RECENZE: V knize Stín mrtvého vykřesal Josef Pecinovský maximum

FOTO: Josef Pecinovský - Stín mrtvéhoPozor, tato kniha obsahuje veliké štíry, ještě větší hady a rostliny, které zaručují věčný život. K nesmrtelnosti musíte ale projít přes životu nebezpečný zvěřinec Josefa Pecinovského, který otevírá brány svých kotců právě teď!

FOTO: Josef Pecinovský - Stín mrtvého

Po nějakém čase se v edici Pevnost opět objevuje jedno z nejznámějších jmen české sci-fi vůbec – Josef Pecinovský. Název knihy vznikl spojením prvního slova názvu první povídky a posledního z názvu druhého, tedy z novely Stín kobry, která již vyšla v časopise Rodokaps, a kratší povídky Zabít mrtvého. Ta již samostatně vyšla v roce 1991. Nyní obě díla přináší nakladatelství Epocha v jednom kompaktním balení s krásným štírem na obálce.

Stín kobry

Jakmile o sobě hlavní hrdina prohlásí, že se živí jako soukromý detektiv, čtenářovi začne v hlavě blikat červené světýlko: pozor klišé. Postavy soukromých oček, detektivů, špiclů a podobných rádoby povolání se v naší i zahraniční literatuře množí jako houby po dešti. Není to ovšem z nějaké úchylky spisovatelů na tento styl obživy, ale právě představy, které položil už Raymond Chandler, předurčují detektiva jako osobu nejvíce povolanou pro neuvěřitelná dobrodružství, která si na něj autor vymyslí. Z ryze praktických důvodů jsou tedy nejvěrohodnější, ale všeho moc škodí. Hlavní hrdina jakoby celou knihu již trochu srážel do brakovější literatury a když si uvědomíme, kde původně tato povídka vyšla, tak ona se za brakovou sama považuje. Máme zde tedy ryze kladného, soukromého detektivka, který je ozvláštněný o mentální schopnosti, které bohatě využívá v lehce futuristickém světě, který si autor upravuje podle sebe několika zmínkami, které však na funkci vliv nemají.

Aby nedocházelo k neustálým vykrádáním, každý autor si pro toho „svého“ detektivka musí vytvořit vlastní zápletku, která v tomto případě opět nepřekvapuje. Hrdinovi unesou dceru, aby něco udělal, ten to však neudělá atd… Jakmile autor vyloží tyto karty na stůl a začíná s nimi hrát, čtenář má chuť praštit s knihou a jít číst něco jiného. Postavy se chovají podle zavedeného vzorce, děj probíhá přesně podle tušeného scénáře, dějové zvraty se dají předvídat minimálně stránku dopředu a to s takřka stoprocentní jistotou. Žádný šok čtenáře nečeká a ten jenom s mírným znechucením sleduje dál eskapády hlavního hrdiny, který sice vykazuje známky jisté odlišnosti od klasického úzu, ale ne v takové míře, aby byl zajímavý.

Autor vyprávěním ve třetí osobě sklouzává do sáhodlouhých myšlenkových pochodů, ve kterých si hlavní postava neustále rekapituluje, co udělat musí a co udělat má. Tyto myšlenkové pochody postrádají dynamiku a občas se i opakují, což začne po chvíli nudit a trvá hodnou dobu, než se postava odhodlá opustit snění a začít něco dělat. V rekapitulaci jsou však čtenářovi předkládána všechny fakta, kterými se rozvíjí zápletka, což je způsob velice amatérský a umělý. Hlavní hrdina se smýká mezi neustálými deus ex machinami, které se najednou a z čista jasna objevují v jeho mysli právě v momentě, kdy se to autorovi hodí, aby začal jednat tak, jak čtenář již tuší.

Ač se text prezentuje jako novela, mnoho postav se v ní nevyskytuje, tudíž se celý text dá zařadit spíš do kategorie hodně dlouhá povídka, zároveň ale malý počet účinkujících má za následek to, že i mírně nechápající čtenář nakonec přijde pomocí pouhé vylučovací metody, kdo by asi mohl být tím zlým, který se nám stále schovává.

Na druhou stranu, autor do knihy vtiskl i nezaměnitelnou stopu originality především v podobě stínů a jejich poetiky, díky kterým se text posunuje ode dna a čtenář knihu nezatracuje, protože postupem času mu ryze kladný hrdina chtě nechtě prostě přiroste k srdci a začne s ním prožívat jeho krutý osud. V druhé části knihy ustupují myšlenkové pochody větší akci, proto je text i rozjetější a mnohem čtivější. Kdo přežil první polovinu, nyní se bude navýsost bavit u rozjetého příběhu, který postupně graduje do svého konce, kdy vše sice dopadne tak, jak čtenář už dávno tušil, ale bude to příjemný konec.

Stín kobry není ničím jiným, než příjemnou odpočinkovou četbou nenáročného charakteru, která se dá číst prakticky všude, protože se na něj ani nemusíte příliš soustředit a zároveň nabízí lacinou akční zábavu, která pobaví.

Zabít mrtvého

Představte si lidstvo, které dosáhlo na věčný život a jeho současná populace se sestává z lidí starých bezmála osm století, kteří si zhruba ve stoletých cyklech vytvoří nové tělo, do kterého ze starého a umírajícího přehrají své myšlenky a paměť jako při zálohování na nový, prázdný disk. Pro ukončení procesu je třeba mrtvou schránku zabít. A teď si představte, co se stane, když vám vaše skoro mrtvola uteče.

Povídka je už od svých prvních řádků o několik tříd lepší než předchozí novela. Text je od začátku velice dynamický a čtenář je okamžitě stržen dramatickými okolnostmi, které prožívá hlavní hrdina, aby s ním svištěl ve vleku událostí, které jej provedou celým procesem regenerace. Autorovi se povedlo nastylizovat text natolik dobře, že čtenář pociťuje silné sympatie k hlavnímu hrdinovi, napětí je přímo hmatatelné a strach začíná převládat. Nakonec se nachytáte, jak přeskakujete řádky, abyste se dozvěděli, jak to dopadne. Tak jsou konflikty vyhrocené. Neustálý tlak na hlavní postavu nenechá čtenáře v klidu, beznaděj jeho činů zasahuje hluboko a spolu s velice dynamickým dějem vytváří úžasnou jízdu postupně stárnoucího hrdiny, aby na úplném konci překvapil skvělou pointou. Nad úplným koncem je sice třeba se zamyslet trochu více, není tak úplně jasně naservírovaný jako zbytek textu, ale přesto bude v břiše hřát pocit dobrého čtiva.

Podstata textu je velice originální a nabízí úplně nový pohled na nesmrtelnost vůbec, ze kterého vykřesal autor maximum, aby tak na relativně velmi malém prostoru rozehrál svou hru v kostky s bytím a nebytím.

Úroveň této povídky táhne celou knihu Stín mrtvého vzhůru. Sice ne o moc, přeci jenom, podstatnou část knihy zabírá průměrná novela, přesto si obě stojí za to přečíst, protože při ohledu na dobu jejich vzniku mají v současné konkurenci možnost nabídnout částečně originální pohled na téma a dobré jazykové zpracování. Stín mrtvého bude čtenář zpočátku proklínat a odsuzovat coby největší klišé, ale postupem času autorovi přijde na chuť a s třešničkou na dortu v podobě poslední povídky svůj názor přehodnotí jako zajímavé čtivo, které se však pachuti klišé bohužel nezbaví.

Název: Stín mrtvého
Autor: Josef Pecinovský
Obálka: Lukáš Tuma
Počet stran: 255
Vydala: Epocha, Praha 2009
Doporučená cena: 129 Kč
Hodnocení: 50%

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Lukáš Vaníček
Po světě už pobíhám od roku 1987. Když jsem prolezl školkou a základní školou s relativně dobrými výsledky, nechal jsem se svést na scestí a nastoupil na gymnázium v Novém Bydžově, odkud to byly jen čtyři roční kroky na Univerzitu v Hradci Králové, kde studuji v současné době. Na Topzinu.cz píšu do rubriky Film, kde se věnuji především portrétům herců, režisérů a pak filmovým recenzím. Pro rubriku Hry a fantastika píšu především knižní recenze a články pel mel o čemkoliv z tohoto žánru.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.