RECENZE: Pompeje jsou ideální film pro zamilované páry, ale bez humoru

Král filmové série Resident Evil si na chvíli odskočil do antického Říma, aby v kině pobavil zamilované dvojice. Smíchal romanci s dunivými efekty a seriálovým Spartakem, až mu vznikly Pompeje.

Na začátek je potřeba říct, že od Paula W.S. Andersona nemůže nikdo čekat oscarová dramata. Nikdy se nesnažil o hluboké sondy do duše životem zkoušených jednotlivců ani o nějak vycizelované dialogy. V těch kvalitnějších filmech ale dokázal šikovně navodit atmosféru, přinést sympatické hrdiny a vtip. Jenže vše v případě Pompejí citelně chybí.

Historické pozadí zná asi každý. Kdysi nečekaně bouchla jedna sopka a teď se turisti jezdí dívat na zachovalé městečko, které zalila láva. Bylo jen otázkou času, kdy si nějaký filmař všimne potenciálu, který zde leží – lidé zde zažívají poslední minuty života, aniž by tušili, co je čeká. Anderson k tomu přidal zamilovaný pár, který se musí potýkat s problémem v podobě lačného senátora (a tak trochu faktu, že ona je bohatá dívka, zatímco on otrok).

Nejdřív seznámení, pak smrt

Film je tak de facto rozdělen na dvě části. V první se seznamujeme s hlavními hrdiny, sledujeme jejich strastiplné dětství, cestu za odplatou či útěk z Říma do náruče rodičů. Nakonec se tato dvojice i nepravděpodobně setká a ještě nepravděpodobněji do sebe zamiluje. V druhé části snímku se ale začne bouřit sopka, chrlí popel a oheň. Zde se pár přísahající lásku na život a na smrt snaží spolu s obyvateli Pompejí utéct před lávou a žárem.

Pompeje jsou typickou romancí pro zamilované páry. Zdroj: Bontonfilm
Pompeje jsou typickou romancí pro zamilované páry. Zdroj: Bontonfilm

Dalo by se očekávat, že první polovina tak bude tím nudnějším úvodem k akčnímu závěru. Paradoxně ale děj plyne v obou částech podobným tempem. Anderson si pomáhá gladiátorskými zápasy či náhodnými potyčkami. Jednoduše tak baví zmíněný divácký pár sedící v kině – on je nadšený ze soubojů, ona hltá svalnatá těla a případné zamilované pohledy.

Pokud ale patříte mezi cyničtější diváky a sledujete příběh jako absurdní podívanou, která by se samozřejmě nikdy nemohla stát, ale blockbusterová filmografie nám ji servíruje aspoň jednou měsíčně, pak budete u Pompejí trpět.

Vynucené napětí

Chybí zde totiž ony klady Paula W.S. Andersona. Zaprvé atmosféra, která je budována násilně (např. se koná nesmírně důležité vinobraní, lidé ignorují podezřelé zemětřesení…). Stejně tak během samotného výbuchu: ukázkovým příkladem budiž moment, kdy silný gladiátor zachrání malé dítě před potopou a nevšímavý divák se blaženě usmívá, aniž by si uvědomil, že přibližně za 30 sekund dítě shoří na prach.

Dojde i na velké gladiátorské zápasy.
Dojde i na velké gladiátorské zápasy.

Zadruhé sympatičtí hrdinové. Každý dopředu tuší, jak musí snímek nevyhnutelně skončit – výbuchem sopky. Otázka jen je, zda ústřední duo přežije. Jenže ve výsledku vám na něm příliš nezáleží. Ačkoliv je polovina filmu věnovaná jakémusi vykreslení jejich charakterů, pouze o nich zjistíme, že čirou náhodou oba nenávidí stejného muže.

Když není co hrát…

Přitom za to ani nemohou herci, jejich casting totiž vyšel perfektně. Jako dcera bohatého papínka a maminky se zde objevila Emily Browning (hlavní bloncka ze Sucker Punch), na kterou když už nic, tak se alespoň krásně kouká. Po jejím boku stojí Kit Harington (představitel Jona Sněha ve Hře o trůny), jenž už v seriálu potvrdil, že vizáž dlouhovlasého bojovníka mu sedí. Ani jeden z nich ovšem nemá co hrát. A tak jen naštvaně, případně smutně či zaláskovaně koukají a minuty plynou.

Zatřetí zde chybí i humor, který by vyplňoval patetické (pardon, osudové) dialogy. Pár hlášek se najde, ale působí spíše nechtěně – jako když sopka vybuchuje a dvojice najde dost času na zamilované vyznání a hledání rodičů, přátelský gladiátor (Adewale Akinnuoye-Agbaje) prohodí: „Tak já jdu pro ty koně…“ Jediný z herců, kdo pochopil, že klíčem by mohlo být přehrávání, je pak Kiefer Sutherland v roli démonického, ale díky ztvárnění i úsměvného, padoucha.

Kiefer Sutherland přesně pochopil, co má dělat - přehrávat.
Kiefer Sutherland přesně pochopil, co má dělat – přehrávat.

Filmu pomáhá, ale zároveň ho i trochu sráží dabing. Na jednu stranu aspoň trochu supluje chybějící vtip (když hlavní padouch volá „Prokule!“, přijdete si jak puberťáci), na druhou stranu výrazně sráží celkové kvality snímku. Hrdinové, především pak ten ztvárněný Akinnuoye-Agbajem, nesmyslně pomalu mluví, což působí nepřirozeně a jako by to bylo vyrobené na koleně.

Nesmyslné je tu pak i občasné porušování fyzikálních zákonů (např. podivně zastavená tsunami, otevírání zámku na poutech klacíkem…), ale jde přece jen o blockbuster. V Armageddonu si taky mysleli, že oheň a zvuk se mohou objevit i ve vzduchoprázdnu – a přesto vznikl jeden z nejlepších katastrofických filmů. Jenže oproti Pompejím měl humor, sympatické postavy a napínavou atmosféru.

Verdikt:

Pompeje nejsou nějaká ohromná filmová tragédie. Po stránce historie tu nejsou zbytečné detaily, kvůli kterým byste si rvali vlasy na hlavě, herci jsou hezcí, triky velice povedené. Dokonce i to 3D, které bývá ve filmech podobného ražení často placaté, se tu povedlo (snad jen kdyby samotný snímek nebyl tolik tmavý). Pokud dokážete absolutně vypnout, možná vás bude sledování i bavit – odsýpá slušně. Jestli ale čekáte hlášky a vtip, pak si počkejte na další měsíc.

Hodnocení: 40 %

Hodnocení redakce:

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Pavlína Nouzová
Narozena v roce 1989 v Praze, absolventka Žurnalistiky na FSV UK a studující Mediální studia na téže škole. Od roku 2009 píše na TOPZINE.cz, do konce roku 2012 fungovala i jako editorka rubriky Film a TV a zástupkyně šéfredaktora. Stále ale pokračuje ve svém recenzentském snažení.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.