Sci-fi povídka: Eva Zumrová – AvaCom

AvaCom. Autor: Michal Nachtmann

Do finále soutěže Fantastická povídka 2012 se dostalo osm přihlášených prací. Objevily se v ní ale texty natolik zdařilé, že by byla škoda, kdyby se nedostaly ke čtenářům magazínu FANZINE.cz. Další z těchto povídek je sci-fi AvaCom. Jedná se o dystopickou představu budoucnosti, kdy všichni lidé nosí helmy a jsou tak k nerozeznání od ostatních. Autorkou povídky je Eva Zumrová. 

AvaCom. Autor: Michal Nachtmann
AvaCom. Autor: Michal Nachtmann

Vzduchem prolétaly neuterem poháněné lodě. Začínal nový den v Xedu. Protáhla jsem se a zívla. Oblékla jsem si stříbrnou kombinézu s límcem, jak nám předepisovala poslední vyhláška. V ruce jsem chvilku podržela AvaComa, speciální helmu, která kryla obličej a na displeji v hledí zobrazovala nositelovy emoce.

Žádný člověk nemohl být diskriminován kvůli svému obličeji ani hlasu, takže odpadl i rasismus. Helma převáděla hlas na jednu z nastavitelných voleb, které byly vládou schváleny. Nasoukala jsem do ní krátké oříškové vlasy a vyšla z bytu.

„Vítejte, občané Xeda, do dalšího dne, kdy se nemusíte bát o svoji důstojnost. Žijte svobodně a beze strachu,“ hlásal veřejný rozhlas.

AvaComy spolucestujících v metru oznamovaly zamračené obličeje a neutrální výrazy. Budovy, dopravní prostředky, lidé, dny, všechno bylo šedivé.

 * * *

„Výborná práce, průzkumnice Ni’Tsu,“ pochválil mé hlášení šéf.

Práce u dnešní policie obnáší spíše jen pochůzky a potyčky s rebely, kteří odmítali správný způsob života a AvaComy. Mezi lidmi se proslýchalo, že přišel prorok. Muž, který má zničit celý svět. Na takové polovičaté informace jsem nikdy nedala. Jejich obličeje jsme měli všechny v databázi.

Jak můžou být tak nehygieničtí a dýchat nefiltrovaný vzduch? Natož ho vydechovat na ostatní! Pomyslela jsem si rozlobeně.

Tihle lidé byli opravdu nebezpečím pro naše město. Nerespektovali pravidla, vyhýbali se veřejným pracovníkům, nenosili masky a vůbec porušovali víc než dvacítku různých nařízení. Toužila jsem je všechny pozatýkat, takže jsem odešla od počítače a vyrazila do terénu.

Maska se brzy přizpůsobila venkovní teplotě a nastavila vhodnou úroveň chlazení. Štíhlá motorka s krytem přes kola letěla po visuté dálnici jako střela. Na radaru jsem zachytila signál osob bez identifikačních karet.

Rebelové!

Šlápla jsem na neuterový plyn. Nacházel se v opuštěné části města, což mě nepřekvapilo.

Nebyly tam speciální silnice nadnášející vozidla, a tak se musela používat starší technika. Můj model měl výhodu, že šel během chvilky přepnout. Motor zavrčel. Sice nebyl tak rychlý, ale ten zvuk se mi moc líbil. Kličkovala jsem mezi domy, až jsem u jednoho zastavila. Šla jsem kolem stěn pomalovaných grafity.

AvaCum? Nejen že nenosí masky, ale ještě neumí psát… a co má s maskou společného morče se samopalem?

Signál se přibližoval a dával mi bližší informace.

Takže jen jedna osoba?

Se zvyšující se hladinou odhodlání jsem se blížila ke svému cíli. Kovové schody tiše skřípaly. V ruce jsem ještě pevněji stiskla svoji laserovou pistoli. Cíl stál osamoceně na střeše. Zastavila jsem se u stěny za dveřmi vedoucími na střechu. Napočítala jsem do tří a pak je vyrazila.

„Tady policie, ani hnout!“ Mířila jsem mu doprostřed zad.

Měl na sobě středně hnědé u nohavic potrhané tříčtvrteční kalhoty, bosé nohy, vestu s límcem a volné triko s krátkými rukávy. Modré rozježené vlasy mu vlály ve větru. Dal pomalu ruce vzhůru a otočil se ke mně. Na tváři měl široký úsměv.

„S tvým řáděním je konec!“

„A co jsem udělal?“ Lidský hlas zněl úplně jinak, když nebyl překládán automatem.

„Veřejné ohrožování obyvatel města, odmítání nošení AvaComu, neregistrování se na úřadě a další přestupky vůči společnosti.“

„To je zločin?“

„Tvé sobecké chování ohrožuje obyvatele města.“

„Obyvatele?“ Ohlédl se za sebe na nové město.

„Spíš mi připadají jako beztvaré krabice.“

„Zločinec jako ty nemá co soudit.“ Sáhla jsem rukou do kapsy na lýtku pro pouta. Rebel najednou vyběhl. Pálila jsem po něm omračujícími výstřely, ale byl příliš rychlý. Uskočila jsem do boku před jeho výkopem.

„Tady XP-A150, žádám posilu do sektoru SM-20. Opakuji…“ Jenže rádio v helmě vydávalo jen šum.

Znovu se tak divně zakřenil a pohodil v ruce malým válečkem.

„Rušička?“

Zašklebil se.

Jak to může dělat? Takové odporné kroucení obličeje!

Zaútočil pěstí. Vykryla jsem ji předloktím a kopla ho do boku. Trochu nadskočil, ve stejném okamžiku jsem vypálila ze své pistole. Prohnul se v pase.

Mám ho!

Elektrický výboj ho poslal k zemi. Padl na kolena. Zastrčila jsem zbraň do pouzdra a vytáhla pouta.

„Jménem zákona vás zatýkám…“ spustila jsem nahrávku z helmy a chystala se mu je nasadit.

„Klišé,“ chytil mě za ruku, přitáhl a hřbetem ruky mě praštil do zátylku. Před očima mi tančily barevné konfety.

Měl snad pod trikem pohlcovač?

* * *

Zakroutila jsem hlavou. Měla jsem pocit, že mě někdo praštil pytlem. Zvedla jsem se do sedu a protřela si oči.

To už musím vstávat do práce?

Hodně jsem si zívla a rozhlížela se po budíku. Viděla jsem jen modrovlasého kluka s mlsným výrazem ve tváři. Opíral se lokty o kolena.

„Ty!“

Vyskočila jsem na nohy a zjistila, že nemám jak helmu, tak svoji pistoli.

„Ty odporný úchyle! Kde je můj AvaCom!“

Palcem ukázal za sebe.

„Je z něj perfektní odpadkový koš.“

„Cože?!“

Ve špinavém a zaneřáděném pokoji byly další helmy. Z většiny byly květináče, misky, stojánky na tužky a pomalovaná těžítka.

„Ty barbare! Jak se opovažuješ ničit nejlepší výtvor naší civilizace?!“

„Blbost. Cokoliv, co ti bere srdce, je špatné.“ Rozhodil rukama a zvedl se. Přiskočila jsem k nejbližší masce a snažila se vyslat tísňový signál.

„Smůla, jsou vykuchané.“

Vztekle jsem ji po něm hodila. Bez problému ji chytil.

 

„Bez té hloupé masky vypadáš mnohem líp.“

Ten jeho úsměv mě štval, ale… taky se mi líbil. Celý svůj život jsem hleděla na lidi skrz AvaCom. Nikdy jsem nepoznala ničí tvář. Neznala jsem ani obličeje vlastních rodičů. Emoce vypadaly jako shluky svítících bodů. Tak to bylo správné. Všichni si mohli být rovni.

Mladík vyšel z pokoje. V rychlosti jsem zkontrolovala svou helmu, ale ani ta už nebyla k použití. Sledovala jsem ho. Opět vyšel na střechu. Zhluboka se nadechl.

„Jak ten vzduch můžeš dýchat? Víš vůbec, jak je to nehygienické?“

„Náhodou, vzduch je tu bezva. Vždyť ho dýcháš taky.“

Pravda. Úplně jsem na to v rozčílení zapomněla. Zakryla jsem si ústa.

„Neboj.“

Mluvil, jako bych byla malé dítě. Pořád se tak mile usmíval a já přemýšlela, s jakým rozlišením by musel displej být, aby ho mohl vykreslit. Zatřásla jsem hlavou. Začal se smát.

„Č-čemu se směješ?“

„Teď jsi vypadala jako zvířátko, které dosud žilo za mřížemi a najednou zjistilo, že existuje svět i za nimi.“

Trochu jsem ustoupila.

Proč se cítím tak nervózně?

„Proč chceš nosit masku kolem srdce?“

„Masku může mít jen obličej,“ namítla jsem.

Co je to za hloupost? Srdce je kryto žebry, nepotřebuje další vrstvy.

„Dobře.“

 

Dokázala jsem ustoupit jen o krok, než mě chytil kolem pasu a přitiskl své rty na mé.

Co to dělá?!

V hlavě mi vybuchl ohňostroj a srdce se divoce rozbušilo.

Proč se nemůžu hýbat?

Oddálil se a já se vzpamatovala.

„Jak se opovažuješ?! Víš, kolik hygienických norem jsi porušil?“

Pořád se křenil.

„Tak hrozné to nebude, když se neutíráš.“

Nesnažila jsem se o to.

Musím být v šoku, to je tím a ten jeho smích…!

Na jednu stranu jsem byla pobouřena, na druhou jsem byla… co?

„Pojď,“ zavolal a zase zmizel v domě.

V hlavě mi vířily zmatené myšlenky a srdce se pořád nechtělo uklidnit. V jeho pokoji plném barev jsem popadla pistoli. Jeho přítomnost mě znervózňovala a dělala jsem zbytečné chyby.

Znovu jsem ho našla až dole v garáži. Namířila jsem na něj.

„A dost! Půjdeš do vězení, kam patříš!“

Otočil se na mě.

„A přestaň se tak divně šklebit!“ Při křiku jsem zavřela oči.

Vykroutil mi zbraň, zatlačil ke stěně a znovu přiložil rty.

Co je to za drogu, že se nemůžu pohnout?

O okamžik později mě táhl za sebou, abych z motorky nespadla, pevně jsem se ho za jízdy držela.

 

Jel do nového města.

„Co to děláš?“

„Vrátím lidem zpátky jejich srdce!“

„Jak jim chceš vrátit něco, co nemáš? To nedává smysl!“

„Neboj, uvidíš!“

Prudce zastavil před velikým obchodním domem.

„Rebel!“

„Utíkejte!“

„Pomóc!“

Lidé křičeli a stranili se mu z cesty.

„Pozor, má rukojmí!“

Táhl mě za sebou až na střechu. Policejní jednotky se shlukly kolem centra a nad námi kroužily malé zásahové lodě.

„Propusťte rukojmí a vzdejte se!“ zakřičel policista.

Stála jsem vedle něj. Sáhl do kapsy a vytáhl malý přístroj.

„Je načase, abyste pustili VY svá rukojmí.“

Zmáčkl malý čudlík a vzduchem se neslo tiché pískání.

„Co je to?“

„Moje uši!“

Lidé v panice shazovali helmy.

„Johne, to jsi ty?“

„Tak nejsem sám, kdo má tak hloupý obličej!“

„Váš hlas je úplně jiný!“

„Synku, ty máš stejné oči jako já.“

„Maminko…? Jsi to ty?“

„Co se stalo?“ zakřičela jsem na něj.

Cítila jsem zmatení.

„Konečně jsou všichni volní.“ Spokojeně se protáhl.

„Kdo jste?“

„Jošimoto, doktor byl můj dědeček.“

„Tvůrce AvaComů?“

„Než naposledy vydechl, slíbil jsem mu, že všem vrátím jejich smích, slzy, smutek i hněv.“ Stál na okraji střechy a šklebil se.

Město bude v chaosu, ale jak jsem to pozorovala, nevypadalo to tak strašně. Někteří lidé se objímali, jiní utíkali, smáli se, plakali, další se dožadovali nových helem… AvaComy jen zmateně blikaly.

Nadechla jsem se. Vzduch chutnal jinak. Cítila jsem ho na tváři, lechtal.

„Jsem Ni’Tsu.“

„Je to moc pěkné jméno, stejně jako jeho nositelka.“ Usmál se na mě.

Ucítila jsem, jak se mi koutky rtů ohnuly nahoru.

Tenhle chaos… Vypadal jako ohňostroj ze starých obrázků.

* * *

Ani nevíte, jak to na srdci zahřeje,

když se člověk mezi sebou masakruje.

–  Úryvek z neznámé básně, neznámý autor.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.