RECENZE: Kniha posledního soudu dokazuje, že středověk a mor byly ještě horší

Connie Willisová: Kniha posledního soudu (perex)Něco se stane a nebude to nic hezkého. Ve skutečnosti se těch špatných věcí stane víc. Kniha posledního soudu není horor a ani skutečných apokalyptických scén se nedočkáte. Přesto je tenhle román o cestování časem do středověku plný napětí, chaosu, děsu a tísnivé atmosféry.

Ilustrace Hieronyma Bosche na obálce je namístě. Zdroj: Triton

Kniha posledního soudu začíná mírumilovně, jednoduše. První stránky jsou zasazeny do poloviny jednadvacátého století na univerzitu v Oxfordu. Děkan fakulty historie zmizel na Vánoce kamsi do Skotska, a jeho zástupce tak konečně může změnit směrnice pro cestování v čase. Ano, lidstvo už tuto úžasnou technologii vynalezlo, ačkoli ji používají jen velmi opatrní akademici. Autorka ani do velkých detailů nerozvádí to, jak vlastně průchod do minulosti funguje.

Čtěte také: Daniel Polansky naordinoval ve své knize Léčbu ostrou břitvou

Mnohem důležitější než věda a technika je totiž pro americkou spisovatelku Connie Willisovou příběh Kivrin, která využije dočasné změny pravidel, aby mohla uskutečnit svou vysněnou cestu do středověku, na niž se už měsíce připravuje – studuje tehdejší reálie, učí se gramatiku a výslovnost, nechává si narůst protivně dlouhé středověké vlasy nebo zjišťuje, jak jezdit na koni a jak podojit krávu. To vše aby zapadla mezi negramotné obyvatelstvo čtrnáctého století.

„Ve středověku nebyli žádní hodní lidé?“

„Ti měli plné ruce s upalováním čarodějnic.“

(str. 42)

Jenže hned jak se Kivrin vynoří uprostřed takřka neproniknutelného středověkého lesa, věci začnou jít od desíti k pěti. Ještě než opustí místo průchodu, sklátí ji odporný virus. Štěstí, že ji nějaký kolemjdoucí najde a odveze do nejbližší vísky. Štěstí v neštěstí, přestože její stav je tak vážný, že místní kněz už jí dává poslední pomazání.

A krize mezitím nastává i zpátky v Oxfordu, odkud Kivrin odešla. Ve městě se totiž přes vánoční svátky rozmůže epidemie, jejíž první obětí se stane právě technik pro cesty časem – a to ještě dřív než stačí zjistit, jestli se vůbec Kivrin dostala na správné místo. Nemoc navíc hrozí, že by mohla přerůst v podobnou pandemii, jako tu, na kterou před pár desítkami let zemřely miliony lidí po celém světě.

Depresivní a frustrující kniha

Kniha posledního soudu rozhodně není románem, který by si měl člověk vzít do ruky, když se chce odreagovat. Ačkoli jí rozjezd chvíli trvá, její tempo je tak horečnaté, že se čtenář během pár chvil začne cítit frustrovaný. Conie Willisová si s ním hraje jako kočka s myší a zatímco tvoří iluzi, že se v jejím románu děje spousta věcí najednou, ve skutečnosti čas pádí velmi pomalu a autorka na každé druhé stránce odbočuje k nepodstatným detailům a osudům nevýznamných postav.

Connie Willisová: Kniha posledního soudu (obálka)

To sice na jednu stranu působí výjimečně realisticky, v tom smyslu, že lidé se musí i při epidemii stále soustředit na spoustu obyčejných věcí. Autorka se navíc ve velké míře zaměřuje na dialogy a myšlenkové procesy plné emocí a nekonečného zvažování. Na druhou stranu musí čtenář chvílemi drtit kletby mezi zuby ve chvílích, kdy jedna postava mučivě dlouho přichází na to, co jiná postava už dávno zná – ale to je právě to, co se v reálném životě často stává.

Na detaily se Connie Willisová soustředí kromě postav i co se týče popisu prostředí. Ačkoli je totiž Kniha posledního soudu science fiction, v níž mají své místo fyzika (cestování časem) a medicína (oxfordská epidemie), podstatnou část textu zabírají historické detaily. V kapitolách, které cílí na Kivrininy osudy ve středověku, je vidět, že spisovatelka musela nastudovat spoustu reálií, jež staví mnoho pseudostředověkých fantasy principů na hlavu. Tam, kde historické prameny chyběly, si Willisová pomohla temnými fantaziemi.

Ať se stane cokoli, řekla si, nejsi úplně ztracená, a to ji uklidnilo. Protože úplně ztracená byla. (…) Byla úplně ztracená a oheň dohoříval a nikdo kromě krysy, která zabije půl Evropy, nevěděl, kde je. Vstala, znovu se uhodila do hlavy, otevřela dveře a vyšla ven.

(str. 170-1)

To všechno – horečnatý děj a mírně chaotické vyprávění, prokreslené postavy, naléhavé motivy nákazy, nemohoucnosti a Boha, který se od lidstva odvrátil – dává dohromady napjatou atmosféru, jež s postupem knihy a se stále reálněji hrozící smrtí mnoha postav ještě přituhuje, vede čtenáře skrz stovky stránek až k finále, kde možná nevybuchují planety a hvězdné lodě, ale pozvolná, a proto ještě děsivější apokalypsa se stejně koná.

Oceňovaný román od neznámé spisovatelky

Kniha posledního soudu není dokonalá. Ač jsou postavy dobře prokreslené, k charakterům si člověk nevytvoří velké citové pouto. Mraky čtenářů autorce vyčítají přílišnou délku románu. Většina chyb však bledne ve srovnání s obrazem, který za sebou Connie Willisová zanechává. Její kniha je temná a zároveň realistická, postavy a čtenář na každém kroku váhají, po sto padesáté zvažují všechny možnosti a kdesi ve skrytu duše stále naivně doufají, že to už nemůže být horší.

Connie Willisová, zasloužilá americká spisovatelka fantastiky, ověnčená vavříny (samotná Kniha posledního soudu posbírala Huga, Nebulu i Locus – tedy tři takřka nejvýznamnější světová ocenění fantastické literatury), se tak ukazuje v silném světle a dokazuje, že je velká škoda, že se jí v českém překladu dostalo zatím jen minimální pozornosti. Naštěstí se v závěsu za tímto hrůzným, ale kvalitním exkurzem moderního člověka do světa špinavého čtrnáctého století chystají hned dvě další knihy od stejné autorky.

Název originálu: Doomsday Book
Český název: Kniha posledního soudu
Autorka: Connie Willisová
Překlad: Lenka Adamcová
Obálka: Hieronymus Bosch, Dagmar Krásná
Počet stran: 552
Vazba: vázaná s přebalem
Rozměry: 150 x 210 mm
Vydal: Triton, Praha/Kroměříž. 2012
Doporučená cena: 349 Kč

Hodnocení: **** (80 %)

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Jan Nohovec
Student Masarykovy univerzity v Brně, obor Mezinárodní vztahy a Anglický jazyk a literatura, se narodil v Plzni, ale v současné době se pohybuje po různých místech České republiky. Má rád cestování a kromě češtiny a angličtiny se v rámci možností dorozumí i francouzsky a španělsky. Mezi jeho oblíbené koníčky patří tanec (od těch klasických přes latinskoamerické až po square dance), žonglování s poi a s holí a DDR. Na Topzine.cz působil přes rok a půl jako editor rubriky Hry a fantastika a v současné době zastává pozici reportéra a literárního recenzenta na Fanzine.cz, magazínu o sci-fi, fantasy a hororu při Topzinu, a na podobně zaměřeném internetovém portálu Fantasya.cz.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.