Sci-fi povídka: Filip Poláček – Polarity

Šesté místo v literární soutěži Fantastická povídka 2012 obsadil Filip Poláček. Ve svém příběhu nazvaném Polarity přichystal detektivní zápletku zabalenou do sci-fi hávu. Čtenáři FANZINE.cz si ji teď mohou přečíst. 

Polarity. Autor: Katarína Sidorová

Padesát devět,  toto dvojčíslí bylo to jediné, na co Michael usilovně myslel již téměř minutu, ale i přesto, že se minuta zdá jako relativně krátký úsek, měl pocit, že už uplynula staletí, každá vteřina mu přišla dlouhá jako desítky let, když usilovně sledoval malý digitální displej hodin na jeho pracovním stole, jenž stále ukazoval 02:59. Nad displejem se nacházelo velké množství obrazovek vyrovnaných do jednoho velkého panelu, na nichž běželo dění zachycené kamerami po celé budově Eqilibrium Corp.

Objekt by sám o sobě nebyl ničím zvláštní, kdyby se v jeho suterénu nenacházel malý trezor, o kterém už za ty roky neměl nikdo ani tušení, jelikož místnost již dlouhá léta sloužila jako odkládací prostor pro nepotřebné věci a zašívárna pro uklízečku. Michael o tomto trezoru samozřejmě také nic nevěděl, byl nočním hlídačem už patnáct let a za jeho kariéru se vlastně  nic výjimečného neudálo, krom velkého požáru v osmadevadesátém. On sám neměl rodinu ani mnoho přátel, nikdy v životě nic zvláštního nedokázal a neměl ani zájem. Byl se svým životním stylem spokojený a už jen při pomyšlení na nějakou změnu ho rozbolela hlava.

V průběhu těch několika staletí, která uplynula v jeho hlavě za poslední minutu, kdy se myslí snažil vytlačit číslici 59 z důvěrně známého displeje a nahradit ji dlouho očekávanou nulou, jež symbolizuje přerod do další hodiny, si stihl několikrát přehrát všechny důležité události svého života a i když jich nebylo moc, pomyslel si, že jeho životní rozhodnutí byla správná. V poslední vteřině druhé hodiny ranní, kdy mu v mysli pomalu končilo poslední desetiletí a jeho mozek začal vysílat skrze míchu až k nervovým zakončením slabé elektrické signály oznamující jeho tělu povel k mobilizaci na pravidelnou ranní obchůzku, ucítil, že něco není v pořádku. Povrchem těla zaznamenal náhlý nárůst statické energie, všechny chlupy na těle se mu zježily, v hlavě ucítil bodavou bolest a místnost prostoupila oslepující záře. Když bolest ustala, ucítil na kůži spalující žár a i přesto, že jeho mozek nechtěl, vyslal impulzem očním víčkům příkaz k otevření. Jediné, co jeho zornice zachytily, byl písek.

Na malém displeji digitálních hodin právě naskočila hodnota 03:00 a uprostřed kontrolní místnosti stála postava muže v černém obleku.

„Vraždaaaa! Pomóc vražda!“ křičel hystericky postarší ženský hlas z telefonního sluchátka a trhal strážníku Barnsovi ušní bubínek.
„Uklidněte se, paní, zhluboka se nadechněte a povězte mi, co a hlavně kde se stalo,“ odvětil strážník už asi popáté klidným hlasem v naději, že se konečně něco dozví a začalo mu cukat v oku.  „Equilibrium, suterén, vražda!“  vyhrkla žena, přičemž se málem zadusila vlastní slinou.
„Hned jsme tam, schovejte se na nějaký bezpečný místo a nevylejzejte, dokud se neobjevíme!“ snažil se ženu uklidnit Barns. „Dobře, ale rychle!“ procedila skrz záchvat kašle uklízečka.

Michaelův mozek si už uvědomil, že dávno není přítomen ve své kanceláři, ostré slunce spalovalo kůži, celé tělo polité potem, rozpálený písek sálal horko a horizont se mlžil v dáli. „Kde to do hajzlu sem?“ pomyslel si a v duchu si představoval svoje křesílko v zatemněném pokoji. Instinkt mu velel, že musí co nejdříve najít úkryt a schovat se před žárem, rozhlédl se kolem sebe, nikde nic. Náhle v mlžném oparu v dáli zahlédl cosi jako černou tečku a rozhodl se, že se vydá tímto směrem.

Barnsův energoindikátor vibroval v kapse už od vstupu do budovy a on dobře věděl, co to znamená. „Je to tady,“ honilo se mu hlavou, když vyslýchal rozrušenou uklízečku. „Byl tu, celý v černém, přišel mě zabít,“ chrlila ze sebe a přitom poprskala Barnsovi obličej. „Co se přesně stalo?“ zeptal se. „Byla jsem tady v ehm suterénu pro něco, když se rozrazily dveře a vlítnul sem, všechno rozházel, našel nějakou železnou krabici a pak se na mě otočil, jsem si jistá, že mě s ní chtěl umlátit, tak jsem utekla.“ Odvětila a tělem nervózně zakrývala rozestlaný gauč v rohu místnosti. Vtom vstoupil pan Stone, ředitel Equilibria: „Může mi někdo vysvětlit, co se tu ksakru děje a co to je za bordel?“ „Vyšetřujeme vloupání do vaší budovy, pane Stone, kolega vám vše vysvětlí, já se s dovolením porozhlédnu kolem,“ oznámil Barns a odešel z místnosti utíraje si zkropený obličej. Za zády už jen slyšel ředitelův hlas: „Vy tu přespáváte v pracovní době, paní Lopézová?“ Vyndal z kapsy indikátor a vyrazil ke zdroji. Energetická stopa ho zavedla do kontrolní místnosti, monitory kolem zrnily a přístroj ukazoval extrémní výkyv statické energie. Bylo mu hned jasné, že někdo použil polarizátor. Zavřel za sebou dveře a zapnul trasovač. „Uff, jsem tu včas,“ oddychl si, zmáčkl tlačítko a zmizel v záblesku světla.

„Voda, pivo,“ šeptal si Michael krčící se v malém pruhu stínu, který vrhal vrak letadla, jenž našel. Podobné letadlo v životě neviděl, ne že by jich viděl mnoho, nikdy v žádném neletěl a letištím se vyhýbal obloukem kvůli davům lidí potulujících se kolem, ale často sledoval dokumenty na své televizi a v žádném pořadu nic podobného nebylo. Rozhodl se místo prozkoumat, ale našel jen ohořelou konstrukci, tak se schoval do stínu a čekal na noc. Vybavil se mu dokument o přežití na Sahaře, kde uvaděč předváděl jak přežít v autě vybaveném kanystry se čtyřiceti litry vody, ale jelikož neměl nic z toho, myslel zas na pivo. Při všem tom přemýšlení nezaznamenal blížící se kroky. Ucítil ruku na rameni. Vyskočil, otočil se a uviděl muže. Na první pohled vypadal klidně, což Michaela uklidnilo. Než se stačil nadechnout k otázce, předběhl ho muž: „Všechno bude v pořádku,
jmenuji se Barns a všechno vysvětlím.“

„Nepocházím z tohoto světa, jsem z planety nacházející se v nedalekém sektoru, byla téměř stejná jako Země,“ začal své vyprávění Barns.
„Před dávnými časy se nám podařilo zkonstruovat přístroj na transformaci energie,“ pokračoval a vysvětlil, že je možné
převézt energii čehokoliv na energii životní, čímž se stali obyvatelé jeho planety téměř nesmrtelní. Nejprve čerpali energii z nerostných zdrojů, poté i z těch živých. Postupně vymizela všechna zvířata i rostliny a zůstala pouze gigantická města. Energie začala být pouze na příděl, přišly nepokoje, pořádkové síly a planeta padla pod těžkou diktaturu. Když vytěžili všechny zdroje, hledaly se další možnosti, byly vyslány desítky lodí do celé galaxie s cílem najít vhodné místo. Na většinu z nich se podařilo propašovat člena hnutí odporu, kterým byl i sám Barns. Podařilo se mu zničit loď, on utekl v přídavném modulu asi před 150 lety a od té doby hledá tzv. startér, který zažehává těžební sekvenci a dopadl spolu s ním někam na zem. Do nedávna si myslel, že přistál sám, dokud nezachytil signaturu sesterského modulu.

„A co s tim mám dohajzlu společnýho já?“ vykoktal zmatený Michael, který rozuměl sotva polovině informací. „Někdo má patrně funkční polarizátor, což je zařízení k transformaci energie, vyměnil si s vámi naštěstí jen fyzickou polohu. Já se napojil na stopu, která je znatelná pár hodin po transféru, a přenesl se sem.

Michael, prahnoucí po jakékoliv tekutině, nejlépe s vysokým obsahem alkoholu, již vážně nezvládal přísun informací, tak zapnul automatický režim a zaznamenal už jen pár slov: ten druhý, startér, zničit, konec světa, kterým ale stejně nevěnoval pozornost. Dále už jen viděl, jak Barns vytahuje přístroj, mačká tlačítka a oslepující záři.

Když se opět probral, ležel na podlaze v temné místnosti, popraskaná betonová podlaha, všude rozbité sklo. Zhluboka se nadechl, všechen prach, který kolem sebe rozvířil, vtáhl do krku a rozkašlal se, až mu vytryskly slzy.

„Rychle sem!“ uslyšel. Kašlajíc se rozběhl dveřmi do vedlejší místnosti. Byla to stará výrobní hala se spoustou hlubokých děr. Rozhlédl se kolem, ale nikoho neviděl. „Tady!“ uslyšel z druhé strany. Vydal se po úzké plošince směrem k hlasu. Když se blížil, uvědomil si, že kapalina, po které zrovna šlape, je krev. Vybavily se mu všechny ty horory a kriminálky, které za posledních pár let viděl, a zjistil, že je mu to úplně jedno. Byl v takové apatii z posledních událostí, že necítil vůbec nic, jen si všiml podivného přístroje na zemi. Přiblížil se k poslední díře, podíval se dolů a uviděl Barnse ležícího na dně. Nohy měl podivně zkroucené, byl celý pomlácený a celkově na něm byly známky zápasu.

„Rychle, hoďte mi ten startér, ať ho můžu konečně zničit,“ řekl Barns omámeným, ale přesto klidným tónem. Michael zvedl přístroj ze země, když si všiml, že v druhé díře leží v kaluži krve postava v černém obleku.

Napřáhl se k hodu a najednou uslyšel druhý velmi tichý hlas: „Všechno, co vám řekl, je lež“.

„Neposlouchejte ho, je z pořádkových služeb, snaží se vás zmást!“ odvětil Barns z vedlejší díry.

„Jsem tu, abych překazil zničení vaší země,“ zašeptala postava v černém.

„Hoďte mi ten startér, všechno bude v pořádku,“ odvětil opět klidným tónem Barns.

Michael viděl, že mu při tom nějak podivně cuká levé oko.

Hodil mu startér.

Barns ho připojil, zmáčkl pár tlačítek a zakřičel: „Nesnášim tuhle planetu!“

Michaela polil studený pot. „Že já jsem se kurva dal na hlídače.“

Z čela mu ukápla kapka potu, která už nestihla dopadnout na zem.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.