UKÁZKA: Kolo času – Prequel: Nové jaro přichází a přináší nový strach

Nové jaro přichází - přináší smrt. Zdroj: výřez z knižní obálky.

Než se z mladíka Randa al’Thora stal Drak Znovuzrozený, než se naplnilo proroctví a započala poslední válka proti Temnému, v severském městě Kanlún se potkal šermíř al’Lan Mandragoran a Aes Sedai Moirain. Svými činy roztočili legendární Kolo času. 

Nové jaro přichází - přináší smrt. Zdroj: výřez z knižní obálky.
Nové jaro přichází – přináší smrt. Zdroj: výřez z knižní obálky.

Je to tak, nové české vydání fenomenální fantasy ságy Roberta Jordana vstupuje do další fáze. Až na jednu výjimku, kterou je desátý díl Křižovatka soumraku, se ke čtenářům nově dostanou i u nás dosud nevydané svazky.

Na přelomu letošního a příštího roku to jako první z nich bude samostatná předehra k tomuto cyklu, román Nové jaro. I v něm se všichni ctitelé žánru fantasy, dočkají autorových oblíbených motivů, jako jsou vztahové propletence, politické intriky, odvážní hrdinové i temná magie.

Anotace:

Město Kanlún, ležící nedaleko od zjizvené pustiny Morny, je opevněné útočiště před nebezpečím na dálném severu, úkryt před zločiny těch, kdo slouží Temnému. Alespoň tak se to povídá.

Ovšem po městě, které vítá al‘Lana Mandragorana, vypuzeného krále Malkieru a nejlepšího šermíře své doby, kolují šeptem vedené řeči o zplozencích Stínu. Důkaz, pokud by Lan takový žádal, že moc Temného opět sílí a jeho pohůnci pracují po celé zemi. Přesto se uvnitř kanlúnských hradeb Lan setká se ženou, která změní jeho osud. Moirain je mladá a mocná Aes Sedai, která sem přišla hledat pravdu. Potřebuje pomoc při zoufalé snaze ověřit jisté nejasné a zpochybňované proroctví – které mluví o tom, jak zahnat Stín zpátky, a o zrození dítěte, jež by mohlo být Drakem Znovuzrozeným.

UKÁZKA z knihy Kolo světa – Prequel: Nové jaro

KAPITOLA 1

Hák

Přes zasněženou zem, kde se poslední tři dny navzájem zabíjeli lidé, se hnaly poryvy větru. Vzduch byl ostrý, třebaže ne tak ledový, jak Lan v tomto ročním období očekával. Přesto byl dostatečně studený, aby ho ocelový hrudní plát mrazil i skrz kabátec a aby se mu dech před obličejem srážel na páru, dokud jej rukou nerozehnal. Temná obloha právě začínala šedivět a tisíce hvězd, podobných hustě rozesetým démantům, pomalu bledly. Tlustý měsíční srpek byl nízko a stěží poskytoval dost světla na to, aby osvětlil siluety mužů střežících temný tábor v rozlehlém, křovím zarostlém dubovém lesíku. Ohně by je prozradily Aielům. Proti Aielům bojoval dávno před tím, než vypukla tato válka, v šajnarských taženích, kterých se účastnil, aby pomohl přátelům. Aielové byli dost hrozní i za denního světla. Postavit se jim v noci bylo jako vsadit život na hod mincí. Někdy vás samozřejmě našli, i když nehořely ohně.

Položil ruku v rukavici na meč zasunutý v pochvě, znovu se ovinul pláštěm a v po lýtka vysokém sněhu pokračoval v obhlídce stráží. Byl to starobylý meč, vytvořený jedinou silou před Rozbitím, během války Stínu, kdy se světa na čas dotkl Temný. Ten věk se dochoval jen v legendách, možná s výjimkou toho, co snad věděly Aes Sedai, nicméně čepel byla zcela skutečná. Nedala se zlomit a nikdy ji nebylo třeba brousit. Jílec byl v průběhu dlouhých staletí nesčetněkrát vyměněn, ale na čepeli nebyl znát sebemenší kal. Kdysi meč patříval králům Malkieru.

Zdroj: knižní obálka.
Zdroj: knižní obálka.

Další hlídka, k níž dorazil, malý podsaditý chlapík v dlouhém tmavém plášti, se s bradou pokleslou na prsa zády opíral o kmen dubu s mohutnými větvemi. Lan se dotkl mužova ramene a ten se s trhnutím narovnal, až málem upustil jezdecký luk z rohoviny a šlach, který svíral v ruce navlečené v rukavici. Kápě pláště mu sklouzla a na okamžik odhalila kuželovitou přilbu, než si ji opět spěšně natáhl. V bledém měsíčním světle Lan nedokázal rozeznat mužovu tvář, ukrytou za mřížovým hledím, ale znal ho. Sám Lan měl přilbu otevřenou po způsobu vymřelých Malkierů a ocelový hřeben posazený nad čelem.

„Já jsem nespal, můj pane,“ ozval se chlapík rychle. „Jenom sem si na chvilku odpočinul.“ Doman s měděně zbarvenou kůží zněl pozásluze rozpačitě. Tohle nebyla jeho první bitva, ba dokonce ani první válka.

„Aiel by tě probudil tím, že by ti podřízl krk nebo prohnal kopím srdce, Basrame,“ řekl Lan tiše. Muži naslouchali klidnému hlasu pozorněji než těm nejhlasitějším výkřikům, pokud byl klid doprovázen přísností a jistotou. „Možná by bylo lepší, kdybys nestál tak blízko stromu.“ Zdržel se poznámky, že dokonce i kdyby ho nezabili Aielové, riskoval muž příliš dlouhým stáním na jednom místě omrzliny. Basram to věděl. V Arad Domanu vládly téměř stejně chladné zimy jako v Hraničních státech.

Doman zamumlal omluvu, uctivě se dotkl přilby a poodešel tři kroky od stromu. Nyní se držel zpříma a hleděl do temnoty. Také přešlapoval, aby se tak chránil proti zčernalým prstům. Říkalo se, že poblíž řeky nabízejí Aes Sedai léčení, díky němuž zranění a nemoci mizely, jako by nikdy ani nebyly, ale bez něj byla obvyklým způsobem jak zabránit sněti a ztrátě chodidla či celé nohy amputace. V každém případě bylo nejlepší nezaplétat se s Aes Sedai víc, než bylo nezbytně nutné. Po mnoha letech jste mohli zjistit, že některá z nich je s vámi spojena čistě pro případ, že by to potřebovala. Aes Sedai myslely dlouho dopředu a jen zřídka to vypadalo, že je zajímá, koho či jak ve svých plánech využijí. To byl jeden z důvodů,

proč se jim Lan vyhýbal.

Jak dlouho Basramova nová bdělost vydrží? Lan si přál znát odpověď, ale nemělo smysl Domana dál kárat. Všichni muži pod jeho velením byli k smrti unavení. Nejspíš všichni muži v armádě, vznosně pojmenované Vznešená koalice – někdy se jí říkalo Velká koalice nebo Velká aliance či půltuctem jiných názvů, někdy horšími než jen nelichotivými – byli pravděpodobně až do posledního blízko vyčerpání. V boji bylo vždy horko, ať už byl nebo nebyl sníh, a byl únavný. Svaly se mohly stahovat v křeči, dokonce i když mohly na chvíli odpočívat, a několik posledních dnů přineslo jen málo příležitostí k delšímu odpočinku.

V táboře bylo přes tři sta mužů, z nichž byla celá čtvrtina neustále na stráži – proti Aielům chtěl mít Lan k dispozici tolik očí, kolik jen šlo – a než ušel dalších dvě stě kroků, musel budit tři další, z nichž jeden spal ve stoje, aniž se vůbec o něco opíral. Jaim měl zvednutou hlavu a otevřené oči. Byl to trik, který se někteří vojáci naučili, zvlášť staří vojáci jako Jaim. Lan zarazil protesty šedovousého muže, že nemohl spát, ne když stál vzpřímeně, a slíbil mu, že pokud jej znovu přistihne při spaní, poví to jeho přátelům.

Jaimovi na okamžik poklesla brada; pak ztěžka polkl. „Znovu se to nestane, můj pane. Ať Světlo spálí moji duši, když jo!“ Znělo to naprosto upřímně. Někteří muži by se báli, že je přátelé ztlučou do bezvědomí za to, že ostatní vystavili nebezpečí, ale vzhledem ke společníkům, které si vybíral Jaim, se pravděpodobněji obával ponížení z toho, že se nechal přistihnout.

Lan kráčel dál a pochechtával se. Zřídkakdy se smál a smát se něčemu takovému byla hloupost, ale smát se bylo lepší než si dělat starosti s něčím, co nemůže změnit, jako třeba unavení muži usínající na hlídce. Nebo smrt. Co se nedalo změnit, muselo se vydržet.

Prudce se zastavil a hlasitě promluvil. „Bukamo, proč tady slídíš? Sledoval jsi mě od chvíle, co jsem se probudil.“ Za ním se ozvalo překvapené zavrčení. Bukama si nepochybně myslel, že se chová tiše, a po pravdě řečeno, slabého křupání jeho bot ve sněhu by si povšimlo jen velmi málo lidí, nicméně měl vědět, že Lan je jedním z nich. Koneckonců, byl jedním z Lanových učitelů a jedna z jeho prvních lekcí byla, že je nutno neustále si všímat okolí, dokonce i ve spánku. Pro chlapce nebylo snadné se to naučit, ale nevšímavost si mohli dovolit jen mrtví. V Morně za Hraničními státy se nevšímaví brzy měnili na mrtvé.

„Hlídal jsem ti záda,“ prohlásil nevrle Bukama a dlouhými kroky se k němu připojil. „Podle toho, jak si dáváš pozor, by se sem mohl vplížit jeden z těch černě zahalených aielských temných druhů a podříznout ti krk. Zapomněl jsi všechno, co jsem tě učil?“ Drsný a širokoplecí Bukama byl téměř stejně vysoký jako on, vyšší než většina mužů, a na hlavě měl malkierskou přilbu bez hřebene, přestože měl na něj nárok. Více jej zajímaly povinnosti než práva, což bylo správné, ale Lan si přál, aby svými právy tak dokonale nepohrdal.

Když malkierský národ zanikal, dvacet mužů dostalo za úkol odnést malého Lana Mandragorana do bezpečí. Cestu jich přežilo jen pět, a ti pak Lana od kolébky vychovávali a cvičili. A Bukama zůstal naživu jako poslední. Vlasy měl nyní šedivé, zastřižené na ramenou, jak si žádala tradice, ale záda měl rovná, paže pevné a modré oči jasné a bystré. Bukama byl muž tradic. Vlasy měl stažené dozadu tenkou splétanou koženou šňůrkou, která mu za ta léta

vyryla do čela trvalou rýhu. Hadori už nosilo jen málo lidí. Lan ano. Zemře s ní a pohřbí jej s ní a s ničím jiným. Pokud zde bude někdo, kdo by jej po smrti pohřbil. Zalétl pohledem k severu, kde ležel jeho daleký domov. Většině lidí by takový domov připadal zvláštní, ale od chvíle, kdy přišel na jih, cítil jeho volání.

„Pamatuju si dost na to, abych tě zaslechl,“ odvětil. Ve tmě nebylo možné Bukamovu ošlehanou tvář rozeznat, přesto věděl, že se mračí. Nevzpomínal si, že by kdy svého přítele a učitele viděl tvářit se jinak, a to dokonce ani když Lana chválil. Bukama byl jako ocel v živém těle. Měl ocelovou vůli a duši oddanou povinnosti. „Pořád věříš, že se Aielové zavázali Temnému?“

Druhý muž učinil posunek k zahnání zla, jako kdyby Lan pronesl Temného skutečné jméno. Šej’tan. Oba viděli, jakou smůlu nosí hlasité vyslovení toho jména, a Bukama byl jedním z těch, kdo věřili, že i jen pomyšlení na toto jméno přitahuje pozornost Temného. Temný a všichni Zaprodanci jsou připoutáni v Šajol Ghúlu, odříkával v duchu katechismus, připoutáni Stvořitelem v okamžiku stvoření. Kéž se ukryjeme v bezpečí pod Světlem, ve Stvořitelově ruce. Nevěřil, že stačí si to jméno jen myslet, ale když šlo o Stín, nebylo opatrnosti nazbyt.

„Jestli ne, tak proč jsme tady?“ zeptal se Bukama mrzutě. A nečekaně. Rád reptal, ale vždy o nedůležitých věcech nebo vyhlídkách. Nikdy ne o současnosti.

„Dal jsem slovo, že zůstanu až do konce,“ odpověděl Lan mírně.

Bukama se podrbal na nose. Tentokrát možná zabručel zahanbeně. Těžko říci. Další z jeho lekcí byla, že slovo muže musí být stejně dobré jako přísaha před Světlem, nebo není k ničemu.

Když se Aielové náhle vyrojili zpoza obrovského pohoří nazývaného Páteř světa, skutečně vypadali jako horda temných druhů. Vypálili hlavní město Cairhienu, zpustošili krajinu a pronásledovali cairhienský lid a během následujících dvou let se probojovali Tearem a Andorem, než dorazili sem na tato vražedná pole u ohromného ostrovního města Tar Valonu. V průběhu let, během nichž byly z říše Artuše Jestřábí křídlo vytesány současné národy, Aielové nikdy neopustili poušť zvanou Pustina. Předtím možná útočili; to nemohl nikdo vědět jistě, snad s výjimkou Aes Sedai v Tar Valonu, ale jak už to u žen z Bílé věže často chodilo, nic neřekly. Co Aes Sedai věděly, nechávaly si pro sebe, a teprve, když – pokud vůbec – na ně někdo naléhal, po troškách něco upouštěly. Nicméně mnozí ve světě za hranicemi Tar Valonu prohlašovali, že rozeznávají vzor. Mezi Rozbitím světa a trollockými válkami uplynulo tisíc let, nebo tak to alespoň tvrdila většina historiků. Tyto války zničily tehdejší národy a nikdo nepochyboval, že v nich měl prsty Temný, ať už uvězněný nebo ne, stejně jistě, jako ve válce Stínu, Rozbití a konci věku pověstí. Uplynulo tisíc let od trollockých válek, než Jestřábí křídlo vybudoval říši, a ta byla po jeho smrti také zničena ve stoleté válce. Někteří historikové tvrdili, že i za touto válkou vidí ruku Temného. A nyní, téměř tisíc let poté, co padla říše Jestřábího křídla, přišli Aielové, pálili a zabíjeli. Musel v tom být vzor. Určitě je řídil Temný. Kdyby tomu Lan tehdy nevěřil, nikdy by nepřišel na jih. Už tomu nevěřil. Dal však své slovo.

Zavrtěl prsty v ohrnutých botách. Ať už byla zima, na jakou byl zvyklý, nebo ne, pokud jste stáli na jednom místě ve sněhu příliš dlouho, pronikal vám do nohou mráz. „Pojďme,“ řekl. „Nepochybně budu muset probudit další tucet mužů, pokud ne dva.“ A znovu obejít a probudit další.

Než však stačili vyrazit, zvuk je přiměl zarazit se a zbystřit – zvuk koně kráčejícího ve sněhu. Lan zabloudil rukou k jílci meče a zpola nevědomě uvolnil čepel v pochvě. Od Bukamy, který udělal totéž, k němu dolehlo slabé zaškrábání oceli. Nebáli se útoku; Aielové jezdili, jen pokud to bylo nezbytně nutné, a dokonce i tehdy neochotně. Osamělý jezdec v tuto dobu však musel být posel, a v těchto dnech poslové jen zřídka přinášeli dobré zprávy. Zvláště ne v noci.

Kůň s jezdcem se vynořili ze tmy, odkud následovali pěšího muže, podle jezdeckého luku, který nesl, jednoho ze stráží. Kůň měl klenutý krk značící dobrého tairenského plnokrevníka, a jezdec byl zjevně také z Tearu. Především od něj vítr přinášel vůni růží z olejů, které měl vetřené ve špičaté bradce, a jen Tairenové byli dost hloupí na to, aby používali vůni, jako by Aielové neměli nosy. Kromě toho nikdo jiný nenosil přilby s vysokým hřebenem na vrcholku a širokým okrajem, který vrhal na mužovu úzkou tvář stín. Jediné krátké bílé pero na přilbě ukazovalo, že jde o důstojníka, což byla na posla poněkud nezvyklá volba, třebaže se jednalo o nižšího důstojníka. Choulil se ve vysokém sedle a plášť si držel přivinutý těsně u těla. Zdálo se, že se chvěje. Tear ležel daleko na jihu. Na pobřeží Tearu nikdy nespadla jediná sněhová vločka. Ať už o tom Lan četl cokoli, tak úplně tomu nevěřil, dokud se sám nepřesvědčil.

„Tady je, můj pane,“ řekl strážný chraptivě. Prošedivělý Saldejec jménem Rakim k takovému hlasu přišel před rokem společně se zubatou jizvou, kterou při popíjení rád předváděl, když mu obojí způsobil aielský šíp, který jej zasáhl do krku. Rakim měl za to, že má štěstí, že je naživu, a měl. Naneštěstí také věřil, že když smrt podvedl jednou, bude se mu to dařit i dál. Riskoval, a dokonce i když nepil, chvástal se svým štěstím, což byla bláhovost. Nemělo smysl pokoušet osud.

„Urozený pán Mandragoran?“ Jezdec zastavil před Lanem a Bukamou. Zůstal v sedle a nejistě si je prohlížel, nepochybně proto, že neměli zdobené brnění a jejich prosté vlněné pláště byly poněkud obnošené. Malá výšivka neuškodila, ale někteří jižani se parádili jako nějaké tapiserie. Jezdec měl pravděpodobně pod pláštěm pozlacený náprsní krunýř a proužkovaný hedvábný kabát v barvách svého rodu. Vysoké boty měl nepochybně zdobené spirálami, které se v měsíční záři stříbrně třpytily. V každém případě muž téměř bez nadechnutí pokračoval. „Světlo spal mou duši, začínal jsem si myslet, že vás nikdy nenajdu. Urozený pán Emares se svými ozbrojenci sleduje pět nebo šest stovek Aielů.“ Lehce zavrtěl hlavou. „Zvláštní je, že míří na východ. Pryč od řeky. V každém případě je sníh zpomaluje stejně jako nás a lord Emares má za to, že pokud dokážete umístit kovadlinu na hřeben, kterému místní říkají Hák, může je zezadu udeřit kladivem. Urozený pán Emares pochybuje, že se tam dostanou před úsvitem.“

Lan sevřel rty. Někteří z těchhle jižanů měli zvláštní představu o slušném chování. Nesesedl, než začal mluvit, ani se nepředstavil. Jako host se měl představit první. Lan teď nemohl, aniž by zněl vychloubačně. Chlapík dokonce ani nevyřídil pozdrav od svého pána. A vypadalo to, že si myslí, že nevědí, že na východ znamená pryč od řeky Erinin. To byla možná jen nedbalá mluva, ale zbytek byla neomalenost. Bukama se nepohnul, přesto mu Lan položil ruku na pravou paži. Jeho nejstarší přítel uměl být nedůtklivý.

Hák ležel dobrou lígu od jejich tábora a noc se chýlila ke konci, přesto kývl. „Informujte urozeného pána Emarese, že tam za svítání budu,“ řekl jezdci. Jméno Emares mu nic neříkalo, ale armáda byla tak obrovská, téměř dvě stě tisíc mužů z více než tuctu zemí, a k tomu věžová garda z Tar Valonu a dokonce i kontingent dětí Světla, že bylo nemožné znát víc než hrstku jmen. „Bukamo, vzburcuj muže.“

Bukama zabručel, tentokrát vztekle, kývl na Rakima, ať jde za ním, zamířil do tábora a cestou už zvedal hlas. „Vstávat a do sedel! Jedeme! Vstávat a do sedel!“

„Pospěšte si,“ řekl bezejmenný Tairen a v hlase mu zazněl velitelský tón. „Urozenému pánu Emaresovi by bylo líto, kdyby proti Aielům vyrazil a kovadlina nebyla na místě.“ Zdálo se, že naznačuje, že by Lan Emaresovy lítosti litoval.

Lan si v mysli vytvořil obraz plamene, naplnil ho emocemi, nikoli jen samotným hněvem, ale vším, každým kousíčkem, až se zdálo, že se vznáší v prázdnotě. Po letech cviku netrvalo dosažení ko’di, jednoty, ani jediný úder srdce. Myšlenka a jeho vlastní tělo se vzdálily, ale v tomto stavu splynul s půdou pod nohama, s nocí, s mečem, který na tohoto nevychovaného hlupáka nepoužije. „Řekl jsem, že tam budu,“ prohlásil nevzrušeně. „Jak řeknu, tak udělám.“ Už si nepřál znát mužovo jméno.

Tairen se mu v sedle odměřeně uklonil, obrátil koně a patami ho pobídl do klusu.

Lan držel ko’di ještě chviličku, aby měl jistotu, že má své emoce pevně pod kontrolou. Bylo by nanejvýš nemoudré vstoupit do boje v hněvu. Hněv snižoval předvídavost a nutil člověka dělat hloupá rozhodnutí. Jak se tomu chlapíkovi podařilo přežít tak dlouho? V Hraničních státech by vyvolal tucet soubojů denně. Teprve když si byl Lan jistý, že je klidný, téměř tak klidný, jako by byl dosud ponořen v jednotě, se obrátil. Představil si Tairenovu zastíněnou tvář a nepocítil žádný hněv. Dobře.

Když dorazil doprostřed ležení mezi stromy, většině lidí by připomínalo rozkopané mraveniště. Ten, kdo věděl, oč jde, viděl organizovanou činnost, která probíhala téměř nehlučně. Neplýtvalo se pohyby ani dechem. Nebylo třeba strhávat stany, protože nákladní zvířata by v případě boje představovala břemeno. Někteří muži už seděli na koních se zapnutými hrudními pláty, přilbami na hlavách a s kopími, zakončenými stopou či více oceli, v rukou. Téměř všichni ostatní utahovali podbřišníky nebo za zadní rozsochu sedla upevňovali jezdecké luky v kožených pouzdrech a plné toulce. Ti pomalí zemřeli během prvního roku bojů s Aiely. Nyní většinu z nich tvořili Saldejci a Kandořané, zbytek Domanové. Na jih přijeli i někteří Malkierové, ale Lan je nevedl, dokonce ani tady. Bukama jel s ním, ale nenásledoval ho.

Setkal se s Bukamou, který nesl kopí a vedl svého žlutého strakatého valacha jménem Sluneční kopí a za nímž šel bezvousý mladík jménem Caniedrin, který opatrně vedl Lanova Kočičího tanečníka. Hnědý hřebec byl jen napůl vycvičený, ale Caniedrin dobře věděl, že si má dávat pozor. Dokonce i napůl vycvičený válečný kůň představoval hrozivou zbraň. Kandořan samozřejmě nebyl takové neviňátko, jak naznačovala jeho mladá tvář. Byl to schopný a zkušený voják a lučištník, jakých bylo jen málo, a veselý zabiják, který se při boji často smál. Nyní se při představě nadcházejícího boje usmíval. Kočičí tanečník také netrpělivě pohazoval hlavou.

Bez ohledu na Caniedrinovy zkušenosti Lan pečlivě zkontroloval Tanečníkovy sedlové řemeny, než se chopil otěží. Uvolněný popruh dokázal zabít stejně rychle jako bodnutí kopím.

„Řekl jsem jim, k čemu se dneska ráno chystáme,“ zamumlal Bukama poté, co Caniedrin odešel pro vlastního koně, „ale když jde o tyhle Aiely, může se kovadlina změnit v jehelníček, pokud kladivo dopadne příliš pomalu.“ Nikdy si nestěžoval před mužstvem, pouze před Lanem.

„A z kladiva se může stát jehelníček, když udeří a kovadlina není na svém místě,“ odvětil Lan a vyhoupl se do sedla. Obloha byla nyní nevýrazně šedá. Byla to stále tmavá šeď, ale zůstávala na ní už jen hrstka rozesetých hvězd. „Budeme muset jet zostra, abychom se k Háku dostali před úsvitem.“ Zvedl hlas. „Do sedel!“

Jeli rychle, půl míle cvalem, pak klusem a pak vedli zvířata za uzdu rychlým krokem, než nasedli a opět vyrazili. Ve vyprávěních lidé jezdili na koních tryskem deset či dvacet mil, ale dokonce i kdyby nebyl sníh, hnát se tryskem celé čtyři míle by znamenalo polovinu koní zchromit a zbytek uštvat dřív, než by dorazili k Háku. Ticho končící noci bylo přerušováno jen křupáním kopyt či nohou na ztvrdlém sněhu, skřípáním kožených postrojů a občas mumlavými kletbami mužů, kteří zakopli o ukrytý kámen. Nikdo neplýtval dechem na stížnosti nebo rozhovor. Všichni to zažívali často a muži i koně vyrazili klidným tempem a rychle postupovali vpřed.

Území kolem Tar Valonu tvořila převážně zvlněná pláň, řídce posetá skupinami stromů a křovisky, většinou ne velkými, ale všechny byly temné. Ať byly velké či malé, Lan trsy stromů, kolem kterých projížděli, pozorně sledoval a držel od nich voj dál. Aielové byli velice dobří ve využívání všech úkrytů, které se jim naskytly, míst, o nichž by si většina mužů byla jistá, že se v nich neschová ani pes, a velice dobří v útocích ze zálohy. Nic se však nehýbalo. Podle toho, co viděl, by muži, které vedl, mohli být jedinými živými lidmi na světě. Soví houkání byl jediný zvuk, který slyšel a nevydávali ho oni sami.

V době, kdy se v dohledu objevil nízký hřeben nazývaný Hák, byla obloha na východě mnohem světlejší. Holý hřeben, zdaleka ani ne míli dlouhý, se zvedal o něco výš než čtyřicet stop nad okolní krajinu, ale jakákoli výška poskytovala obráncům výhodu. Jméno pocházelo z toho, jak se severní konec stáčel zpátky k jihu, což bylo jasně vidět, když Lan rozmístil muže podél vrcholku hřebene na obě strany. Světlo rozhodně sílilo. Měl dojem, že na západě rozeznává bledou masu samotné Bílé věže, zvedající se uprostřed Tar Valonu vzdáleného asi tři lígy.

Věž byla nejvyšší stavbou ve známém světě, přesto ji zastiňovala masa osamělé hory, která se zvedala z plání za městem na druhé straně řeky. To bylo jasně zřetelné ve chvíli, kdy svítilo alespoň nějaké světlo. Uprostřed noci jste viděli, jak zakrývá hvězdy. Dračí hora by byla obrovská i v Páteři světa, ale tady, na pláni, byla nestvůrná, pronikala skrz mraky a zvedala se ještě výš. Z jejího rozeklaného vrcholku, který byl nad mraky výš, než by většina hor končila pod nimi, neustále stoupal pruh kouře. Symbol naděje i zoufalství. Hora proroctví. Bukama se na ni podíval a rukou udělal další znamení proti zlu. Nikdo nechtěl, aby se proroctví naplnilo. Jednoho dne se to ovšem samozřejmě stane.

Od hřebene se mírně zvlněná krajina táhla víc než míli na západ k jednomu z větších lesíků, půl lígy širokému. Sníh mezi ním a jimi křižovaly tři vyšlapané cesty v místech, kudy prošlo velké množství koní nebo pěšáků. Bez toho, aniž by šli blíž, se nedalo říci, kdo je udělal, zda Aielové nebo muži takzvané Aliance, jen to, že vznikly až poté, co před dvěma dny přestalo sněžit.

Po Aielech nebylo zatím ani vidu ani slechu, ale pokud nezměnili směr, což bylo vždy možné, mohli se z těch stromů vynořit každou chvíli. Aniž by čekali na Lanův rozkaz, zarazili muži svá kopí do zasněžené země, odkud je v případě potřeby mohli rychle znovu vytrhnout. Vybalovali luky, vytahovali šípy z toulců a nasazovali je na tětivy, ale luky nenapínali. Jenom zelenáči si mysleli, že dokáží dlouho udržet napnutý luk. Jediný Lan žádný luk neměl. Jeho povinností bylo velet, ne si vybírat cíle. Luku dávali při boji s Aiely přednost, přestože jím mnozí jižané opovrhovali. Emares a jeho Tairenové by vjeli s kopími a meči přímo mezi Aiely. Občas to bývala jediná možnost, ale bylo hloupé zbytečně ztrácet muže dřív, než bylo nutné, a v boji na blízko s Aiely jste je ztráceli stejně jistě, jako že jsou broskve sladké.

Neobával se, že by se Aielové při pohledu na ně obrátili. Nebyli to zbrklí bojovníci, bez ohledu na to, co se povídalo; když byla početní nevýhoda příliš velká, nebojovali. Šest set Aielů však bude počty vnímat vyrovnaně; budou čelit méně než čtyřem stovkám mužů, i když rozmístěným ve vyvýšeném postavení. Vrhnou se do útoku a přivítá je krupobití šípů. Dobrý jezdecký luk dokázal člověka zabít na vzdálenost tří set kroků a na čtyři sta zranit, pokud byl

střelec dostatečně schopný. Ocelová ulička, kterou museli Aielové proběhnout, byla dlouhá. Naneštěstí i oni měli luky, z rohoviny a šlach, stejně účinné jako jezdecké luky. Nejhorší by bylo, kdyby zůstali na místě a navzájem po sobě s Aiely stříleli; obě strany by přišly o muže bez ohledu na to, jak rychle Emares dorazí. Nejlepší by bylo, kdyby se Aielové rozhodli přiblížit; běžící muž nemohl z luku střílet přesně. Tedy… bylo by to nejlepší, kdyby se Emares neopozdil. Pak by to Aielové mohli zkusit na křídlech, zvlášť pokud vědí, že jsou sledováni, a to by bylo jako rozkopnout sršní hnízdo. Tak či onak, až na ně Emares udeří zezadu, Lan shromáždí kopí a vyjede.

V podstatě šlo o kladivo a kovadlinu. Jedno vojsko udrží Aiely na místě, dokud na ně druhé neudeří, a pak je obě sevřou. Jednoduchá, ale účinná taktika; nejúčinnější taktiky byly jednoduché. Dokonce i paličatí Cairhieňané se je naučili používat. Mnoho dobrých Altařanů a Muranďanů zemřelo, protože se odmítlo poučit.

Přítmí se přelilo do světla. Brzy na horizontu za jejich zády vyhlédne slunce a ozáří jejich postavy na hřebeni. Prudký poryv větru se opřel do Lanova pláště, ale Lan opět vstoupil do ko’di a chladu si nevšímal. Slyšel, jak Bukama a další muži vedle něj dýchají. Po celém hřebeni koně netrpělivě podupávali kopyty ve sněhu. Oblohu nad plání křižoval jestřáb, lovící podél okraje širokého porostu.

Náhle se jestřáb stočil pryč a objevil se zástup Aielů, vybíhající rychlým klusem zpoza stromů, vždy dvacet mužů vedle sebe. Nevypadalo to, že by je sníh nějak omezoval. Zvedali kolena vysoko a pohybovali se rychle jako většina mužů na pevné zemi. Lan z koženého pouzdra, připevněného k sedlu, vytáhl dalekohled. Byl to kvalitní dalekohled cairhienské výroby, a když si mosazí spojenou rouru přitiskl k očím, vypadalo to, jako by stále ještě míli vzdálení Aielové poskočili blíž. Byli to vysocí lidé, mnozí z nich stejně vysocí jako on – a někteří i vyšší – oblečení v pláštích a kalhotách v hnědých a šedých odstínech, které na sněhu bily do očí. Všichni měli kolem hlavy omotaný kus látky a tmavý závoj, který jim halil tvář až k očím. Některé z nich mohly být ženy – aielské ženy někdy bojovaly po boku mužů – ale většinou to byli muži. Každý nesl v jedné ruce skloněný krátký oštěp a kulatý štít z býčí kůže a v druhé ruce svíral několik dalších oštěpů. Luky měli v pouzdrech na zádech. S oštěpy dokázali odvádět smrtící práci. A s luky také.

Aielové by museli být slepí, aby si nevšimli jezdců, kteří na ně čekají, ale bez váhání pokračovali v postupu a jejich zástup se podobal tlustému hadovi, plazícímu se ze stromů k hřebeni. Daleko na západě zazněl zvuk trubky, kvůli vzdálenosti nezřetelný, a pak další; vzhledem k tomu, jak slabý byl zvuk, museli být blízko řeky, nebo dokonce na opačném břehu. Aielové se stále blížili. V dálce zatroubila třetí trubka a čtvrtá a pátá a další. Někteří Aielové se začali ohlížet. Upoutaly jejich pozornost trubky? Nebo věděli, že je Emares sleduje?

Aielové stále proudili z lesíku ven. Buď se někdo pořádně přepočítal, nebo se k první skupině připojili další. Venku už jich bylo víc než tisíc a stále přicházeli noví. Patnáct set a za nimi další. Zasunul dalekohled zpátky do pouzdra.

„Obejměte smrt,“ zamumlal Bukama hlasem jako chladná ocel a Lan slyšel, jak po něm ostatní ona slova opakují. On si je stěží pomyslel; to stačilo. Smrt si nakonec přišla pro každého a jen zřídka tam či tehdy, kdy to čekal. Samozřejmě že někteří muži umřeli v posteli, ale Lan už od dětství věděl, že u něj to tak nebude.

Klidně se rozhlédl napravo a nalevo po řadě svých mužů. Saldejci a Kandořané samozřejmě stáli neochvějně, ale potěšilo jej, že ani žádný z Domanů nedával najevo nervozitu. Nikdo se neohlížel, kudy by utekl. Ne že by po dvou letech bojů po jejich boku očekával něco jiného, ale vždy více důvěřoval mužům z Hraničních států než odjinud. Tamní lidé věděli, že někdy je třeba udělat těžkou volbu. Měli to v kostech.

Poslední z Aielů vyšli z lesa a celkem jich byly přinejmenším dva tisíce, počet, který měnil vše a zároveň nic. Dva tisíce Aielů stačily k tomu, aby porazily jeho muže a potom si poradily i s Emaresem, pokud nebudou mít Temného štěstí. Na ústup ani nepomyslel. Kdyby Emares udeřil bez kovadliny, Tairenové by byli zmasakrováni, ale pokud se Lan dokáže udržet až do Emaresova příchodu, pak by kladivo i kovadlina mohly přežít. Kromě toho dal své slovo. Přesto neměl v úmyslu zde zbytečně zemřít ani takto nechat padnout své muže. Pokud Emares nedorazí, než se Aielové dostanou na vzdálenost dvou set kroků, odvede svoji kompanii z hřebene a pokusí se Aiely objet a připojit se k Tairenům. Tasil meč z pochvy a uvolněně ho držel vedle sebe. Nyní to byl jen obyčejný meč, na kterém člověka nic neupoutalo, ani nebyl ničím zvláštní. Nikdy už to znovu nebude nic víc než jen meč. Měl však v sobě jeho minulost a budoucnost. Trubky na západě zaznívaly téměř nepřetržitě.

Náhle jeden z Aielů v čele zástupu zvedl oštěp nad hlavu a tři kroky ho tam držel. Když ho spustil, zástup se zastavil. Od hřebene je dělilo dobrých pět set kroků a byli tedy mimo dosah luků. U Světla, proč? Jakmile zástup zastavil, jeho zadní polovina se obrátila směrem, jímž přišli. Byli prostě opatrní? Bezpečnější bylo předpokládat, že o Emaresovi vědí.

Opět levou rukou vytáhl dalekohled a zahleděl se na Aiely. Muži v přední řadě si rukou stínili oči a prohlíželi si jezdce na hřebeni. Nedávalo to smysl. Přinejlepším by proti slunečnímu světlu dokázali rozeznat tmavé postavy, možná hřeben na přilbě. Víc nic. Vypadalo to, že se Aielové mezi sebou baví. Jeden z mužů v čele náhle zvedl ruku nad hlavu a ostatní udělali totéž. Lan sklonil dalekohled. Všichni Aielové nyní hleděli vpřed a do jednoho drželi oštěpy nad hlavou. Nikdy nic takového neviděl.

Oštěpy jako jeden klesly a Aielové vykřikli jediné slovo, které jasně prohřmělo prostorem mezi nimi a pohltilo vzdálené volání trubek. „Aan’allein!“

Lan s Bukamou si vyměnili udivený pohled. Tohle byl starý jazyk, kterým se mluvilo ve věku pověstí a staletích před trollockými válkami. Nejlepší překlad, s jakým Lan dokázal přijít, byla samotný muž. Ale co to znamenalo? Proč by Aielové volali něco takového?

„Hýbají se,“ zamumlal Bukama a skutečně tomu tak bylo.

Ale ne směrem k hřebeni. Zástup zahalených Aielů se stočil na sever, opět rychle přešel do klusu, a jakmile se jeho čelo dostalo kus za konec hřebene, opět se začal stáčet na východ. Šílenství na šílenství. Tohle nebyl výpad z boku, ne jen na jedné straně.

„Možná se vracejí zpátky do Pustiny,“ zavolal Caniedrin. Zněl zklamaně. Jiné hlasy si z něj hlasitě tropily posměšky. Obecně panoval názor, že Aielové by neodešli, dokud by nebyli všichni po smrti.

„Půjdeme za nimi?“ zeptal se Bukama tiše.

Po chvíli Lan zavrtěl hlavou. „Najdeme urozeného pána Emarese a promluvíme si – zdvořile – o kladivech a kovadlinách,“ řekl. Také chtěl zjistit, co měly znamenat všechny ty trubky. Den začínal podivně a on měl pocit, že než skončí, bude těch podivností ještě víc.

Více v knize NOVÉ JARO, kterou v lednu 2015 vydalo nakladatelství FANTOM Print.

Český název: Nové jaro. Název originálu: New Spring. Autor: Robert Jordan. Překladatel: Zuzana Hanešková. Obálka: Chris McGrath. Nakladatel: FANTOM Print, 2015. Počet stran: 320. Doporučená cena: 399, po slevě 279 korun.

JIŽ VYŠLO ze série Kolo času: Oko světa, Velké hledání, Drak znovuzrozený, Stín se šíří, Oheň z nebes, Pán chaosu, Koruna z mečů, Cesta nožů, Srdce zimy.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Olga Buriánková

Narodila jsem se roku 1976 v Benešově. Od šesti let přebývám v Praze, kde jsem absolvovala gymnázium, chvilku studovala na 1. LF UK, na právech v Brně a teď se snažím zdolat magisterskou sociální a mediální komunikaci. Moje nejoblíbenější činnost je četba, snažím se psát, trochu malovat a trávit volné chvíle v milé společnosti.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.