Český horor na vzestupu. Otomar Dvořák: Vzpoura mrtvých

vzpoura-mrtvych-perexEdice Pevnost je zajímavou knižní řadou, která každý měsíc přináší dvousetstránkové počiny nových autorů či recyklovaná vydání starých a dávno zapomenutých rodokapsových klasik. Letos v únoru sáhla po zaručeném taháku – Otomaru Dvořákovi, známém záhadologovi a spisovateli se zvláštním stylem, který zaujme už na první pohled. Trojice jedné povídky a dvou novel se skrývá pod jednou z těch povedenějších obálek, které se edicí mihly.

Na úvod si autor vybral krátkou jednohubku s názvem Příšerný jezdec. Nacházíme se v autě jedoucím po jedné z nekonečných amerických dálnic, kde ženatý řidič a blonďatá stopařka pomalu sledují, jak se začíná stmívat. Vyvstává klasická otázka kde přespat. Naštěstí se jim povede najít zapadlý hotel na Červené skále, kde sice chcípl pes, ale je to lepší než spát někde ve vozu. Dva náhodou svedení lidé se však v zatuchlé posteli moc neprospí, protože venku začne obcházet titulní příšerný jezdec, zlý duch, který se vyskytuje v okolí. Dívce to nedá a navzdory dřívějšímu varování indiánského šamana, kterého potkali v šenku hotelu, se vydává ven. Co tak zbývá hlavnímu hrdinovi jiného, než jít za ní?

Kratičká povídka si na nic nehraje a předkládá nám klasický scénář jako vystřižený z tolika knih a filmů: cesta autem, zapadlý hotel, tajemná pověst a děsivý masakr. Škoda jen, že autor více nezapracoval na charakteristickém jazyku, kterým jsou tahle dílka obvykle psána, protože ten jeho je sice autentický, ale sem moc nesedí. Jinak je to jenom taková malá hříčka, která připravuje čtenáře na hororový záběr následujících dvou novel.

Druhý text s názvem Mrtvý luh už je na rozdíl od Příšerného jezdce plnohodnotným čtením. Ocitáme se z Ameriky zpět v české domovské, konkrétně na Šumavě v okolí Horské Kvildy někdy těsně po druhé světové válce. Komunisté už sice vládnou, ale po duchu fašistů se stále ještě neslehla zem a znát je to hlavně v západním pohraničí, kam se pomalu vrací české rodiny. Jedněmi z nich jsou i Jirsákovi – otec, matka a téměř plnoletá Monika, kteří se přistěhovali na samotu u lesa zvanou Lussbach. Už ve chvíli, kdy dorazí, však začnou litovat, že tak učinili, protože nedaleko od chaty se rozprostírá tajemný Mrtvý luh, močál plný nočních světýlek, opředený pověstmi o Krvavém pastýři Hansovi, nenalezitelných pašeráckých stezkách a jedné německé výzkumné pevnosti. Ještě, že je vždy na blízku pohraniční stráž, která hlídá každého občana, speciálně Vašek Sládek, se kterým by si Monika dala říct.

Mrtvý luh je dle mého názoru nejlepší z celé sbírky a právě podle něj by se i měla jmenovat. Autor zde rozehrává stostránkovou hru, která se sice nejméně polovinu doby odehrává ve slatinách, ale o to je sugestivnější. K celkovému dojmu tajemna se přidávají i prostřihy do deníku inženýra Blažka, který se paralelně s hlavní dějovou linií snaží přijít na to, po čem pátral jeho kolega, kterého po válce našli kdesi na Šumavě naprosto psychicky zdeptaného. Dostává se na stopu fašistických experimentů v Mrtvém luhu, k čarodějnictví Emy Destinové a nakonec i k vysvětlení celého příběhu. Osobně jsem doufal, že se obě dějové linie nakonec protnou, ale nebyl jsem zklamán, ani když se tak nestalo. Celá novela končí velmi efektně a zvládnutá na výbornou.

Posledním počinem je titulní a opět stostránková novela Vzpoura mrtvých. Ze Šumavy jsme se přesunuli kamsi na Moravu, kde z neznámých důvodů vybuchla jaderná elektrárna (že by Dukovany?) a vytvořila tak kolem sebe mrtvou Zónu plnou radiace, kam se bojí létat i členové letectva, protože signál se zde ztrácí a občas dokonce letadla i padají. Mediální zájem o celé místo započne ve chvíli, kdy se na jejím okraji objeví holub okroužkovaný starým prstenem s emblémem růže v kříži. Bulvární deníky začnou okamžitě psát o rosenkruciánech, zednářích, templářích a jiných tajemných společnostech středověku, a proto se do Zóny nakonec vydává hlavní hrdina s úkolem zjistit, co se tam vlastně děje. Jaké je jeho překvapení, když zjistí, že zde mrtví ožívají, i když velice prapodivným způsobem? Situaci nepomáhá ani jeho přítel Pavel, který ve zdejším Kostelci míval dědu, teď se sem vrátil poprvé od dětství a jeho mysl to citově nezvládá.

Vzpoura mrtvých nastiňuje alternativní historii nebo případně blízkou budoucnost, kde lidská hloupost stvořila biologickou katastrofu, která hrozí zničit celý svět, pokud se brzy něco nepodnikne. Ačkoliv i její námět je velice zajímavý, kvalitativně tvoří zlatý střed celé sbírky.

Otomar Dvořák se v knize Vzpoura mrtvých projevuje zcela typicky pro svou pověst. Představuje nám tři bizarní příběhy plné tajemných situací, kde v hlavních rolích hraje hlavně atmosféra míst, na která nás zavádí. Postavy jsou vedlejší a jediným jejich účelem je posouvat děj dál a umožňovat nám, abychom celé ty hrůzné historie mohli shlédnout až do konce. Stejně tak jsou na tom rozhovory – ačkoliv dobře napsané, představují jen prostředek, kterým autor představuje své vlastní myšlenky. Celým tahounem je tak už zmíněná atmosféra a nehmatatelné tajemno, která čtenáře vtáhne a promítne přímo do příběhu. V některých scénách člověk přímo cítí, jak spolu s hrdiny bloudí močálem či středověkými katakombami a jak na něj dopadá měsíční světlo nebo radiační záření.

Ve své podstatě má tak kniha pouze pár malých neduhů. Tím prvním jsou vykřičníky za větami tam, kde by ani být nemusely, a tím se poměrně znatelně ruší dojem ze čtení. Tohle je vyloženě začátečnická chyba, která mohla být odstraněna korekturou. Bohužel se tak nestalo. Druhým neduhem jsou některé ne dost dobře popsané a vysvětlené pasáže – například ve Vzpouře mrtvých, kdy se Pavel odděluje od hlavního hrdiny a prožívá psychické dilema, které ho nakonec přivede k šílenství, je právě ona chvíle proměny prostě přeskočena. Člověku to pak připadá málo uvěřitelné a odbyté, když se mezi řádky objeví verzálkami „Pavel je blázen a basta“. Posledním neduhem je fakt, že v některých částech má čtenář tendenci odtrhávat se od textu a ztrácet se v něm, a tak mu často uniknout i některé důležité momenty. Není to nic, co by se dalo dost dobře odstranit a možná je takový i autorův styl. Asi je to daň za ty ostatní scény, které člověka vezmou za vlasy a nepustí.

Celkově se kniha Otomaru Dvořákovi povedla. Zobrazuje ho totiž takového jaký je, mysteriózní a tajemně hororový až je to čtenářsky příjemné.

vzpoura-mrtvychNázev originálu: Vzpoura mrtvých
Autor: Otomar Dvořák
Obálka: Karel Zeman, Lukáš Tuma
Počet stran: 224
Vydala: Epocha, Praha 2009
Doporučená cena: 119 Kč
Hodnocení: 70%

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.