Povídka: Ellen Klages – Nad vodou (Flying Over Water) – 2. část

Poetickou povídku americké autorky Ellen Klages, jež byla v roce 2001 nominována na cenu Nebula, uvádíme ve dvou částech. Dospívající dívka, která neroste zrovna do krásy, vyrazila na nedobrovolné prázdniny na tropickém ostrově s matkou a mladší sestrou.

Ellen Klages

Američanka, narozena ve státě Ohio, v současnosti žije v kalifornském San Francisku v malém domku plném podivných a podivuhodných věcí.

Na kontě má Ellen Klages dvojici nežánrových románů pro mládež. Za svůj knižní debut The Green Glass Sea (2006) o dvojici dívek vyrůstajících za druhé světové války si vysloužila několik regionálních literárních ocenění a Cenu Scotta O’Della pro nejlepší práce v žánru historické fikce. Na román navázala jeho pokračováním White Sands, Red Menace (2008).

Mnohem výraznější jsou však její povídky, z nichž nemalou část shromáždila v reprezentativním sborníku nazvaném Portable Childhoods (2007). Ve výběru nechybí třeba autorčina noveleta Cikánka času (Time Gypsy, 1998, č. Trochu divné kusy 2, ed. Martin Šust, Laser-books 2005) nominovaná na ceny Hugo a Nebula nebo její nejznámější kratší práce, Suterénní magie (Basement Magic, 2003, č. Fantasy & Science Fiction 2006/02), která v roce 2005 ocenění Nebulou získala. Po téže literární ceně Ellen Klages sahala už v roce 2001, povídka Nad vodou (Flying Over Water) však tehdy zůstala pouze mezi nominovanými.

Více informací o autorčině bibliografii i životě najdete na jejích osobních stránkách ellenklages.com.

V příběhu Nad vodou (Flying Over Water) autorka představuje mladou dívku Kritter, která ve společnosti své matky a mladší sestry tráví prázdniny u moře. Musí se přitom srovnat s trochu nepříjemnou pravdou, že už zdaleka není malá holčička, přičemž do krásy zrovna neroste. Povídku, nominovanou v roce 2001 na prestižní žánrovou Cenu Nebula, uvádíme ve dvou částech.

Překlad: Jarmila Komancová
Ilustrace: Štěpánka Jislová

Předchozí část příběhu čtěte zde

A pak uvidí rybu. Svou první tropickou rybu. Je to tenká, téměř průsvitná, na koncích se zužující skleněná tyčka s očima jako knoflíky. Vznáší se pár stop pod hladinou, objeví se a pak znovu zmizí v lomu světla. Kritter ji chvíli sleduje, kolébá se s ní v mírném proudu sem a tam. A pak si na okraji útesu všimne dalších. Jedny jsou hladké a tmavé jako mokrý, černý samet s citronově žlutými pruhy podél zad a další spousta malinkých rybiček velikosti pavích oček pulzuje měňavou, elektrizující modří. Poblíž ústí laguny vidí stovky ryb plavat pod nárazy vln šikmo stranou, splývají všechny najednou jako listí, které padá a třepotá se v sevřeném šiku.

Kritter zjišťuje, že je těžké uvěřit, že jsou všechny ty ryby skutečné, že je každé ráno nikdo nevypouští do laguny a každý večer, kdy se přes cestu na pláž natahuje provazová zábrana, je nikdo nevyloví nebo nevypíná. Nikdo nerozhoduje o barvách, které by měly mít, a neuspořádává je do přepravek, zásobujících lagunu stejně, jako je Disneyland zásobován piráty.

Baví se tou myšlenkou několik minut, než ji obklopí hejno pestrobarevných ryb. Křiklavě růžových ryb se světle modrozelenými tlamičkami a výrazem staré tetky. Ryb o velikosti malé kolie. Natahuje ruku, aby se jedné dotkla, ale ta se snadno s mrsknutím vzdálí.

Kritter sleduje hejno, nadšená způsobem, jakým se jejich barvy v mihotajícím světle proměňují z růžové do modrozelené a naopak. Krouží kolem ní, hrají si na honěnou, téměř se jí dotýkají, tak těsně, že jak plují, může cítit lehoučké chvění vody.

Mohla by s nimi plavat věčně. Tak moc se to liší od plavání v bazénu. Tady se cítí, poprvé v životě, ladně. Pohybuje se, jako kdyby ona sama byla tekutinou, vodou, která ji obklopuje. Všechno je tak krásné, jenže když si to uvědomí, začne se cítit nepříjemně. Krásné věci jsou pro dívky, ale ona taková dívka nikdy nebude. Prudce zakope nohama a míří pryč veškerou silou svých ploutví. Vznese se stopu nebo dvě pod hladinu, která omývá šelf z ostrých korálů.

Když se vynoří a vyfoukne vodu ze šnorchlu, uvidí matku, která na ni mává, aby šla ven z vody. Kritter neochotně zamíří ke břehu, a jakmile se ocitne na mělčině, postaví se. Gravitace jí způsobí prudký šok. Její tělo je znovu těžké. Cítí, jak ji při výstupu z vody opouští lehkost – z příboje se vynořuje pas, kolena, kotníky – a pak se náhle plahočí pískem.

Pohlédne směrem k verandě bungalovu. Matka drží u oka kameru, jejíž rudé světlo signalizuje, že je v provozu, a nahrává každý Kritteřin – ne, Kristýnin – nemotorný krok. Ví, že bude tenhle moment prožívat znovu a sledovat sama sebe na obrazovce, jako by to byl někdo cizí. Zatímco si sundává masku, v očích ji štípe a ona nedokáže říct, jestli je to slanou vodou, nebo kvůli vzpomínce na ladnou bytost, kterou kamera ani její matka nemůžou spatřit.

*  *  *

„Opravdu bychom si měly dát salát,” projíždí matka očima nabídku hotelové restaurace. „Ale váš otec říká, že tady není bezpečné jíst cokoliv syrového, dokonce i v hotelu. Myslím, že zkusím grilované kuře. Nosotros no quiermos, gracias,” sdělí obsluze a odsune stranou misku s chipsy.

Kritter se sesune na židli a na číšníka se ani nepodívá. Její matka se učila španělsky z kazet, které si pouštěla na přehrávači v autě. Po dvou měsících mluví přesně jako ta žena na pásce – bué-noz dí-áz. Říká, že když cestujete, měli byste se pokusit zapadnout. Nad lidmi v baru, kteří si objednávají své pití kostrbatou špangličtinou „uno more Margarita, oukej?”, ohrnuje nos a říká Kritter, že jsou to hnusní Američané. Ale Kritter se daleko víc stydí za matčinu učebnicovou španělštinu. Její výslovnost je tak precizní, že to zní, jako by recitovala úlohu a ne mluvila se skutečnými lidmi.

Když si objednají, vytáhne matka z tašky průvodce a položí ho doprostřed stolu. „Než nám přinesou jídlo, můžeme se podívat na to, co jsi viděla v laguně.”

Kritter neudělá nic, aby si knihu vzala. „Jenom ryby a tak,” pokrčí rameny, ale uvnitř žaludku se svíjí nepříjemnými pocity. Nechce mluvit o laguně.

„Chceš se dozvědět něco o tom, co jsi viděla, že, Krissy?”

Matka mluví zdánlivě lehce, ale je v tom skrytá otázka. Kdyby Kritter řekla něco jiného než ano, oběd – a možná celý zbytek odpoledne – se stane nevyřčenou výtkou. Beze slova si povzdechne a otevře knížku.

Zatímco otáčí stránky a předstírá, že vyhlíží něco známého, namátkou se zastaví a ukáže na zajímavě vypadající rybu a mušle. „Co je tahle zač?” zeptá se Beth Ann a matka se usměje a obejme mladší dívku kolem ramen. Přitáhnou si knížku k sobě a nahlas si čtou připojený text. Kritter se dívá stranou.

„Krissy, podívej! Tahle vypadá jako tvoje plavky,” volá Beth Ann rozčileně. „Přeju si, abych jednu z nich mohla vidět!”

Kritter se otočí a vyděšeně hledí na celostránkové foto růžovo- a modrozelených ryb, které si hrají na honěnou. Rychle natáhne ruku, aby obrátila stránku dřív, než budou její ryby identifikovány a chyceny. Jenže matka položí na stránku ruku s rudými nehty a donutí ji zůstat otevřenou.

„Jmenuje se ploskozubec. Scarus guacamaia.” Latinské pojmenování vyslovuje stejně precizním, učebnicovým tónem. „To jsou tak krásné barvy. A podívej, má předkus.”

Kritter cítí, jak jí rudnou tváře a čeká, emočně obrněná před nevyhnutelným „přesně jako ty”, ale matka nic dalšího nahlas neřekne. Jen se usměje a podívá se na Kritter, která se v duchu znovu zkroutí, nevyslovená věta visí nad ní ve vzduchu jako jedovatý mrak, který se rozptýlí, až když přijde číšník s jídlem a odvede matčinu pozornost jiným směrem.

*  *  *

Každý den probíhá stejně. Po snídani se všechny převlečou do plavek. Kritter okamžitě odchází do laguny zaplavat si s ploskozubci, Beth Ann si hraje v mělké vodě a matka je sleduje ze zastíněné verandy. Není ráda na slunci a nikdy nechodí do vody, kromě toho, že si jde opláchnout písek z nohou. Jen sedí v plavkách na lehátku, v ruce sklenici ledového čaje a knihu. Kritter se diví, proč chce, aby celá dovolená probíhala stejně, a proč chce dělat tytéž věci co doma.

Po obědě matka vždycky oznámí „Es el tiempo por una siesta”. Vypadá to, že si myslí, jaký je to úžasný zvyk. Kritter ho nenávidí. Není unavená, ale nemá dovoleno jít sama plavat nebo prozkoumávat ostrov. Dokud matka neskončí s „odpočíváním očí”, Kritter je zavřená na verandě bungalovu jen se svými Toulkami s Charleym.

Čtvrtý den odpoledne vynaloží během oběda všechno své úsilí – předstírá, že ji zajímá historie nějakého starého kostela na ostrově, který chce matka vidět. Je hodná holka. Když zaplatí účet a sbírají si věci, začne na tom pracovat.

„Mami, zatímco si budeš dávat – siestu – šlo by, abych zůstala tady u bazénu a četla si?”

Matka vypadá překvapeně: „Nechceš jít s námi zpátky do bungalovu?”

„Já, ehm, já si myslím, že bych si mohla zaplavat pár bazénů. Jako cvičení.” Nemá žádný zájem o plavání sem a tam, ale myslí si, že je to dobrá poznámka. Matka schvaluje cvičení. Zejména u Kritter.

„Jé, Krissy, to je skvělý nápad!”

Odpověď je na Kritter trochu moc nadšená, ale je to souhlas. Sejdou se v bungalovu v půl čtvrté. Matka jí podá tři dvoupeseta, aby si u baru mohla dát pití, kdyby jí bylo příliš horko. „Pamatuj si, dietní kolu,” řekne. Una cola dietetica. Ve španělštině to zní dokonce ještě víc jako trest.

Kritter svědomitě přikyvuje na všechny pokyny, ale sotva dokáže ovládnout své vzrušení. Když matka s Beth Ann odejdou, přejde na druhou stranu bazénu, ale ten je plný dívek v bikinách a jejich kluků. Mohla by si zaplavat a kašlat na ně, ale oni na ni kašlou první a nemá na to náladu.

Nějakou dobu váhá, ale pak přejde k baru, a protože tu její matka není, objedná si colu – pravou colu – a pytlík chipsů. Proletěla španělská slovíčka jen natolik, aby zvládla pochytit přízvuk a intonaci obsluhujícího personálu.

Barman se usměje a kývne: „Cinco pesos, por favor.”

Podá mu tři mince, a když jí nabízí jedno peso zpět, mávne rukou v gestu, jaké vídá u matky. Poprvé dává někomu spropitné a cítí se díky tomu neuvěřitelně blazeovaně a světácky.

Miguel, chlapec, který má na starosti ručníky a někdy pracuje coby číšník, jí podá druhý ručník. Položí si ho na jedno z bílých plastových lehátek a nastaví opěrku tak, aby mohla sedět a dívat se na moře. Další ručník si omotá kolem těla. Z plážové tašky si vytáhne sluneční brýle s leopardími skvrnami, které si před týdnem koupila doma v Mitchellově drogerii. Matka jí zakázala, aby si je vzala s sebou, protože jsou laciné a nevkusné. Kritter si je nasadí a cítí se jako dospělá.

Hotel a terasa s bazénem stojí na vršku strmého útesu. Z jedné strany je výhled na pás bungalovů u dlouhé bílé písečné pláže, z druhé na uzavřený ovál laguny. Na volném moři objeví nepravidelný plochý trojúhelník mohutného skalního útvaru. Leží nedaleko od ústí laguny, ale z jejich pláže není vidět. Otcovým dalekohledem může Kritter vidět, že skála je hustě pokrytá lachtany, kteří spí na odpoledním sluníčku. Zatímco je pozoruje, jeden z nich, hnědé, hladké jakoby olejem potřené mládě, sklouzne do vody.

Přeje si, aby je mohla vidět Annie. Smály by se, mluvily by s přízvukem a vyprávěly by si, jaký je to nudný malý ostrov, ale oni že tu zůstanou jen pár dní, než bude jejich loď opravená. Čekání na zásoby před cestou do Rangúnu. Kritter nemá tušení, kde Rangún leží, ale líbí se jí, jak to zní. Říkají to tiše, ale tak, aby to bylo slyšet: „Koncem týdne poplujeme do Rangúnu.”

Jejich loď je hladká a bílá, s modrými plátěnými plachtami a mosazným kováním. Až lachtani vylezou z moře, spolu s Annie je poplácají a za soumraku budou daleko od dietních coca-col a otravných ortodontistů. Samozřejmě, že na ty složitější záležitosti okolo plavby mají posádku, ale směr si určují samy. Kritter má na sobě černé jednodílné plavky Speedo a ustřižené džíny, tak změklé a vybledlé, že už skoro ani nejsou modré. Je opálená a štíhlá a její rovné hnědé vlasy se ve slunci mění na zlatavé. Rozevláté a rozcuchané. Má je ostříhané nakrátko, aby jí nepřekážely.

Slunce pálí a ony během odpoledne často zastavují, aby se vykoupaly, a pak si vyprávějí příběhy, dokud slunce nezrudne a nezáří těsně nad obzorem. Muži z posádky mají jména jako Pete, Jednooký Sal a Starý Rusty. Jí říkají Kapitán.

Když hodiny v baru ukazují půl čtvrté, Kapitán si hodí svou plážovou tašku přes rameno, zasalutuje zmatenému Miguelovi a vyrazí dolů k laguně. Píská si při tom námořnický popěvek – ve skutečnosti je to melodie z Gilligan’s Island – a cestou se tak trochu po pirátsku naparuje.

Myslí na opice, na kokosy a na zvěsti o dávno zakopaném pokladu, takže je už v půli cesty přes pláž, když si konečně všimne matky stojící před verandou. V tropickém slunci bliká rudé oko kamery. Kapitán sevře pevněji tašku a pokračuje v rázování přes písek.

Když je deset stop od bungalovu, mrkající oko potemní a matka s hlasitým povzdechem skloní kameru. „Kristýno? Musíš chodit takhle? Vypadáš jako kachna. Vrať se a začni znovu u schodů. Táta to pak sestříhá.”

Kapitán zmizí. Kritter stojí nehybně, tvář zrudlou studem a chodidla zabořená do horkého písku.

„Pojď, Krissy,” přemlouvá ji matka. „Vsadím se, že až se později budeme dívat na film, budeš nadšená.”

To není dobrá sázka. Kritter ví, že se nikdy neposadí před obrazovku, aby sledovala tuhle nenatočenou scénu. Po chvíli shodí plážovou tašku na zem a prkenně se projde ke schodům a zpátky.

„Tohle bylo mnohem lepší, zlatíčko,” povzbuzuje ji matka. „Zkusíme to ještě jednou, ano?”

Kritter nebude na matčině filmu. Na konci své druhé promenády si nasadí šnorchl a beze slova uteče do vody.

Když dorazí ke skalám u ústí laguny, zaváhá, ale pak se se vzdorným kopáním rozhodne proplavat na otevřené moře, směrem ke skále, na které jsou lachtani. Oceán je rozbouřený. Znovu a znovu s ním zápasí, ale pokaždé s ní divoké vlny smýknou zpět do laguny.

Voda ji stlačuje, bere jí dech, kolem gumového těsnění šnorchlu jí do úst proniká ostrá sůl. V tom ucítí, jak do ní něco zezadu narazí. Další náraz. A další. Otočí se a zjistí, že se kolem ní míhají pomalovaná těla ploskozubců a hrají si na honěnou. Kritter natáhne ruku a konečně se dotkne jednoho studeného a pevného těla.

„Jsi to ty,” pomyslí si, a pak začnou její světle bílé paže pulzovat barvami. S úžasem sleduje, jak se její ruce stávají křehčí a jemnější a rozvětvují se v ploutve. Nohy a chodidla se mění v pevný průsvitný ocas. Je nadšena pocitem, že se její lehké tělo vyplňuje a roste do celistvosti, mohutnosti a robustnosti. Pastelové květy na odporných plavkách se rozplývají do jemné duhy hrající všemi odstíny růžové a tyrkysové.

Když je Kritter připravena, vedoucí ryba dá pokyn a celé hejno se najednou obrátí a vpluje pod zpěněné vlny. Pod hladinou je voda klidnější a všichni bez problémů opouštějí lagunu. Ryba, která dřív byla Kritter, napne síly, usměrní své tělo a ponoří se do hloubky. Se štěrbinami nad ploutvemi je pro ni dýchání mnohem snazší.

Putují přes skalní rozsedlinu hustě pokrytou mořskými hvězdicemi a vlnícími se fialovými sasankami, modří krabi cupitají do puklin a tlustí mořští plži s červenými mušlemi se zachytávají na skalních plošinách. Všechno je v trvalém, mírném pohybu. Ponoří se hlouběji a sluneční světlo vysoko nad nimi se změní na třpytivý opar. Zatímco svět ztrácí tvar a barvu a stává se světlejší a šedavý, Kritter a její noví přátelé se stočí do proudu a vyplují směrem k Rangúnu.

„Flying Over Water“ by Ellen Klages.
Copyright © 2000 by Ellen Klages. First published in Lady Churchill’s Rosebud Wristlet #7. Published in the Czech translation by permission of the author.

Copyright © 2010 for the Czech translation by Jarmila Komancová

 

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.