UKÁZKA: Drsná magie od Larryho Correiy je čtení o trochu jiné historii

Nová série akční urban fantasy Larryho Correiy. Zdroj: výřez knižní obálky.

Literární bombarďák Larry Correia je zpět s novou knihou. Tentokrát však svou nejslavnější ságu Lovce monster nechal odpočinout. Drsnou magií zahajuje akční urban fantasy trilogii Grimnoirské kroniky, v níž si pohrává s našimi dějinami. 

Nová série akční urban fantasy Larryho Correiy. Zdroj: výřez knižní obálky.
Nová série akční urban fantasy Larryho Correiy. Zdroj: výřez knižní obálky.

Jake Sullivan žije ve třicátých letech dvacátého století. Ale ne v těch, které známe z učebnic historie my. Ve světě Jakea Sullivana se v průběhu devatenáctého století na Zemi objevila Moc. Pro nedostatek terminologie a nepochopení její podstaty se jí začalo říkat magie a těm, kteří jí vládli, mágové.

Jake je jedním z takových mágů a zároveň je to zabiják, jehož rukou zemřel už bezpočet padouchů ať už za války, či později ve vězení, kam ho dostal jeho nezlomný smysl pro povinnost a spravedlnost. A právě tyto jeho vlastnosti ho vženou přímo do zuřící tajné války mágů. Jenže jak má Jake poznat, která strana je ta dobrá a která zlá, když obě považují své stanovisko za správné?

Tajná válka mágů hrozí přerůst v celosvětový konflikt. Ve hře je navíc smrtící zbraň, která dokáže vyhladit celé státy jediným stisknutím tlačítka a japonský kancléř, ne nepodobný jinému psychicky chorému tyranovi dvacátého století, se ji snaží ze všech sil získat. Dokáže Jake a jeho nově nalezení spolubojovníci kancléři zabránit v rozpoutání světové války?

„STRHUJÍCÍ AKČNÍ ČTENÍ O TROCHU JINÉ HISTORII!“

 Co kdyby už během první světové války vznikla zbraň hrozivější než atomovka?

Anotace:

Jake Sullivan, veterán z Velké války, nemá zrovna lehký život – ironie u člověka, který umí magicky měnit hmotnost věcí ve svém okolí. Stačí myšlenka, aby auto zvedl stejně snadno jako peříčko nebo vás rozdrtil kloboukem o váze ochuzeného uranu. Jako neúspěšný soukromý detektiv, kterého válka a vězení pro magické zločince připravily o ideály, dnes Jake v rámci podmínečného propuštění asistuje federální vládě při zatýkání magicky nadaných vrahů a vůbec se mu to nezamlouvá.

Delilah Jonesová je bankovní lupička, která dokáže holýma rukama urvat dveře trezoru a pak s nimi přetáhnout po hlavě každého, kdo by ji chtěl zastavit. Je krásná, smrtelně nebezpečná, a co je pro Jakea nejhorší, je to jeho bývalá přítelkyně a současný cíl.

Jenže o Delilah má zájem i někdo jiný a Jake se náhle ocitá uprostřed další války, i když tahle se vede skrytě ve stínech a pomocí magie. Tajná společnost chránící Magicky Aktivní již dlouhá léta bojuje s kancléřem Tokugawou, nejmocnějším mágem světa, který navíc fakticky ovládá celé japonské Impérium. A kancléř se právě chystá vyvést tuto válku na světlo v záblesku nejničivější magické zbraně, jakou kdy lidstvo poznalo.

UKÁZKA z knihy Drsná magie od Larryho Correiy

PŘEDEHRA

Jeden univerzální princip vede k vývoji všech živých tvorů, především v případě rozmnožování – nejsilnější přežije a nejslabší zahyne. Objev esoterických a etherických schopností, magických ohňů a projevů síly v minulých dekádách je tou nejryzejší ukázkou přirozeného výběru. Časem si tento univerzální princip bude jistě žádat vymření tradičního člověka.

Charles Darwin

O původu člověka a selekci lidských nadpřirozených schopností, 1879

EL NIDO, KALIFORNIE

„Okiové.“ Portugalský farmář si odplivl na zem, vrhl nepřátelský pohled na projíždějící vozy naložené koši a bednami. Auta se po prašné silnici v San Joaquin Valley vlekla jako nějaký okijský vlak. Odešel zkontrolovat, jestli jsou všechny jeho cennosti pod zámkem a jestli má nabitou svou brokovnici od Sears & Roebuck.

Bouda s nářadím byla zamčená, a když se malý farmář vracel na hlídku, brokovnici držel v ruce.

Jeden Ford Model T se s rachocením zastavil před jeho plotem. Starý farmář se opřel o svou brokovnici a čekal. S návštěvníky promluví jeho syn. Chlapec mluvil anglicky. Farmář také, ne tak dobře jako jeho syn, ale stačilo mu to, aby mohl s dodgem zajet do Mercedu koupit zásoby. Ten zprzněný zatracený dialekt, kterým Okiové mluvili, měl stejně do angličtiny hodně daleko.

Farmář vetřelce bedlivě sledoval, když se jeho syn blížil k autu. Sháněli práci. Vždycky sháněli práci. Když větry zvedly prach a proklely jejich pitomou Oklahomu, vydali se na západ, bylo to jak nějaký okijský exodus, a když už je neuživila ani farmářská půda, začali otravovat Portugalce, který se tu usadili jako první.

Samozřejmě, že tu byli první. Proč by mu mělo záležet, že jsou tihle lidé hladoví a bez domova. Narodil se v malé chatrči na ostrově Terceira a každý den svého života dojil krávy, dokud jeho mozolnaté ruce nebyly tak silné, že by s nimi ohnul trubku. San Joaquin Valley byla díra, než se tu jeho lidé usadili, zaplavili to tady holštýnskými krávami a přinutili Mexičany pořádně makat. Teď se tu ukážou tihle Okiové, staví stanová města, kňoura jí, že by je vláda měla zachránit, a po nocích se plíží kolem a snaží se okrádat katolíky. Příšerně mu pili krev.

Vždycky ho udivovalo, kolik Okiů se dokáže nacpat do starého Modelu T. On sám přijel z Terceiry na parníku, strávil celé týdny v ocelové díře mezi horkými parními trubkami. Měl jen deku, kalhoty, klobouk a děravé boty. Po krk v rybích vnitřnostech dřel do úmoru v portugalském městě na Rhode Islandu. Vzal si pěknou Portugalku, i když pocházela z podělaného ostrova São Jorge, o kterém všichni na Terceiře věděli, že je to prdel Azor.

Našetřil dost peněz děláním speciálních kšeftů, aby se přestěhoval sem, do dalšího portugalského města, a koupil si tu pár hubených holštýnek. Pět dojnic a jeden býk a o dvacet let tvrdé dřiny později měl sto dvacet krav, padesát akrů, traktor ford, pickup dodge, kvalitní mlékárnu a dům se šesti pokoji. Podle portugalských standardů si žil jako král.

Proto mu tihle Okiové byli ukradení. Ani to nebyli katolíci. Měli by si všechno vydřít jako on. Sledoval okijského otce, když mu jeho syn posté vysvětloval, že tady žádná práce není a že se musejí vydat dál do Los Banos nebo možná Chowchilly, jako by se jim chtělo pracovat, když se mu můžou vloupat do mlékárny a ukrást jeho věci, aby je pak prodali za mizernou pálenku.

Jeho vnoučata vystrkovala hlavu z domu, prohlížela si ford, ale on už je varoval, že cizáci jsou nebezpeční a že se od nich mají ve vlastním zájmu držet dál. Nedovolí, aby se jeho počestná pracovitá katolická rodina nechala zkazit od těch otrapů.

Pak si všiml dívky.

Byla jen další vyhublé okijské děcko. Skoro žena, proto ho překvapilo, že už nemá tři parchanty se svými bratry. Ale bylo na ní něco zvláštního…něco, co už někde viděl.

Dívka se podívala jeho směrem a on hned poznal, co ho na ní upoutalo.

Měla šedé oči.

„Marie, matko Boží,“ zamumlal starý farmář a sevřel prsty křížek na krku. „Tohle svinstvo už ne…“ Jeho prvním instinktem bylo odejít a nechat to plavat. Nic mu do toho nebylo a ta holka bude pravděpodobně brzy po smrti, napíchne se na větev stromu nebo jí v tepně uvízne letící brouk. Ani nevěděl, jestli u Okiů znamenají šedé oči to samé co u Portugalců. Klidně to mohla být obyčejná holka, která jen vypadala divně a měla před sebou dlouhý pitomý život v okijském stanovém městečku, kde porodí patnáct dětí, co se mu budou pokoušet vloupat do mlékárny a ukrást jeho věci.

Dívka si ho prohlížela, špinavé vlasy jí povlávaly ve větru a on prostě věděl…

„Zasraný hovna,“ zaklel v angličtině první větu, kterou se naučil každý imigrant pracující u krav. Viděl, co se stává Šedoočkám, když se jim nedostane řádné výuky, a přestože Okii opovrhoval, nijak netoužil po tom vidět jedno z jejich děcek s mozkem rozplesklým na silnici, protože se magicky objevilo před jedoucím náklaďákem.

Opřel brokovnici o pneumatiku traktoru a zamířil k autu. Okijští rodiče ho sledovali s mírným nepřátelstvím, když přišel k jejich dceři. Starý farmář se zastavil vedle jejího okna. Bylo tam namačkáno půl tuctu dalších děcek, ale to byli obyčejní zoufalí a hladoví Okiové. Jen ona byla výjimečná.

Zvedl si klobouk, aby mohla vidět, že jeho oči mají stejnou barvu jako její. Vyzkoušel svou angličtinu. „Ty… holka. Šedoočko.“ Ukázala na sebe, byla zvědavá, ale nemluvila. Přikývl. „Ty… skákat? Cestovat?“ Nerozuměla a její idiotičtí rodiče na ně teď zírali s otevřenou pusou. Starý farmář zvedl ruku a sevřel ji v pěst. Pak ji prudce otevřel. „Puf!“ Natáhl druhou ruku tak daleko, jak jen to šlo. „Puf!“ Sevřel ji v pěst.

Usmála se, nadšeně přikyvovala. Zazubil se. Byla to Cestovatelka.

„Vy víte o tom, co dělá?“ zeptal se okijský otec.

Starý farmář přikývl, našel v sobě svou vlastní magii a šťouchl do ní, aby se probrala. Zmizel a okamžitě se objevil na druhé straně fordu. Poklepal otevřeným oknem okijské matce na paži a ta vykřikla. Všechna jeho vnoučata radostně zavýskla. Milovala, když to dělal. Jeho syn jen obrátil oči v sloup.

Okijský otec se podíval na portugalského farmáře, zpátky na svou dceru a pak zase na farmáře. Šedooká dívka byla šťastná, že našla někoho jako ona. Otec se dlouho mračil, podíval se znovu na své zvláštní dítě, které mu přineslo tolik smutku, a pak na zbývající hladové krky, které musel nějak nakrmit. Nakonec řekl: „Prodám vám ji za dvacet dolarů.“

Starý farmář se nad tím zamyslel. Nepotřeboval další lidi, co mu budou ujídat jídlo, jenže jeho bratr a sestry zemřely dřív, než se naučily Cestování ovládat, a tohle byla první Cestovatelka za posledních dvacet let. Ale nedostal by se tak daleko, kdyby se nechal okrádat od Okiů. „Deset.“

Dívka se zasmála a zatleskala.

NEW YORK CITY, NEW YORK

Nejbohatší muž světa nastoupil do výtahu a znechuceně se podíval na vyleštěné stříbrné knoflíky. Zpráva říkala, že má přijít sám, proto s sebou nemohl vzít ani svého asistenta, který by za něj stiskl tlačítko příslušného patra. Než by si ušpinil ruce nebo svůj perfektně čistý kapesník, muž si povzdechl, sáhl na nejnižší úroveň své Moci a stiskl tlačítko střešního bytu svou myslí. Cornelius Gould Stuyvesant, průmyslník a miliardář, špínu netoleroval.

Muž jeho postavení si své ruce prostě nikdy nezašpinil.

Na to měl lidi.

Ocelové dveře se zavřely. Byly ozdobené zlatými postavami svalnatých dělníků, kteří svým potem vykoupili americký sen, a slunce nad nimi vyzařovalo paprsky rovné jako z Teslova děla. Nasál vzduch. Kabina výtahu se zdála být čistá. Hotel byl považován za luxusní pětihvězdičkový podnik, ale Cornelius prostě věděl, že všude jsou bakterie, ty mrňavé nechutné zárodky nemocí, které se nemohou dočkat, až se mu dostanou na kůži.

Cornelius znal pravou povahu muže, jenž hotel obýval, a musel jet tím samým výtahem. Zachvěl se a přitiskl si ruce i kufřík blíže k tělu, dával si pozor, aby se nedotkl stěn.

Mohl si dovolit nejlepší Léčitele. Vlastně byl jeden z pár lidí na světě, kdo měl ve svém personálu skutečného Ranhojiče. Nákazu Sivého jezdce ale nic nemohlo zastavit a právě kvůli této Moci sem dnes přišel, snížil se na úroveň pouhého žadatele. Cornelius se pokoušel vyhledat i jiné, jednoho v cikánském stanu na Coney Islandu, dalšího v malé chatrči v louisiánském bayou, ale to byli jen podvodníci, šarlatáni, ztráta jeho cenného času.

Netrpělivě podupával nohou. Připadalo mu to jako věčnost, než se dveře znovu otevřely.

Čekal tam na něj sluha ve smokingu, starší černoch s bílými vlasy. Sluha sklonil hlavu. „Dobrý večer, pane Stuyvesante. Pan Harkeness na vás čeká na balkoně. Mám vám vzít kabát, pane?“

„To není nutné. Naše schůzka nebude trvat dlouho.“

Sluha si ho prohlížel bystrýma očima. „Jistě, pane. Budete si přát něco k pití? Pak Harkeness má výběr těch nejlepších značek.“

„Jako bych chtěl tady něco pít,“ vyprskl Cornelius. Představa, že by něco pozřel v příbytku Sivého jezdce, byla šílená. „Ihned mě za ním zaveďte.“

„Jistě, pane.“ Sluha ho odvedl mramorem vykládanou halou. Z podstavců ho sledovaly busty dávno mrtvých Řeků, odsuzovaly ho. Cornelius sochy nenáviděl. Měl z nich husí kůži. Dokonce i jeho vlastní obří idealizovaná bronzová socha v novém moderním doku pro vzducholodě na vrcholku Empire State Building ho zneklidňovala.

Cornelius Gould Stuyvesant se necítil dobře v blízkosti mnoha věcí, včetně toho sluhy. Nelíbilo se mu, jak si ho prohlíží, jako by ho hodnotil.

Informace, které o Harkenessovi shromáždil, naznačovaly, že se ten muž obklopil podobně smýšlejícími Aktivními. Mnoho lidí by Sivého jezdce zabilo jen z principu, proto dávalo smysl, že ho chrání věrný personál nadaný Mocí. Napadlo ho, jaký druh Aktivního starý sluha asi je. Pravděpodobně něco barbarského, jako Rváč, nebo ještě hůř, Pochodeň. To by sedělo k rase, která se tak snadno nechá unést emocemi.

„Pan Harkeness je tam, pane.“ Sluha se zastavil u dveří z kvalitního dřeva a tlustého skla, které vedly na balkon. Otočil koulí a otevřel je. „Dává přednost čerstvému vzduchu. Budete si přát ještě něco?“

Cornelius se s odpovědí neobtěžoval a vyšel na balkon. Jeho čas byl drahý, dražší než kohokoli jiného na světě, dražší než čas císařů, králů, carů a především toho imbecila Herberta Hoovera. Jen pomyšlení na to, že si musel ve svém nabitém rozvrhu najít čas, aby se s někým setkal a ještě k tomu na základě jeho požadavků, pro něj bylo příšerně urážlivé.

A co víc, Harkeness se opíral o zábradlí balkonu, díval se na město a k nejbohatšímu muži světa stál otočený zády, jako by Manhattan byl něčím důležitější než Cornelius Gould Stuyvesant. Světla na balkonu byla vypnutá, aby mu nenarušovala výhled. Město o čtyřicet pater níž osvětlovaly elektrické lampy a neonové poutače. Ulicemi jezdily tisíce aut, provoz neutichal ani v tuto hodinu, a nahoře proplouval kolem jantarových reflektorů vzdušný vlak podobný hejnu mrožů. Cornelius si na uvítanou odfrkl.

„Pane Stuyvesante.“ Sivý jezdec se ani neotočil. Jeho hlas byl neutrální, bez výrazu. „Právě jsem obdivoval vaše zázračné město. Posaďte se.“

Cornelius cítil, jak mu po krku stéká kapka potu. Bylo to zahanbující, ale měl skutečný strach. Podíval se na dvojici drahých vycpávaných křesel potažených kůží, které by ho za jiných okolností lákaly, aby na ně složil své mohutné tělo, ale právě teď dokázal myslet jen na příšerné choroby číhající ve vycpávce.

„Řekl jsem, abyste se posadil,“ zopakoval Harkeness, stále se neotáčel.

Jeho přízvuk si nedokázal zařadit a výslovnost zcela neodpovídala. „Jste mým hostem. Já bych svému hostu neublížil. Jsem civilizovaný muž, pane Stuyvesante.“

Cornelius se posadil, v duchu přísahal, že svůj oblek hodí do krbu hned, jak se vrátí domů, a pak nechá svého osobního Léčitele, aby na kontrolu jeho zdraví použil měsíční dávku své Moci. Pravděpodobně rovnou spálí i cadillac, kterým přijel, možná i s řidičem, jen aby měl jistotu.

Harkeness se pustil zábradlí a posadil se do druhého křesla. Ruku k potřesení nenabídl. Byl starší, než Cornelius čekal, vysoký a hubený, s tváří plnou vrásek, v očích mu jiskřila znepokojující energie. Vlasy mu prořídly, jejich zbytek si barvil na černo. Měl nejkvalitnější oblek ušitý na míru a kravatu z hedvábí rudého jako čerstvá krev. Usmál se, zuby byly ve slabém světle města dole lehce nažloutlé. „Doutník?“

Cornelius se podíval na dřevěný humidor na stole mezi nimi. Doutníky vypadaly lákavě, ale jen při pomyšlení, že by se jeho rty dotkly něčeho poskvrněného Harkenessovým zlem, se mu sevřel žaludek. „Ne, děkuji.“

Harkeness chápavě přikývl, když potáhl se svého vlastního kubánského doutníku. „Tedy přímo k věci. Byl jsem informován, že mne hledáte.“

„Nikdo se nikdy nedozví, že jsme spolu mluvili,“ zdůraznil Cornelius.

Byl zakladatelem a vlastníkem United Blimp & Freight, hlavním akcionářem ve Federal Steel a mužem, který sponzoroval vývoj Mírového paprsku.

Zplodil děti, které se staly velvyslanci u mocných národů, senátory a kongresmany, byl mezi nimi i jeden guvernér. Stuyvesant nesměl být spojován s tak opovrženíhodnými lidmi.

„Ujišťuji vás, že jsem diskrétní.“ Harkeness vydechl oblak čpavého doutníkového kouře, zdálo se, že hostovo nepohodlí nevnímá.

Cornelius nakrčil nos, pokoušel se nevdechnout žádný kouř, který se nacházel přímo v plicích toho nečistého stvoření. „Není snadné vás najít, pane Harkenessi,“ řekl miliardář, uvědomoval si, že musí postupovat opatrně.

Přestože se lidstvo s Mocí, se skutečnou magií, setkávalo již osmdesát let a ve většině světa se stala přijímanou součástí života, Sivý jezdec byl natolik vzácný, že ho mnozí považovali za pouhý mýtus, za vulgární antimagickou propagandu, která měla do srdcí mas zasít strach a nedůvěru. „Lidé s vašimi… schopnostmi… jsou neskutečně vzácní.“

„Ano… a kdo podle vás mám být?“ zeptal se Harkeness, zatímco si prohlížel popel na konci svého doutníku.

Cornelius zaváhal, nebyl si jistý, zda má odpovědět, ale jak se nepříjemné ticho protahovalo, nakonec řekl: „Bylo mi řečeno, že jste Sivý jezdec.“

Harkeness se hlasitě zasmál, plácl se do kolen. „To se mi líbí. Je to tak…biblické! Mnohem lepší než Morová rána, Smrťák nebo Anděl smrti. Tento titul má vážnost. Sivý jezdec! Pobavil jste mě, pane. Možná bych to měl přidat na svou navštívenku.“ Jeho výslovnost byla prkenná, mezi slovy dělal nahodilé odmlky. Corneliovi to připadalo téměř hypnotické, přistihl

se, že se nervózně usmívá. Pak se Harkeness najednou smát přestal, jeho hlas zvážněl. „Tak kdo musí zemřít?“

„Děláte nebezpečné závěry,“ bránil se Cornelius.

„Kdybyste jen chtěl někoho proklít, aby mu vypadaly vlasy, naskákaly vředy nebo ho postihla inkontinence, jsou tu Aktivní, které byste sehnal mnohem snáz než mě.“ Harkenessův úsměv ho znervózňoval. „Lidé za mnou přicházejí, když zatouží po něčem… epickém.“

Průmyslník polkl a položil na stolek kufřík. Odemkl ho a otočil, aby Harkeness viděl dovnitř. Nacházely se tam srovnané a pečlivě spočítané bankovky a jeden novinový výstřižek. Cornelius rychle odtáhl ruce, než se Sivý jezdec obsahu dotkl, jako by se jeho Moc mohla přenést i kůží kufříku.

Sivý jezdec jako by peníze ani neviděl. Opatrně zvedl zažloutlý výstřižek, vytáhl z náprsní kapsy brýle, usadil je na orlí nos a začal číst. Po chvíli si brýle sundal a i s výstřižkem je vrátil do kapsy. „Významný muž. No dobře.

Co to bude? Nekróza kostí? Tuberkulóza? Rakovina mozku nebo střev? Syfilis? Lepra? Dokážu vše, mohu u něj vyvolat nachlazení nebo mu proměnit klouby v písek a zaplavit kůži rakovinovými vředy. Jsem chodící encyklopedií chorob, pane Stuyvesante.“

Cornelius při výčtu nemocí sklonil hlavu. „Všechno.“

„Chápu.“ Harkeness vypadal, že to schvaluje. „Velmi dobře, ale nejprve musím vědět…“

„Ano?“ zeptal se váhavě Cornelius. Na zátylku se mu naježily vlasy.

„Proč? Muž jako vy si jistě může vybírat z mnoha zabijáků. Proč ne nůž do zad? Kulka do hlavy? Vy sám jste Hybatel, proč ho tedy nepozvete na balkon, jako je tento, a neshodíte ho dolů? Dokonce by to pak vypadalo jako sebevražda, novináři by z toho udělali pikantní skandál.“

„Jak –,“ vyhrkl Cornelius. Jeho Moc byla tajemstvím. „Já? Mág? Od koho máte tu pomlouvačnou lež?“

Harkeness pokrčil rameny. „Mám zkušené oči, pane Stuyvesante. Nyní odpovězte na moji otázku. Proč je tak nutné, abych toho muže proklel já?“

Cornelius cítil, jak mu tvář rudne vztekem. Nezáleželo na tom, jak hodně je Harkeness mocný, Cornelius Gould Stuyvesant nebude vysvětlovat své motivy žádnému námezdníkovi. Odstrčil se od stolu, vstal a vykřikl: „Proč vy? Protože já ho nechci mrtvého. To je pro někoho jako on příliš laskavý osud. Chci, aby nejdřív trpěl. Chci, aby věděl, že umírá, a chci, aby se modlil ke svému zbytečnému bohu za záchranu, zatímco jeho tělo bude hnít a páchnout a rozpouštět se na nejčernější špínu. Chci, aby to bolelo a aby to bylo ponižující. Chci naplnit jeho plíce hnisem. Chci, aby mu upadly koule a aby chcal oheň! Chci, aby na něj jeho milovaní pohlíželi s odporem a chci, aby to trvalo hodně, hodně dlouho!“

Harkeness přikývl, tvář měl zcela bez výrazu. „To pro vás udělat mohu, ale nejprve se musím zeptat, jakou strašlivou věc ten muž udělal, že si zaslouží takový osud?“

Miliardář se zarazil, zaťal otylé ruce v pěsti. Než pokračoval, ztišil hlas.

Tu pomstu plánoval celá léta. Jen čirá nenávist k jeho nepříteli ho přivedla na toto místo. „Vzal mi něco… někoho. Do detailů nezacházejme.“

Cornelius se snažil uklidnit. Nebyl mužem, který by podléhal výbuchům vzteku. „Stačí vám to?“

„Stačí.“

Cornelius si uvědomil, že stojí, ale dodávalo mu to pocit, že má věci víc pod kontrolou, že je ve svém živlu. Ukázal na otevřený kufřík. „Vaše jméno mi poskytl jeden známý. Věřím, že toto je stejná částka, jakou za vaše služby zaplatil on.“ Rockefeller Cornelia varoval, jak drahý Sivý jezdec může být, ale za ty peníze mu to stálo. „Vezměte si to.“

Druhý muž zavrtěl hlavou. „Ne. To si nemyslím.“

„Cože?“ vykřikl Cornelius. Pokouší se z něj vytáhnout víc peněz než z Rockefellera? Ten má ale nervy. „Jak se opovažujete!“

Harkeness se v křesle opřel, potáhl z doutníku. Na okamžik ho vytáhl z pusy a chladně se usmál. „Já nechci vaše peníze, pane Stuyvesante. Chci něco jiného.“

Cornelius se zachvěl. Samozřejmě slyšel i ty podivnější historky o Sivých jezdcích, nejvzácnějších Aktivních, ale nepřikládal jim žádný význam.

Byl mužem vědy, ne pověr. Jistě, sám vládl magií, to dnes v omezené míře dokázal každý stý Američan, ale to neznamenalo, že chápal, jak funguje.

Jen jeden z tisíce měl přístup k větší Moci a byl skutečným Aktivním, něčím vzácným a silným, zvláštností mezi zvláštními lidmi. Váhavě se zeptal: „Vy… chcete… mou duši?“

Tentokrát se Harkeness zasmál upřímně, málem spolknul svůj doutník.

„Tohle bylo vážně vtipné! Vypadám jako spiritualista? Určitě nejsem ďábel, pane Stuyvesante. Nejsem si ani jistý, zda v podobné nesmysly věřím.

Co bych s vaší duší dělal, kdybych ji měl?“

Ulevilo se mu. Cornelius si nebyl zcela jistý, zda duši má, ale nechtěl by ji prodat muži jako Harkeness. „Já nevím,“ zaváhal Cornelius. „Jen jsem myslel…“

Harkeness se stále usmíval. „Ne, nic tak mysteriózního. Žádám o pouhou laskavost.“

Při tom se Cornelius zarazil. „Laskavost?“

Harkeness se přestal smát. „Ano, laskavost. Ne dnes, ale někdy v budoucnu se vám ozvu a požádám vás o laskavost. Vy si vzpomenete na práci, kterou jsem pro vás udělal, a bez váhání a otázek mi vyhovíte. Rozumíte, jak to myslím?“

„Jaký druh laskavosti?“

Sivý jezdec pokrčil rameny. „To zatím nevím. Vím však, že pokud ten čas nadejde a vy nedostojíte naší dohodě, budu velmi zklamán.“

Cornelius Gould Stuyvesant nebyl muž, kterého by bylo snadné zastrašit, ale Sivý jezdec ho děsil. Hrozba nebyla vyřčena přímo, ale kdo by chtěl podvést někoho jako on? Průmyslník kvůli té děsivé absurdní nabídce málem odešel, ale svou pomstu plánoval příliš dlouho na to, aby se jí teď vzdal. Pokud ta laskavost bude příliš velká, Cornelius vždy bude mít i další možnosti. Harkeness byl smrtící, ale ne nesmrtelný. Nebude to poprvé, co by využil vraha, aby ho vyvázal z nevýhodného kontraktu.

„Dobře tedy,“ řekl Cornelius. „Dohodnuto. Kdy onemocní?“

Harkeness zavřel na pár vteřin oči, jako by přemýšlel nad obtížnou otázkou.

„Už se stalo,“ řekl, když oči znovu otevřel. „Isaiah váš vyprovodí.“

Isaiah se o pár minut později připojil ke svému zaměstnavateli na balkoně.

Harkeness se vrátil k obdivování výhledu. „Dokázal jsi ho Přečíst?“

„Je velmi inteligentní. Musel jsem postupovat opatrně, jinak by to poznal.

Má ošklivý zlozvyk křičet své myšlenky, když se rozčílí.“ Sluha se opřel o betonovou zeď a založil ruce. „Dokonce si myslel, že bych mohl být Pochodeň. Věřil bys tomu?“

Harkeness se zasmál, věděl, že Isaiah je mnohem nebezpečnější než lidský plamenomet. „Byl upřímný?“

„Většinou. Toho muže absolutně nenávidí.“

„Za to, co mu udělal? Choval by ses jinak?“

„Stuyvesant je naprosto bezohledný.“ Isaiah zněl znechuceně.

Stejně jako já, pomyslel si Harkeness, plně si uvědomoval, že Isaiah to zachytí stejně snadno jako rádio silný signál. „Nedostaneš se na tak vysokou pozici, když nejsi nebezpečný. Budu ho muset proklít rychle. Smluvení schůzky by mělo být snadné. Stuyvesant teď bude očekávat okamžité výsledky.“

Isaiah se odstrčil od zdi a vzal ze stolu jeden doutník. „Líbilo se mi to malé představení, jak jsi zavřel oči a jen si přál, aby někdo zemřel. Skvělé divadlo.“

I on měl samozřejmě své hranice. Bude se toho muže muset přímo dotknout a pak neustále používat svou Moc, aby nemoc odolala péči Ranhojičů, a Harkeness věděl, že je ten muž bude mít. Bude to extrémně vyčerpávající úkol. „Když to Stuyvesanta udrží v nejistotě…“ Harkeness pokrčil rameny.

„Ale to nové jméno se mi líbí. Sedne mi.“

Isaiah odřízl konec kubánského doutníku a zpaměti zacitoval: „A z kruhu těch čtyř bytostí jsem slyšel hlas a hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce bylo Smrt…“

„A svět mrtvých zůstával za ním,“ dokončil s úsměvem Harkeness.

„Příhodné…“

„Pokud ho požádáš o příliš velkou laskavost, nechá tě zabít.“

To Harkeness předpokládal. „Může to zkusit. Nebyl by první.“

„Ten muž má fóbii z nemocí. Málem ho zabila španělská chřipka, když se tudy prohnala, a od té doby má strach,“ řekl Isaiah, než si zapálil doutník.

„Bojí se tě.“

„Dobře,“ zabručel Sivý jezdec, zatímco sledoval lidi dole. Hemžili se jako mravenci, ignorantská titěrná stvoření neznalá pravdy o světě, ve kterém žijí. Kancléř se chystal svět změnit, ať už se to těm mravencům líbí, nebo ne, a to znamenalo válku. Mnoho mravenců bude zašlápnuto, ale to byla prostě smůla. Bylo nemilé narodit se jako mravenec. „To by měl…“

BILLINGS, MONTANA

Každý den byl stejný. Každý vězeň v Křídle speciálních vězňů Rockvillské státní věznice měl stejný rozvrh. Spal. Pracoval. Vrátil se do klece.

Spal. Pracoval. Vrátil se do klece. A pořád dokola, dokud si neodkroutil svůj trest.

Práce znamenala rozbíjení kamenů. Obyčejné vězně posílali do pracovních čet, které využívali starostové, co se snažili snížit městský rozpočet. Ti pracovali venku. Odsouzenci ve Speciálním křídle rozbíjeli kameny v obrovském kamenolomu. Některým dokonce přidělili nástroje. Jméno věznice byla jen shoda náhod*.

Jeden z vězňů v rozbíjení kamenů vynikal. Odváděl dobrou práci, protože on byl dobrý ve všem, do čeho se pustil. Nejprve byl dobrým vojákem ve válce a teď dobře rozbíjel kameny. Měl to prostě v povaze. Když na něco soustředil svou pozornost, nedokázal se zastavit. Byl stejně konstantní jako gravitace. Za pouhý rok se stal nejlepším lamačem kamení v historii Rockvillské státní věznice.

Občas došlo k potyčce s ostatními vězni, protože se báli, že v porovnání s ním vypadají jako fl ákači, ale i na tomto místě určeném k zadržování zločinců, kteří měli všechny možné magické dary, měla většina dost rozumu, aby tohohle vězně neotravovala. Když prvních pár vynesli v pytli, zbytek pochopil, že on si chce jen odsedět svůj trest. Čas od času se nějaký nováček chtěl předvést se svou Mocí, vězně vyzval a skončil v pytli.

Dozorce ho z násilností nevinil. Znal lidi, které měl na starost, a věděl, že se vězeň jen bránil. Protože pomáhal splnit štěrkovou kvótu a zbavil Speciální křídlo většiny nebezpečných a problémových mužů, dozorce sim ho dokonce postupně oblíbil. Přečetl si jeho záznamy a začal ho respektovat za to, co dokázal, než se dopustil svého zločinu. Byl to první vězeň ze * Název Rockville je odvozený od anglického slova rock – „skála“ nebo „kámen“ (pozn. překl.).

Speciálního křídla, kterému dovolili navštěvovat velmi dobře zásobenou, ale jinak velmi zaprášenou, vězeňskou knihovnu.

Vězňův rozvrh se změnil. Spánek. Práce. Čtení. Spánek. Práce. Čtení.

Teď mu čas ubíhal rychleji. Přečetl knihy největších myslitelů současnosti.

Četl klasiku. Začal si pokládat otázky ohledně své Moci. Proč jeho Moc funguje tak, jak funguje? Co ho odlišuje od ostatních lidí? Proč může dělat věci, které dělá? Vzhledem k povaze svého specifického nadání začal s Newtonem, pak přešel k Einsteinovi, Bohrovi a Heisenbergovi a dalším vědcům, kteří se zabývali vědou spojenou s jeho magií. A když vyčerpal vědecké knihy, obrátil se k filozofickým úvahám o podstatě magie, záhadě, odkud tak náhle přišla, a její krátké historii. Přečetl Darwina, Schumana, Kelsera, Reeda a Spenglera. Když s nimi skončil, přečetl i všechny zbývající knihy.

Začal experimentovat se svou Mocí. Propašoval do své cely kousky kamene, aby si s nimi mohl hrát. Sáhl hluboko do sebe, zkoušel to se stejným tvrdohlavým odhodláním, které z něj udělalo nejlepšího lamače kamene, a když ho unavily pokusy s kameny, začal experimentovat na vlastním těle.

Nakonec mu ty hodiny pokusů a sebepozorování umožnily zjistit o magii věci, které znalo jen velmi málo lidí.

Ale on si to nechal pro sebe.

A pak za ním jednoho dne přišel dozorce s nabídkou…

Více v knize DRSNÁ MAGIE, kterou v březnu 2015 vydalo nakladatelství FANTOM Print.

Copyright © 2011 by Larry Correia

Cover © Petr Willert

Translation © Jakub Mařík

ISBN 978-80-7398-299-7

Český název: Drsná magie. Originální název: Hard Magic. Autor: Larry Correia. Překladatel: Jakub Mařík. Obálka: Petr Willert. Nakladatel: FANTOM Print, 2015. Počet stran: 336. Doporučená cena: 289 korun, zlevněno 202 korun.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Olga Buriánková
Narodila jsem se roku 1976 v Benešově. Od šesti let přebývám v Praze, kde jsem absolvovala gymnázium, chvilku studovala na 1. LF UK, na právech v Brně a teď se snažím zdolat magisterskou sociální a mediální komunikaci. Moje nejoblíbenější činnost je četba, snažím se psát, trochu malovat a trávit volné chvíle v milé společnosti.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.