Škola noci od P. C. a Kristin Castových: Může porazit konkurenci?

Knihy o upírech jsou prostě in. Není proto divu, že se vyrojilo mnoho autorů pokoušejících se svézt na vlně úspěchu Stmívání. Některým se to daří, jiným už tolik ne. Do které kategorie spadá Škola noci od Kristin a P. C. Castových, o tom se bude muset rozhodnout každý sám.

Ilustrační foto Foto: Daniel Husek

Co na knihách zaujme jako první je rozhodně obálka. Oproti křiklavě barevnému Stmívání (myslím samozřejmě českou verzi) či kýčovitým Upířím deníkům je střízlivě černá Škola noci s elegantními barevnými znaky přímo osvěžující. Už proto od ní člověk očekává vysokou kvalitu. Té se však dočká jen napůl

Označená, Zrazená, Vyvolená…

Má to ale hlavní hrdinka těžké. Rozhodnutí použít do názvů přídavná jména popisující stav Zoey Redbirdové zní rozhodně zajímavě, ale volba slov nebyla úplně nejšťastnější. Označená více než cokoliv jiného asociuje malé děti ukazující prstem, Zrazená zase zavání přílišnou sebelítostí. Vyvolená se člověku příčí už proto, že připomene archetypálního hrdinu, který, samozřejmě proti své vůli a aniž by uměl používat své schopnosti, jednoho krásného dne zachrání svět. Když si navíc člověk uvědomí, že další díl nese název Nezkrotná, pravděpodobně nebude schopen zapamatovat si ho a zamění ho za slovo mnohem více dvojsmyslné.

Názvy ale krásně vystihují celý obsah jednotlivých dílů. V prvním Zoey označí, takže se stane upírkou a odejde do Školy noci, ve druhém zjistí, že ne všem může věřit, ve třetím konečně přijde na to, že právě ona má zachránit svět. Plus spousta dobře napsané vaty. Po obsahové stránce totiž tyto knihy nijak výrazně nevynikají, spíše naopak. Většina zvratů je předvídatelná, když ne hned od začátku, tak od poloviny knihy jistě. Což člověku velice znepříjemní čtení, občas se nevyhnete otázce, zda má vůbec smysl číst příštích dvacet stran, když víte, co se stane, jen proto, že nevíte úplně přesně, jak se to stane.

Jako Němcová

Nic proti autorce Babičky, protože Božena Němcová opravdu byla jednou z nejlepších českých spisovatelek. Ovšem známá nebyla pro své dokonale propracované příběhy, ale pro vypravěčství. Právě ona dokázala o naprosto banálním příběhu hovořit tak krásně, že si čtenář jeho obyčejnost ani neuvědomil. To samé dokáží autorky Školy noci. Jejich styl je svěží, nikde se nezadrhává, používá dostatečné množství slovní zásoby, aby nemohl být označen za omezený, ale zároveň nepřetěžuje čtenáře v tomto případě zbytečnými filosofickými úvahami.

Charaktery postav mají několik kladů, ale stejně tolik záporů. Bohužel, jsou příliš ukázkové. Přestože Zoey i její kamarádi řeší mnoho problémů a dělají spoustu chyb, těžko se u nich dá najít alespoň jedna špatná vlastnost. Všichni až na hlavní záporáky jsou tak ukázkově sluníčkoví, až z toho člověka občas zabolí zuby. Ovšem tento nedostatek se jim dá celkem odpustit, autorky ho velice úspěšně kamuflují jinak opravdu dobrou propracovaností psychologie postav. Podle dialogů se dá poznat, kdo s kým mluví bez přečtení uvozovacích vět, což se ne každému spisovateli podaří a je tedy nutné to ocenit velkým plusem.

Lepší nebo horší upíři

Tohle všechno jsou důvody, proč by si měl tyto knihy po přečtení ohodnotit každý sám. Pokud vám nezáleží na příběhu a čtete pouze pro radost z četby a kvůli opravdu krásnému hlavnímu hrdinovi, směle otevřte Školu noci, budete nadšení. Pokud vás ale už výše zmiňované Stmívání (se kterým se podobné knihy budou srovnávat vždy) rozčilovalo svým absurdním příběhem a naivní hlavní hrdinkou, ani tato série nebude nic pro vás. Stejně jako jiné knihy, i tyto dělí svět na ty, kteří je milují a na ty, kteří jimi pohrdají. Kam se začleníte vy je jen na vás.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.