Sci-fi povídka: Petr Stejskal – Tak obžalujte

Jednou z finálových prací literární soutěže Fantastické povídka byl i příběh od Petra Stejskala nazvaný Tak obžalujte. Jedná se o vypravování o zneuznaném vynálezci, kterému nechybí nápad ani spád.

Ilustrační foto Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

Když mu bylo osm, stáhl v obchodě z figury kravatu a dokreslil červenou křídou chybějící doplněk sádrovému manekýnu přímo na košili. Prošlo to. Týden si toho nikdo nevšiml.

Když mu bylo jedenáct, namaloval čtvrt metru vysoký a více než metr široký obraz, kterým vyplnil vrchní regál školní knihovny ve kterém byl původně dvanáctisvazkový technický lexikon. V něm začal doma horlivě studovat, zatímco obraz, velmi realisticky představující zaprášené hřbety zmíněných svazků, všechny ujišťoval, že v knihovně nic neschází. Postupem doby vytvořil ještě několik podobných obrazů a doma studoval.

Když mu bylo šestnáct, zamiloval se. Lea byla sice o pět let starší, ale nevěděla to. Jednou v zoo obdivovala papouška kakadu.

„Jestli se ti líbí, stačí říct,“ prohlásil.

„Blázínku, víš vůbec, co takový pták stojí ?“ Lea byla celnicí na letišti.

„Líbí se ti, budeš ho mít.“

Byl milý. Sice si s jeho povídáním často nevěděla rady, ani co vlastně dělá, jestli ještě studuje a nechce se přiznat, nebo co. Ale byl hezký a zvláštní. Za několik dnů, když přinesl papouška, ztuhla.

„Je úplně stejný jako ten v zoo.“

„Vždyť je to on.“

„Snad si ho tam . . . ?“

„To víš, že ne.“

Lea příští vycházku, jakoby náhodou, nasměrovala k zoo. Obdivovaný papoušek stál za pletivem, nepřítomně zíral, tu a tam otevřel zobák a zachrčel. Zřízenci zrovna pomlouvali papouška, že už týden nežere. Lea se viditelně uklidnila, zatímco chlapec si uvědomil, že do té půl století staré přibarvené vycpanině ze školního kabinetu měl přidat, vedle stabilizátoru, nekonečné magnetofonové smyčky a dalších hejblátek ještě něco, aby to zvíře alespoň „jako“ žralo.

Když stále nereagoval na to, aby koupil kytku a navštívil dívčiny rodiče, aby projevil oficiální zájem, vztah se rozpadl.

Pak maturoval. O tři léta dříve než jeho vrstevníci. Za další tři roky, opět o dva roky dříve, končil na matematicko-fyzikální fakultě. Závěrečnou práci ale neobhájil, protože se prý snažil popřít zásadní principy přírodních zákonů. Utěšovat se tím, že Einstein neuspěl při zkoušce z matematiky, mu připadlo banální. Zmocnila se ho beznadějná hořkost umocněná nepřekonatelností barier zaběhaného řádu světa, hniloba setrvačnosti, špinavá řeka plynoucí po staletí stejným směrem.

* * *

Policisté nevěřili vlastním očím, když zjistili, že ta obrovská, 225 milimetrů dlouhá jehlice do vlasů je skutečně z ryzího zlata. Přivolaný kunsthistorik konstatoval, že se jedná královský skvost z 18. století italské provenience.

Na zavolání vešla do místnosti mladá brunetka, o jejímž povolání nemohlo být žádných pochyb. Před hodinou byla zadržena na Sagorijském mostě. Na sobě měla jen tu velkou zlatou jehlici – všechno ostatní táhla za sebou v kabele.

Tak obžalujte Autor: Magda Kadlecová

„Odkud máte tu jehlici?“

„Vod klienta. Vona je šlohnutá?“

„Jak se jmenoval?“

„Lucien. Řek mi, že mi takových krámů dá, kolik budu chtít.“

„Kde bydlí?“

„Nevím, chodí ke mně.“

„Kdy zase přijde?“

„Možná večer, ale jestli je to nějaký levý tak radši nebudu doma.“

„Budete doma!“ rozhodl kapitán, vypoklonkoval ženu a dal pokyny ostatním policistům.

* * *

Druhý den policisté bádali i s přivolaným kunsthistorikem nad další, ještě větší jehlicí, která byla navíc posázena diamanty. Podle v noci ztotožněného dárce se jedná o pomocného laboranta z Fyzikálního institutu, třicetiletého amatérského malíře, netrestaného, svobodného, bytem na Calle Tereza 15.  Kapitán zuřivě přemítal. Jestli je to kradené, tak ten chlap musí být blázen, aby to rozdával povětrným holkám. Blázen by ale nemohl ukrást takové věci a hlavně kde?

* * *

V následující dnech  tisk rozvířily palcové titulky „PADĚLEK V PRADU“, „OKRADENÁ KRÁLOVNA“, NESCHOPNÁ POLICIE“, atd. Podstata  událostí nebyla příliš jasná. Skupina studentů výtvarné akademie upozornila, že Goyův obraz „Král Carlos IV. s rodinou“ – rozměrné plátno z roku 1800 – neodpovídá originálu. Dvanáctileté infantce Isabele a královně Marii Luise chyběly všechny šperky, zatímco králi vedle dalších řádů schází i Řád zlatého rouna. Znalci po důkladných prohlídkách, zkouškách, rentgenových i mikrochemických rozborech nemohli než potvrdit, že obraz je pravý. Vynořily se teorie že byla původně plátna dvě, že došlo teď k výměně. Teorie o chemickém rozkladu určitých barev a jejich časově ohraničené existenci viditelného spektra také neobstála. Galerii Prado se nic neztratilo. Nicméně ztracené šperky byly identické s těmi, které policie uložila do trezoru. Navíc, seržant Gug, jehož úkolem bylo dělat stín záhadnému mecenáši prostitutek, přiběhl jednoho rána s Řádem zlatého rouna, kterým byl vyznamenán po pijatici v zapadlé vinárně. Bylo jasné, že se něco musí dít.

„Tak předveďte Luciena Diu!“ rozhodl kapitán a nebylo mu jasné, nač se bude ptát.

„Čím vám mohu být prospěšný?“ byla prvá slova předvedeného. Při svém mládí měl zcela šedivé vlasy, unavené oči, které si stále protíral konečky dlouhých štíhlých prstů. V jeho výrazu bylo cosi pohrdlivého.

„Tím, že si sednete a budete k nám upřímný.“

„Nikdy jsem se nesnažil být jiný,“ sarkasticky utrousil Lucien

„Tak nám vysvětlete nápadnou podobnost vašich darů se šperky z obrazu Královská rodina.“

„Není co vysvětlovat. Jsou to ony.“

„Pak jste ovšem rozdával kradené.“

„Někomu se něco ztratilo? Někdo postrádá hromady zlata? Rozdával jsem reálné předměty, nikoliv olejové skvrny, byť stvořené geniálním malířem.“

„Odkud jste ty šperky měl?“

„ Z Prada.“

Kapitán zoufale zalapal po dechu. Mozkové závity mu vibrovaly na maximum. Zloděj se přiznává ke krádeži, ukradené rozdal, jenže to není to, co ukradl. To je k zbláznění. Ukradne olejovou skvrnu a rozdává zlato. Copak to má logiku ?

„Takže jste zatčen.“

„Z čeho jsem obviněn, smím-li se zeptat?“

„Odvést! Odvést!“ zařval kapitán.

* * *

Novinové články, seriózní i bulvární reportéři naplnily soudní síň k prasknutí. Byla to evidentně senzace roku. Byly zde i mnohé zahraniční tiskové agentury, plejáda expertů z oblasti historie umění a řada dalších senzacechtivých návštěvníků, kteří chvílemi bouřlivě reagovali na probíhající proces.

„Naposledy vás upozorňuji, že nebude-li zde absolutní klid, dám okamžitě vyklidit soudní síň“, zahřímal kolos v černém taláru a utřel si zpocený zátylek. Soudní rada Maiques měl bohaté zkušenosti ze své třicetileté praxe. Tohle ale byl nevídaný proces, pro který zatím nenašel žádný precedens. Otřel si krůpěje potu na čele a zatnul zuby.

„Obžalovaný, můžete pokračovat.“

„Vyjma to, že jsem vážený soud již nesčetněkrát upozorňoval na pro mne podstatnou skutečnost – že nejsem obžalovaný, protože mi žádná žaloba nebyla předložena, jak ostatně celé auditorium potvrzuje, což vy kvalifikujete jako nevychovanost – nemohu než znovu opakovat totéž. Jev, kterého jste byli nepřímými svědky a jehož praktické použití je z nepochopitelných důvodů předmětem tohoto soudního jednání, jsem se snažil již před deseti léty vysvětlit při obhajobě své disertační práce. Marně. A to byly hlavy pomazané. Každý obraz, barva, stín – vyzařuje určitou vlnovou délku. Toto vlnění u barevného obrazce nebo obrazce s ohraničenými plochami vyvolá jeho interferenční stín. Jsou to vlastně světelné vlny odražené zobrazeným předmětem. Vlivem koherentní vlny dojde k difrakci a vytvoří se skutečný, prostorový obraz, trojrozměrný předmět. Na tomto principu funguje ostatně i holografie.

Není to tedy nic převratného. Fixací tohoto trojrozměrného obrazu se zabrání vrácení odrazu světelných vln zpět k původnímu zdroji, který tím pochopitelně pozbude tvary vyzářených obrazů. Ty se fixací zhmotnily k obrazu svého originálu. Již je pak jen otázkou hloubky malířova realismu, jeho víry v umění, zda tímto způsobem zhmotněný předmět, v našem případě šperk, bude odpovídat malířově předloze. Lze tak i po létech zjistit, zda byla věc pravá i co do svého obsahu, či se jen tak jevila. Je to velice zajímavý experiment, i když jsem o něm své examinátory před léty nepřesvědčil. Jsem zvědav jak to zapůsobí na vás. Jinak jsem zde jenom proto, abych se zodpovídal žalobě, která mi zatím stále ještě nebyla exaktně formulována.“

„Vy jste, vy . . .“ soudce zbrunátněl, nemoha rozčilením najít správný výraz.

„Lucien Dio a čekám, že mi předložíte obžalobu, nebo omluvu a dosti zřetelnou náhradu za zcela promarněný čas.“

Poznámka redakce: Další finálové povídky z literární soutěže Fantastická povídka 2011 společně s ilustracemi budeme publikovat každý týden vždy v neděli ve 20:00.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.