ROZHOVOR: Autoři o komiksové sérii Češi a o sexappealu uniforem

Rozhovor: Karel Osoha, Češi

Rostoucí bytosti, Hitler, uniformy a mluvící hlavy… Ne, tohle není Hellboy, tohle jsou… Češi! Komiksová edice tohoto jména se definitivně uzavřela adaptacemi událostí roku 1938 (Jak Beneš ustoupil Hitlerovi) od Štěpánky Jislové a 1948 (Jak se KSČ chopila moci) od Karla Osohy. O tom ale už popovídají sami autoři včetně scenáristy Pavla Kosatíka.

Má vůbec smysl dělat komiksové adaptace televizního seriálu, když komiks u nás stejně nikdo nečte?

Štěpánka Jislová: Až na to, že… u nás lidi komiks čtou. Jediné, co nás brzdí, je polarizace ve stylu superhrdinové (cokoli v lince) vs. art (cokoli, na co je třeba dívat se déle než pět vteřin). Jinak se máme čím dál tím lépe – čtenáři i autoři jakbysmet.

Karel Osoha: Má to smysl, pokud se budou dělat komiksy, které lidi budou chtít číst a od toho tu jsme teď my.

Pavel Kosatík: A dívá se někdo na televizi? Všechno je relativní. Podle mě to hlavně nejsou adaptace seriálu České století. S kreslíři byla dohoda, že se na to v té televizi nebudou dívat, aby je to neovlivnilo, a myslím si, že většinou to dodrželi.

Znáte svoje čtenáře, nebo jen tak střílíte Pánu Bohu do oken a doufáte, že se někdo chytne?

Rozhovor: Karel Osoha, ČešiŠtěpánka: Nemyslím si, že má v Česku úplně smysl vytvářet si cílovou skupinu přímo na vlastní tvorbu. Co jsem vypozorovala ze svých stránek, tak nakonec nejvíc stejně reagují přátelé, přátelé přátel a lidi z oboru, co se zajímají spíš o know-how než o konkrétní zaměření. V komiksové komunitě funguje nepsané pravidlo typu „podporuji to, co děláš, protože to dělám taky“ a u větších projektů se lidi taky nabalují spíše z radosti z komiksů než z autora.

Karel: Svůj čtenář jsem primárně já, protože nebudu vkládat to nesmyslný úsilí, které tvorba komiksů obnáší, do něčeho, co bych sám nechtěl číst. Tím pádem se pak řídím nějakou sebestředností a můžu jenom doufat, že to, co baví mě, bude bavit i jiný lidi. Vím, že mám mezi kamarády v tomhle ohledu spřízněné duše, takže se určitě i mimo můj nejbližší okruh najde aspoň jeden další člověk.

Pavel: U tohohle projektu jsem od začátku do konce střílel a doufal.

Proč jste kývli na nabídku dělat Čechy?

Štěpánka: Odmítnout ve dvaceti-něco letech placenou komiksovou zakázku od nakladatele jako Mladá fronta by nedávalo smysl. A krom toho mám historii upřímně ráda, kdyby mě nedostala kresba, asi bych se teď někde hrabala v materiálech o Velké francouzské revoluci.

Karel: Nejsympatičtější na tom byla možnost si původní scénář přizpůsobit, upravit a doplnit podle svého. Jakmile mě napadlo, co bych vůbec s Klémou (Gottwaldem) chtěl provést, začal jsem být do knihy více zaintersovaný. A když jsme to (já, Pavel Kosatík, Vojta Čepelák) konzultovali, začalo se to celé tak pěkně formovat, že by mi bylo i líto, kdyby to nakonec nevyšlo a zůstalo to u klasické adaptace původního textu bez žádného většího vpádu ode mne.

Jak jste se vypořádali se záplavou mluvících hlav?

Štěpánka: To bylo stejně tak zajímavé, jako úmorné komiksové cvičení. S komiksem je oproti seriálu ten problém, že je definitivně statický a zatímco televizní Moravec může pochodovat po místnosti a šermovat rukama, jeho komiksové alter ego bude navždy zmrazené v jednom rámečku. Co tedy s tím? Pokud to šlo, snažila jsem se dialogům najít nějakou metaforu, přes kterou by to vizuálně vypadalo zajímavě, vzpomínání na události převyprávět komiksově a dialogy doprovodit ilustracemi.

Karel: Musel jsem se jako kreslíř smířit s tím, že mluvící komiks je zejména o textu. A tak spíš než se snažit o nějaké akční scény, živou hru a gestikulování postav nebo metaforické výjevy jsem se především rozhodl rozporcovat scény do panelů a bublin tak, aby se co nejsvižněji četly. Prostě nepředstavit divákovi nepřístupný blok textu zaplňující celou stránku. To se zase vztahuje k tomu, že nechci dělat komiksy, které bych sám nečetl. Prokousávat se některými „klasikami“ od Alana Moora místo svištění po stránkách je zkrátka otrava.

Pavel: Mě mluvení zajímá jako způsob filmového sdělení. Akce ve filmu mě často nudí, často se divím, že to filmařům stojí za tu dřinu, všechny ty hořící auta letící zpomaleně vzduchem nad německou dálnicí… Kdežto těch deset tisíc způsobů, jakými dobrý herec třeba u bratrů Coenů dokáže říct Dobrý den, to se mně líbí… A líbí se mi i to, že úplně stejně těžké je to i v komiksu. Nikdo si nekupuje komiks kvůli textům v bublinách. Takže si jich tam nandáme co nejvíc, vystavíme se tlaku, a uvidíme, co protitlakem vyleze.

Obstáli byste na místě Beneše, nebo nebyla jiná možnost, než jak se věci udály?

Kosatík, Jislová, Jak Beneš ustoupil HitleroviŠtěpánka: Nemyslím si, že byla vůbec možnost, aby Beneš nebo kdokoli jiný mohl „obstát“. Obě rozhodnutí byla špatná a těžko hledat tu jednu věc, která z jedné či oné situace udělá menší zlo.

Karel: Asi bych neobstál. Na tohle bych nedovedl mít trpělivost. Já jsem sice od přírody plachej, ale sere mě, když se věci táhnou a na něco se pořád čeká kvůli nějaký etiketě a korektnímu postupu. Měl je všechny poslat do prdele a jít na ryby.

Pavel: Když přišel ten papír z Mnichova, že prohráno, nepodepsal bych to jako Beneš. Nechal bych se odvézt hradním šoférem na hranici s Německem, vytáhl bych zpod kabátu samopal a postřílel co nejvíc německých vojáků. Než by mi to vrátili, možná bych někoho strhnul takzvaným příkladem, a kdyby ne, pořád by to bylo lepší než kapitulaci přijmout.

Karle, proč proboha alternativní linie s rychlošípáckou tematikou?

Karel: Když jsem četl původní scénář, moje vlastní mezery ve vzdělání mi činily potíž pochopit, co vlastně vedlo k nějakýmu obecnýmu rozčarovaní společnosti z demokratického vedení a proč komunisti začali mít takovou děsnou převahu. Tak jsem si řekl, že tenhle zlom v dějinách se vyzrcadlí v trampotách party děcek, kterou potká podobné zklamání autoritou, jako tu širší společnost během druhé světové války. Společně s Pavlem Kosatíkem a Vojtou Čepelákem jsme to nějakým způsobem takhle zkonstruovali a je to docela dobré.

Štěpánko, co ty vidíš na těch uniformách?

Štěpánka: Rajcujou mě. A taky, víš jak, je to komiks o druhý světový válce.

Pavle, a proč vůbec komiks? Když nepočítám ty vyhrané Muriel za scénář:-)

Pavel: Měl jsem ho zamlada rád, taky jsem ho tehdy kreslil, potom jsem na něj na dlouho zapomněl a nakonec jsem začal potkávat spoustu lidí, kteří na něj plivali. Tak z těchhle tří důvodů.

A závěrem jednu vtipnou historku z natáčení…

Štěpánka: Komiks, stejně jako humor, je vážná věc.

Karel: Protože jsem komiksovou sérii Češi tak dobře neznal, myslel jsem si, že si tam všichni kreslíři vždycky vymýšlí všechno možný a ty dodatky, co tam dělám já, jsou vlastně normální. Teprve v půlce práce jsem si už vydaný knihy prošel a zjistil jsem, že se tam o moc velký zásahy skoro nikdo nepokoušel a najednou mi začalo být blbý tu svou verzi vůbec dělat. Ale nakonec jsem to stejně dodělal podle plánu, protože mě to přece jen místy bavilo.

Pavel: Já nevím, jestli to není blbý a nechtěl bych se tím Karla Osohy dotknout, protože ho obdivuju. Ale zdálo se mně, že mezi prvním a druhým pracovním setkáním, které od sebe dělilo pár měsíců, fyzicky vyrostl, o pár centimetrů se zvětšil. To se mně líbilo, mít rostoucího parťáka.

– rozhovor vedl Vojtěch Čepelák

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.