Sci-fi povídka: Zdeněk Jarchovský – Neklidné blondýny

Čtenářům FANZINE.cz není jméno Zdeňka Jarchovského neznámé. Jeho povídka Zkáza ráje, s níž skončil v literární soutěži Fantastická povídka 2011 na čtvrtém místě, již vyšla. Nyní vám představujeme jeho druhou práci nazvanou Neklidné blondýny. Nechybí jí humor, spád a dějové zvraty. O ilustraci ji obohatila Markéta Horáková.

Ilustrační foto Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

Neklidné blondýny

Býval to nádherný svět a báječná planeta v době, kdy jsem do ní protunelovala. Všude spousta volné energie, svobodného prostoru a kořisti. Velmi příjemné pro život skrytého Dravce. Malá endemitní rezervace na okraji universa, dala by se nazvat i rájem. Také zde se tunelovalo, někdy i ve velkém. Komu se to nedařilo, tak si alespoň užíval jízdu podzemní dráhou.

Místní obyvatelé, říkají si lidé, se rádi sdružují, a aby netrpěli samotou, stále hovoří se svými blízkými přes komunikační krabičky. Ty si přidržují horní končetinou k tomu uzpůsobenou nebo si komunikátor připevňují k hlavě. V druhé končetině drží plastovou láhev s vodou, při řeči jim vysychá v krku a musí se často zavlažovat. Jinak jsou lidé báječní, málo agresivní, téměř mírumilovní, důvěřiví a předvídatelní, proto je na planetě bezpečno. Těžko uvěřit, že patří do čeledi humanoidů. Jejich spektrální vidění je omezené a tak se přibarvují, malují a zdobí lesklými cetkami.

Pro zvýšení atraktivity je povoleno do určité míry i odhalovat tělo a v tom jsem úspěšná. Vždy se mi dařilo upoutávat pozornost všech lidí v dohledu. Líbí se jim hladké povrchy a hebké materiály, proto jim říkám Měkkýši – dobře to vystihuje jejich povahu i obranyschopnost.

Dařilo se mi mezi nimi přímo báječně v něžně antropoidní transformaci, tvář jako ze starého obrazu a s tělem modelovaným podle jejich módního časopisu. Nikdo neodolal, každý se stal mojí kořistí. A ani se to nepoznalo v pouličním hemžení a spektrální slepotě.

Pohoda mi vydržela po mnoho planetárních oběhů až do nedávného odpoledne. Obyčejná cesta podzemkou. Já seděla vprostřed vagónu a rozdávala úsměvy. Okolní Měkkýši hovořili se svými blízkými a sledovali mě, někteří s potěšením, jiní se závistí. Nejvíc se mi líbil emocionálně zcela rozložený puberťák naproti, který se snažil mě v duchu svlékat. Vedle něj dřepěla jeho matka, probodávala mě pohledem a syčela synkovi do ucha. Ani nepostřehla, že její nezdárný potomek viditelně ohluchl, protože na svůj monolog nepotřebovala odpověď. Příjemná cesta.

Ale každá idyla jednou končí, najednou se prudce rozštěkal pes. Malá hloupá čivava zuřivě cenila zuby na někoho u vchodu. Nic neobvyklého jsem však neviděla. Blondýna od sousedních dveří přestala hovořit do svého komunikátoru a začala do něj ťukat prstem. I ostatní hovořící projevili neklid, také ztráceli signál.

„Připravte si jízdní doklady,“ ozval se urostlý elegán a ukazoval známku označující revizora.

„Zase buzerace,“ otráveně prohlásila blondýna naproti a přestala ťukat na mikrofon.

„Další, komu se nechce makat, ani psovi se to nelíbí,“ ozývaly se poznámky ze všech stran. Měkkýši začali hrabat po taškách, kabelkách a kapsách. Ono se totiž za potěšení tunelování podzemkou musí platit.

To já se nikdy placením za jízdu neobtěžovala, a tedy ani tentokrát. Problém jsem vždycky řešila úsměvem. Stačilo našpulit namalovaná ústa do srdíčka a ukázat perleť horních řezáků. To jsem zažila mnohokrát. Na každého zabírala noha přes nohu.

Puberťák naproti vyvalil oči. Pohledem mi mířil od kolena výš, zvedaly se mu kalhoty a matka ho mlátila do ramene, aby se probral z hormonálního transu. Rutina. Víc mě zajímal ten kontrolor.

Neklidné blondýny, Autor: Markéta Horáková

Takový akorát a dokonce hezký, ale něco se mi na něm nezdálo. Svou práci neodbýval, každému z prověřovaných se podíval do očí a poděkoval. Přejela jsem pohledem zpět na soptící matku a krve by se ve mně nedořezal. Ve světle polarizovaném odrazem přes okenní sklo se objevily mlhavé kontury úzkého týlu pokrytého kovovými ostny.

„Targ!“ došlo mi. Lovec. Nejvyšší nebezpečí. Hroty jeho ostnů cinkaly o titanový kyrys, těžkou zbraň nesl na rameni. Ještě si mě nestačil všimnout. Otevřela jsem kabelku a sevřela svůj kvantový vyžínač, jen pro klid. Ostatní pasažéři nemohli nic zpozorovat, protože Měkkýši díky své spektrální slepotě vnímají jen povrch, a to ještě jen někdy. Sakra, měl mě varovat výpadek signálu komunikátorů.

„Víte, že nemáte právo kontrolovat v jedoucích dopravních prostředcích?“ předešla jsem kontrolora otázkou. Zíral na mě tupě a já předstírala šmátrání v kabelce.

„To říkáte hloupost,“ opáčil za chvíli ostře, můj výstřih a přehozené koleno ignoroval. Toho byl schopný jen Targ.

„Myslím, že jste si nenastudoval přepravní řád,“ nasadila jsem úsměv, „jste vy vůbec revizor?“ To ho naštvalo, svraštil obočí a sáhl po legitimaci.

„Takových si může každý namastit na laserové kopírce plnou vanu!“ uzemnila jsem ho a ušklíbla se nad dokumentem. „Cestující jsou za jízdy povinni se držet. To byste teda měl vědět!“

„Já přece nejsem cestující, já jsem orgán,“ vyštěkl a ohlédl se po smějících se tvářích všude v okolí.

„Aha,“ nedala jsem mu domluvit, „na vás tedy neplatí ani zákony, ani gravitace. To tedy znamená, že když sebou dopravní prostředek trhne, vy neupadnete. To jste tedy pěkný orgán, to vám povím.“ Čas pracoval pro mě. Kdo v okolí se nedusil smíchy, ten se popadal za břicho.

„Ukažte mi vaše dokumenty, tohle si nesmíte dovolovat!“ pokusil se revizor o odvetu.

„Vy nemáte autorizaci ke kontrole osobních dokumentů,“ pronesla jsem důrazně, „k tomu potřebujete doprovod policisty.“ Chtěla jsem se vysmát Targovi do obličeje, ale přešel mě humor. Zazírala jsem do dvou černých otvorů v Targově helmě. Jak stál nade mnou, zahlédl zřejmě můj polarizovaný odraz v okně a stala jsem se pro něj jen kořistí. Přestal se přetvařovat, ale pasažéři si změny nevšimli a bavili se dál, pod povrch neviděli.

Targ sjel pohledem do mé pootevřené kabelky a ztuhl překvapením, já byla o krok napřed. Pak přišla stanice. Deformovala jsem do chvějivé stuhy a vinula se maximální rychlostí mezi nohama vystupujících dál chodbami. Pro Targy je takový terén nevýhodný, nedeformují a pod nízkým stropem chodeb podzemky nemohou používat skoky.

V tichém koutku za výtahy jsem se zastavila, nasoukala se do kabelky a zavřela za sebou. Jakoby z dálky ke mně doléhal rozhořčený křik z chodeb, potom těžké dupání. Nervy mi tekly v nejčernější tmě subprostoru, bylo to kdo z koho.

Trhla jsem závěrem kabelky a provedla inverzi prostoru. V pravý čas. Teď jsem stála sama v tichém koutku a v kabelce se zuřivě a marně zmítal Targ – Lovec.

Kabelka skončila ve vraku starého auta, vrak v hydraulickém lisu.  Úhledný balíček kovu doputoval bezpečně do železáren.

Jenže staré a bezstarostné časy skončily.

Od té doby žiju ve strachu a stresu. Jako nějaká hloupá měkkýšská kráva vodím čivavu, chodím s mobilním telefonem na uchu a hlídám poruchy v příjmu signálu. V druhé ruce držím zrcadlo a sleduju prostor okolo sebe. Kam jednou pronikl jeden Lovec, může protunelovat i druhý.

Zdeněk Jarchovský

Absolvent Fakulty dielektrik a polovodičů na Petrohradském elektrotechnickém institutu. Narodil se roku 1952, coby začínající autor má tedy mírný časový skluz. O první dobrovolné psaní se však pokusil už na vysoké škole – fyzika polovodičů, legrácky i sci-fi. Tehdy byl ještě neúspěšný.

„Když nemusíš, tak nepiš“, poradili mu kamarádi, kteří psát museli. Podařilo se mu vydržet skoro třicet let. Potom jsem to vzdal a napsal dvě knihy, jejich jediný ohlasem bylo však mlčení vydavatelů. Pustil se tedy do kratší prózy, obeslal pár soutěží a slavil první úspěch. Snaží se pravidelně psát drobnější věci, hlavně detektivky, sci-fi a fantasy. Tenhle žánr bere jako příjemné zpestření psaní, méně pravidel a více fantazie.

K soutěži samotné a své účasti autor ještě dodal:

„Musím se přiznat k drobné podlosti, do soutěže Fantastická povídka jsem připravil dvě různé práce. Jednu podle návodu čerstvě absolvovaného kursu tvůrčího psaní, tu o blondýně. Obsahuje vše předepsané včetně humoru, urychlujících dialogů a dějových zvratů. Druhá všem doporučeným pravidlům odporuje, dostala jen myšlenku a pointu.

Vypustil jsem tak dvě experimentální sondy namířené na porotu a Zkáza ráje měla propadnout. Nestalo se. K mému překvapení porotci čtou povídky celé, klobouk dolů při takovém množství, a jsou připraveni ocenit i formu mimo líbivou šablonu. Ukázalo se, že i porotci jsou čtenáři, každý má svůj žebříček hodnot a přístup k dílu. Kdybych měl něco vyzdvihnout, byla by to ta báječná zpětná vazba. Body a pořadí jsou prima, ale nejcennějším příspěvkem této soutěže je slovní hodnocení a přístup k finálním povídkám.“

Poznámka redakce: Další finálové povídky z literární soutěže Fantastická povídka 2011 společně s ilustracemi budeme publikovat každý týden vždy v neděli ve 20:00.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.