UKÁZKA: Magie na vzestupu od Ilony Andrews možná ukáže pád kožoměnců

K fanouškům se vrací svéhlavá, nebezpečná a milovaná Kate Danielsová. Spolu s Curranem se tentokrát snaží získat lék pro dospívající členy Smečky. Ti často podléhají lupímu šílenství. Nadějný návrh evropských kolegů se však může stát velmi smrtícím. 

Kate-Daniels-uvodni
Kate Danielsová již pošesté bude bojovat za sebe i své nejbližší. Zdroj: kate.ilona-andrews.com

Po delším čase si milovníci fantastiky, a napínavé urban fantasy z pera autorského dua Ilona Andrews zvláště, mohou spokojeně zamnout ruce. Již pošesté ve vlastní sérii k fanouškům přichází neodolatelná drsňačka se špatnou muškou, ale pevnou rukou třímající meč, Kate Danielsová. Tentokrát bude po boku Pána šelem bojovat za kožoměnecký dorost.

Anotace:

Kate a její druh Curran, Pán šelem, se potýkají se závažnou situací, z níž se svírá srdce. Ve Smečce se mnoho dětí kožoměnců nedožije dospělosti, protože nejsou schopné ovládnout svá vnitřní zvířata. Sice existuje lék, který jim v tom může pomoci, ale tajemství jeho výroby bedlivě střeží evropské smečky a v Atlantě je ho k dostání jen velmi málo. Kate nedokáže přihlížet, když trpí nevinní, ale hrozí, že řešení, jež se jim s Curranem naskytlo, může být ještě mnohem bolestivější.

Evropští kožoměnci, kterým už se jednou podařilo nad Pánem šelem vyzrát, ho požádali, aby jako neutrální třetí strana zprostředkoval vyřešení jednoho sporu a zaplatí mu za to právě lékem. Kate a Curran vědí, že musejí nabídku přijmout – v sázce je přežití mladých lidí a budoucnost Smečky –, ale ani na minutu nepochybují, že míří přímo do pasti…

Ukázka z knihy Magie na vzestupu:

1.

Protočila jsem kopí. „Ještě jednou mi budeš odmlouvat, a dostaneš domácí vězení.“

Julie obrátila oči v sloup s veškerým pohrdáním, jakého jen bylo čtrnáctileté dítě schopné, a odhrnula si světlé vlasy z obličeje. „Kate, a kdy to jako použiju v normálním životě?“

„V nejbližších pěti vteřinách, abys mi zabránila tě probodnout.“

Za šestadvacet let svého života jsem vystřídala spoustu povolání. Nikdy jsem nezkoušela učit. Většinou jsem zabíjela lidi nejrůznějšími vynalézavými, krvavými způsoby. Julie ale byla mojí chráněnkou, měla jsem za ni zodpovědnost a cvičení s kopím jí prospěje. Posilovalo svaly, reflexy a zlepšovalo rovnováhu. Až přejdeme k výuce boje s mečem, bude je potřebovat.

Před pár desítkami let se magie vrátila do našeho světa, rozdrtila civilizaci založenou na technologiích a s ní i jakoukoliv iluzi bezpečí. Magie a technologie stále bojovaly o svět, přetahovaly se o planetu jako dvě děti peroucí se o míč. A když vládlo jedno, nefungovalo to druhé.

Policisté se snažili ze všech sil udržovat pořádek, ale polovinu času nefungovaly telefony a všichni dostupní členové sboru řešili naléhavější stavy nouze jako například zachraňování školáků před hejnem hladových harpyjí. Zdrojů a zásob bylo málo, život neměl příliš velkou cenu, takže lidem nedělalo problém okrádat a vykořisťovat druhé. Ti chytřejší nevycházeli v noci z domu. Pokud vás nedostaly podvratné živly, postaraly se o vás ty magické s obrovskými zuby.

Každý zodpovídal za svou vlastní bezpečnost a spoléhali jsme se na magii nebo chladné a střelné zbraně. Julie sice ovládala vzácnou a vysoce ceněnou magii, ale v boji jí nebude nic platná. Možná viděla barvy magie, ale to jí nepomůže zabít upíra. Andrea, moje nejlepší kamarádka, ji učila střílet. Já bych se ze tří metrů nedokázala trefit ani do slona, i když bych ho tou puškou nejspíš dokázala ubít k smrti. Ale mohla jsem ji naučit, jak používat zbraně nablízko.

Magie na vzestupu. Zdroj: knižní obálka
Magie na vzestupu. Zdroj: knižní obálka

Udeřila jsem kopím směrem k Juliinu pasu, pomalu jako šnek. Zatočila kopím jako veslem a plácla jím po tom mém, srazila ho k zemi.

„A?“

Věnovala mi naprosto bezvýrazný pohled. Většinu času brala trénink vážně, ale byly dny, kdy jí to v hlavě prostě přepnulo, a mozek přestal spolupracovat s tělem. Nejspíš existoval nějaký způsob, jak ji z toho vytrhnout, nějaká správná „maminkovská“ slova, která by zabrala, ale Julii jsem našla před rokem na ulici a celá ta věc s rodičovstvím pro mě byla pořád nová. Má matka zemřela dřív, než jsem si na ni mohla vytvořit nějaké vzpomínky, takže jsem se na praktické zkušenosti nemohla spoléhat.

A jako by toho nebylo dost, použila jsem magii, abych Julii zachránila život. Nemohla odmítnout můj přímý rozkaz, i když to nevěděla, a já se rozhodla, že se to nedozví. Několikrát mi to ujelo a zjistila jsem, že s tím má hodně co do činění intonace. Dokud jsem jí dávala instrukce a neštěkala po ní rozkazy, nedělalo jí nejmenší potíže mě ignorovat.

Lesy Smečky kolem nás překypovaly životem. Odpolední slunce jasně svítilo. Listí šustilo v lehkém vánku. Po větvích sem a tam běhaly veverky, naprosto je neodrazoval fakt, že v jejich těsném sousedství žije několik stovek masožravých dlaků. Někde v dálce se ozývalo bručení motorových pil. Hrozilo totiž, že úzká cesta vedoucí do Pevnosti bude brzo neprůchodná, takže dnes ráno vyrazil tým kožoměnců ven, aby pár stromů porazil.

Vzduchem plul žlutý motýl. Julie ho pozorovala.

Stáhla jsem kopí, protočila ho v ruce a tupým koncem ji šťouchla do levého ramene.

„Jau!“

Povzdechla jsem si. „Prosím tě, dávej pozor.“

Julie se zašklebila. „Bolí mě ruka.“

„Tak příště ten úder zablokuj, ať tě nebolí ještě něco dalšího.“

„Tohle je týrání dětí.“

„Nefňukej. Děláme veslařský blok.“

Protočila jsem kopí znovu ostrým koncem dopředu a opět bodla jejím směrem, velmi pomalu. Julie přitiskla zbraň k zemi a v téhle pozici zůstala.

„Nestůj s tam s tím kopím jak tvrdé y. Máš možnost zaútočit, tak bys s tím mohla něco udělat.“

Zdvihla zbraň a polovičatě se pokusila mě bodnout do hrudi. Dala jsem jí vteřinu, aby se stáhla zpátky, ale ani se nepohnula. To by stačilo. Měla jsem toho dost.

Protočila jsem znovu kopí a podrazila jí nohy. Padla na záda a já zabodla zbraň do země jen pár centimetrů od jejího krku. Zamrkala, světle plavé vlasy rozházené kolem hlavy.

„Co s tebou dneska je?“

„Kevin se zeptal Maddie, jestli by s ním nechtěla jít k Měsíčnímu tanci.“

Medvědodlačice Maddie byla Juliina nejlepší kamarádka a Měsíční tanec zase způsob Smečky, jak dovolit pubertálním kožoměncům trochu si zařádit. Každý páteční večer, pokud zrovna nevládla magie, vytáhli ven reproduktory a z hradeb na plné pecky řvala taneční hudba. Když vás nějaký kluk pozval na taneček pod měsícem, samozřejmě šlo o velkou věc. Ale to pořád nevysvětlovalo, proč se mé chráněnce najednou vypařily z hlavy dva měsíce tréninku s kopím.

„No a?“

„Mám jí pomoct vybrat, co si zítra vezme na sebe,“ oznámila mi Julie a dál se válela na zemi jako lenochod.

„A to je důležitější než trénink?“

„Ano!“

Vytáhla jsem kopí ze země. „Tak dobře. Běž a dělej, co potřebuješ. V sobotu budeme trénovat o hodinu déle.“ Když se dostala do podobné nálady, žádná síla na světě ji nedokázala přinutit k soustředění, takže trénink by byl stejně jen ztrátou času.

Z mláděte lenochoda se v mžiku proměnila v čipernou gazelu a vyskočila zpátky na nohy. „Děkuju!“

„Jistě, jistě.“

Zamířily jsme z lesa ven. Svět se na okamžik zastavil a pak nás zalila vlna magie, utopila lesy kolem. Motorové pily zakašlaly a ztichly, jejich řev nahradilo hlasité nadávání.

Tomuhle úkazu se oficiálně říkalo Pozměnová rezonance, ale všichni o něm mluvili jako o magických vlnách. Přicházely odnikud a přelily se přes svět, zhasly elektřinu, zasekly spalovací motory i pistole, a odnikud se zhmotnily stvůry. Pak magie opět zmizela, elektrická světla na skočila a palné zbraně zase získaly svou smrtonosnost. Nikdo nedokázal předpovědět, jak silná vlna bude, nebo jak dlouho vydrží. Život byl díky tomu trochu chaotický, ale přežívali jsme dál.

Stromy se rozestoupily a odhalily před sebou rozhlehlou travnatou pláň. Uprostřed se zdvihala k nebi Pevnost jako člověkem vytvořená hora. Názorná ukázka toho, co se stane, když se sejde několik stovek hluboce paranoidních a nadlidsky silných lidí a rozhodnou se, že by chtěli bezpečné místo, kam složit hlavu. Z jednoho úhlu Pevnost připomínala moderní opevněné sídlo, z jiného zase středověkou baštu. Blížily jsme se k ní ze severu, takže jsme měly výhled na hlavní věž. Odsud vypadala jako ponurý, zlověstný mrakodrap, i se střešním bytem, kde jsme s Curranem měli naše doupě.

Kate Danielsová má nejen mocný meč zabíječ. Zdroj: ilona-andrews.com
Kate Danielsová má nejen mocný meč zabíječ, Zdroj: ilona-andrews.com

Ale nebylo to tak vždycky. Nezačalo to mezi námi tak, že bychom se na sebe podívali a okamžitě se rozhodli, že jsme našli spřízněnou duši. Když jsme se potkali, on si o mně myslel, že jsem zbrklý žoldák, který nerespektoval autority, protože se mu zrovna zachtělo, a já zase, že je to arogantní parchant s tolika problémy, že by jimi mohl naplnit Pevnost od sklepa po střechu. Ale teď jsme byli spolu. Je Pánem šelem a já jeho chotí, takže jsem se najednou dostala do vedení patnácti set kožoměnců, největší smečky na Jihu. Tu zodpovědnost jsem nechtěla, a kdybych měla na výběr, utekla bych od ní tak daleko, jak jen by to šlo. Taková však byla cena, abych s ním mohla zůstat. Milovala jsem ho a stál mi za to. Stál mi za to všechno.

Obkroužily jsme Pevnost a prošly širokou, otevřenou branou na vnitřní nádvoří. Skupina kožoměnců pracovala na jednom ze smečkových vozidel, upraveném jeepu, jehož nafouklá, zdeformovaná kapota pod sebou ukrývala dva motory. Jeden na benzín, druhý na očarovanou vodu. Když jsme procházely kolem, zamávali na nás. Zamávaly jsme jim nazpátek. Kožoměnci mě přijali mezi sebe, částečně protože jsem o svou pozici bojovala a nedala jim na výběr, částečně také proto, že i když byl Curran férový, měl velmi malou toleranci pro voloviny. Ne vždy jsme se ve všem shodli, ale pokud se ke mněněkdo odvolal osobně, Curran mě nepřehlasoval, a Smečce se líbilo, že mají možnost druhého názoru.

Vyztužené ocelové dveře stály rozevřené dokořán. Pozdní květen byl v Georgii horký a v létě bude ještě hůř. Pokoušet se vybavit Pevnost klimatizací byla předem prohraná bitva, takže teď každé okno a dveře zely dokořán, aby se vytvořil alespoň průvan. Prošly jsme úzkou chodbou a vydaly se nahoru po obrovském schodišti, prokletí mé existence. Nenáviděla jsem ho už poprvé, kdy jsem po něm musela vystoupat, a zranění kolene onu nenávist jen prohloubilo.

Druhé patro.

Třetí patro. Pitomé schody.

„Choti!“

Naléhavost v tom hlase mě donutila se otočit. Chodbou ve třetím patře ke mně běžela starší žena, oči doširoka rozevřené, ústa pootevřená. Meredith Coleová. Maddiina matka.

„Chtějí je zabít!“ Chytila se mě. „Hodlají zabít moje holčičky!“

Všichni kožoměnci v chodbě ztuhli. Vztáhnout ruku na alfu bez předchozího svolení se počítalo jako napadení.

Tony, jeden z Doolittlových asistentů, se vynořil zpoza rohu, běžel směrem k nám. „Meredith! Počkejte!“

Doolittle pracoval jako hlavní mág léčitel Smečky. Zalila mě vlna děsu. Léčitel Smečky by zabil dítě jen z jediného důvodu.

„Kate? Co se děje? Kde je Maddie?“ Julii přeskočil hlas o tóninu výš.

„Pomozte mi!“ Meredith mi stiskla paži, až mi kosti zaprotestovaly. „Nedovolte jim, aby zabili moje děťátka.“

Tony se zastavil, nebyl si jistý, co má dělat dál.

Podařilo se mi udržet hlas vyrovnaný. „Ukažte mi je.“

„Tudy. Má je Doolittle.“ Meredith mě pustila a ukázala kamsi do chodby.

„Co se děje?“ vypískla Julie.

Vydala jsem se ostrým krokem chodbou. „To za malou chviličku zjistíme.“

Tony nás dohnal a připojil se k nám. Chodba vedla k nemocničnímu křídlu.

„Je vzadu,“ řekl Tony. „Zavedu vás tam.“

Za přečtení stojí i série o Kate Danielsové. Zdroj: ilona-andrews.com
Série o Kate Danielsové. Zdroj: ilona-andrews.com

Ujal se vedení a my ho následovaly přes nemocniční křídlo až do kulaté místnosti. Z ní vedlo šest dlouhých, úzkých chodeb, šedých, betonových tunelů. Tony si vybral ten přímo před námi. Na konci na nás čekaly ocelové dveře s příznačnými stříbrnými odlesky. Došli jsme až k nim, zvuk našich kroků se odrážel od stěn. Dveře strážily tři závory, každá z nich silná jako moje zápěstí. A teď byly odemčené. Najednou mi bylo těžko u srdce. Nechtěla jsem vidět, co je za nimi.

Tony popadl masivní kovový držák, sloužící jako klika. Napnul svaly a dveře otevřel. Za nimi se nacházela místnost pohroužená do šera. Vešla jsem dovnitř. Po mé pravici stál vedle několika židlí Doolittle, černoch, jemuž bylo těsně kolem padesáti, s tmavou kůží a vlasy prokvetlými stříbrem. Otočil se, aby se na mě zadíval, a jeho obvykle vlídný pohled mi pověděl vše, co jsem potřebovala vědět. Mé nejhorší obavy se naplnily. Nebyla naděje na uzdravení.

Po mé levici stály dvě vězeňské cely, zalité modrým světlem vílamp. Každou celu obepínaly mříže z oceli a stříbra. Neviděla jsem na nich žádné dveře. Jediný přístup do cely byl v přední části, skrze otvor, jehož mechanismus připomínal dvířka výdejního automatu.

Uvnitř cel čekaly dvě stvůry. Groteskně znetvořené, jejich těla vypadala jako strašlivý výplod noční můry, složená z částí připomínajících lidské, příliš velkých drápů a chomáčů husté srsti. Choulily se v rohu svých cel a snažily se přitisknout k sobě, i když je oddělovaly mříže a plexisklo. Pohled na jejich tváře s příliš velkými čelistmi a podivně pokřivenými zuby vás nejen zmrazil na místě, ale pamatovali jste si ho celý život.

Stvoření po levici zdvihlo hlavu. Upřely se na nás dvě lidské modré oči, plné děsu a bolesti.

„Maddie!“ Julie klesla na zem u mříže. „Maddie!“

Druhá stvůra se pohnula. Poznala jsem kštici hnědých vlasů. Maddie  Margo. Z Juliiny nejlepší kamarádky a jejího dvojčete se stávali lupové.

Každý kožoměnec stál před volbou. Zachovat si lidskost tím, že bude dodržovat řád, přísnou disciplínu a neustále se držet na uzdě, nebo se poddat násilným nutkáním, vyvolávaným přítomností Lyk-Vé, viru kožoměnců, a stát se šíleným lupem. Lupové vraždili, mučili a vyžívali se v bolesti ostatních. Už si nedokázali udržet čistě lidskou nebo zvířecí formu. Jakmile se z kožoměnce stal lupus, nebylo cesty zpátky. Smečka je musela nechat uspat.

Ve chvíli příliš velkého stresu se množství Lykosova viru v těle kožoměnce prudce zvýšilo. Doba dospívání, se všemi hormonálními změnami a emocemi jako na horské dráze, byla nejvíc stresujícím životním obdobím, jemuž kožoměnci čelili. Čtvrtina dětí ho nepřežila.

„Povězte mu,“ žadonila Meredith. „Povězte mu, že mé děti nesmí zabít.“

Doolittle se na mě zadíval.

Smečka měla složitý způsob, jak vyhodnotit pravděpodobnost lupismu, založenou na množství viru v krvi. „Jaké je Lykosovo číslo?“

„Dva tisíce šest set jednotek u Maddie a dva tisíce čtyři sta u Margo,“ řekl.

Když počet jednotek překročil tisícovku, změna v lupa byla téměř naprosto jistá.

„Jak dlouho už jsou v tomhle stavu?“ zeptala jsem se.

„Od dvou hodin včera v noci,“ oznámil mi Doolittle.

Byl konec. Byl konec už před čtrnácti hodinami. Jen jsme se snažili oddálit nevyhnutelné. Kruci.

Julie se křečovitě držela mříží. Srdce se mi stáhlo do tvrdého, bolestivého uzlíku. Ještě před pár měsíci vypadala úplně stejně jako ony, směs zvířete a člověka, tělo znetvořené virem. Pořád jsem měla noční můry, v nichž jsem nad ní stála, zatímco na mě vrčela připoutaná k nemocniční posteli, a když jsem se vzbudila, vždycky jsem zamířila k jejímu pokoji i uprostřed noci, abych se přesvědčila, že je naživu a v pořádku.

„Choti, prosím. Moc tě prosím,“ zašeptala Meredith. „Uzdravila jsi Julii.“

Neměla ani potuchy, co po mně žádá. Cena byla příliš vysoká. I kdybych souhlasila… což by se nestalo… vyhnat virus z Juliiny krve vyžadovalo účast celého sesterstva čarodějnic, moc několika pohanských kněží a to, že jsem skončila vyčerpaná téměř k smrti. Byla to jednorázová záležitost a já ji nemohla zopakovat.

„Julie se uzdravila díky vlastní magii,“ zalhala jsem tiše.

„Prosím!“

„Je mi to tak líto.“ Ta slova chutnala na jazyku jako rozdrcené sklo. Nemohla jsem nic udělat.

„To nemůžete!“ otočila se Julie ke mně. „Nemůžete je zabít! Nevíte, co se může stát. Možná se z toho ještě dostanou.“

Ne, nedostanou. Věděla jsem to, ale stejně jsem se krátce zadívala na Doolittla. Zavrtěl hlavou. Pokud by měla děvčata jakoukoliv šanci na zotavení, už by se u nich projevily známky zlepšení.

„Jen potřebují víc času.“ Meredith se držela Juliiných slov jako tonoucí stébla. „Jen víc času.“

„Počkáme,“ řekla jsem.

„Jenom to budeme prodlužovat,“ poznamenal Doolittle tiše.

„Počkáme,“ zopakovala jsem. Alespoň to jsme pro ni mohli udělat. „Pojď se se mnou posadit, Meredith.“

Sedly jsme si do křesel naproti sobě.

„Jak dlouho?“ zeptal se tiše Doolittle.

Krátce jsem se zadívala na Meredith. Upřeně hleděla na své dcery. Po tvářích jí stékaly slzy.

„Tak dlouho, jak bude potřeba.“

……..

    Zkontrolovala jsem hodiny na zdi. V místnosti jsme strávili přes šest hodin. U dívek se neprojevila žádná změna. Čas od času jednu nebo druhou popadla zuřivost, a bily tělem do plexiskla, vrčely v bezmyšlenkovitém běsu a pak zase padly vyčerpaně zpátky na podlahu. Jen dívat se na ně bolelo.

Doolittle na pár hodin odešel, ale teď byl zpátky, seděl sám u zdi na opačné straně, tvář měl popelavě šedou. Neřekl ani slovo.

Před několika minutami do místnosti vešla Jennifer Hintonová, alfa klanu vlků. Chvíli tu stála, opírala se o zeď a objímala si rukama břicho a dítě v něm. Tvář staženou ve ztrápeném výrazu, úzkost v jejích očích hraničila s panikou. Přibližně deset procent vlkodlaků se stávalo lupy už při narození.

Meredith sklouzla ze židle. Posadila se na podlahu vedle plexiskla a začala zpívat. Hlas se jí třásl.

„Princi můj maličký spi…“

Bože.

Jennifer si přitiskla dlaň na ústa a prchla z místnosti.

„Ptáčkové sladce již sní…“

Margo se pohnula a připlazila se blíž k matce, jednu pokroucenou nohu přitom táhla za sebou. Maddie ji následovala. Společně se všechny tři choulily a tiskly se k plexisklu. Zoufalá Meredith nepřestávala zpívat. Její ukolébavka byla zrozená z roků a roků lásky a naděje, a to všechno teď umíralo. Oči se mi zalily slzami.

Julie vstala a vyklouzla pryč z místnosti.

Poslouchala jsem, jak Meredith zpívá, a přála si, abych v sobě měla víc magie. Jiné magie. Přála jsem si, abych zmohla víc. Co si pamatuju, můj adoptivní otec Voron se ze mě snažil vytvořit zbraň. Moje nejstarší vzpomínka je, jak jím zmrzlinu a na kolenou mi leží šavle. Naučila jsem se spoustu bojových umění, rvala se v arénách a písečných jamách, dokázala jsem odejít do divočiny a vynořit se odtamtud o měsíce později, aniž by mi to nějak ublížilo. Dokázala jsem ovládat nemrtvé a ukrývala jsem to před světem. Dokázala jsem z krve vytvořit pevné bodce a použít je jako zbraň. Naučila jsem se několik slov moci, slov v řeči tak prapůvodní, tak silné, že ovládala samotnou podstatu magie. Člověk je nemohl pouze znát, buď je ovládl, nebo zemřel. Bojovala jsem s nimi a přivlastnila si je. Při vrcholu magické tsunami jsem moc jednoho použila, abych donutila armádu démonů před sebou pokleknout.

A nic z toho mi teď nedokázalo pomoct. Měla jsem všechnu tu moc a nebyla jsem schopná pomoci dvěma vyděšeným dívkám a jejich matce, která si mohla vyplakat oči. Dokázala jsem jenom ničit, zabíjet a drtit v prach. Přála jsem si, abych to mohla nějak zažehnat, prostě zamávat rukama a zaplatit jakoukoliv cenu, jíž bylo potřeba, aby zase bylo všechno v pořádku. Tak zoufale jsem to chtěla nějak napravit.

Meredith ztichla.

Julie se vrátila, nesla s sebou tyčinku Snickers. Třesoucími se prsty ji rozbalila, rozlomila sladkost napůl a pak obě poloviny hodila do cel skrze otvory.

Maddie vztáhla ruku se čtyřmi pahýly místo prstů a jedním deseticentimetrovým drápem. Nabodla na něj tyčinku a přitáhla si ji k sobě. Vyhákla čelist a zahnutými zuby ukousla maličký kousek čokolády. Měla jsem pocit, že mi pukne srdce.

Margo se vrhla proti sklu, vrčela a plakala zároveň. Patnácticentimetrové plexisklo se ani nezatřáslo. Vrhala se proti němu znovu a znovu a kvílela přitom. Meredith trhla rameny pokaždé, když tělo její dcery narazilo do průhledné stěny.

Dveře se otevřely. Uviděla jsem povědomé svalnaté tělo a krátké plavé vlasy. Curran. Musel být mimo Pevnost, protože místo obvyklých tepláků na sobě měl džíny. Když jste se na něj zadívali, měli jste z něj dojem nesmírné síly. Široká ramena a mohutný hrudník mu napínaly triko. Na pažích se mu rýsovaly vypracované bicepsy. Břicho měl ploché a tvrdé. Všechno na něm vypovídalo o čisté fyzické síle, spoutané, ale připravené kdykoliv se uvolnit. Pohyboval se jako kočka při lovu. Elegantně, hbitě a naprosto tiše. Kradl se chodbami Pevnosti jako lev v kamenném doupěti. Kdybych na něj narazila v temné uličce a neznala ho, velmi rychle bych odtamtud prchla.

Jeho fyzická přítomnost byla znepokojující, ale tu pravou moc měly jeho oči. V okamžiku, kdy jste se zadívali do jeho šedých duhovek, věděli jste, že nenechá žádné znevažování své autority bez odezvy, a když mu zaplály zlatem, bylo vám jasné, že brzy zemřete. Osud má zřejmě smysl pro ironii, protože se zamiloval zrovna do mě. Já jeho autoritu vyzývala každý týden.

Nepodíval se na mě. Když většinou vstoupil do místnosti, naše pohledy se setkaly na jeden tichý okamžik v bezeslovném: Ahoj, všechno v pořádku? Ani se na mě nepodíval a výraz měl pochmurný. Něco bylo hodně špatně. Ještě něco kromě Maddie.

Prošel kolem mne za Doolittlem a podal mu malý plastikový sáček naplněný olivově zelenou pastou.

Doolittle váček otevřel a přičichl si k obsahu. Oči se mu rozšířily. „Kde…“

Curran zavrtěl hlavou.

„To je panacea?“ Meredith se ke mně prudce otočila, do očí se jí náhle vrátil život.

Panaceu vyráběli kožoměnci v Evropě a střežili její tajemství jako ten největší poklad. Smečka se ji snažila zpětně analyzovat a vyrobit už léta, ale bezvýsledně. Bylinná směs snižovala šance lupismu při porodu o sedmdesát pět procent a dokázala zvrátit poloviční proměnu u jedné třetiny dospívajících. V Atlantě býval jeden člověk, který ji pašoval v malých dávkách do města a pak ji prodával Smečce za nehorázně vysoké ceny, ale před pár týdny ho kožoměnci našli plavat v rybníce s podříznutým hrdlem. Jimův bezpečnostní tým vrahy vystopoval k jižnímu pobřeží. Odpluli mimo naši soudní pravomoc. Teď držel Curran v ruce sáček s panaceou. Co máte za lubem, Vaše chlupaté Veličenstvo?

„Je tam dost jen na jednu dávku,“ řekl Doolittle.

Kruci. „Můžeš sehnat víc?“

Curran zavrtěl hlavou.

„Musíte si vybrat,“ oznámil Doolittle.

„Nemůžu.“ Meredith se schoulila.

„Nenuťte ji si vybrat.“ Jak by ksakru mohla upřednostnit jedno dítě před druhým?

„Rozdělte ji,“ rozhodl Curran.

Doolittle zavrtěl hlavou. „Můj pane, máme šanci zachránit jednu z nich…“

„Řekl jsem, že se rozdělí,“ zavrčel Curran. Oči mu zaplály zlatem. Měla jsem pravdu. Stalo se něco hodně špatného a nešlo jen o Maddie a Margo.

Doolittle zaklapl ústa.

Curran se stáhl dozadu, kde se opřel o zeď se zkříženýma rukama.

Pasta byla rozdělena na dvě stejné porce. Tony každou smíchal s půl kilem mletého hovězího a upustil je do cel. Děti se vrhly na maso, začaly ho olizovat z podlahy. Vteřiny pomalu uplývaly, táhly za sebou minuty.

Margo sebou trhla. Kožešina na jejím těle se vpila znovu do kůže. Kosti se jí znovu složily do správného tvaru, zmenšily se a vyrovnaly… Vykřikla a na podlahu už padla lidská dívka, nahá a zakrvácená.

    Díky. Díky, ať už jsi tam nahoře kdokoliv.

„Margo!“ zavolala Meredith. „Margo, zlatíčko, odpověz mi. Odpověz mi, drahoušku.“

„Mami?“ zašeptala Margo.

„Zlatíčko!“

Maddiino tělo se otřáslo. Ruce a nohy se jí zkroutily. Pokřivení jejího těla se zmenšilo, ale zvířecí rysy stále zůstávaly. Najednou mi bylo těžko u srdce. Nezabralo to.

„Je dole na dvojce,“ oznámil nám Doolittle.

Koeficient proměny ukazoval, nakolik tělo postoupilo mezi fázemi proměny. „Co to znamená?“

„Je to určitý pokrok,“ řekl. „Kdybychom měli víc panacey, dovolil bych si být i optimistický.“

Ale neměli jsme. Tony totiž sáček jen tak nevysypal. Rozřízl ho napůl a pak vnitřek otřel masem a zbytky seškrábal tupou hranou nože. Maddie se stále proměňovala v lupa. Museli jsme sehnat víc panacey. Museli jsme ji zachránit.

„Nemůžeš ji zabít!“ Julii přeskočil hlas o tóninu výš. „Nemůžeš!“

„Jak dlouho můžete udržet dítě v umělém spánku?“ zeptal se Curran.

„Na jak dlouho to bude potřeba?“ zeptal se Doolittle.

„Tři měsíce,“ řekl Curran.

Doolittle se zamračil. „Žádáte mě, abych ji uvedl do kómatu.“

„Dokážete to?“

„Ano,“ řekl Doolittle. „Další alternativou je usmrcení.“

Curranův hlas zněl stroze. „Všechna usmrcení dětí spojená s proměnou v lupa jsou pozastavena s okamžitou platností. Namísto toho je uspěte.“ Otočil se na patě a odešel.

Zastavila jsem se na půl vteřiny, abych řekla Julii, že bude všechno v pořádku, a pak se rozběhla za ním.

Chodba byla prázdná. Pán šelem byl pryč.

 

Více v knize MAGIE NA VZESTUPU, kterou v listopadu 2014 vydalo nakladatelství FANTOM Print.

 

Originální název: Magic Rises. Český název: Magie na vzestupu. Autor: Ilona Andrews. Nakladatel: FANTOM Print. Počet stran: 320. Cena: 319 Kč. 

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Olga Buriánková
Narodila jsem se roku 1976 v Benešově. Od šesti let přebývám v Praze, kde jsem absolvovala gymnázium, chvilku studovala na 1. LF UK, na právech v Brně a teď se snažím zdolat magisterskou sociální a mediální komunikaci. Moje nejoblíbenější činnost je četba, snažím se psát, trochu malovat a trávit volné chvíle v milé společnosti.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.