UKÁZKA: Černá křídla Cthulhu – jednadvacet lovecravtovských hororů

Lovecraftovské horory v novém hávu. Zdroj: výřez knižní obálky.

Uvolnění práv na dílo zakladatele hororového žánru H. P. Lovecrafta přineslo nejen očekávanou pozornost nakladatelů, ale snad i vzedmutí čtenářského zájmu o hrůzostrašnou literaturu. Dejte si jednu ochutnávku – strašidelnou povídku mistra hrůzy. 

Lovecraftovské horory v novém hávu. Zdroj: výřez knižní obálky.
Lovecraftovské horory v novém hávu. Zdroj: výřez knižní obálky.

Nakladatelství Laser-books patří mezi dnes už téměř tradiční bašty literárního hororu, ve své edici Noir vydalo vedle dvou Lovecraftových výběrových sbírek rovněž romány Cliva Barkera, Dana Simmonse, Jacka Ketchuma, Richarda Mathesona i antologii moderního hororu editora Stephena Jonese.

Rovněž Černá křídla Cthulhu patří k těm nepočetným zástupcům žánrové zahraniční antologie na českém trhu a pod taktovkou znalce lovecraftovského hororu se snaží vyjít vstříc žádostem o díla mistrových pokračovatelů…

 Anotace:

Dílo H. P. Lovecrafta inspiruje umělce už celá desetiletí. Stephen King o Lovecraftovi prohlásil, že je „největším tvůrcem klasického hororu dvacátého století“.
V tomto svazku nám S. T. Joshi, nejvýznamnější současný expert na Lovecrafta a vše s ním související, jenž mimo jiné restauroval jeho povídky pro jejich nedávná definitivní, anotovaná vydání, představuje jednadvacetpovídek kosmické hrůzy, inspirovaných jak dílem, tak myšlenkami a životem „podivného pána z Providence“. Do své první lovecraftovské antologie vybral povídky od renomovaných současných autorů hororu, jako jsou Laird Barron, Ramsey Campbell, Caitlín R. Kiernanová, Darrell Schweitzer, Michael Marshall Smith a další, jež nechává rozehrát temné variace na věčné téma střetu člověka se závratností tajuplného, neprobádaného vesmíru.

 

(autoři – S. T. Joshi, Caitlin R. Kiernanová, Donald R. Burleson, Joseph S. Pulver, Michael Shea, Sam Gafford, Laird Barron, William Browning Spencer, David J. Schow, W. H. Pugmire, Mollie L. Burlesonová, Nicholas Royle, Jonathan Thomas, Darrell Schweitzer, Brian Stableford, Philip Haldeman, Camerona Thaddea Nashe – Ramsey Campbell, Michael Cisco, Norman Partridge, Adam Niswander, Michael Marshall Smith, Jason Van Hollander)

UKÁZKA z knihy Černá křídla Cthulhu – jednadvacet povídek lovecravtovského rororu, sestavil S. T. Joshi

Úvod

Fakt, že dílo H. P. Lovecrafta inspirovalo spisovatele od Josého Luise Borgese po Hugha B. Cavea, od Thomase Pynchona po Briana Lumleyho, minimálně poukazuje na jeho mimořádně vrstevnatou přitažlivost, jak pro ty nejintelektuálnější autory, tak pro ty největší literární nádeníky. Lovecraft k sobě přitáhl skupinu kolegů a stoupenců – Clarka Ashtona Smithe, Roberta E. Howarda, Augusta Derletha, Donalda Wandreie, Roberta Blocha, Fritze Leibera a mnoho dalších –, kteří si od něj ochotně vypůjčili přístup, styl a některé prvky jeho vyvíjející se pseudomytologie; Lovecraft jim tuto laskavost několikrát oplatil tím, že využil prvků z jejich vlastní tvorby. Ani po jeho smrti v roce 1937 jeho dílo – poprvé vydané ve vázané podobě nakladatelstvím Arkham House a v průběhu následujících sedmdesáti let šířené v milionech brožovaných výtisků a překládané do více než třiceti jazyků – nepřestává rozněcovat fantazii dalších a dalších generací autorů, především, nikoliv však výlučně, ve sféře hororu a science fiction.

Co těmto spisovatelům připadá na Lovecraftově tvorbě tak podmanivé? Před jednou či dvěma generacemi by odpověď byla poměrně jednoduchá: poněkud květnatý styl mísící se s bizarní theogonií Cthulhu, Yog-Sothotha, Nyarlathotepa a dalších. Dnes odpověď už tak přímočará není. Naštěstí jsme už překonali fázi, kdy byl Lovecraftův prozaický styl předmětem napodobování – nikoliv proto, že by to byl styl „chabý“, ale proto, že je tak důvěrně spjatý s jeho koncepcemi a světonázorem, že imitace je v tomto případě nemožná a absurdní. Je to stejné, jako by někdo hodlal přebírat charakteristické barvy určitého malíře, aniž by se snažil pracovat i s jeho předlohami či krajinami. Podobně platí, že ona pseudomytologie, kterou Lovecraft rozvíjel povídku od povídky, je natolik zásadním výrazem jeho kosmické vize, že pouhá zmínka o určitém božstvu či místním jménu, bez onoho silného filozofického fundamentu, který Lovecraft vždy tak pečlivě vytvářel, může rychle vést k tomu, že povídka bude spíše Lovecrafta karikovat, než aby mu byla důstojnou poctou. Stojí za povšimnutí, že v mnoha textech této antologie se nezmiňuje jediné takové jméno z Lovecraftova literárního odkazu; a přesto zůstávají důvěrně lovecraftovské na jakési mnohem hlubší úrovni. Ostatně sám koncept psaní „pastiše“, který prakticky jen přepracovává Lovecraftova témata a myšlenky, je v současné vážně míněné strašidelně nadpřirozené – weird – literatuře v podstatě passé. Současní autoři cítí potřebu vyjadřovat své představy a myšlenky vlastním jazykem. Témata dnešní doby si žádají zpracování jazykem dneška, nicméně Lovecraftovy základní principy – kosmicismus; hrůzy lidských a kosmických dějin; napadení lidské psýchy cizorodým prvkem – si zachovávají svou věčnou platnost a mohou dokonce získat překvapivý význam v důsledku tak kosmických fenoménů, jako je globální oteplování nebo pokračující prozkoumávání vzdáleného kosmu.

Černá křídla Cthulhu_obalkaEpigraf z „Nadpřirozené hrůzy v literatuře“, z něhož jsem si také vypůjčil název pro tuto knihu, Lovecraft vnímal jako obecnou formuli, kterou se řídí to nejlepší z oblasti weird fiction od úsvitu času do dnešních dnů; ze spojení, jako jsou „kontakt s neznámými říšemi a mocnostmi“ a „škrábání přízraků a bytostí zvenčí na nejzazší okraj známého vesmíru“, je však zřejmé, že tato formule platí hlavně a především pro jeho vlastní tvorbu. Jádrem této tvorby, jak si byl Lovecraft sám dobře vědom, je kosmicismus – koncept vyjádřený v nyní už slavném dopisu Farnsworthu Wrightovi z 5. července 1927, který Lovecraft vydavateli Weird Tales adresoval, když k publikaci opětovně nabízel povídku „Volání Cthulhu“: „Všechny mé příběhy vycházejí ze základní premisy, že běžné lidské zákony, zájmy a emoce nemají v nesmírném vůkolním vesmíru žádnou platnost ani význam“. Když jsem oslovoval jednotlivé autory se žádostí o příspěvek do této knihy, právě tento výrok mne přiměl podotknout, že vybrány mohou být i povídky, které nepatří čistě do „mýtu Cthulhu“. Lze si snadno povšimnout, že někteří autoři se rozhodli pro důmyslné variace na Lovecraftovy povídky, jež s mýtem souvisejí přinejlepším pouze okrajově. Fakt, že se hned tři různí autoři uvedení v tomto svazku (Caitlín R. Kiernanová, W. H. Pugmire a Brian Stableford) rozhodli napsat nápadité a notně se lišící variace na povídku „Pickmanův model“ – příběh, který je s „mýtem Cthulhu“, jak je obvykle vnímaný, spjatý opravdu jen vzdáleně –, prozrazuje, že k ospravedlnění své pocty opravdu nepotřebují přítomnost Cthulhu nebo Arkhamu. Právě z tohoto důvodu jsem pro svou knihu pečlivě vybral podtitul „nové příběhy lovecraftovského hororu“.

Je zajímavé, že v některých z těchto povídek dochází k osobitému propojení lovecraftovského hororu s tím, co se zpočátku zdá být velmi odlišným literárním stylem – kriminálním příběhem „drsné školy“ („Nižší démoni“ Normana Partridge), příběhem psychologického děsu („Násilí, dítě důvěry“ Michaela Cisca) či současným vyprávěním z městského zločineckého podsvětí („Jak dostat chapadláka“ Michaela Shea; „Vyrývání“ Josepha S. Pulvera). To jen napovídá, že lovecraftovský způsob vyjadřování se umí přizpůsobit řadě literárních stylů, což dosvědčuje třeba i Borgesova povídka „There Are More Things“ nebo Pynchonův román Against the Day. Novátorským přístupem a optikou se ovšem vyznačují i povídky, které se svých lovecraftovských předloh zjevně drží věrněji. Například Nicholas Royle využil v povídce „Rotterdam“ prostředí Lovecraftova „Psa“, ale jinak v tomto nenápadném a atmosférickém textu není téměř nic, co by upomínalo na přesycenou květnatost a bombastičnost jeho domnělého předobrazu.

V podobném duchu se v řadě povídek tohoto svazku odráží vnímání ducha místa, jež tvořilo nedílnou součást Lovecraftovy osobní a literární vize a díky němuž i taková imaginární místa jako Arkham nebo Innsmouth působí tak sugestivně skutečným dojmem. San Francisco v „Jak dostat chapadláka“ Michaela Shea, americký Jihozápad v povídkách Donalda a Mollie Burlesonových, pacifický Severozápad v povídkách Lairda Barrona a Philipa Haldemana jsou stejně živá a působivá místa jako novoanglické lokality Lovecraftových nejtypičtějších děl a stejně pevně se opírají o osobní prožitky autorů. Vlastně by bylo zavádějící tvrdit, že se tito autoři snažili pouze transponovat Lovecraftovu topografickou autentičnost do svých zvolených prostředí; spíše lze říci, že sugestivnost těchto míst je důsledkem vědomí míry, do níž Lovecraftova historická a topografická výživnost skýtá příležitost – možná paradoxně – rozvinout ještě úchvatnější kosmicismus, než je tomu třeba u smyšlených krajin E. A. Poea.

Jedním z nejzajímavějších fenoménů posledních let – ačkoliv jeho kořeny lze vystopovat až k provokativní parodii Edith Miniterové „Falco Ossifracus: By Mr. Goodguile“ (1921) – je způsob, jakým sám Lovecraft nabývá charakteru literární postavy. Už za svého života byl svými příznivci vnímán jako mimořádně působivá osobnost – vyzáblý samotář s výraznou čelistí, který psal výhradně po nocích a který v osamění bloumal po ulicích Providence stejně, jak to o bezmála století dříve dělal jeho idol Poe. V některých aspektech jeho charakterizace lze nalézt závažné omyly (každý, kdo se bude důkladně zabývat Lovecraftovým dvouletým pobytem v New Yorku, pochopí, jak družně se třeba choval při setkáních klubu Kalem), nicméně tento obraz v kombinaci s Lovecraftovými povídkami vytvořil imaginativní portrét toho, jak by měl obecně vypadat spisovatel hororů. Materialisticky a ateisticky založený Lovecraft by patrně neocenil své vzkříšení v podobě ducha v povídce „Přízrak nad Providence“ Jonathana Thomase, ale rozhodně by souhlasil s oddaností, jakou zde tento duch projevuje svému rodnému městu. V povídce „Susie“ Jason Van Hollander přivedl na scénu Lovecraftovu duševně narušenou matku, aby se, alespoň zčásti, pokusil vysvětlit onu zvláštní formu, kterou v pozdějších letech získala Lovecraftova obrazotvornost. A nezařaditelné „Panoptikum duchů“ Sama Gafforda boří bariéru mezi psychologickým a nadpřirozeným hororem v povídce, jejíž dojímavost a dojem nevyhnutelné zkázy neurčitě odráží osud mnoha Lovecraftových smůlou pronásledovaných hrdinů.

V úhrnu se může na první pohled zdát, že povídky v tomto svazku jsou svým tónem, stylem, náladou a atmosférou natolik odlišné, že tvoří až jakýsi nukleární chaos. Pokud tomu tak je, svědčí to jen o šíři imaginativního záběru lovecraftovské fikce. Svědčí to možná i o ostře konstrastujících způsobech, jakými mohou současní spisovatelé z Lovecrafta čerpat, aby s využitím jeho díla jako jistého odrazového můstku vyjádřili své vlastní koncepce a vize. Je-li tomu takto, jde o dobrý signál, že se Lovecraftův odkaz bude jak u čtenářů, tak u spisovatelů těšit přetrvávající oblibě po celé jednadvacáté století.

S. T. Joshi

Pouštní sny

DONALD R. BURLESON

Povídky Donaldu R. Burlesonovi vyšly v časopisech Twilight Zone, Fantasy and Science Fiction, Terminal Fright, Cemetery Dance, Deathrealm, Inhuman a dalších, a také v řadě antologií. Napsal tři romány, mezi nimi Flute Song (Black Mesa Press, 1996) a Arroyo (Black Mesa Press, 1999), a sbírky povídek Beyond the Lamplight (Jack O’Lantern Press, 1996) a Wait for the Thunder: Stories for a Stormy Night (Hippocamous Press, 2010). Je předním znalcem tvorby a osobnosti H. P. Lovecrafta. Mezi jeho kritická díla patří H. P. Lovecraft: A Critical Study (Greenwood Press, 1983) a Lovecraft: Disturbing the Universe (University Press of Kentucky, 1990).

Navěky dlíme v hájemstvích stínu. S podivnou samolibostí bloumáme znavenými dny, jako bychom chápali texturu našeho světa; avšak ve skutečnosti vidíme okem červa a slyšíme uchem kamene, a ničemu nerozumíme. Naše pochopení je vodoměrka, která ochutnává pouze hladinu bezedného černého moře, zatímco realita, děsivý chaos hrůzy ze dna oceánu, se v tichosti a temně šine hlubinami mimo náš dosah, neproniknutelná, a vysmívá se naší nevědomosti.

Sny se nám snaží sdělit věci, o nichž bychom jinak téměř nic nevěděli, mají za cíl propůjčit zdání srozumitelnosti našim myslím, a já přitom ani nedokážu říci, kdy mé vlastní sny, moje zvláštní a neustále se opakující noční vize, vůbec započaly.

Říkám „sny“, ale nyní si uvědomuji, že tyto vize tvoří jediný, všeprostupující sen, vinoucí se mým životem jako nepříčetná, ale zvláštně úporná nit.

Pamatuji se, jak jsem se už v dětství probouzel s pocitem nějakého nápadného dojmu, který jsem si nebyl s to zcela vybavit, ačkoliv když se sen postupem času neustále opakoval, postupně se mi dařilo uchovat si v paměti stále více toho, co jsem v něm viděl. Tyto dávné sny se vyznačovaly jakousi důslednou strukturou, ale s tím, jak vize pomalu získávala zřejmé obrysy, schopnost upamatovat se ve mně nevzbuzovala úlevu, ale naopak rozpaky z toho, co mohou tyto stále prchavé útržky znamenat. Souvisely s jakýmsi opuštěným místem na rozlehlé a sluncem spečené poušti, ale mimo to jsem si ničím dalším jistý být nemohl.

Určitou dobu během dospívání sny přestaly být tak časté a vlastně jsem si myslel, že z nich vyrůstám, že jsem příliš zaneprázdněný životem, abych se zabýval nepodstatnými záležitostmi. Časem pominuly úplně. Když jsem pak v rodném Providence ve státě Rhode Island dosáhl dospělosti, usadil jsem se na všední, ale přiměřené pracovní pozici u jednoho pojišťovacího ústavu, koupil si příjemný starý dům na Benefit Street a očekával, že budu trávit dny v prosté spokojenosti. Po večerech jsem si krátil dlouhou chvíli četbou Prousta, Baudelaira a Shakespeara a někdy se procházel po starobylých ulicích Lovecraft rozvíjel povídku od povídky, je natolik zásadním výrazem jeho kosmické vize, že pouhá zmínka o určitém božstvu či místním jménu, bez onoho silného filozofického fundamentu, který Lovecraft vždy tak pečlivě vytvářel, může rychle vést k tomu, že povídka bude spíše Lovecrafta karikovat, než aby mu byla důstojnou poctou. Stojí za povšimnutí, že v mnoha textech této antologie se nezmiňuje jediné takové jméno z Lovecraftova literárního odkazu; a přesto zůstávají důvěrně lovecraftovské na jakési mnohem hlubší úrovni. Ostatně sám koncept psaní „pastiše“, který prakticky jen přepracovává Lovecraftova témata a myšlenky, je v současné vážně míněné strašidelně nadpřirozené – weird – literatuře v podstatě passé. Současní autoři cítí potřebu vyjadřovat své představy a myšlenky vlastním jazykem. Témata dnešní doby si žádají zpracování jazykem dneška, nicméně Lovecraftovy základní principy – kosmicismus; hrůzy lidských a kosmických dějin; napadení lidské psýchy cizorodým prvkem – si zachovávají svou věčnou platnost a mohou dokonce získat překvapivý význam v důsledku tak kosmických fenoménů, jako je globální oteplování nebo pokračující prozkoumávání vzdáleného kosmu.

Epigraf z „Nadpřirozené hrůzy v literatuře“, z něhož jsem si také vypůjčil název pro tuto knihu, Lovecraft vnímal jako obecnou formuli, kterou se řídí to nejlepší z oblasti weird fiction od úsvitu času do dnešních dnů; ze spojení, jako jsou „kontakt s neznámými říšemi a mocnostmi“ a „škrábání přízraků a bytostí zvenčí na nejzazší okraj známého vesmíru“, je však zřejmé, že tato formule platí hlavně a především pro jeho vlastní tvorbu. Jádrem této tvorby, jak si byl Lovecraft sám dobře vědom, je kosmicismus – koncept vyjádřený v nyní už slavném dopisu Farnsworthu Wrightovi z 5. července 1927, který Lovecraft vydavateli Weird Tales adresoval, když k publikaci opětovně nabízel povídku „Volání Cthulhu“: „Všechny mé příběhy vycházejí ze základní premisy, že běžné lidské zákony, zájmy a emoce nemají v nesmírném vůkolním vesmíru žádnou platnost ani význam“. Když jsem oslovoval jednotlivé autory se žádostí o příspěvek do této knihy, právě tento výrok mne přiměl podotknout, že vybrány mohou být i povídky, které nepatří čistě do „mýtu Cthulhu“. Lze si snadno povšimnout, že někteří autoři se rozhodli pro důmyslné variace na Lovecraftovy povídky, jež s mýtem souvisejí přinejlepším pouze okrajově. Fakt, že se hned tři různí autoři uvedení v tomto svazku (Caitlín R. Kiernanová, W. H. Pugmire a Brian Stableford) rozhodl jeden kolega vrátil z dovolené v Albuquerque a když jsem poslouchal jeho líčení oněch končin, najednou mi začalo být nevysvětlitelně jasné, že pouštní výjevy z mých snů jsou reálné a dají se nalézt někde ve státě Nové Mexiko. Ve skutečnosti jsem neměl možnost si to ověřit, přesto jsem si byl jistý, že to vím.

Postupem času se prostředí mých snových vizí vykreslovalo stále detailněji, ale také jsem si uvědomoval, že ty sny jsou o to znepokojivější, neboť jsem si sotva uměl představit, jak mohu být obeznámen se stále zřetelnějšími podrobnostmi o lokalitě, o níž jsem neměl mít sebemenšího ponětí. Dosud jsem byl nejdále v ohijském Columbusu a americký Jihozápad pro mne byl pouhou změtí barevných skvrn na mapě; nicméně pouštní výjevy mi nějakým surreálným způsobem připadaly zlověstně povědomé.

V záři oslnivého slunce jsem shlížel na své tělo – tělo teď překvapivě snědé a svalnaté, oděné pouze do jakési hrubé látky omotané kolem pasu – a přemítal jsem, zda nepropadám šílenství. Jak jsem to mohl být já? Když jsem se sehnul, abych se viděl lépe, do očí mi přepadly lokny dlouhých, hebkých černočerných vlasů, a teprve když jsem si je odmetl z tváře a vzhlédl, uviděl jsem, že opodál, na teplém, kaktusy posetém písku, stojí mně neznámá, leč přece jen jaksi zvláštně povědomá postava. Byl to medicinman, jehož scvrklá tvář se téměř ztrácela ve změti jakoby ještěřích vrásek, z níž vyhlížely tmavé oči působící dojmem, že se v nich ukrývají tajemství dlouhých staletí. Potahoval z velké, dlouhé hliněné dýmky, vysílal do teplého vzduchu rozechvělé obláčky šedého kouře, a zatímco bafal, potřásal želvovinovým ceremoniálním chřestidlem a pronášel jakási slova – pro mě na jedné úrovni vědomí nepochopitelná, ale na jiné naopak mírně povědomá –, slova starobylé obřadní písně. Při zpěvu se otáčel, kouř a kryptická slova vysílal napřed jedním směrem a pak druhým, až se nakonec otočil zpátky ke mně, a jakmile na mne opět upřel svou věkovitou tvář, v mysli se mi zřetelně zformovala poslední slova písně: „Gwai-ti, Gwai-ti.“ Probudil jsem se s těmito dojmy v čerstvé paměti a poté jsem se dlouhé hodiny procházel nocí ve snaze buď oněm zaslechnutým zvukům porozumět, nebo vzpomínky na ně jednou provždy zapudit. Zastavil jsem se mezi mohutnými černými náhrobky hřbitova u kostela svatého Jana kousek od Benefit Street a pokoušel se utřídit si myšlenky, dokud jsem se nevzpamatoval a znaveně nezamířil na cestu domů, prost veškeré touhy opět se odevzdat spánku. Po krátkém čtení jsem však přesto usnul, a pokud si vzpomínám, žádné sny se mi už nezdály.

Dalšího dne jsem si vzal v zaměstnání volno a domluvil si schůzku s člověkem, o němž jsem předpokládal, že by mi o mém tajemství mohl říci něco bližšího: s profesorem Carlosem Armijem z Brownovy univerzity. Ve středu jeho zájmu byla antropologie amerického Jihozápadu a kdysi jsem si vyslechl jednu jeho přednášku. Sice jsem pochyboval, zda v mých nočních vizích odhalí nějaký význam, ale za pokus to stálo.

Ukázalo se, že profesor Armijo je v řeči uhlazený a hloubavě vyhlížející muž středního věku, pohodlně zahnízděný v univerzitní pracovně, hotovém brlohu plném knih a odborných časopisů. Zatímco jsem mu popisoval obecnou povahu svých snů, stále více jsem v duchu žasl nad tím, jak jsem si vůbec připustil myšlenku, že bych se mohl něčeho dopídit, když ho budu svým líčením obírat o drahocenný čas, až jsem nakonec sotva sebral odvahu zmínit se před ním o oněch nesmyslných slabikách, jež se postupně staly součástí mých nočních pouštních vizí, a tak mě dočista zaskočilo, když mi odpověděl.

„Tyto slabiky už jsem slyšel,“ pronesl se slabým španělským přízvukem, „a to v souvislostech, kvůli nimž je poměrně obtížné vysvětlit, jak se mohly dostat do snů člověka neobeznámeného s kulturami Jihozápadu. Tato slova by mohla z větší části zůstat neproniknutelná i vědcům, kteří se o tyto kultury zajímají. A já sám je znám pouze proto, že se specializuji na, řekněme, určité temnější aspekty jihozápadního bájesloví.“

To mě zaujalo, třebaže jsem si nebyl jistý, kolik se toho chci doopravdy dozvědět o původu výrazu, jenž se mi vynořil ve snech bez jakéhokoliv zřejmého důvodu; možná měl Carl Gustav Jung pravdu, když přišel s teorií, že je nám všem vlastní kolektivní nevědomí, jež je schopno se napojit na hluboké společné sféry bytí, archetypální sféry neznámé naší vědomé mysli, ale zároveň je na jakési úrovni spojeno s jakýmsi druhem reality. „Pokračujte, prosím.“

Profesor Armijo se chvíli díval z okna a očividně si uspořádával myšlenky. „Mezi některými indiánskými šamany z území dnešní Arizony a Nového Mexika působil dlouhá staletí dosti záhadný kult, s nímž bylo spjato uctívání jistého starobylého božstva, o němž nemá hlavní proud severoamerické indiánské tradice žádné povědomí.“ Odmlčel se, poněkud dramaticky, a jak se ukázalo, i odůvodněně. „To božstvo bylo podle všeho známo pod jménem Gwai-ti.“

Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Co jsem o tom věděl? Co jsem o tom doopravdy chtěl vědět? Nic – přesto se mi o tom jménu nepopiratelně zdálo.

„O tomto kultu či jeho božstvu,“ pokračoval profesor, „se skoro nic neví, neboť ta hrstka Indiánů, která se o něm někdy doslechla, považovala toto téma za tabu. I na takových místech v Novém Mexiku, jako je pueblo Nambé, kde existuje velmi temná a dávná tradice čarodějnictví jihozápadního stylu, jsem při svém bádání objevil jen jednoho šamana, který připustil, že o božstvu Gwai-ti ví, ale i ten o celé této věci hovořil jen zdráhavě a mohl bych dodat, že se zřejmým odporem.

Z jeho nesouvislého líčení jsem vyrozuměl, že Gwai-ti prý existoval od počátku času a postupně přesídlil pod zem, odkud se jen zřídka ukazuje některým nešťastníkům. Vyprávějí se historky o lidských obětech, které čas od času božstvu přinášejí odpadličtí indiánští kněží, na něž skuteční duchovní vůdci v oné oblasti pohlížejí s maximálním despektem, ač sami většinou tyto domnělé obřady odpadlíků považují za smyšlenky.“

Zoufale jsem se snažil přijít tomu všemu alespoň trochu na kloub. „A to jméno? Přiznám se, že mi připadalo jakoby čínské.“

Profesor Armijo přikývl.

„O jméně Gwai-ti jsem už vedl několik zajímavých debat s lidmi z katedry komparativní lingvistiky. Ve fonologii čínského jazyka lze vskutku nalézt slova, která tyto slabiky zvukově připomínají. Z vysvětlení kolegů jsem pochopil, že v čínštině existuje slovo gwai, které znamená něco jako ‘zvláštní’ nebo ‘monstrózní’. Pak tu máme slovo ti, které znamená ‘tělo’ nebo ‘formu’. A etnologové samozřejmě teoretizují, že Asiati v pravěku přes Beringovu úžinu migrovali do Severní Ameriky, ovšem na druhé straně nelze v jazycích severoamerických Indiánů po asijské slovní zásobě nalézt prakticky žádné zřejmé stopy.“

„Jak to, že to jméno znám?“ zeptal jsem se.

Profesor pokrčil rameny. „Možná jste ho někde slyšel a pak jste na ně jednoduše zapomněl.“

Měl jsem se k odchodu. Poděkoval jsem mu za čas, který mi věnoval. „Máte pravdu, někde jsem ho musel slyšet.“

Samozřejmě jsem ale věděl, že jsem ho nikde neslyšel. Tedy kromě mých snů.

* * *

O několik nocí později začaly sny nabývat ještě abnormálnějších kontur.

Jedné noci se mi zdálo, že dřepím ve stínech a přihlížím jakémusi ohavnému shromáždění, v němž půlkruh zvláštně nalíčených kněží monotónně prozpěvoval: „M’warrh Gwai-ti, h’nah m’warrh Gwai-ti, ph’nglui w’gah Gwai-ti.“ Jindy jsem měl dojem, že se dívám přes rozlehlou pouštní pláň zalitou měsíčním přísvitem, na jejímž horizontu, už téměř mimo dohled, se zvedal prstenec hor, a sleduji něco, co se mi zprvu jevilo jako vír větrem hnaného písku. Zanedlouho se však tento dojem přetavil v obraz mladé běžící Indiánky, která křičela a v hrůze mávala rukama. Jak už to tak ve snech nepochopitelně chodí, najednou jsem ji měl před očima blíže než doposud; byla tak blízko, že mi vyplnila celé zorné pole. Odněkud ke mně dolehlo hluboké mručení ne nepodobné basovým tónům varhan a také hlas – připomínal mi starého šamana z mých předešlých vizí – hlas, který mně ve snu záhadně známým jazykem zpíval: „Byla vyvolena, museli jsme ji vyslat.“ A vzápětí křičící dívku jakoby obestřela obrovská hladová temnota a dívka zmizela a mručení ustalo. A já se probudil zbrocený potem a měl jsem pocit, že nepřestávám cítit pronikavou vůni pelyňku. Bál jsem se opět usnout.

Ale následující noci jsem se samozřejmě musel opět vyspat, a tehdy jsem spatřil v písku zasazený vysoký úzký kámen, do něhož byly vytesány starobylé petroglyfy připomínající runové nápisy z časů dávno minulých, a opět jsem uslyšel ono chmurné mručení v zemi a zahlédl nezřetelné náznaky pohybu v sinalém měsíčním světle a rozeznal slabě pronášené jméno Gwai-ti, než výjev prostoupilo zrnění a zcela vymizel.

Bylo jen otázkou času, než přestanu odolávat nepostižitelnému nutkání a osobně se vydám do Nového Mexika. Musel jsem už dávno dojít k bezděčnému rozhodnutí, že ať mě k vědomí onoho jiného světa, jenž se tak silně lišil od bdělého světa mého každodenního bytí, přivedla jakákoliv nemyslitelná souhra skutečností, musím dějiště svých snů spatřit na vlastní oči, jako objektivní pravdu. Přirozeně jsem ale nevěděl, odkud přesně v oné rozlehlé pustině mé vize pramení.

I přesto jsem se jednoho dne ocitl v letadle a přistál v Albuquerque s podivným pocitem nereálna, který člověk zakouší při první návštěvě místa, o němž doposud pouze četl. Nebo snil.

Na letišti jsem si půjčil auto s pohonem všech kol a vyrazil na východ a poté na jih. Třebaže jsem neměl ponětí, kam bych se měl ubírat, nezdráhal jsem se nechat vést svými instinkty. Jakmile jsem se propletl úpatím pohoří Sandia, kde mým očím učarovaly letmo zahlédnuté zdi z nepálených cihel a ploty proti kojotům, zamířil jsem do otevřené pouště, kde se v bezčasé majestátnosti rýsovaly stolové hory za nekonečnými pláněmi vlnící se prérijní trávy a kolébajícími se ostrůvky stromů mesquite, stepního pelyňku a ostnaté juky. S ohledem na pohnutky, jež mě přiměly k návštěvě tohoto kraje tak odlišného od mé rodné Nové Anglie, jsem očekával, že ve mně bude poušť vyvolávat slabý děs a neklid, ale nakonec jsem zjistil, že na mě působí úplně jinak.

Byla totiž krásná. Na závratně obrovské ploše tyrkysové oblohy, na pásech stálezelených křovin, na modrošedých horách v dáli, na velkých, hlubokých a vyschlých korytech vinoucích se krajinou, na tichých stolových horách, vypínajících se na písečné pláni jako vznešená pasoucí se zvířata, nebylo nic zlověstného. Už jsem si sotva vybavoval, co jsem očekával, ale to, co jsem našel, byl kraj okouzlující nádhery a míru.

Jak jsem tak ujížděl touto pouštní podívanou, nahlas jsem se sám sebe ptal, jak jsem si vůbec mohl dovolit myslet, že na této oblasti bude něco přízračného či bizarního. Už dlouho jsem nezakoušel takový vnitřní klid a napadalo mě, že jsem byl blázen, když jsem se nechal svými podivnými, ale v zásadě neškodnými sny tak silně zneklidňovat. Ani ony nesmyslné slabiky, jen náhodou se podobající jakémusi jménu z obskurního místního folkloru, nebyly zcela jistě něčím, čím bych se musel nějak zvláště trápit.

Slunce začínalo na západě klesat za nachový horský hřeben a já se rozplýval nad krásou pouštního soumraku. Obloha explodovala v nezřízené přehlídce barev, jež by byly velkou výzvou pro štětec i toho nejnadanějšího malíře. Kdesi jižně od Corony jsem se ocitl na menší, poněkud nepravidelněji vyasfaltované silnici, ale i tam jsem se dál kochal neuvěřitelnými pohledy na kaktusy a vlnící se pásy písčité půdy, na pláň, kde se v slábnoucím slunečním světle začínaly rýsovat ostré stíny juky a mesquite. Připomněl jsem si, že brzy bude tma a budu se muset vrátit buď do Corony, nebo pokračovat dál do Roswellu či Artesie, abych si na noc obstaral ubytování.

Ale do té doby jsem měl chuť dál prozkoumávat své nové okolí; na oné krajině bylo totiž něco návykového.

Odbočil jsem na ještě užší silničku a drkotal po ní v oblaku prachu s pocitem jistého uspokojení, že kam mi paměť sahá, nikdy jsem nebyl tak daleko od lidských sídel. Po nějaké době se silnice změnila v kamenitou, drsnou stezku, kudy mělo potíže projet i tak odolné vozidlo, jaké jsem si pro tyto účely vybral.

Všude kolem mě se táhla tmavnoucí plocha vždyzelených křovin a teprve v té chvíli jsem poprvé od příletu začal cítit, navzdory vzrušení, které ve mně vzbuzovala neotřelost okolí, jistou podezíravost, zda na této krajině nakonec přece jen není něco přízračného. Přesto jsem jí byl nadále fascinován a na představu návratu do obydlených končin jsem prozatím pohlížel s mírnou nechutí.

Zanedlouho se sjízdná stezka, v této fázi vlastně už jen neurčitá převaha kamení nad kaktusy a trnitými stromy, vytratila úplně, a tak jsem zastavil, vystoupil z vozu a vykročil do soumraku. Opatrně jsem našlapoval a jednou jsem se zastavil, abych se podíval, jak se do přítmí šine matná silueta chřestýše, jehož varovné chřestění ke mně večerním vzduchem doléhalo jako suchý šustot papíru. Člověk si tu očividně musel dávat pozor, a pohled na toto varování před přítomností plazů mě už konečně přesvědčil, že opravdu nazrál čas, abych se vrátil do civilizace.

Ale potom jsem měl dojem, že jsem v dáli zahlédl něco, co jsem si chtěl prohlédnout z větší blízkosti. Bylo to něco neurčitě povědomého, ačkoliv na světlo tou dobou už nebylo velké spolehnutí.

Pečlivě jsem překračoval hadí díry a trnité shluky kaktusů a ubíral se k velkému vztyčenému kamenu, který čněl z písčité půdy jako zádumčivý prst namířený k tmavnoucí obloze.

A nemohl jsem uvěřit očím, tomu, co jsem viděl v neúprosné skutečnosti, nikoliv jen ve své vrtošivé představivosti. Bylo to zhola nemožné, ale bylo tomu tak. Kámen, na němž byly v slábnoucích zbytcích světla stále vidět starobylé indiánské petroglyfy, byl bez jakýchkoliv pochyb tím zlověstným monolitem z mých snových vizí z Providence.

Z Providence, nyní nekonečně vzdáleného v jiném, příčetnějším světě.

Bože můj, vždyť toto bylo místo z mých snů.

Nemám tušení, jak dlouho jsem tam stál, neschopen odtrhnout pohled od onoho úděsného kamene, než moje mysl začala vnímat ještě něco.

Zvuk. Tlumené, naléhavé mručení v zemi, podobné basovým tónům velkých varhan.

A potom – ten další zvuk.

Dvě slabiky, pronášené nějakým hlasem mysli nebo nějakou reálnou fyzickou vibrací, nepoznal jsem, jak je tomu ve skutečnosti – dvě slabiky, jimiž se nesmím dále zaobírat.

O následujících dojmech nesmím za žádnou cenu přemítat důkladněji, pokud si mám uchovat i zbytek příčetnosti.

Měl jsem pocit, jako by se v nerovnoměrném světle křídového měsíce, který začínal rozlévat svou zář mezi černými, rychle se ženoucími mraky, písečná pláň, na níž jsem stál, nějak – jak to říct? – snižovala, propadávala, nabývala mírně konkávní podoby, zatímco se v kontrastu s tím zlehka zvedala nezřetelná linie obzoru. Možná moje nevědomá mysl dění v bezprostředním okolí pochopila dříve, než toho bylo schopno moje racionálně uvažující já, neboť jsem vyrazil na útěk, s nadějí, že mířím k autu, které z místa, kde jsem dosud stál, nebylo vidět. Za klopýtavého běhu s několika střemhlavými pády jsem sotva cítil, jak se mi na kaktusech a kamenité půdě trhá oblečení; jen jsem se hnal a padal, hnal a padal a snažil se z uší vyhnat ony dunivé tóny, které kolem mě musely celou dobu sílit, tóny, které mručely „Gwai-ti, Gwai-ti“ a linuly se podzemních končin, o nichž jsem se neodvažoval vůbec uvažovat.

Měl jsem pocit, že se za mnou otevírá obrovská propast, aby mě do sebe vtáhla, a že už v dalším okamžiku bude pozdě a já zmizím a nikdo se nikdy nedozví, co se mi stalo. Okolní scenerie se jakoby rozbublávala do kaleidoskopu přízračných dojmů, změti písku, chomáčů laskavce, kamení, mručení a zachmuřené oblohy, a já utíkal a utíkal, dusil se oblaky prachu, příliš vyděšen, abych se dokázal ohlédnout. Teprve když jsem zběsile odjížděl po prašné, kamenité stezce, někde v koutku mysli jsem si uvědomil, že jsem nakonec přece jen musel doběhnout k autu, že jsem byl rychlejší a to, co po mně šlo, nestačilo udeřit na vyhlédnutou oběť.

Zbytek výletu jsem strávil trudomyslným procházením po rušných a ostře osvětlených ulicích Albuquerque a Santa Fe, a nakonec jsem se letadlem vrátil zpátky do Providence ve státě Rhode Island.

Když nyní kráčím po Benefit Street a občas se zastavím, abych se zadíval na dveře s nadsvětlíkem nebo na ladnou šedou kočku, klidně se ubírající po starobylém cihlovém chodníčku, uvědomuji si, že je možné, aby se mysli mimo naše běžné chápání upřely přes nepředstavitelné propasti času a prostoru a ujařmily nic netušícího snivce. Už vím, že navzdory tomu, co někteří lidé mohou tvrdit o snech, obrazotvornosti nebo imaginární povaze podobných mytických bytostí, jako je ohavné kanibalské božstvo Gwai-ti, mě oné noci v pouštních končinách Nového Mexika dělilo od pádu do bezčasého hladového chřtánu hrůzy z mých snů pouze několik vteřin.

Více v knize ČERNÁ KŘÍDLA CTHULHU, kterou v prosinci 2014 vydalo nakladatelství Laser-books v Edici Noir.

Český název: Černá křídla Cthulhu. Název originálu: Black Wings of Cthulhu. Sestavil: Překladatel: Milan Žáček. Obálka: Jason Van Hollander. Nakladatel: Laser-books, ediceNoir, 2014. Počet stran: 416. Doporučená cena: 369, zlevněno 332 – 258 korun.

JIŽ VYŠLO: Kniha hrůzy, sestavil Stephen Jones; vázaná, 360 stran; 359 Kč.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Olga Buriánková
Narodila jsem se roku 1976 v Benešově. Od šesti let přebývám v Praze, kde jsem absolvovala gymnázium, chvilku studovala na 1. LF UK, na právech v Brně a teď se snažím zdolat magisterskou sociální a mediální komunikaci. Moje nejoblíbenější činnost je četba, snažím se psát, trochu malovat a trávit volné chvíle v milé společnosti.

1 Comment on UKÁZKA: Černá křídla Cthulhu – jednadvacet lovecravtovských hororů

  1. Škoda, že je ukázka rozbitá proniknutím textu z úvodu knihy do povídky a povídka se tak stala nečitelnou… 🙁

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.