Rychlé špunty neletí. Klasika jsou Rychlé šípy

Je až neuvěřitelné, že Rychlé šípy jsou už třiasedmdesát let staré a mají tři sta šestnáct pokračování. Zařadily se tak mezi českou klasiku, jak to ale s jejich vývojem bylo?

FOTO: Komiks
Jak si hrají správní kluci?, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

Zřejmě fiktivní klub Rychlé šípy vytvořený Jaroslavem Foglarem si v srdcích českých čtenářů vydobyl své místo. Ačkoli se dnes mohou zdát některé příběhy naivní, jejich duch je stále živý. A s ním i neustálé rady, ukazující, jak se ušlechtile chovat a být prospěšný. Ne nadarmo se jeden z hrdinů, Mirek Dušín, stal synonymem pro nezpochybnitelného správňáka.

Vpřed, Rychlé šípy!

První příběhy Rychlých šípů se objevily v časopise s krátkou životností nazvaném Mladý hlasatel. Důvodem jeho vzniku bylo podat souhrnné poučení novým a vznikajícím klubům. Zároveň však bylo potřeba vytvořit ho originálnějším způsobem, byl tedy zvolen komiks (tehdy nazývaný obrázkovým seriálem) mísící dobrodružství, didaktickou složku a humor. První desetidílný příběh má oproti budoucím několik zvláštností.

FOTO: Komiks
Hoši, vzhůru za dobrodružstvím!, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

Zaprvé se ještě nejmenoval Rychlé šípy, ale Černí jezdci, což byl název oddílu, proti němuž rychlošípáci bojovali. Za druhé byla tato část pro reedice předělávána. První verze, v níž nosili členové Černých jezdců šátky přes obličeje, se totiž zdála rodičům čtenářů příliš pobuřující, tudíž byla vytvořena druhá, ve které byly šátky jen uvázány kolem krku. Do pozdějšího souhrnného vydání v časopise Vpřed ale nebyla použita ani druhá verze, nýbrž nová, třetí. Tu po sobě opět překreslil první ze čtveřice kreslířů, Jan Fischer.

Černí jezdci však nebyli jediným příběhem vydaným v Mladém hlasateli, celkem v něm v letech 1938–1941 vyšlo 113 pokračování. Ta se neobešla ani bez menších skandálů. Největším byla stížnost jedné pražské školy na část, v níž chlapec umírá ve stoce. Ta se totiž vyskytovala na jejím pozemku, a příběh tudíž působil jako upozornění na zanedbání bezpečnostních pravidel.

Čermáka střídá Čermák

V dubnu 1941 se kreslíř Jan Fischer odstěhoval z Prahy, a Foglar si tak musel najít náhradu. Tou byl Václav Junek. Vydali spolu však jen šest čísel, poněvadž Mladý hlasatel byl zastaven nacisty. Foglar se však nezalekl a rychle přešel do časopisu Junák, kde s Fischerem vytvořil čtyři pokračování o Pisklounovi a Tlouštíkovi. Kvůli roztržce v roce 1946 (Foglarovi byl vytknut příliš hlasatelský vzhled), žurnál opustil a nastoupil do periodika Vpřed, jež vydávala Mladá fronta.

Protože to byla tiskovina malonákladová, provedl Foglar v některých rubrikách jisté reformy. Čtenost se ihned zvedla a Vpřed se začal vydávat jako týdeník. Zřejmě kvůli tempu vydávání se i tato éra stala jednou odlišností výjimečnou. Mezi Fischerovy příběhy byl zařazen jeden kreslený Bohumilem Čermákem. Ten předtím nakreslil už dvě dobrodružství, jež však kvůli zrušení Mladého hlasatele nevyšla (dočkala se až v roce 1970).

Vpřed byl ukončen roku 1948, kdy byl sloučen s Junákem. Seriál byl zrušen, tři poslední pokračování však stačila zasáhnout socialistická estetika. Text v nich je uváděn pod obrázky, klasické bubliny totiž příliš připomínaly imperialistické komiksy. Jelikož se Jaroslav Foglar stal zakázaným autorem, trvalo celých dvacet let, než se objevila další část. K tomu došlov listopadu 1968 v časopise Skaut-Junák, ale jen v jednom příběhu. Zesnulého Fischera (1960) vystřídal Marko Čermák, čtvrtý (pokud se nepočítají jednorázové Urbanovy pokusy) a poslední vizážista Rychlých šípů.

Rychlé šípy nezávislým časopisem

Marko Čermák původně v roce 1941 překreslil jen příběhy vytvořené Junkem, díky čemuž začaly vycházet Rychlé šípy jako samostatný časopis, později ale společně vytvořili příběhy nové. Samostatný časopis dotáhli na 87 čísel, přičemž však některé z příběhů jen recyklovaly dobrodružství Kulišáků z ABC. Smůla ovšem rychlošípáky stále provázela, a tak byl i tento časopis roku 1971 zastaven.

Nějakou dobu poté se Rychlé šípy, alespoň v komiksové podobě, téměř neobjevily. V roce 1986 vyšlo sedm částí v Písni úplňku. Posledním výkřikem byly samostatné obrázky vydávané v Mladé frontě. Ty dohromady vytvořily jeden příběh, jenž ale působil pouze jako reklama na připravovaný román Tajemství Velkého Vonta.

Ta podoba s písmenky

Kromě komiksových příběhů vycházely i klasické, písmenkové příběhy. V letech 1970–1971 bylo přepsáno 50 příběhů do knižních povídek. Také se objevila známá trilogie Dobrodružství v temných uličkách, skládající se z knih Záhada hlavolamu (1941), Stínadla se bouří (1947) a Tajemství Velkého Vonta (1990). Záhada hlavolamu byla také v roce 1993 zfilmována Petrem Kotkem. Méně známou adaptací je pak televizní seriál Hynka Bočana z roku 1969.

Zatím nebylo zjištěno, jestli Rychlé šípy doopravdy existovaly. Sám Foglar tyto legendy přiživoval. V Mladém hlasateli je uvedl jako první hlasatelský klub z Prahy, v pozdějších reálných soupisech ale nikde uváděny nebyly. Zatím poslední knihou, která se zabývá tímto mýtem, je Mýtus zvaný stínadla od Miloše Dvorského. Něco by však mělo zůstat neodtajněno – nezůstávají hlavolamy složitostí hodné ježka v kleci zajímavějšími?

Článek vychází k sedmdesátému výročí zastavení Rychlých šípů a Mladého hlasatele 17. 5. 1941

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.