Sci-fi povídka: Petr Stejskal – Paroháč non plus ultra

FANZINE.cz představuje povídku Paroháč non plus ultra, druhou z letošních osmi finálových prací z literární soutěže Fantastická povídka 2012. Stříbrnou medaili vybojoval s vtipnou anekdotou Petr Stejskal. 

Paroháč non plus ultra. Autor: Lucie Holíková

Pracuji jako gynekolog. Vinou deformace z povolání získávám další a další zkušenosti ze svého oboru i mimo svou ordinaci. Mít jen špetku literárního talentu a grafomanského nutkání, nepochybně bych ze svých zážitků vytěžil dílko, proti kterému by i slavný Dekameron byl slabikářem pro začátečníky. Ač se tedy nedá říci, že bych v oblasti sexuálních vztahů, milostných avantýr, erotických dobrodružství a dobývání ženských srdcí byl laik, mám víc než permanentní smůlu. Jako by skutečně existovala nějaká nadpřirozená spravedlnost, která mi plnou měrou solí odměny za  mé travestie nejněžnějších z citů.

Evu, svou první ženu, jsem si vzal brzy po tom, co mne Evin otec potkal ráno v jejich zahradě, když jsem od ní po noci plné vášní odcházel.  Slušně jsem pozdravil, on odpověděl, a než se stačil zeptat, co tam tak po ránu dělám, prošel jsem rychle brankou ven.

Eva, velmi nekonvenční a pohledná brunetka s ambicemi zneuznané primadony, zpívala ve sboru malé operety na předměstí. Byl to spíše kabaret. Jezdila zpívat pátý rok bez patrnějšího úspěchu. O to silnější ale byla její evidentní touha vymanit se z poněkud průměrného prostředí. I když to není moc, přece jenom moje zavedená ordinace, kterou naše rodina má už ve třetí generaci, byla na společenském i ekonomickém žebříčku podstatně výš. Brzy na to mi její otec přišel říct, že je jeho dcera se mnou těhotná a jak to hodlám řešit. Rozumí se samo sebou, že jsem neměl mnoho variant na vybranou. Nakonec jsem usoudil, že i když to žádné velké terno není, alespoň ta zahrada kolem jejich vily je dost velká a že se mi to tam docela líbí.  Vzali jsme se. Eva porodila rozkošnou holčičku, její matka ale zároveň začala stále častěji rozebírat své nevyužité umělecké schopnosti, nadpřirozený talent, promarněnou slávu, nerealizované sny – a samozřejmě mne, jako bezprostřední příčinu všeho. Představoval jsem živou příčinu jejího osudového selhání. To vyčítání mne nechávalo klidným, protože co se dohadovat o věcech, které jsou nad slunce jasné. Eva měla šanci leda postoupit ve sboru operety – z prvé řady do zadní, protože do první každý rozumný, marketingu povědomý režisér protlačí mládí co nejprsatější a nejnohatější. Eva už ale měla na krku třetí křížek. To jsem jí také jednou, když už jsem těch žalob a stížností měl plné zuby, řekl zcela nahlas. A  bylo to jako když vybuchne sopka. Napřed zbledla, pak chvíli lapala po dechu, zrudla, zfialověla, začala se dusit a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Nicméně jsem se v jednotlivých erupcích zloby dozvěděl, že jsem ten největší z existujících paroháčů a že malá Evička má po mně tak leda jméno. Všechno ostatní zařídil velice významný člověk, který by ji již dávno dostal hodně vysoko. Že tím myslela operu, je jasné. Protože se ve své hysterii přestala ovládat, nemusel jsem ji ani příliš provokovat upřesňujícími otázkami, abych ke své  hrůze nabyl přesvědčení, že to může být nakonec i pravda. Bohužel.

Bylo mi z toho dost chmurně. Musel jsem vyvodit závěry, ač jsem malou Evičku opravdu zbožňoval. Ovšem s vědomím, že jsem jenom paroháčem a pěstounem, jsem vedle ní žít nechtěl. Ostatní už byla záležitost právníka.

Následující roky jsem byl opět absolutně svobodný. Je ale logické, že i toho se jeden postupem let nabaží. S přibývajícím léty jsem znovu zatoužil po rodině. Nějak naplnit smysl své existence, podřídit se přírodnímu, navýsost přirozenému zákonu reprodukce. Stále se mi připomínaly chvíle, kdy malá Evička byla ještě mou dcerou. Rozzářený pohled, natažené ručičky. Banálnosti? Vzpomínky pak vždy vedly ke koňaku.

Takto psychicky načechraného a už jako pomalu vadnoucí a unavenou ozdobu dámských ložnic mne přímo rozradostnila Dana, když mi s hranou nejistotou v očích sdělovala, že je asi těhotná. Se mnou. Potkal jsem ji před časem v jednom antikvariátu, dali jsme se do řeči a několikrát pak u mne byla. Ostatně to byla půvabná a štíhlá plavovláska s očima jako chrpy. Nezaváhal jsem ani vteřinu. Znovu jsem se oženil a když se nám narodil syn Eduard, nebylo pyšnějšího otce. Měl jsem nejkrásnějšího, nejchytřejšího,  nejzázračnějšího kluka na celém světě. Pak se u nás objevil nějaký vousatý a velice sebejistý mladík. Prý na sklenku. Trochu mi připomínal příručího z blízkého antikvariátu. Když jsem se po večeři  nad tím pozastavil, Dana mi s roztomilou samozřejmostí řekla, že otec má přece právo alespoň jednou za čas vidět své dítě. Kdyby v tu chvíli na mne spadl tunový meteorit porostlý pampeliškami, asi bych nebyl zaraženější.

Když jsem se snažil dozvědět, jakou roli v tom hraji vlastně já, bylo mi sděleno, že mám jakousi sociální funkci.
Antikvariát, kde ten chlapec dělal příručího, neměl na nájem a šel ke dnu. Protože na stát se dnes člověk nemůže spolehnout vůbec v ničem,  mně uživit mladé děvče a jednoho krásného kluka přece nic neudělá. Dobře ví, kolik mi má ženská klientela vynáší.

Zatím jsem neslyšel, že by v nějaké pečlivě chráněné oboře pobíhal paroháč mého formátu. Vím jen, že růst parohů je řízen hormonálními látkami produkovanými žlázami s vnitřní sekrecí v návaznosti na pohlavní zralost. Podmiňuje ho hlavně dostatek růstového hormonu somatropinu vzniklém v hypofýze a současný útlum pohlavní aktivity testosteronu. To jsem si ale nepřipouštěl.

Neprodleně jsem nechal udělat genetickou zkoušku. Tonoucí se stébla chytá. Jako možný otec jsem byl jednoznačně vyloučen. V ten okamžik mnou začal hárat pocit, o kterém jsem zatím nevěděl, že ho jsem vůbec schopen. Totální pomstychtivost. Strychnin, arzén, nikotin a celou škálu dalších vynikajících jedů jsem vyloučil jako primitivní prostředky, které jsou soudní medicíně příliš známé. Navíc jako lékař bych neměl šanci z toho vyváznout. Musel jsem na to  jít úplně jinak. Zasáhnout citlivé místo mé zákonité plavovlásky s modrýma očima. Potrestat a moci to vychutnávat.

V rámci nelíčeného zájmu o vědecké experimenty mého spolužáka z fakulty jsem nejen získával nové poznatky, ale zároveň jsem si z jeho laboratoře postupně získal antiestrogeny, antigestageny, a promyšlenou hormonální kúrou, která nastartovala kaskádu dalších změn vedoucích k cílovému efektu, jsem okamžitě začal ničit Danino ženství. Když jsem se dopracoval takřka k nule, nasadil jsem androgeny a po čase, když už ztratila ňadra, zhrubl jí hlas a viditelně, díky reakci nadledviny, tmavlo chmýří pod nosem, nasadil jsem ganadotropin. Všechno probíhalo v klidu a  tak rychle a nenásilně, že si to má milá plavovláska pomalu ani nestačila uvědomovat a měla celou řadu jiných trapných problémů, kterými jsem se nehorázně bavil.

Protože u mne k žádným hormonálním procesům nedošlo, utužoval jsem své vztahy s rozkošnou rusovlasou Alicí. Byla neobyčejně milá a v mé ordinaci pečlivě obstarávala administrativu. Vzhledem k okolnostem jsem si Alici už mohl zvát domů, protože Dana žila plně svými zmatky. Holila se v zatemněné koupelně, pěstovala kaktusy a pilně v televizi sledovala mistrovství v kopané. Jednou, asi z neukojené vědecké ctižádosti, jsem všechno prozradil svému příteli, u kterého jsem se zásoboval hormony. Výzkumník řval smíchy, ale nakonec připustil, že to je teoreticky správné. Dopili jsme láhev moselského a já spěchal domů, protože večer měla přijít Alice. Malý Eda byl tou dobou již několik měsíců u babičky z matčiny strany.

Když jsem odemkl byt, první, čeho jsem si všiml, byl Alicin plášť na věšáku. Vešel jsem do své pracovny, ale tam nebyla. Prošel jsem celým bytem. Alice nikde. Jen pro pořádek jsem otevřel dveře pokoje, kde svou transformaci osamoceně prožívala Dana – a zůstal jsem mezi dveřmi stát jako opařený, ochrnutý, bleskem zasažený. Na gauči ležela má skoro polonahá, zrzavá a vždy absolutně spolehlivá Alice s roztouženým výrazem a vedle ní má žena – mnou vlastnoručně vyrobený Dan s oholeným knírem a nechutně chlupatým trupem v mém vlastním rozhaleném županu. Vše v oparu pánské kolínské.

S mžitky před očima a citelnými signály infarktu jsem zacouval zpět do předsíně. V zrcadle jsem nad sebou zahlédl gotickou klenbu nesmírné velikosti. Uvědomil jsem si, že jde o nevídané paroží, jakým se nemůže chlubit ani los aljašský, nositel toho největšího z paroží. Rezignoval jsem a šel připravit drink –

– pro svou ženu,
– pro svou milenku,
– pro milenku své ženy,
– pro milence mé milenky,
– pro chlupatého chlapa, co se mnou bydlí
– a dvojitý pro sebe.

Stačily mi na to pouhé tři sklenky.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.