Stepfordské paničky Iry Levina. Šovinistické předměstí vládne robotickou rukou

Věčné otázce „vejce, nebo slepice, knižní předloha, nebo filmové zpracování“ se věnuje kde kdo. Faktem zůstává, že jak kniha, tak film mohou nabídnout různá pozitiva a mohou si hrát v jinak vymezených pískovištích. Myšlenka Stepfordských paniček ale spočívá v něčem jiném – jak daleko můžete zajít, abyste změnili toho, koho milujete, v archetypální obraz ideálu?

Ilustrační foto Foto: Daniel Husek

Joanna a Walter se spolu se svými dvěma dětmi, Péťou a Kim, přestěhují z města do předměstského satelitního městečka Stepfordu. Walter pracuje jako právník a Joanna sice zůstává s dětmi doma, ale kolem domácnosti zrovna nešílí. Její největší zálibou a částečně i prací je fotografování. Jenže sotva se přistěhuje, dochází jí, že je cosi prohnilého na předměstí stepfordském. Ostatní manželky totiž nic takového jako vlastní zájmy, potažmo život, nemají.

Jsou to všechno krásné, až plastické ženy v domácnosti, jejichž životním cílem je spokojenost jejich manželů, kteří ideály krásy rozhodně nezpodobňují a denně se scházejí v Mužském sdružení, pro ženy samozřejmě zapovězeném. Zní to jako z 15. století? Přitom je to krutá předměstská realita, s níž se však Joanna nehodlá smířit. Naštěstí nachází přítelkyni Bobbie, která stejně jako ona nechce prožít život luxováním pod manželovýma zvednutýma nohama. Jenže když se i z Bobbie stane Stepfordská panička, začne se Joanna obávat o svou nezávislost.

Můj manžel chce doma puťku. Co s tím?

Novela Stepfordské paničky je notoricky známá. Výraz stepfordská panička se dokonce užívá v běžné řeči jako pejorativní označení ženy, která všechno obětuje manželovi a dětem. Je ale od muže sobecké chtít po ženě pohodlný domov, nebo je naopak od ženy sobecké, když mu ho nechce poskytnout? A co vlastně tvoří onen pohodlný a šťastný domov?

Útlá kniha se dá přečíst za dvě hodinky, v hlavě ale zůstane ještě dlouho poté. Obzvláště proto, že filmové zpracování si oproti knižnímu originálu přidalo prolog a epilog a v souladu s dnešní módou happyendů si pozměnilo finále. Kniha se ale na něco takového, jako je móda, může z vysoka vykašlat. Je ponurá od začátku do konce. Stepfordská nemoc postupně před očima hrdinky pohlcuje její známé i nejlepší kamarádku a nejhorší na tom je, že jejímu manželovi by nejspíš vyhovovalo, kdyby taková byla taky. Vzbouřit se diktátu společnosti je jedna věc, ale dokážete se vzbouřit žádosti člověka, kterého milujete?

Plíživý děs a psychický teror

Ira Levin v sobě mistra hororu nezapře. Celým textem probleskuje jakýsi neuchopitelný náznak, že problém bude mnohem větší, než se zdá. Stepfordské paničky nejsou příběhem jednoho rezidenčního městečka, zobrazují příběh každého z nás, každé manželské nebo partnerské dvojice. Levin ukazuje prosté lidské touhy a přání ve zcela zvrácených extrémech a dodává jim tak děsivý a mrazivý podtext. Stejně jako v Rosemary má děťátko, vhání hrdinku do situace, v níž se zdá, že stojí sama proti všem, a nikdo si vlastně nemůže být zcela jistý tím, jestli se skutečně jen nezbláznila.

Napětí, které v knize vyvolává hutná atmosféra, příslib toho, že se něco stane, se na finálních stranách mění až v hysterii a paranoidní tendenci okamžitě si sbalit kufry a vypadnout z domu. A co víc, tenhle pocit vydrží i dlouho po otočení poslední stránky a několikanásobném ujištění, že tohle byla „opravdu“ poslední stránka. Nenásleduje ani zklamání, ani nenaplněné očekávání, protože si čtenář uvědomí, že to vlastně celou dobu čekal. Jen si to nechtěl připustit. Přesně jako hlavní hrdinka. Taková míra ztotožnění se s hlavním hrdinou se jen tak nevidí.

Kdo za to může?

Nazvat Stepfordské paničky konfliktem mezi pohlavími by bylo neskutečně povrchní a vlastně nesprávné. Novela si vůbec neklade za cíl poukázat na odvěkou bitvu mezi muži a ženami, právě naopak, chce ukázat, že jak muži, tak ženy, jsou oběťmi odvěké bitvy mezi společenskými pravidly a svobodou jedince. Stepfordské paničky, vydané poprvé v roce 1972, se jakoby vracejí k americké poválečné společnosti, kdy se rodiny masově stěhovaly na předměstí, manželky zůstávaly doma a manželé obstarávali rodinu finančně.

Stepfordské paničky jednoduše nestačí vidět a zavzdychat si nad Nicole Kidmanovou, musíte je přečíst a Joannou Eberhartovou se na sto padesát stran skutečně stát. Nebudete litovat.

Název originálu: The Stepford Wives
Český název: Stepfordské paničky
Autor: Ira Levin
Překlad: Zora Wolfová
Obálka: Dreamworks Pictures, Ivan Brůha
Počet stran: 160
Vazba: vázaná s přebalem
Rozměry: 130 x 205 mm
Vydal: Euromedia Group – Knižní klub, Praha 2010
Doporučená cena: 199 Kč

Hodnocení: ***** (90 %)

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.