RECENZE: Final Fantasy XIII-2 si hráči zamilují, nebo ho budou nenávidět

Nejnovější díl japonské RPG série, Final Fantasy, vykročil oproti původním titulům lehce odlišným směrem. Autoři se snažili vyjít vstříc kritickým fanouškům a vytvořit ten nejlepší žánrový produkt současnosti. Jak snaha uspokojit všechny nakonec dopadla? Čtěte recenzi na TOPZINE.cz.

Samo zpracování ve stylu mangy je velmi kontroverzní. Ve střední Evropě si tento výtvarný styl zástupy fanoušků teprve vytváří. zdroj: vydavatel hry

Pokud by existovala nějaká kanonizovaná herní bible skládající se z klíčových sérií, Final Fantasy by jistě zaujalo jedno z prvních deseti pozic. Jen málokterá značka se dokáže se svým pořadovým číslem dostat tak daleko jako legendární série volně navazujících japonských RPG.

Anime, barevný svět v hrsti

Obří, volně navazující univerzum, všudepřítomný barevný svět ve stylu anime a všechny známé motivy japonských seriálů či moderní popkultury, právě tak může na laika působit obrovská sága plná kouzel a nadpřirozených bytostí vycházející z mixu nejrůznějších záměrně různorodě nakombinovaných středověkých mytologií.

K vyprávění využívá celou řadu doprovázejících prostředků, ať už se jedná o vlastní engine vykreslující fantastický svět barev či naprosto unikátní a silně specifický soubojový systém. Hráč totiž během boje neovládá svoji postavu přímo jako ve hrách typu God of War, ale zadává jí příkazy prostřednictvím jednoduchých boxíků.

Čtěte také: RECENZE hry White Knight Chronicles 2. Japonský pokus o World of Warcraft?

Nutné je ve správný čas naplánovat správnou kombinaci útoků, která povede k co nejsnazšímu vyřízení protivníka. Ideálním partnerem jsou pro tuto činnost potvory, které hráč sbírá podobně jako známé pokémony. Tento element nabízí náruživým fandům důvod a smysl trávení desítek hodin v obřím univerzu.

Oproti klasickým formám soubojů nabízí mnohem propracovanější charakter. Ten umožňuje hráčům mnohem zevrubnější ovládání, což potěší především pamětníky starších her z dob, kdy se žánr RPG ještě nazýval dungeony.

Opulence grafických scenérií netkví ani tak v neskutečném enginu, jako spíše ve využití barvy a stylu.

Souboje jsou samy o sobě zábavné do té doby, než se s nimi hráč sžije natolik, že je začne vnímat jako těžce stereotypní. Klíčovým elementem je příběh, jenž se nebojí pracovat s cestováním v čase prolínáním časoprostorových rovin. Nejprve to může v hráčově mozku vytvořit pěkný galimatyáš, avšak ve finále nabízí mnohem více prostoru pro dějové zvraty a scenáristickou manipulaci.

Trochu paradoxně je jednou z nejsilnějších, a zároveň nejslabších částí hry. Oproti svým předchůdcům totiž tento díl není samostatnou epizodou v gigantickém univerzu, ale přímým pokračováním vanilla třináctky. Samotná expozice začíná rozsáhlým soubojem v mytické Valhalle a nováček se tak dlouhou dobu absolutně nebude chytat.

RECENZE: The Darkness 2 uspokojí nejen komiksové fandy

Na druhou stranu je však prakticky od začátku nenásilnou formou hráči předkládán implementovaný tutorial, takže má hráč šanci vytrvat alespoň několik hodin, během nichž mají autoři poměrně velkou šanci hráče nadobro přikovat před obrazovku a udělat z něj skálopevného příznivce.

Velmi časté jsou pak renderované cutscény, jichž si fanoušci během celé kampaně náležitě užijí. Pro příznivce spíše bojové stránky hry se však stanou noční můrou, neboť dialogy v nich obsažené jsou z velké části silně naivní, nebál bych se říci až silácky černobílé.

Proč nikdy nesmějí rozhodovat fanoušci

Nejnovější Final Fantasy autoři v mnoha aspektech přizpůsobili přáním skalních fanoušků, čímž lehce deformovali žánrového ducha. Snahou vyhovět všem za každou cenu vznikl optikou předem jasně charakteristických titulů pel mel, jenž najednou postrádá část ze své vnitřní podstaty. Zcela zbytečně působí snaha o uvolnění linearity formou naprosto nepochopitelné možnosti opakování již splněných sekvencí či volby rozhovorů, jež fakticky nemají žádný dopad na budoucí vývoj příběhu.

Bojový systém má své kouzlo, hráči mu ale musí přijít na chuť.

Velmi svérázný je také hudební doprovod. Člověk vychovaný v prostředí západní kultury se nebude moci zbavit pocitu, že se do daných prostředí či formátů nehodí.

V tom tkví právě vysvětlení k  titulku této recenze. Final Fantasy je natolik svérázná a svá hra, že není podobná téměř ničemu, s čím může mít běžný hráč tu čest. Je natolik specifická, že ji je možné buďto nechápat a nenávidět, nebo zcela zbožňovat. Titul totiž není ani výrazně dospělý, ale naopak ani dětinský, ačkoliv tomu může mylně nasvědčovat specifický audiovizuál.

Verdikt

Final Fantasy je velmi rozporuplným titulem cílený především na kované fandy série a příznivce svérázného japonského kulturního stylu. Jedinečný soubojový systém dá zavzpomínat na staré časy i starší generaci hráčů a společně s relativně chytlavým konceptem kolektování bojových příšer s gigantickým univerzem může nabídnout hodiny zábavy. Je potřeba to však myslet vážně, pořídit si pro jistotu i první díl a chtít naslouchat.

Hodnocení: 80 %

Klady: Prověřená značka, soubojový systém, univerzum

Zápory: Svérázný styl nemusí sedět všem, zbytečné prvky narušující linearitu

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.