie, tady je Rhys! Poslala jsi pro mě, vzpomínáš?“ křičel Rhys.

Lžíce zavířily a přidaly se k naběračkám, nezapojily se už jen těžké železné vidlice, dostatečně velké, aby se s nimi dala otočit půlka krávy, a nože. Docházel nám čas.

Řekla jsem jedinou věc, která mě napadla a která by ji mohla natolik šokovat, aby začala poslouchat. „Tetičko Maggie, co tě tak rozčílilo?“

Hrnce začaly zpomalovat jako vír těžkých sněžných vloček, které uklidňuje jemný vítr. Ten vítr je uhlazeně položil na těžký dřevěný stůl. „Cos to řekla?“ zeptala se, hlas prosáklý podezřením.

„Řekla jsem, tetičko Maggie, co tě tak rozčílilo?“

Zamračila se na mě. „Nejsu pro tebe žádná tetička Maggie, ďouče.“

„Jsi sestra mé prababičky z matčiny strany. Takže jsi moje prateta, Maggie.“

Pořád vypadala nespokojeně, ale pomalu kývla a řekla: „Jo, to by mohla bejt pravda. Ale ty jsi princezna sidhe, ať už tvoje krev je, nébo nejni. Sidhe nás neuznávaj.“

„Proč ne?“ zeptala jsem se.

Třela si chlupatými prsty beznosou tvář a ještě víc se zamračila. „Princezno Meredith, musíš bejt vopatrnější, před kým mluvíš.“ Podívala se na Onilwyna, který se bolestivě zvedal na nohy. Na bledé kůži měl krev.

„Ano, je stvořením Cela. Ale Cel zná mou pokrevní linii.“

„Sidhe vědí jenom to, co chtějí vědět o krvi, která jim teče žílami.“ Jak se uklidňovala, začal její přízvuk mizet. Její hlas byl kultivovaný, jako snad odněkud ze středozápadu, ale ve skutečnosti bez přízvuku jako hlas televizních hlasatelů. Svůj hlas si vytříbila telefonováním s ostatními fanoušky kouzelných teriérů po celé zemi a světě. Americký klub chovatelů vám neuzná nové plemeno psa, pokud nikdo nerozumí, co říkáte.

„Když budu popírat své dědictví, nezměním tím, čím jsem,“ namítla jsem. „Nebudu kvůli tomu ani o centimetr vyšší ani nebudu vypadat o kousek víc jako královská sidhe.“

„Možná,“ připustila Maggie a rukama si uhlazovala beztvaré šaty, „ale není to krev skřítků, která tě dostane na trůn.“

Napřáhla jsem se k velké z železa odlité pánvi, která ležela na stole. Ovinula jsem dlaň kolem chladného kovového držadla. Pod rukou mi zůstala netečná, byl to pro mě jenom kov. Zdvihla jsem těžkou pánev a změnila úchop, abych ji držela v rovnováze. „Ale je to krev skřítků, co mi pomáhá dělat tohle.“

Oči se jí zúžily. „Jo, nebo lidská.“

„Nebo lidská,“ souhlasila jsem.

Onilwyn se zakýval a zhroutil se zpátky na kolena. Kdyby byl člověk, pravděpodobně by byl mrtvý.

„Co na něj tebe a tvé psy poštvalo?“ zeptala jsem se.

Dva z jejích teriérů jí přišli k nohám, ale ten boubelatý stále vrčel na Onilwyna. Uvědomila jsem si, že ten pes není tlustý, ale že je to březí fenka. Byla tak plná štěňat, že se při chůzi kolébala, když se konečně vracela na Maggiino zavolání.

„Dulcie si šla očuchat jeho nohu,“ vysvětlovala Maggie. „Trochu na něj zavrčela. By ho nekousla.“ Drobné silné ruce sbalila do pěstí. Vypadalo to, že se ovládá jen taktak. „Nakopl ji, i když je plná štěňat. Nakopl mýho psa.“

Jednou z mých prvních vzpomínek je, jak jsem v malé temné komoře spolu s vrtícími se štěňaty. Byla jsem tak malá, že se mi do klína ani nevešlo jedno štěně. U tenké linie světla u závěsu, který zakrýval přední stranu díry, seděl obrovský pes. Ta hedvábná srst štěňat kouzelného teriéra a ten pes na stráži jsou pro mě stále naprosto jasnou vzpomínkou. Otec mi jednou říkal, co jsem si já ve svých osmnácti měsících nepamatovala. Můj otec a Barinthus byli odvoláni pryč a nechali mě s Májovou Maggie. Královnin majordomus přišel bez náznaku studu zkontrolovat nějaká jídla, která byla připravena na noční hostinu. Kdyby královna věděla, že mě můj otec schoval v kuchyni, už by pro mě dál nebyla útočištěm.

Vplížila jsem se do komory se štěňaty a jejich matkou, jako jsem to často dělávala. Bývala jsem k nim velmi něžná už tenkrát, jak mi Maggie později řekla. Když majordomus přišel, jednoduše zatáhla závěs a skryla jak mě, tak štěňata. Majordomus nevěřil, že ukrývá jenom štěňata, proto se pokusil nakouknout dovnitř a fena ho kousla. Chránila svá štěňata i mě.

Ještě dneska mi vůně i dotyk teriérů přijdou uklidňující. Nevím, co bych řekla nebo udělala Onilwynovi za jeho chování, protože rozhodl za mě.

„Ne!“ zakřičeli Rhys i Galen.

Ucítila jsem, jak se Doyle a ostatní pohnuli, ale stála jsem vedle klečícího Onilwyna, když zvedl ruku, povolal svou magii a namířil ji na Májovou Maggie.

Nepřemýšlela jsem, jenom jsem jednala. Dlaň jsem pořád měla ovinutou kolem železné pánve. Naplno jsem ho udeřila do tváře takovou silou, jaké jsem byla jednou rukou schopná. Nejsem tak silná jak čistokrevný sidhe, ani jako skřítek, ale dokážu prorazit díru do auta a neublížit si. Jednou jsem to udělala, abych odradila pouličního lupiče.

Kolem pánve se rozstříkla krev, překvapivě jasná šarlatová sprška. Onilwyn spadl na bok a tiše sténal. Jeho nos vypadal jako rozmáčknuté rajče a bylo tam tolik krve, že se stěží dalo odhadnout, jakou další škodu jsem v jeho tváři napáchala.

Místnost naplnilo tíživé ticho. Myslím, že jsem překvapila všechny včetně sebe.

Rhys zavrtěl hlavou a dřepl si k padlému muži. „Ty ho vážně nemáš ráda, co?“

„Ne,“ odpověděla jsem a uvědomila si, že mě vysloveně odpuzuje myšlenka, že bych měla Onilwynovi dovolit, aby se mě dotkl. Když jsem byla dítě, patřil mezi mé hlavní trýznitele. Pořád nenávidím Cela a některé jeho kumpány dost na to, abych necítila nic než naprosté uspokojení z toho, že jsem tak zničila Onilwynovu tvář. Ne že by se mu to nezahojilo.

Malá fenka teriéra, kterou nakopl, k němu s vrčením přišla. Očichala jeho krev, pak ostře kýchla, jako kdyby hořce páchla. Otočila se k němu zády, zahrabala packami do země a vymrštila tak jeho krev do vzduchu. Bylo to dominantní vzdorné gesto.

Fenka se vrátila zpátky ke své paní a dvěma ostatním psům, takže všichni tři seděli v řadě u Maggiiných nohou, usmívali se a mávali ocásky. Májová Maggie se na mě křenila a ukazovala silné žluté zuby. „Ach ano, ty jsi mého druhu.“

Přikývla jsem a podala jí zkrvavenou pánev. „Ano, ano, to jsem.“ Usmála jsem se na ni a ona se rozesmála. Bylo to obrovské zaburácení smíchu. Ovinula kolem mě paže a pevně mě objala. Na okamžik mě to překvapilo, ale objala jsem ji stejně pevně. Tady je někdo další, kdo se mě dotýká, aniž by tím něco získal. Objala mě, protože… prostě protože. Objetí bez žádného důvodu, jenom proto, že je to milé. A těch v poslední době nedostávám dost.

Více v knize Úder půlnoci, kterou v listopadu 2014 vydalo nakladatelství EPOCHA v edici Fantastická Epocha.

Na jaře 2015 vyjde pátý díl série, jehož originální název zní Mistral’s Kiss.

www.facebook.com/anitablakeova

Autorka: Laurell K. Hamiltonová. Český název: Úder půlnoci. Originální název: A Stroke of Midnight. Překlad: Dominika Moulíková. Obálka: Jakub Jíra. Počet stran: 368. Cena: 299 Kč. Nakladatel: Nakladatelství Epocha – Edice: Fantastická Epocha (36. svazek edice Fantastická Epocha).

 

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Olga Buriánková
Narodila jsem se roku 1976 v Benešově. Od šesti let přebývám v Praze, kde jsem absolvovala gymnázium, chvilku studovala na 1. LF UK, na právech v Brně a teď se snažím zdolat magisterskou sociální a mediální komunikaci. Moje nejoblíbenější činnost je četba, snažím se psát, trochu malovat a trávit volné chvíle v milé společnosti.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.