Mám rád příběhy, kde se děti znásilňují a jí, tvrdí Mike Diana

Mike DianaVe třetí a poslední části našeho rozhovoru s Mikem Dianou se podíváme na vztah s jeho rodiči (ano, každého zajímá, jestli nebyl v mládí nějak zneužíván), na vzorník penisů a řekneme si něco málo o humornosti znásilňování dětí. Čtěte a mějte už Mika v malíku jako každý správný psycholog či psychopat.

uvodni Mike Diana

Nečetli jste předchozí části rozhovoru? Čtěte pěkně od začátku…

A jak vlastně tví rodiče vnímali nebo vnímají tvou tvorbu? Nebáli si, že mají narušeného, divného syna?

No, trochu jo. Nechápali, proč nemohu kreslit něco hezkého. Máma se mě ptala, jestli nechci spíš kreslit Šmouly nebo tak něco. Táta občas přišel ke mně do pokoje, když jsem něco kreslil, nakoukl mi přes rameno a jen zavrtěl hlavou. Jednou jsem po tom soudu tátovi řekl, že jsem jako teenager měl deprese. A táta na to: Jasně žes měl deprese, vždyť se podívej, co maluješ, se na to koukneš a pak máš deprese. No, nemyslím si, že to tak fungovalo.

ukazka Mike DianaAle je to docela běžné, že se s rodiči neshodneš v takových věcech, jako v death metalu, v rocku. Je to často jako rozbroj mezi dvěma náboženstvími. Ale pro mě to byl prostě jenom komiks. Ale nechávali mě. I když se pak o mě hodně báli, třeba když mě viděli jít do vězení. A přestože jsem tam byl jenom čtyři dny, stejně mě oba přišli navštívit. Taky byli v soudní síni. Oba dohromady spolu, snad poprvé po několika letech. Mluvili tam o tom, jaký jsem byl jako dítě, o tom, že jsem dobrý člověk a tak. Splňovali takové ty rodičovské povinnosti.

Dobře, já si během toho dokonce vzpomněl, kde jsme to před tou pauzou skončili. Mluvili jsme o tvých vzorech. Připomněl jsi mi to těmi Fantagraphics. Tak jenom malinký poslední dotaz k tomu. Tamhle v rohu (čtenář může danou povídku najít v knize Live & Die – pozn. red.) jsem viděl jeden penis, který vypadal přímo jako penis Charlese Burnse. Myšleno tedy jako jeho styl kresby, ne přímo jeho penis. Je to celý on, patřil taky k tvým vzorům?

Jo jo, mám ho moc rád. A sám jsem si vědom, že mě ovlivnil. Objevil jsem ho někdy z počátku osmdesátých let díky magazínu Heavy Metal. Vlastně jsem možná akorát poskládal spoustu undergroundových kreslířů dohromady. To bylo to, co jsem sám vyhledával. A v osmdesátkách to dostalo ještě větší šťávu, začalo to být mnohem krvavější. Už se mlátily i děti a tak. Pro mě bomba. A pořád jsem z těch věcí nadšený.

ukazka Mike DianaAle samozřejmě jsem si tam něco ještě přidal, to jsem zase možná našel u sériových vrahů. Z mých komiksů mám asi nejraději tu, kde ten chlap znásilňuje děti a pak z nich dělá psí žrádlo. A to je podle skutečné události. Člověk si až říká: Co může sakra donutit člověka dělat takové věci? Ale spousta z těch věcí v mých komiksech se opravdu stala. Tak to prostě u nás ve Floridě chodí.

A cítíš se tedy jako nějaký bojovník za svobodu, nebo jenom chceš poukázat na tyhle věci? Třeba kvůli tomu, že o nich lidé málo mluví a stydí se o tom mluvit, přičemž když to vejde třeba takhle do obecného povědomí, už se o tom nebudou bát mluvit? Nebo to děláš jenom pro srandu? Znásilňování mrtvých dětí a podobné šprýmy?

Myslím, že to je kombinace všeho. Já se snažím dělat své komiksy humoristické, ale spíš jako takový temnější humor. A je úžasné, že se lidé dokážou takovým věcem smát. Ale je to tak jen pro velmi specifické čtenářstvo, pro úzký okruh lidí. Dost jsem chtěl být za rebela. Ono ve Floridě jsou hlavně staří upjatí lidé, takže za rebelii považují i dech metal a v podstatě všechno. A hodně mě ta rebelie bavila a stále baví. Ale nedokážu si představit někoho, jak doopravdy vraždí jinou osobu.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.