Poslední Strážce Věčnosti od Johna C. Wrighta se z říše snů ani nedostane

Pocit. Všechno je to o pocitu. Každá kniha, kterou člověk někdy přečte, se nevyhnutelně plynutím času promění v několik útržkovitých vzpomínek a v pocit – tmavožlutě odporný, šedě průměrný, modrozelenavě příjemný nebo bíle brilantní. Po Posledním strážci Věčnosti vám v mysli zůstane směs barev, neustále se pohybující a proměnlivá, nezávislá na tom, zda jste právě otočili poslední stránku, nebo zda si vám kniha hoví už měsíc v knihovně.

Ilustrace na obálce knihy Poslední Strážce Věčnosti Autor: Justin Sweet

John C. Wrighta už čeští čtenáři fantastiky mohou znát z nápadité a vcelku pozitivně přijaté sci-fi Zlatý věk, na kterou letos na jaře navázal pokračováním Fénix Vítězný. První věci, které se proto člověku při zaslechnutí jména amerického spisovatele vybaví, jsou relativně dobré počtení, inovátorský pohled na žánr, rozporuplné charaktery postav a vratká dějová stavba. Všechny čtyři najdeme i v Posledním Strážci Věčnosti, jen trochu jinak a ve fantasy hávu.

U moře vyzvánějí Zvony, Kostěj Nesmrtelný brousí kosu

Na počátku všeho byl magický svět plný pohádkových tajemství i obrovských nebezpečí, po zemi se procházely mytické bytosti. A procházejí se tam dodnes, jen už o nich nikdo neví. Podobně to dopadlo s dynastií Strážců Věčnosti, kteří dávali pozor, aby na svět nepřišla katastrofa a nezničila jej. Ve zvláštním domě na území New Yorku uléhali ke spánku a ve svých snech stáli na stráži na velkém valu mezi mořem snových říší a reálným světem. Čekali na vyzvánění zvonu, který ohlásí nepřátele, proti nimž je třeba bojovat. Na počátku jednadvacátého století se ovšem mezi Strážci nachází pouze zbabělý stařeček, syn, jenž zavrhl své dědictví, a ambiciózní nevycvičený vnuk, který v jednom snu zaslechne Zvon bít nepřetržitě. Přichází apokalypsa?

Zatímco ve sci-fi si Wright musel svůj svět vystavět od základů, ve fantasy použil pro svou imaginaci jako podklad množství různých mytologií – severské, keltské, východoslovanské… až se člověk diví, že se nepodíváme také do Afriky, Peru nebo Pacifiku. Tu si vypůjčil tohle, onde tamto, vše spojil svým neoddiskutovatelným talentem a vyšlo mu z toho prostředí, jaké se od stále poměrně nezkušeného autora dalo čekat – až příliš složité, propracované a efektní. Těch hraček bylo příliš mnoho a byly tak lesklé a barevné, že si s nimi prostě nešlo nepohrát. A tak zatímco Kostěj Nesmrtelný svádí záhadného Gruzínce jménem Havran, na okno klepe svým rohem létající jednorožec a po chodbě se procházejí selkiové, tupí tvorové se schopností navléct na sebe cizí osobnost.

Epic Fail? Jen doslova

Děj, to je složka románu, která Johnu C. Wrightovi, navíc ještě v kombinaci s kočírováním hlavních postav, vždycky dělá problémy. Pokud jsem si v recenzi na Fénixe Vítězného stěžoval, že autor nechal hlavního hrdinu polovinu knihy flákat se v odpočinkovém tempu mimo hlavní dějiště, v Posledním Strážci Věčnosti už si ani nemám na co stěžovat. Galen Waylock, onen mladičký oportunista-Strážce, se po třech kapitolách, kdy se s ním jakž takž stačíme sžít a zorientovat, stáhne mimo scénu a do konce ani nevykoukne.

Na jeho místo proto nastoupí několik vedlejších postav, které trpí klasickou Wrightovou křečovitostí charakterů a s nimiž se budeme muset volky nevolky spokojit. Nakonec se stanou celkem příjemným rozptýlením, ale tahouny příběhu opravdu nejsou. Když si k tomu připíšeme, že se nám tito samozvaní zachránci světa lázeňským krokem procházejí ze slušně našlápnutého začátku přes více než rozporuplnou rovinku k finální bitvě, jejíž smysl je věcí značně diskutabilní, šestý svazek edice Moderní díla fantasy z toho nevychází zrovna nejlépe.

Naštěstí Wright drží v ruce jeden trumf, kterým se vykupoval už ve sci-fi trilogii a jenž v dvojdílné sérii o Válce snů dovedl k dokonalosti. Učaruje vám. Ať už se necháte zviklat nádherným jazykem, jenž technické výrazy Zlatého věku vyměnil za poetické verše, radostí z toho, že jste poznali střípky legend, které už použili jiní spisovatelé (Tolkien není jediný), požitkem z toho, jak dobře se Wright cítí ve všech subžánrech, které střídá jako ponožky, nebo prostě pocitem, že tahle knížka je sen, nebudete moci Posledního Strážce Věčnosti hodnotit zase tak negativně.

Ulehněme na polštář

Sny, to je hlavní téma, kolem kterého se točí život Strážců i celá kniha. Jsou nelogické, fantaskní a tak zatraceně divné a (ne)příjemné, jak si je vaše podvědomí ve spánku stvoří – a pár hodin po probuzení po nich většině z nás zbude jen různě zabarvený pocit. Po Posledním Strážci Věčnosti zůstane přesně taková pachuť – snová, matná, vzdálená, neuchopitelná a stále se měnící. A to je důvod, proč se obětovat, knihu si pořídit a tři stovky stránek přetrpět.

Pokud máte hlavu v oblacích stejně často jako já, přidejte si k závěrečnému hodnocení nejméně deset procent.

Název originálu: The Last Guardian of Everness
Český název: Poslední Strážce Věčnosti
Autor: John C. Wright
Překlad: Roman Tilcer
Obálka: Justin Sweet
Počet stran: 296
Vazba: brožovaná
Rozměry: 130 x 200 mm
Vydal: Laser-books, Plzeň 2010
Doporučená cena: 269 Kč

Hodnocení: *** (60 %)

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.