Povídka: Ekaterina Sedia – V litrech (By the Liter)

Přečtěte si další povídku, kterou pro vás Topzine.cz exkluzivně přeložil z originálu.


Ekaterina Sedia

Ruska, narozena 1970 v Moskvě, od roku 1991 žije a pracuje ve Spojených státech. V roce 1999 se vdala, od roku 2001 žije s manželem v New Jersey. Navzdory ruským kořenům publikuje povídky i romány výhradně v angličtině.

Sedia debutovala před šesti lety povídkou Frederick Finds God v podzimním čísle magazínu Fusing Horizons. Od té doby se pravidelně objevuje v internetových i tištěných periodikách. Z její kratší tvorby byly doposud do češtiny přeloženy povídky Virus mění pleť (Virus Changes Skin, č. Ikarie 03/2009) a Abecední skaláry (Alphabet Angels, č. Ikarie 06/2009), kterou napsala společně s Davidem Bartellem.

O svém románovém debutu According to Crow (2005) autorka dnes už příliš nemluví. Podle jejích vlastních slov se její další tituly už ubírají zcela jiným směrem. V češtině jsme si doposud mohli přečíst městskou fantasy Tajná historie Moskvy (The Secret History of Moscow, 2007, č. Triton 2009), v níž Sedia své hrdiny zavádí do tajného světa pod Moskvou, kde kromě uprchlíků z povrchu žijí i pohádkové postavy slovanské mytologie. Dalšími autorčinými romány jsou steampunkové dobrodružství The Alchemy of Stone (2008) a novinka The House of Discarded Dreams (2010).

Neméně úspěšná je Ekaterina Sedia i při sestavování antologií. Doposud připravila tři, z nichž soubor Paper Cities: An Anthology of Urban Fantasy (2008) své editorce vynesl Světovou cenu fantasy. Výborně byl přijat také vlkodlačí výběr Running with the Pack (2010).

Povídka V litrech (By the Liter) se bude tuzemským čtenářům zamlouvat, jejím hrdinům totiž šmakuje pivo. Navíc má zlatavý mok ještě jednu velmi speciální vlastnost.

Ekaterina Sedia na Topzine.cz

Překlad: Jakub Ehrenberger
Ilustrace: Veronika Krausková

Můj soused, obchodník Ipatov, byl zabit několik let zpátky, když ještě prodávali pivo v litrech. Pamatuji si ho, protože to byl můj první.

Zrovna jsem se vracel z kiosku na rohu, tričko promáčené od oroseného boku pětilitrového pivního džbánu, který jsem tiskl k hrudníku. Před svou bytovkou jsem uslyšel sirény a zahlédl žluté policejní vozy a bílou sanitku s červeným křížem na poďobané stěně vozu. Můj soused Petro, Ukrajinec středního věku se silným obočím a ještě silnějším přízvukem, sledoval změť lidí, vozů a psů ze svého balkónu ve druhém patře.

„Petro,“ zavolal jsem. „Co se stalo?”

Petro na mne pohlédl. Jeho tílko zdobila čerstvá skvrna od oleje, takže teď byla látka průhledná. Masitá bradavka a okolí stočených černých chlupů na hrudníku viditelně vyvstávaly proti olejové skvrně. „Hm,“ odvětil. „Co se stalo. Hádej třikrát.“

Dal jsem si cigaretu a okouněl kolem, zatímco poldové zašli dovnitř a zdravotníci vynesli ven nosítka s neživým tělem pod bílou přikrývkou. Vítr nadzvedl konec přikrývky, ten se zatřepotal a odhalil modrající tvář obchodníka Ipatova a jeho nahé rameno, poznamenané strašlivými stopami po elektrické žehličce.

„Vyděrači,” sdělil jsem Petrovi.

Ušklíbl se: „Nepovídej.”

Jeho výsměch byl oprávněný, pomyslel jsem si, když jsem přesunul džbán z jedné paže do druhé a sklepl popel z cigarety mlasknutím spodního rtu. Vyděrači předběhli rakovinu, srdeční choroby i dopravní nehody na seznamu příčin smrti běžných obchodníků někdy v pozdních osmdesátých letech. V raných devadesátých vymazali téměř všechny zbývající drobná onemocnění ze zpráv o úmrtnosti a úmrtních listů. Jakmile se ruský obchod stal zdravějším, zlepšil se stav i jeho provozovatelů – ani jeden nezemřel na nějakou chorobu.

Jeden ze zdravotníků, mladej kluk s blonďatým a zeleným kohoutem, se na mě usmál. „Nikam nemůžeme.” Nahrbil se k nosítkům a zapálil si. „Zasraní kanárci nás tady blokujou.” Gestem ukázal na žluté vozy shluknuté před sanitkou. „Idioti. Ještě pořád vyšetřujou místo činu.”

Druhý zdravotník, stárnoucí muž s břichem a chronicky nesouhlasnýma očima, kývl směrem k mému džbánu. „Položte si to na nosítka, chlapče. Pronese se, že?”

Kývl jsem na souhlas a položil džbán ke zbytkům mého bývalého souseda. Tehdy jsem ještě netušil, že pivo a nedávno zesnulý násilnou smrtí tvoří nebezpečnou kombinaci.

„Znal jste ho?” zeptal se starší zdravotník a ukázal hrotem vlastní cigarety na Ipatovovy obrysy pod přikrývkou.

„Soused,“ odvětil jsem, „občas jsem ho potkal.“

„Jeho ruce byly svázané dohromady tou modrou elektrikářskou páskou,” ozval se mladší z mužů. „Policajti říkali, že je zavolali jeho vlastní zaměstnanci, když se dneska ráno neobjevil na schůzce. Jeho žena to ještě neví. Říkali, že ho máme odvízt do márnice. Jeho žena by nám nepoděkovala, kdybychom ji nechali takhle ho najít.”

Petro se vynořil z předních dveří a minul hejno postarších dam na lavičce. „Elektrická žehlička?” zeptal se, když dorazil k nosítkům.

Přikývl jsem a zamžoural nahoru na skoupé květnové slunce. „Otepluje se.”

„Nojo,” přitakal mladší zdravotník a žíznivě si olízl rty. „Kdoví, jak dlouho tady budeme ještě trčet.“

Správně jsem měl uhánět domů, po schodech nahoru až do třetího patra, pivo pod paží. Ale počasí bylo příjemné, společnost vypadala přívětivě a pivo se nejlíp pije s přáteli, a pokud nemáte, se známými. „Dáte si trochu piva?” zeptal jsem se Petra a obou zdravotníků.

Chvíli váhavě šoupali nohama o zem, ale nakonec souhlasili.

„Směšné, jak se to sejde,” poznamenal starší medik jménem Misha, když si zavdal vydatný hlt ze džbánu, který držel oběma rukama. „Tady leží chlap, co žil, žil, a pak umřel. Ať odpočívá v pokoji.”

Jeho mladší společník Grisha převzal džbán od svého mentora. „Bůh dává,” odpověděl a rychle se napil, jako by se obával, že si Bůh i vezme.

Postarší bábiny se na nás nesouhlasně dívaly a já se je snažil ignorovat, jak nejlépe jsem dovedl.

Petro však ne. „Na co tak čumíte, babizny?” neodpustil si, zatímco čekal, až na něj se džbánem dojde řada. „To jste ještě nikdy neviděli mrtvýho?“

Babky rozhořčeně zaskuhraly, ale hádce se vyhnuly.

Ano, mrtvýho. Nepřehlédnutelné stopy po mučení žehličkou znamenaly, že po něm vrahové něco chtěli – nejspíš peníze. Divil jsem se, proč se Ipatov nepoddal jejich požadavkům. Taky to mohlo být osobní. „Hele Petro, pamatuješ si, s čím obchodoval?”

„S penězi,” odpověděl. „Povahou všech obchodů jsou peníze. Všiml sis, že už nic nevyrábějí? Všechno jídlo i další hovna jsou dovážený. Dokonce i vodka.”

„Jo,” odvětil jsem a úzkostlivě koukal na poloprázdný džbán, jak se vracel zpět ke mně. Chyběl mi.

Dorazili jsme džbán, a jak jeho jantarový obsah zmizel, Mishova upovídanost vzrostla. „Víte, proč to Rusa táhne k pití?” Nečekal na odpověď a živě zagestikuloval: „To kvůli tomu obrovskýmu prostoru. Stepi, tundra, tohle všechno. Máte před očima všecky tyhle otevřený obzory a lidská duše to prostě nemůže pobrat za střízliva.”

Povšiml jsem si jednoho či dvou slabých bodů v téhle teorii, ale nevypichoval jsem je, okouzlen představou duše choulící se strachy z obrovského prostoru.

„Čím se živíte?” zeptal se mě Grisha.

„Jsem pojistný matematik,” prozradil jsem mu. „Zabývám se riziky.”

„To si vás měl najmout,“ ukázal na mrtvého Ipatova.

Pokrčil jsem rameny. Nebyl důvod jim vykládat, že riziko smrti u obchodníků bylo tak blízko jistotě, že jedinou věc, kterou jsem vždycky doporučoval, bylo šetřit si na rakev. Měli rádi ty okázalé. Nejspíš bych měl zajít na Ipatovův pohřeb, napadlo mě. Tehdy jsem v sobě poprvé ucítil vzpomínky mrtvého.

***

Obchodník Ipatov vedl po většinu své existence poklidný život. Pamatoval jsem si jeho šedivé dospívání coby pokladníka během jeho školních let v Komsomolu, jeho neradostnou snahu získat vysokoškolský diplom na jednom technologickém institutu nebo podobně, jeho krátkou známost a svatbu. Nic dalšího jsem si nepamatoval.

Přestože nejsem pověrčivý, došel jsem k jedinému logickému závěru – duše a/nebo paměť mrtvého do mne vstoupily, buď kvůli mé prodloužené blízkosti u nosítek, nebo kvůli vypití toho piva, které zůstalo po jeho boku. Předpokládal jsem, že kdybych byl mrtvá duše, taky by mě upoutal nazlátlý svit džbánu s pivem. Taky bych raději zvolil tohle než studenou věčnost čehokoliv, co Ipatova čekalo jako alternativa. Přesto jsem byl rozrušený. Spánek se tu noc ukázal nepolapitelný, jak jsem znovu prožíval Ipatovovy první váhavé masturbační zkušenosti i jeho děs ze zákonů termodynamiky a fyzikální chemie.

Vyšel jsem ven a prohlédl si okna fasády. Podle mých očekávání se v Petrově okně ještě svítilo, a tak jsem vyšel do druhého patra a zaklepal. Otevřel tak rychle, jako by čekal přímo za dveřmi. Pohled měl vyděšený.
„Pojď dál,” řekl a zavedl mě do kuchyně. Má matka vždycky říkávala, že kuchyně je srdcem každého domova. Srdce toho Petrova bylo ucpané bordelem, který se rozlezl do nadouvajícího se perikardu jeho jednokomorové výkonnosti. „Za ten nepořádek se omlouvám.“

„To je v pořádku,“ odvětil jsem, „taky žiju sám.”

Posadil jsem se za kuchyňský stůl. Pár přežraných švábů si to vykračovalo směrem k obložení stěn. Ještě pořád byli dostatečně slušní předstírat svůj strach z lidí.

„Ty ho slyšíš taky?” zeptal se Petro.

Kývl jsem. „Spíš pamatuju.”

Petro si povzdechl. „Pořád řve, řve a řve. Nezamhouřil jsem oko.“

„Ty si pamatuješ jeho poslední dny?“

„Jo,“ přitakal Petro. „Všechno od chvíle, kdy rozjel svůj obchod, až do…“

Jestli já dostal jeho mládí a Petro podnikatelskou kariéru, znamenalo to, že Ipatovovo řadové sovětské dětství a pracovní dny v nějakém státním podniku, do něhož byl přidělen po zisku svého diplomu, šplouchaly uvnitř těch dvou zdravotníků.

Petro měl taky zlatý hřeb, jeho smrt. „Proč ho zabili?“ zajímalo mě.

„Peníze.” Vydechl ztěžka. „Nezaplatil za svou ochranu.”

„Aha.”

Petro zaváhal, ale nakonec se zeptal: „Věděls, že byl žid?”

„Ne. Záleží na tom?“

Ukrajinec zrudl: „Pochopils mě úplně špatně, Anatoliji. Nejsem žádnej nacionalista, jasný? Nejsem jeden z těch ‚Moskvanů topících se v židovské krvi’. Jenže tohle mučení… všiml sis, že do něj vypálili kabalistické symboly? Věděl, co jsou zač, protože to byl žid.”

Zpozorněl jsem. „Jaké symboly?”

„Trojúhelník jako trojjedinost Sefirota. A kruhy uprostřed. Myslím, že tohle zadrželo jeho duši tady.”

„To je hrot žehličky,” řekl jsem mu. „A ty malé díry uprostřed, to je jen náhoda.”

„No a? Ten symbol je pořád svatý. Je jedno, čím ho kdo udělal.” Petro naklonil hlavu k rameni, jako by poslouchal. „Co znamená Keter?”

„Nemám páru,” odvětil jsem. „Zeptej se Ipatova.”

„Nemůžu. Pamatuju si to od něj. Jenže on zapomněl, co to Keter je.”

Petro uvařil čaj a napili jsme se. Švábi se při zaslechnutí sypání cukru shlukli v rozích, tykadla se jim zběsile vlnila. Uvažoval jsem o elektrických žehličkách a jejich vestavěných alchymických a magických silách. Zajímalo mě, kolik dalších duší se tu poflakuje kolem, nevědomky chycených kouzlem jejich vrahů. Soudě podle novin a posledních úmrtních listů hodně. To mě přivedlo k myšlence.

***

Potíž s Ipatovovými vzpomínkami byla v tom, že byly hodně podobné těm mým. Jeho dospívání se podobalo mému a pamatovat si ho neuspokojovalo mou touhu po hodnotnějších vzpomínkách. Ipatovovu nedostatečnost však sdílela řada našich současníků. Všichni jsme si pamatovali tytéž výrazné prvky z našeho dětství: letní tábory a písně vychvalující mládí a odvážné bubeníky, všichni jsme si vážili vzácného výletu na jih, plného oblázkové pláže a šokujícího množství broskví. Normalizované, jednoduché životy, jejichž monotónnost příležitostně nabourala vzpomínka na dědečka – takové byly vzácné. Všichni jsme vnímali změnu režimu s radostnou úzkostí; někteří byli později zklamáni, někteří ne.

Tohle všechno jsem se dozvěděl, když jsem začal navštěvovat místa převozu těl, někdy vytipovaná Grishou, kterého lapání duší bavilo stejně jako mě, někdy policií, která vám řekne cokoliv, nabídnete-li jim přídavek k jejich klesající státní mzdě. Třeba kde jsou mrtvá těla a jak si zavolat přesně tuhle záchranku, když jste chtěli. Taky jim nevadilo, pokud se Grisha chvilku pozdržel a vypili jsme si skvělé džbány nazlátlého piva, které jsme předtím nechali postavené poblíž kabalistických symbolů vypálených do masa mrtvých obchodníků. Pivo ve vábení mrtvých duší nikdy neselhalo.

Jak ve mně vzpomínky proudily, bylo to buď, anebo. Většina se beznadějně slila s mými vlastními, šedivé a obyčejné, těžko rozlišitelné mezi sebou. Vzácně se však objevily šplíchance, pro něž jsem žil – vzpomínky na tropický ostrov a vějířovité palmy, lesk New Yorku během předperestrojkového výletu do zahraničí, zvláštní koníček ve sbírání orchidejí, čerstvá vzpomínka na lásku tak pohlcující, že ani mučení ji nedokázalo vytlačit z mysli milovaného.

S Grishou jsme porovnávali své vzpomínky po telefonu. Byli jsme pyšní na své nejlepší úlovky. Oba jsme si oblíbili mladého Čečence, který měl rád kytky a perské koberce a byl vytrvale fascinován ženami s vyvinutým poprsím. Oba jsme se vysmívali břichatému chlápkovi středního věku, jenž sám sebe považoval za reinkarnaci Gautámy Buddhy; přesvědčení zvláště ironické, uvážíme-li, že zemřel během přestřelky mezi dvěma organizacemi, které se pohádaly kvůli výpalnému ve třech obchodech poblíž Borovickaji. Poté, co byl postřelen a upadl do bezvědomí, jeho nepřátelé ho sebrali a vyměřili mu svou pomalou elektrickou pomstu.

„Smutné,” poznamenal Grisha. „Mohl se dostat do Valhaly, kdyby ho nezabili v bitvě.”

Byly to lahůdky jako tahle, kvůli nimž jsem zatoužil po Grishově duši. Jenže podle úmrtních zpráv měli zdravotníci sklon umírat na alkoholismus, často v kombinaci s dopravní nehodou, a ne na domáckou kabalu nějakých gangsterů.

Jeden z našich pozdějších nálezů, násilník, jemuž krk mizel v hrudníku a s nezbytnou vínově červenou bundou, mi Ipatova opět připomněl. Vypadal jako ti ostatní, jen s jediným pikantním rozdílem – jeho otec byl za komunismu aparátčíkem středního významu, jak mi prozradil Grisha, který dostal celé jeho dětství. Já měl tu dobrou část: jeho dospělost. Byl to on, kdo zabil Ipatova.

Pamatoval si Ipatova jako zakrslíka, který nesplácel své dluhy – zvláštnost, která násilníka naplnila zmateným rozhořčením. Díky jeho paměti jsem viděl Ipatovovu tvář v jeho posledních minutách. Jeho bílé třesoucí se rty a roztrhané tričko odhalující jeho ramena a hrudník. „Jen mě prosím potom odnes,” žadonil sípavým hlasem plným potlačovaného křiku. „Nenech Lilyu, aby mě tady takhle našla.“

Muž mrštil pryč špačkem cigarety, kterou vykouřil až k filtru, a mistrně jako vždy vypálil své žehličkové kouzlo do chudáka Ipatova. Sotva ho zajímalo, jestli Lilya byla Ipatovova žena a pomyslel si, že on se taky kdysi vídal s holkou jménem Lilya, když ještě chodil na učiliště.

Chtěl se stát automechanikem, jenže pak se věci změnily. Zalíbilo se mu být vrahem stejně jako řadě bývalých policajtů, veteránů z Afghánistánu a odjinud, kteří neměli žádné další pracovní možnosti. Podivoval jsem se jeho přesvědčení, že to, co dělal, bylo správné. Lidé, kteří dlužili peníze, je měli splácet, a on tu byl od toho, aby tento zákon prosazoval, když nebyl dodržován. Ipatovova agonie byla pro násilníka spravedlností a já si užíval vzácného porovnávání těchto dvou vzpomínek, ochraňuje je jako perly v měkkém všeobecném povlaku svých vlastních.

Naše sběratelské dny skončily, když přestali prodávat pivo v litrech. Plechovky prostě neměly na duše ten samý účinek, a kdo by z toho duše obviňoval? Můžete snad tlusťocha, utírajícího si svou plešatou narudlou hlavu papírovým kapesníčkem a laskajícího plechovky dánského piva, srovnávat s hustými jantarovými, smyslnými kapkami zkondenzovanými na studené sklenici? Ne, drazí přátelé, to nemůžete. Duše zůstaly uvnitř, vystrašené, uvězněné pod magickými spáleninami od elektrických žehliček, a my s Grishou jsme se museli spokojit s tím, co už jsme měli.

Teď už jsou z módy dokonce i elektrické žehličky, jak mě informoval Grisha. Stále se ještě vídáme a rozpomínáme se. Často mi vypráví o Ipatovově dětství, o tom, jak se jednou v autobuse při exkurzi pozvracel a spolužáci si z něj ještě týdny tropili žerty. Já mu vyprávím o Ipatovově pobláznění tajemnicí Komsomolu a jeho odporu k termodynamice. Samozřejmě, že máme další, mnohem zajímavější životy a vzpomínky, jenže Ipatov má přednost. On byl náš první a to něco znamená.

„By the Liter” by Ekaterina Sedia.
Copyright © 2008 by Ekaterina Sedia. First published in Subterranean Magazine, Spring 2008. Published in the Czech translation by permission of the author.

Copyright © 2010 for the Czech translation by Jakub Ehrenberger

 

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.