RECENZE: Annabelle. Mrkací panenka mezi průměrnými horory neobstojí

Darovanému koni na zuby nekoukej, říká známé přísloví. Ale ne vždy to platí. Obzvlášť v případě, kdy se vysněná panenka mrknutím oka promění v danajský dar.

Annabelle-c
Zdroj: Warner Bros.

Děti prostě milují panenky. Dokonce i dospělí mnohdy tíhnou k této obecně oblíbené hračce, a proto panenky porůznu sbírají, kupují za mnohdy hodně peněz a k vidění jsou i jejich muzea. Jednou takovou, čistě amatérskou, sběratelkou je i Mia Form. Milující manžel John jí ke konci jejího těhotenství přinese vytoužený dárek v podobě staré dřevěné panenky, oděné do bílých šatiček s mašlí. Všem je asi jasné, že to brzy nebude jen těhotenství, co bude manželům Formovým komplikovat život.

Panenka má sice naprosto psychotický výraz ve tváři, rozhodně však sama o sobě nemá tendence nikomu ublížit. Jako spouštěč sledu zprvu děsivých, postupně i vražedných událostí, proto funguje neočekávaná noční návštěva.

Formovic sousedům se vrátila jejich ztracená dcera. Místo srdcervoucího shledání však přišla se svým přítelem, taktéž příznivcem satanistického kultu, a zabila oba rodiče těsně předtím, než vtrhla do vedlejšího domu a tam si vzala život s Miinou panenkou v náručí. Nevydařená dcerunka se jmenovala Annabelle a rituální sebevraždou se jí nějak podařilo démonizovat panenku, jejíž nový majitel nyní touží po duši Miina nenarozeného dítěte.

Příběh klade otázky, neposkytuje však odpovědi

A tady se dostáváme vůbec k prvnímu kameni úrazu celého filmu. Je jím nedostatek informací, které jsou nám tvůrci ochotni poskytnout ohledně pozadí příběhu. Chápu tedy správně, že panenku posedla Annabelle? Nebo snad panenku posedl ďábel? Nebo že by Annabelle posedl ďábel a ta potom posedla panenku? Co se tam vlastně stalo a proč se kromě klasického strašení ve stylu poltergeistů (zapnutý šicí stroj, sporák, houpající se křeslo) několikrát za film setkáme i s postavou jakéhosi démona, který však stojí akorát za pár lekačkami a dál rozváděn není?

Annabelle-B
Zdroj: Warner Bros.

Mimochodem, film má na svědomí režisér John R. Leonetti a kdo se byť jen trochu vyzná, ten ví, že k jeho kameramanským dílům patří kromě Insidious také vynikající V zajetí démonů (The Conjuring).

Už zde Annabelle vystupovala v roli superdémonické panenky, uvězněné ve vitríně v soukromé sbírce paranormálních vyšetřovatelů Warrenových. Tvůrci si tak vytvořili námět na další film, víc však mezi jednotlivými díly nepřevedli. Ruce tleskající na schodech či děvče vyděšeně ukazující do prázdna za dveřmi, to byly extrémně intenzivní momenty v The Conjuring, které v divákovi zůstanou na velmi, velmi dlouho.

Napínání diváka vystřídalo jednoduché a samoúčelné “baf”

Takové chvilky bychom v Annabelle hledali jen marně. Mistrně gradované napětí vystřídaly velmi laciné lekačky, démony s propracovanou historií potom nahodile se vyskytující postavy, které se objevily, jen aby jednorázově postrašily. Ve filmu bychom nalezli přinejlepším dva slušnější hororové momenty, kde napětí graduje, ovšem které jsou ukončeny jedním prachsprostým bafnutím bez špetky invence. O tom, že si divák za týden již nic hororového pamatovat nebude, a ještě si dojde večer po projekci úplně v klidu potmě na záchod, o tom ani nemluvím.

annabelle-a
Zdroj: Warner Bros.

Suma sumárum není Annabelle nic, o co by fanoušek hororů nemohl přijít. Pokud jste dosud neměli to štěstí vidět The Conjuring, doplňte si znalosti zde. Panenku si během toho klidně prohlédněte u Warrenových ve skříni, protože ani ve svém vlastním filmu nedělá nic moc jiného, než se sedí na polici nebo v houpacím křesle. Někdo možná může říci, že Annabelle zabíjí příliš vysoká laťka, kterou Leonetti sám sobě nastavil, ovšem pravda je taková, že film sám o sobě neobstojí ani mezi průměrnými horory.

Hodnocení redakce:

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.