UKÁZKA: Hrabě nula přichází v kyberpunkovém románu W. Gibsona

Kyberpunkový román Hrabě Nula konečně tady! Zdroj: výřez knižní obálky.

Nakladatelství Laser-books pokračuje v kompletaci díla mistra futuristických vizí Williama Gibsona v češtině. Již osmou knihou se stane Hrabě nula, volné pokračování legendárního Neuromancera. Příběh, který spoluvytvářel kyberpunkový subžánr. 

Kyberpunkový román Hrabě Nula konečně tady! Zdroj: výřez knižní obálky.
Kyberpunkový román Hrabě Nula konečně tady! Zdroj: výřez knižní obálky.

Román se ve svém druhém českém vydání objevuje v novém překladu osvědčeného Pavla Bakiče. Ten se rychle etabloval jako nejlepší volba v dlouhém hledání ideálního překladatele Gibsonových textů.

Stylově vybroušené, slangem prosáklé a děsivě pravděpodobné podobenství o naší budoucnosti volně navazuje na autorův legendární románový debut Neuromancer.

Anotace:

Moře, pláž, hotel kdesi v Mexiku: Turner se snaží zapomenout, že se kdy živil jako žoldák v soubojích mezi korporacemi a že po poslední akci trvalo čtvrt roku, než se jeho roztrhané tělo zase uzdravilo. Někdejší zaměstnavatelé s ním ale mají jiné plány – specialista na biočipy ze společnosti Maas-Neotek se chystá přeběhnout ke konkurenci z Hosaky a Turner mu má zajistit hladkou cestu. Běh událostí se ovšem chystají ovlivnit i další hráči, z nichž někteří nejsou a nikdy nebyli lidmi.

Mladý Bobby Newmark touží proniknout mezi kyberkovboje a zlodějíčky dat. Přání se mu nečekaným způsobem vyplní hned při první akci, ale Bobby bude mít ještě co dělat, aby vyvázl se zdravou kůží. V kyberprostoru zuří válka a božstva vúdú, která se v matrixu začala zjevovat, by ráda přijala tělesnou podobu…

UKÁZKA z knihy Hrabě nula od Williama Gibsona

1.      STŘELEC NA TAHU

V Novém Dillí poslali na Turnera psí bombu naučenou na jeho feromony a barvu vlasů. Dostihla ho na ulici jménem Čándní Čauk a lesem holých snědých nohou a pneumatik šlapacích rikš se prodrala k pronajatému bavoráku. Vycpaná byla kilem rekrystalizovaného hexogenu a šupinkami TNT.

Turner ji ani nezahlédl. Poslední, co z Indie viděl, byla růžová štuková fasáda hotelu Khush-Oil.

Protože měl dobrého agenta, měl taky dobrou smlouvu. Protože měl dobrou smlouvu, byl hodinu po výbuchu v Singapuru. Alespoň z větší části. Holandský chirurg s oblibou vtipkoval o tom, jak se blíže nespecifikovaný podíl Turnerova těla nedostal z Palamu hned prvním letadlem a musel proležet noc v hangáru, naložený ve vyživovací vaně.

Trvalo čtvrt roku, než dal Holanďan s týmem Turnera zase dohromady. Naklonovali mu metr čtvereční nové kůže, nechali ji vyrůst na destičkách z kolagenu a polysacharidů ze žraločích chrupavek. Oči a genitálie mu sehnali na volném trhu. Měl teď zelené duhovky.

Zdroj: knižní obálka.
Zdroj: knižní obálka.

Ty tři měsíce strávil především v simstimu, do kterého se z ROMky načítala idealizovaná představa o klukovských letech strávených v Nové Anglii minulého století.

Holanďanovy návštěvy vnímal jako šedavé sny přicházející nad ránem, noční můry zaplašené rozjasňující se oblohou za oknem pokoje v prvním patře. V noci byl cítit šeřík. Při světle šedesátiwattové žárovky skryté za 8 William Gibson pergamenovým stínítkem s potiskem kliprů si četl Conana Doyla. Masturboval obklopený vůní čistého bavlněného povlečení a myslel na roztleskávačky. Holanďan otevíral zadní vrátka do hlubin jeho mysli, a vcházel, aby kladl otázky, ale po ránu Turnera volala dolů maminka a v přízemí ho čekaly ovesné vločky, vajíčka se slaninou a slazené kafe s mlékem.

A pak se jednou ráno vzbudil v neznámé posteli.

Holanďan stál u okna, kterým se dovnitř drala tropická zeleň a bodavé slunce. „Můžete domů, Turnere, máme odpracováno. Dobrá zpráva, jste jako znovuzrozený.“

Byl jako znovuzrozený. Jak dobrá zpráva to byla?

Nevěděl. Sbalil si, co mu Holanďan odevzdal, a ze Singapuru odletěl. Jako domov mu posloužil Hyatt u dalšího letiště.

A pak u dalšího. A u dalšího.

Letěl dál, v kapse obdélníkový kreditčip s černým zrcadlovým povrchem a zlatým lemováním. Jakmile ho obsluha za pultem zahlédla, vždycky hned byla samý úsměv a přikývnutí. Turner jen procházel dveřmi, které mu za zády zase zapadaly. Kola se odlepovala od železobetonu, podávaly se drinky, servírovaly večeře.

Na Heathrow se na Turnera zřítila obrovitá hrouda vzpomínek odloupnutá z bezvýrazné oblohy nad letištěm.

Bez jediného klopýtnutí se za chůze vyzvracel do modrého plastového koše. U přepážky na konci chodby si nechal vyměnit letenku.

Zamířil do Mexika.

A vzbudilo ho rachocení kovových kbelíků o dlaždice, vlhký svist mopů, hřejivé ženské tělo, které se k němu tisklo.

Pokoj se podobal vysoké jeskyni. Holá bílá omítka příliš zřetelně odrážela zvuk, halasem pokojských na ranním dvorku pronikal burácející příliv. Mezi prsty se Turnerovi zapletly přikrývky z hrubého batistu, dávno seprané doměkka.

Vzpomínal na slunce pronikající širokým oknem z tónovaného skla. Letištní bar v Puerto Vallarta. S přimhouřenýma očima musel na prudkém slunci popojít dvacet metrů od letadla. Vzpomínal si na mrtvého netopýra, vylisovaného na betonové ranveji jako suchý list.

Vzpomínal na autobus, na horskou silnici, na pach vnitřního spalování, na okraje čelního skla oblepené holografickými pohlednicemi modro-růžových světců.

Výhled na strmé srázy ignoroval, dal přednost kouli z růžového plexiskla, uprostřed níž trhavě tančila rtuť. Hlavice zakončovala prohnutou kovovou šaltpáku a byla o něco větší než baseballový míček. Plast v sobě uzavíral sklo vyfouknuté do tvaru přikrčeného pavouka a zpola napuštěné rtutí; když řidič autobusem zmítal v serpentinách, rtuť poskakovala a přelévala se, zatímco na přímých cestách se chvěla a pohupovala.

Směšná, podomácku vyrobená a zhoubná cetka vítala Turnera zpátky v Mexiku.

Holanďan ho vybavil víc než desítkou mikrosoftů.

Jeden z nich nabízel jakžtakž plynnou španělštinu, ale místo něho si Turner ve Vallartě tápavě vmáčkl za ucho víčko proti prachu, kterým zdířku a konektor ukryl za čtverečkem tělového mikropóru. Vzadu v autobuse vyhrávalo jednomu cestujícímu rádio. Do ryčného popu se každou chvíli vložil hlas recitující svého druhu litanie, desetimístná čísla, která se ten den táhla ve státní loterii.

Žena vedle Turnera se ve spánku zavrtěla. Vzepřel se na lokti a prohlédl si ji. Cizí tvář, ale ne toho druhu, jaký dobře znal ze života po hotelech.

Čekal by stereotypní krásu vzešlou z laciných plastických operací a neoblomného darwinismu módy, archetyp vydestilovaný z médií a z nejznámějších tváří za posledních pět let.

Obrys brady působil jaksi středozápadně, jaksi přežitě a americky. Modrou přikrývku měla žena zmuchlanou kolem boků a slunce pronikající žaluziemi z tvrdého dřeva jí zlatě pruhovalo dlouhá stehna. Obličeje, vedle kterých se budil v hotelech všude po světě, se podobaly plasticky vyvedenému logu na autě samotného Boha. Identické a osamělé tváře spících dívek, nahé tváře hledící zpříma do nicoty. Ta její se však lišila, už stačila nabýt určitého významu. Význam a jméno.

Turner usedl a shodil nohy z postele. Pod chodidly mu na chladných dlaždicích zaskřípal písek z pláže.

Slabá, všeprostupující vůně repelentu. Postavil se. Byl nahý, hlava mu třeštila. Přinutil nohy k pohybu. Vzal za první z dvojice dveří: odhalily mu bílé kachlíky, bílou omítku a bachratou chromovou sprchovou hlavici na železné rouře se skvrnami rzi. Do umyvadla tekl z obou kohoutků tentýž čůrek vody teplé jako krev.

Vedle plastového kelímku ležely předpotopní hodinky, mechanické rolexky na světlém koženém řemínku.

Místo skleněných tabulek se v oknech zelenala jemná plastová síť. Turner vyhlédl mezi dřevěnými žaluziemi, průzračně pražící slunce ho přimělo zamhouřit oči. Spatřil vyschlou fontánu vyloženou kachlíky s květinovým vzorem a zrezivělý vrak Volkswagenu Rabbit.

Allison. Tak se jmenovala.

Oblékla si roztřepené khaki šortky a jedno z Turnerových bílých triček. Nohy měla opálené do bronzova.

Mechanické rolexky v matném nerezovém pouzdře si páskem z vepřovice připjala na levé zápěstí. Vyrazili si na procházku po stáčející se pláži, směrem k Barra de Navidad. Kráčeli po úzkém pruhu provlhlého písku, kam už nedosahovaly vlny.

Stihli už nasbírat společné zážitky: vzpomínal, jak ráno u stánku pod železnou střechou maloměstského mercada svírala obří hliněný hrnek vroucí kávy. Turner vytíral tortillou vajíčka a salsu z popraskaného bílého talíře a sledoval mouchy kroužící kolem slunečních paprsků, které pronikaly palmovým listím a obložením z vlnitého plechu. Hovor se neurčitě točil kolem Allisonina zaměstnání v právnické kanceláři v L.A., kolem toho, jak žije sama v jednom z polorozpadlých pontonových měst kotvících u Redonda. Pověděl jí, že dělá v personalistice. Nebo alespoň dělal. „Mohl bych pomalu změnit obor…“

Zdroj: knižní obálka.
Zdroj: knižní obálka.

Ale pro to, co k sobě cítili, bylo nějaké povídání vedlejší. Nad hlavou se jim v protivětru vznášela fregatka, pak sklouzla na bok, zakroužila a ztratila se.

Oba je rozechvělo, jak si svobodně, bezmyšlenkovitě plachtí. Allison sevřela Turnerovi ruku.

Po pláži k nim mašírovala postava v modrém, vojenský policista mířící do města. Nablýskané černé boty se na sypkém, světlém písku vyjímaly nereálně. Muž prošel kolem, ve snědé tváři skryté za zrcadlovkami se mu nepohnul ani sval. Turner si dobře všiml laseru Steiner se zaměřovačem od Fabrique Nationale. Modrá uniforma byla bez poskvrnky a puky nažehlené jako břitva.

Turner strávil jako voják většinu svého dospělého života, přestože uniformu nikdy neoblékl. Byl žoldák, najímaly si ho gigantické korporace svádějící potají války o vládu nad celými ekonomikami. Specializoval se na dezerce vedoucích pracovníků a vědců. Nadnárodní společnosti, pro které pracoval, by existenci lidí jako on nepřipustily za nic na světě.

„Vypil jsi včera skoro celou lahev herradury,“ podotkla Allison.

Přikývl. Ruka, za kterou ji držel, byla horká a suchá.

Sledoval, jak Allison při každém došlápnutí roztáhne prsty u nohou, nalakované prýskající růžovou barvou.

Hřebeny přílivových vln byly průhledné jako zelené sklo.

Allison se na opálené pokožce perlila vodní tříšť.

Po prvním společném dni nabral jejich život jednoduchý rytmus. Nasnídali se v mercadu, u stánku s betonovým pultem ošoupaným do podoby hlazeného mramoru. Dopoledne si zaplavali, dokud je slunce nezahnalo do žaluziemi chráněného chladu hotelu, tam se pod pomalými dřevěnými lopatkami stropního větráku pomilovali a usnuli. Odpoledne poznávali bludiště úzkých uliček za Avenidou nebo si udělali procházku do kopců. Večeřeli v restauracích na pláži a popíjeli na terasách bílých hotelů. Na rozhraní pláže a vln se kadeřilo světlo měsíce.

A postupně, beze slov, ho Allison učila nové podobě vášně. Byl zvyklý nechat se obsloužit, využít zkušeností anonymní profesionálky. Teď v bílé jeskyni poklekal na dlaždice. Skláněl hlavu a lízal Allison, tichomořská sůl se mísila s její vlhkostí, vnitřní strana stehen ho chladila na tvářích. S dlaněmi na bocích si ji přidržoval, pozvedal ji jako kalich, pevně k ní tiskl rty a jeho jazyk hledal střed, hledal místo a frekvenci, která Allison dovedla na vrchol. Pak se s úsměvem nad ni vyhoupl, pronikl dovnitř a dovedl tam i sebe.

Občas si potom povídali, jejich vyprávění se dlouze vinula a rozbíhala, prolínala se s burácením moře.

Moc toho nenamluvila, ale naučil se, že si má jejích vzácných slov vážit. Taky ho pokaždé objímala. A naslouchala mu.

Uplynul týden, pak další. Poslední společný den se Turner vzbudil v tomtéž chladném pokoji a po jejím boku. U snídaně mu přišlo, že je Allison nesvá, že je z ní cítit napětí.

Opalovali se, zaplavali si a v důvěrně známé posteli se mu stín obav vykouřil z hlavy.

Odpoledne navrhla procházku po pláži, k Barra, jako to první ráno.

Turner sňal ze zdířky za uchem krytku a vložil střepinu mikrosoftu.

Pravidla španělštiny do něj dosedla jako skleněný mrakodrap s neviditelnými vstupními dveřmi zavěšenými v pantech podmiňovacího způsobu, přítomného, předpřítomného a budoucího času. Nechal Allison v pokoji a přešel Avenidu na tržiště. Koupil proutěný košík, chlazené plechovky piva, sendviče a ovoce. Na zpáteční cestě si od stánkaře přímo na Avenidě pořídil sluneční brýle.

Stačil se silně a rovnoměrně opálit. Pravoúhlá síť Holanďanových štěpů se vytratila a Allison ho naučila, aby své tělo vnímal jako jeden celek. Zelené oči, do kterých se po ránu díval v koupelnovém zrcadle, byly jeho vlastní, a Holanďan ho ve snech přestal obtěžovat hloupým vtipkováním a suchým kašlem, jen se v nich občas ještě vyskytly zlomky Indie, země, kterou sotva stihl poznat: planoucí střepiny, Čándní Čauk, aroma prachu a smažených chlebových placek…

Zdi rozbořeného hotelu stály ve čtvrtině cesty na druhý konec pláže. Příboj tam mohutněl, každá vlna výbušně třeskla.

Allison ho táhla k ruině a v koutcích očí se jí usadil nový výraz, jakési napětí. Ruku v ruce se přiblížili, aby mohli nahlédnout do stínů za vysazenými dveřmi, a vyplašili při tom racky. Pokles písku připravil hotel o fasádu a zdi se zbortily, takže podlahy všech tří pater zůstaly jako obří oblázky viset na ohnutých, zrezlých a na prst tlustých šlachách z oceli. Každé patro bylo vydlážděné jinou barvou a vzorem.

HOTEL PLAYA DEL M, hlásal nápis z lastur, vyvedený jakoby dětskými kapitálkami nad jedním betonovým obloukem. „Mar,“ doplnil Turner, přestože už mikrosoft vypojil.

„Je po všem,“ vstoupila Allison do stínu pod obloukem.

„Po čem?“ Vykročil za ní. Proutěný košík se mu otíral o kyčel. Písek tady byl chladný a suchý, přesíval se mu mezi prsty.

„Po všem. Konec. Tady s tím vším. Zastavil se tu čas. Nemá to budoucnost.“

Upřeně na ni pohlédl a přejel pohledem na rezivějící pružiny z rámu postele, propletené za jejími zády v rohu tvořeném dvěma drolícími se zdmi.

„Smrdí tu chcanky,“ ohrnul nos. „Zaplaveme si.“

V moři na chlad zapomněli, ale jako by se mezi ně vkradl odstup. Usedli na deku z Turnerova pokoje a mlčky se najedli. Stín zříceniny se dloužil. Vítr si pohrával s Allisoninými vlasy žíhanými sluncem.

„Podívám se na tebe a musím myslet na koně,“ řekl nakonec.

„Fakt?“ odpověděla, jako by byla na pokraji sil.

„Koneckonců vymřeli teprve před třiceti lety.“

„Ne,“ vrtěl hlavou, „myslím tu srst. Jak běhali, takovou tu na krku.“

„Hřívu,“ poučila ho a do očí jí vstoupily slzy. „Do hajzlu s tím.“ Začala nabírat. Zhluboka se nadechla a zahodila do písku dopitou plechovku Carta Blancy.

„S tím, se mnou, není to jedno?“ Znovu ho objala. „No tak, Turnere, prosím tě…“

Ulehla na záda, stáhla ho s sebou a v tu chvíli cosi zahlédl, loď zmenšenou v dálce na bílý spojovník na rozhraní vody a oblohy. Když znovu usedl a natáhl si ustřižené džíny, spatřil ji znovu. Jachta mezitím připlula mnohem blíž – elegantní bílý srpek, nízký ponor.

Hluboké moře. Podle mohutného přílivu muselo dno na okraji pláže spadat prakticky kolmo. Proto také hradba hotelů končila tam, kde končila, a proto zřícenina nevydržela. Podemlely ji vlny.

„Dej mi ten košík.“

Zapínala si blůzu, kterou jí koupil v jednom z omšelých krámků lemujících Avenidu. Zářivě modrý aušus z mexické bavlny. Oblečení z obchodů jim málokdy vydrželo déle než pár dní. „Dej mi ten košík, povídám.“

Poslechla. Prohrabal se pozůstatky společně stráveného odpoledne a pod plastovým sáčkem ananasu máčeného v limetce a poprášeného pálivou paprikou našel svůj dalekohled, kompaktní bojový triedr 6×30.

Z měkkých očnic i z čoček odklopil přišroubované krytky a spatřil strohé ideogramy tvořící logo Hosaky. Zpoza zádi se vynořil žlutý nafukovací člun a zamířil ke břehu.

„Turnere, já –“

„Zvedej se.“ Deku a její ručník složil do košíku, vylovil z něj poslední zteplalou plechovku Carta Blancy a postavil ji vedle triedru. Vstal, spěšně Allison pomohl na nohy a košík jí vnutil. „Možná se pletu,“ řekl.

„V tom případě odsud koukej vypadnout. Utíkej tám hle, jak je ta druhá skupinka palem,“ ukázal. „Do hotelu se nevracej. Busem dojedeš do Manzanilla nebo Vallarty. Pak domů.“ Dolehlo k němu předení přívěsného lodního motoru.

Viděl, jak se jí spustily slzy, ale v tichosti se otočila a s košíkem pevně sevřeným v ruce se kolem ruiny rozběhla pryč. V klouzavém písku klopýtala. Neohlédla se.

Teprve pak se zase obrátil k jachtě. Člun nadskakoval v příboji. Loď se jmenovala Cušima a naposledy ji viděl v Hirošimské zátoce. Z její paluby si prohlížel rudou šintoistickou bránu u Icukušimy.

I bez dalekohledu mu bylo jasné, že se v nafukovacím člunu veze Conroy a že ho řídí nindža z Hosaky.

Usedl do chladnoucího písku a otevřel poslední plechovku mexického piva.

S rukama nehybně opřenýma o teakové zábradlí Cušimy se ohlédl na hradbu bílých hotelů, za nimiž v městečku zářily všechny tři místní hologramy: Banamex, Aeronaves a šestimetrový Virgin na katedrále.

Po boku mu stál Conroy. „Nárazovka,“ krčil rameny, „víš, jak to chodí.“ Hovořil zvláštně plochým a bezbarvým tónem, jako by napodoboval laciný hlasový čip. Tvář měl širokou a bledou, mrtvolně bledou.

Nad zapadlýma přimhouřenýma očima nosil peroxidové vrabčí hnízdo sčesané z výrazného čela. Na sobě měl černé triko s límečkem a volné černé kalhoty. „Zaplujeme,“ prohodil přes rameno. Turner ho následoval dveřmi do kajuty, musel se přikrčit. Bílé paravány, výstavní borovice, strohá elegance tokijských korporací.

Conroy usedl na nízký obdélníkový polštář z břidlicově šedého ultrasemiše. Turner zůstal stát se svěšenýma rukama. Z nízkého lakovaného stolku před sebou sebral Conroy vroubkovaný stříbrný inhalátor. „Doplníš cholin?“

„Ne.“

Conroy si zarazil inhalátor do nosní dírky a nasál.

„Suši si dáš?“ Zase ho odložil. „Tak před hodinou jsme vylovili dva chňapaly.“

Turner jenom stál a probodával ho pohledem.

„Christopher Mitchell,“ povzdechl si nakonec Conroy.

„Z Maas Biolabs. Jejich šéf přes hybridomy. Přechází k Hosace.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Kdybys nekecal. Napiješ se?“

Turner zavrtěl hlavou.

„Křemík je minulost, Turnere. Mitchell rozchodil biočipy a Maas dřepí na hlavních patentech, to ti neuniklo.

Je machr přes monoklonály. Chce z korporace vysmahnout. A my dva se mu staráme o přesun, Turnere.“

„Já měl dojem, že jsem na odpočinku, Conroyi.

Pěkně jsem si to tady užíval.“

„Jo, psychouši v Tokiu povídali. Nedělej hejla, Turnere.

Je to terénní psycholožka, Hosaka ji má předplacenou.“

Turnerovi začalo cukat ve stehně.

„Říkali, že můžeš do akce, Turnere. Trochu si po tom Novým Dillí dělali starosti, tak si tě chtěli proklepnout.

Taková menší terapie bokem nikoho nezabije, no ne?“

2.      MARLY

Vystrojila se na pohovor do nejlepších šatů, jenže v Bruselu lilo a na taxík neměla. Přijela Eurotransem a od nádraží to vzala pěšky.

Její sváteční sako sice pocházelo od Sally Stanleyové, jenže mu byl už skoro rok. Bílým uzlíkem sevřených prstů muchlala v kapse fax. Adresu si vtiskla do paměti a už ho nepotřebovala, ale nedokázala ho dát z ruky, stejně jako se teď před výlohou drahého obchodu

s pánským oblečením nemohla vytrhnout z transu, ve kterém přeostřovala z usedlých flanelek na odraz vlastních tmavých očí.

Očí, které se už samy o sobě postarají, aby žádnou práci nedostala. Ani zmoklé vlasy, které si měla od Andrey přece jen nechat ostříhat, už v tom nebudou muset hrát roli. Nešlo si nevšimnout, jaká bolest a netečnost jí z očí sálají, a tak je jistě nepřehlédne ani Herr Josef Virek, nejnepravděpodobnější z jejích potenciálních zaměstnavatelů.

Když fax dorazil, odmítala v něm nejdřív vidět víc než jenom krutou zlomyslnost nějakého dalšího vtipálka.

Těch už si zásluhou médií užila tolik, že Andrea zřídila pro telefon do bytu zvláštní program na filtrování veškerých čísel, která nebyla napevno v adresáři.

Ale právě proto ten někdo poslal fax, naléhala pak na Marly, jak jinak se s ní šlo spojit?

Jenomže Marly jen zavrtěla hlavou a přitáhla si Andrein starý froté župan těsněji. Proč by pohádkově bohatý Virek, sběratel a patron umění, najímal zrovna zkompromitovanou bývalou majitelku mrňavé pařížské galerie?

Nad tím zase ale hlavou zavrtěla Andrea. S touhle novou, zkompromitovanou Marly Kruškovou, která celé dny seděla zavřená doma a občas se po ránu nenamáhala ani obléct, jí docházela trpělivost. Pokus o prodej jednoho jediného padělku nebyl podle ní v Paříži zdaleka taková neslýchanost, za jakou ho Marly považovala.

Kdyby noviny nechtěly mermomocí ukázat, že je ten hnusák Gnass ještě navíc nepopiratelný pitomec, pokračovala, sotva by po té lapálii někdo vzdechl, ale Gnass byl dost bohatý a neotesaný, aby vydala na víkendový skandál. Andrea se usmála: „Nebýt tak hezká, všímali by si tě daleko míň.“ Marly zavrtěla hlavou.

„A ten podvrh byl Alainův. Jsi v tom nevinně, copak jsi zapomněla?“ Marly zůstala zachumlaná v prošoupaném županu a bez odpovědi se odebrala do koupelny.

Kamarádka jí chtěla pomoct a utěšit ji, ale Marly z ní už vycítila netrpělivost někoho, kdo ve stísněném prostoru snáší nešťastného a neplatícího hosta.

A to jí Andrea ještě musela půjčit na Eurotrans.

Marly s vypětím vůle přiměla myšlenky, aby se přestaly motat v kruzích, a splynula s hustým, ale rozvážným proudem Belgičanů jdoucích po nákupech.

Protáhla se kolem ní vymydlená a usměvavá dívka v křiklavých punčocháčích a lodenové bundě půjčené od přítele. Na další křižovatce Marly zaznamenala pobočku butiku, ve kterém za studentských let ráda nakupovala.

Vystavené oblečení jí přišlo neskutečně mladistvé.

Bílá pěst tajila fax.

Galerie Duperey, 14 rue au Beurre, Bruxelles.

Josef Virek.

Nebylo vyloučené, že recepční v Galerie Duperey vyrostla jako nějaká okouzlující a pravděpodobně jedovatá rostlina přímo v šedém předpokoji a zapustila kořeny za deskou z leštěného mramoru, do které měla vsazenou smaltovou klávesnici. Marley přistoupila blíž, recepční pozvedla zářivé oči a Marly si představila cvaknutí a zavrnění závěrek, se kterým se její zmáčená podobizna urychleně rozletí kamsi do odlehlého kouta Virekovy říše.

„Marly Kruškova,“ představila se a potlačila nutkání vytasit sežmoulaný fax a trapně ho na chladném a dokonalém mramoru začít uhlazovat. „Herr Virek mě čeká.“

„Fräulein Kruškova,“ oznámila jí recepční, „Herr Virek dnes nemohl do Bruselu dorazit.“

Marly jí pohledem visela na dokonalých rtech. Slova ji ranila, ale dostavila se také pronikavá radost, kterou se už učila ze zklamání čerpat. „Chápu.“

„Rozhodl se však pohovor uskutečnit prostřednictvím senzorického spojení. Třetí dveře vlevo, prosím.“

Místnost byla holá a bílá. Na dvou zdech visely nezarámované obdélníky čehosi, co vypadalo na opršenou lepenku probodanou rozličnými nástroji. Katatonenkunst.

Konzervativní. Podobné práce se prodávaly komisím vyslaným radami holandských bank.

Usedla na nízkou koženou lavici a konečně si dovolila pustit z ruky fax. Byla v místnosti sama, ale předpokládala, že bude tak či onak pod dozorem. „Dobrý den, Fräulein Kruškova,“ objevil se ve dveřích naproti těm, kterými vešla, mladík v tmavě zeleném plášti technika. „Za chvíli prosím projděte do téhle místnosti. Knoflík uchopte zvolna a pevně a dlaň k němu přitiskněte co největší plochou. Pak opatrně vkročte, prostorová dezorientace by měla nastat minimální.“

Marly zamrkala. „Co pros–“

„Senzorické spojení,“ připomněl jí, než za ním zaklaply dveře.

Vstala, zatahala za zvlhlé klopy saka, aby jim jakžtakž vrátila tvar, sáhla si do vlasů, rozmyslela si to a jen se zhluboka nadechla a překročila práh. Podle slov recepční čekala jediné spojení, které znala, simstim vedený přes Bell Europa. Čekala, že si nasadí helmu s dermatrodami a Virek že jako lidskou kameru využije netečného diváka.

Jeho bohatství se však pohybovalo v dočista jiných sférách.

Chladný mosazný knoflík jako by se jí pod prsty zkroutil a během první vteřiny překonal celou škálu teplot a povrchových struktur.

Potom se znovu proměnil v kov, v zeleně natřené železo ubíhající před ní kamsi dolů, ve staré klesající zábradlí, kterého se užasle přidržovala.

Vítr jí do tváře svál pár dešťových kapek.

Vůně deště a promáčené půdy.

Zmatený příval podrobností. Vlastní vzpomínka na propitý piknik se spolužáky z výtvarné akademie se střetla s dokonalostí Virekovy iluze.

Před očima jí leželo nezaměnitelné panorama Barcelony, podivné věže chrámu Sagrada Família halil dým. Chytila zábradlí oběma rukama, musela překonat závrať. Věděla, kde je. V Güellově parku, v pouťové říši pohádek, jak ji stvořil Antoni Gaudí, na neúrodném vrchu zvedajícím se stranou od centra města. Po levé ruce měla obřího ještěra z fantasmagorické prošívané

keramiky, zastaveného v půlce sjezdu po hrubé kamenné rampě. Jeho rozšklebená tlama zalévala záhonek živořících květin.

„Jste popletená, odpusťte.“

Josef Virek hřadoval o něco níž na jedné z hadovitých laviček a pod měkkým převlečníkem hrbil široká ramena.

S Virekovými rysy se porůznu setkávala celý život, kdovíproč jí naskočil jeho společný snímek s anglickým králem. Virek se na ni usmál. Velkou hlavu s hustým porostem houževnatých, tmavě šedých vlasů měl krásně tvarovanou. Věčně rozšířeným chřípím jako by větřil neviditelné závany umění a obchodu. Neobyčejně nápadné, světle modré oči podivně měkce vyhlížely zpoza charakteristických kulatých brýlí bez obrouček.

„Když dovolíte,“ poklepal štíhlou dlaní na chaotickou mozaiku z rozbité keramiky. „Musíte mi odpustit, že se spoléhám na techniku. Už přes deset let jsem upoután ve vyživovací vaně kdesi na odpudivém průmyslovém předměstí Stockholmu, nebo snad pekla.

Zdraví mi neslouží, Marly. Přisedněte si.“

Zhluboka se nadechla, sešla kamenné schody a přešla po kočičích hlavách. „Viděla jsem vás přednášet v Mnichově, Herr Virek,“ namítla, „jsou to dva roky.

Kritizoval jste Fässlerovo autistisches Theater. Nic vám nebylo…“

„Fässler?“ nakrčil Virek opálené čelo. „To jste viděla dvojníka. Možná hologram. Mým jménem se toho zaštiťuje spousta, Marly. Jisté součásti mého jmění se postupně osamostatnily, příležitostně spolu dokonce válčí. Vzpoury v odlehlých oblastech účetnictví.

Z důvodů, jejichž spletitost dosáhla vyloženě ezoterické úrovně, se o mé nemoci nikdy veřejně nemluvilo…“

Usedla vedle něj a zaostřila na špinavý chodník mezi odřenými špičkami svých pařížských bot. Odštěpek světlého štěrku, rezavá kancelářská sponka, zaprášená mrtvolka včely nebo sršně. „Ty detaily jsou neuvěřitelné…“

„Viďte?“ přisvědčil Virek. „Nové biočipy od Maasu.

Měl bych vám říct,“ pokračoval, „že skoro stejně podrobný obrázek mám i o vašem soukromém životě.

V jistých ohledech podrobnější, než máte sama.“

„Vážně?“ Dospěla k závěru, že nejlepší bude soustředit se na město a připomenout si významné orientační body, které jí utkvěly z půltuctu studentských prázdninových výletů. Tam, zrovna tam leží Ramblas s papoušky, květinami a tavernami servírujícími k olihním černé pivo.

„Vážně. Vím, že jste se nechala partnerem přesvědčit, že jste narazili na ztracený Cornellův originál…“

Marly stiskla víčka.

„Sám ten padělek nechal vyrobit, najal dva umělecky nadané učně a uznávaného historika, který upadl do jistých problémů osobního charakteru… Platil jim penězi, které zcizil z konta vaší galerie, to jste určitě uhodla. Vy pláčete…“

Marly přikývla. Na zápěstí jí poklepal studený prst.

„Koupil jsem Gnasse. Policejní vyšetřování jsem zastavil úplatkem. Tisk za uplácení nestál, jako obvykle.

A mohlo by vám být i k užitku, že se vaše jméno trochu rozkřiklo.“

„Herr Virek, mně –“

„Okamžik, prosím. Paco! Pojď ke mně, chlapče.“

Marly otevřela oči a spatřila možná šestiletého kluka vystrojeného v kabátě, pumpkách, světlých podkolenkách a vysokých botách z lakované kůže se zapínáním na knoflíky. Do čela mu spadala uhlazená peruť hnědých vlasů a v rukou cosi držel, jakousi krabičku.

„Gaudí začal park stavět v roce 1900,“ připomněl Virek, „Pacův oděv té době odpovídá. Pojď blíž, hochu. Ukaž ten zázrak.“

„Señor,“ zašišlal Paco s úklonou, přistoupil k nim a předvedl svůj exponát.

Marly vytřeštila oči. Box z hladkého dřeva s jednou skleněnou stěnou. Předměty…

„Cornell,“ vyklouzlo jí. Na slzy rázem zapomněla.

„Cornell?“ obrátila se na Vireka.

„Ovšemže ne. Do té seříznuté kosti je zasazený biomonitor od Braunu. Díváme se na dílo žijícího umělce.“

„Je jich víc? Těch boxů?“

„Našel jsem jich sedm. Trvalo to tři roky. Abyste rozuměla, mé sbírky fungují jako jakási černá díra.

Abnormální hustota mého bohatství neodolatelně přitahuje ty nejvzácnější výtvory lidského ducha. Samovolný proces, kterému obvykle nevěnuji valnou pozornost…“

Marly ale vnímala jenom krabičku, která promlouvala o nepřekonatelných vzdálenostech, ztrátě a touze.

Působila zádumčivě, vlídně a jaksi dětinsky. Obsahovala sedm předmětů.

Tenkou dutou kost, bezesporu přizpůsobenou letu a bezesporu pocházející z křídla velkého ptáka. Tři zastaralé desky s tištěnými spoji, zlatá bludiště. Hladkou bílou kuličku z pálené hlíny. Věkem zčernalý útržek krajky. Na prst dlouhý, šedavě bílý úlomek, nejspíš část kůstky z lidského záprstí, a do něj hladce zasazený silikonový dřík malého nástroje, který původně musel vystupovat na úroveň kůže, ale byl teď na horním konci dočerna ožehnutý.

Box představoval vesmír sám pro sebe, báseň ustrnulou na hranici lidského prožívání.

„Gracias, Paco.“

Chlapec i krabička zmizeli.

Marly zůstala civět s otevřenými ústy.

„Pardon, odpusťte mi. Zapomněl jsem, že podobné přechody jsou na vás příliš prudké. Teď nicméně musíme prohovořit váš úkol.“

„Herr Virek,“ přerušila ho, „co je to ‘Paco’ zač?“

„Podprogram.“

„Chápu.“

„Najal jsem vás, abyste nalezla autora onoho boxu.“

„Ale Herr Virek, s vašimi prostředky…“

„… mezi které jste se zařadila, má malá. Vy nestojíte o zaměstnání? Když jsem se doslechl, že se Gnass spálil s falešným Cornellem, napadlo mě, že byste téhle věci mohla prospět.“ Pokrčil rameny: „Mám jisté nadání dosáhnout vytyčených cílů, to mi musíte věřit.“

„Ráda, Herr Virek! A ano, o práci rozhodně stojím!“

„Výtečně. Budete pobírat pravidelnou mzdu. Zároveň získáte přístup k určitým finančním prostředkům, pokud byste však řekněme potřebovala zakoupit větší množství nemovitostí –“

„Nemovitostí?“

„– případně nějakou tu korporaci nebo kosmickou loď, budete ode mne potřebovat nepřímé svolení. Které prakticky jistě udělím. Jinak vám nechávám volnou ruku. Dovolil bych si však navrhnout, abyste se držela v mezích, které vám vyhovují. Jinak by vás mohla opustit vaše intuice, a ta je v těchto případech naprosto zásadní.“ Znovu ji poctil proslulým zářným úsměvem.

Zhluboka se nadechla. „A pokud selžu, Herr Virek?

Jakou mám na to hledání lhůtu?“

„Celý život,“ dozvěděla se.

„Promiňte,“ vyletělo z ní k vlastnímu zděšení, „ale jestli jsem to správně pochopila, žijete ve… vyživovací vaně?“

„Přesně tak, Marly. Ze svého poněkud bezvýchodného úhlu pohledu bych vám rád poradil, abyste svou tělesnou schránku pokud možno využívala a nežila místo toho v minulosti, jestli mi rozumíte. Hovořím z pozice člověka, pro kterého už taková prostá existence nepřichází v úvahu. Buňky mého těla se směle rozhodly jít si každá svou cestou. Kdybych měl větší štěstí nebo méně peněz, možná bych konečně mohl zemřít nebo skončit zakódovaný v nějakém kusu hardwaru, jenže mě omezuje neproniknutelná spleť okolností, která podle všeho rok co rok spolkne zhruba desetinu mých příjmů. Nákladnějšího invalidu sotva najdete. Vaše citové problémy mě dojaly, Marly. Závidím vám celistvé tělo, od kterého se odvíjejí.“

A když mu Marly na okamžik zpříma pohlédla do vlídných modrých očí, se savčí instinktivní jistotou si uvědomila, že opravdoví boháči už ani vzdáleně nejsou lidmi.

Jako by klapla obří, pomalá závěrka, zastřelo barcelonskou oblohu křídlo noci a Virek i Güellův park zmizeli.

Marly znovu seděla na nízké kožené lavici a před očima měla potrhané kusy flekaté lepenky.__

Více v knize HRABĚ NULA, kterou v březnu 2015 vydalo nakladatelství Lasser books.

Copyright © 1986 by William Gibson

All Rights Reserved

Copyright © 2015 for the Czech translation by Pavel Bakič

Copyright © 2015 for Cover by Tomasz Maroǹski

Copyright © 2015 for the Czech edition by Laser-books s.r.o.

ISBN 978-80-7193-388-5

Český název: Hrabě nula. Originální název: Count Zero. Autor: William Gibson. Překladatel: Pavel Bakič. Obálka: Tomasz Maroński. Nakladatel: Laser books – řada Mistrovská díla science-fiction, 2015. Počet stran: 330. Doporučená cena: 279 korun, zlevněno 251 (čtenářské konto 195 korun).

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Olga Buriánková
Narodila jsem se roku 1976 v Benešově. Od šesti let přebývám v Praze, kde jsem absolvovala gymnázium, chvilku studovala na 1. LF UK, na právech v Brně a teď se snažím zdolat magisterskou sociální a mediální komunikaci. Moje nejoblíbenější činnost je četba, snažím se psát, trochu malovat a trávit volné chvíle v milé společnosti.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.