Květnová XB-1 se nese v postapokalyptickém duchu

V květnovém čísle časopisu převládají příběhy z postapokalyptických období. Sice nikde není přesně psáno, kdy k tomu došlo nebo jak, ale to neubírá na zážitcích z pocitů hrdinů ztvárněných jednotlivými autory.

FOTO: Mr. Paper
Už máte květnovou XB-1?, Foto: Martin Koubek, Topzine.cz

Jason Sanford ukazuje svět po katastrofě, kde lidé splývají s přírodou, respektive hlavně se zvířaty. Nespolečnosti se dělí na vesničany a lovce. Lovci žijí v lese a postkatastrofickým změnám se podvolují dobrovolně. Ve vesnicích žijí lidé chráněni UI, které se v nich snaží udržet lidskost. Právě ve sledované vesnici žije Kristina, hlavní postava příběhu. Ona první potká Derenu, jednu z morových ptáků, což jsou obávané bytosti obdarované nadpřirozenými schopnostmi, udržující právo a pořádek na celém světě. Ony vědí o všech prohřešcích lidí a ty závažné trestají většinou smrtí. Krista se stává Dereninou průvodkyní, mezi lovci vidí zblízka strašlivé schopnosti i tvrdou tvář života morového ptáka. A musí se rozhodnout, zda se pokusí o záchranu jednoho vesničana, který jí navíc ublížil, když při tom hrozí narušení míru s lovci. Děj je napínavý a pointa povedená, z čehož vyplývá hodocení povídky jako velmi dobře napsané.

Příjemnou novelu Poutníci časem nikdy neumírají ocení zejména scifisté vyžívající se v řešení časových paradoxů. Jack McDevitt nás uvádí do pohnutého období – Dave Dryden byl na pohřbu svého nejlepšího přítele Adriana Shellbornea. Shell, jak mu přezdívali, vynalezl stroj času a oba podnikali společné tajné výlety do minulosti i budoucnosti. Zármutek nad smrtí přítele vystřídá šok, když ho potká na schodech svého domu, a posléze strach, co se může stát, když se Shell nevrátí do času své smrti. Ačkoli to vypadá poněkud nepřehledně, dá se vcelku dobře sledovat, kdo cestuje v čase kam a proč činí, co činí. Úspěšnost nápadu si uvědomil i samotný autor, který ho rozvinul posléze v román stejného jména.

Po dvou pravých Američanech tu máme zahraniční bonbonek, který se jen tak zřejmě nevidí. Saladin Ahmed je sice z Detroitu, ale se zajímavými libanonsko-egyptsko-irsko-polskými kořeny. Jeho povídka Tajemství chatrče Abdela Jameely je jeho nejúspěšnější, dosáhla na několik cen, a nutno napsat, že je to fantasy z orientu. Obsahuje to, co bychom od tohoto prostředí čekali. Turbany, modlitby k Alláhovi, písečné prostředí. K tomu také lásku kalifova mladého, schopného, ale chudého doktora k půvabné krásce Shireen. Kvůli majetkovým poměrům je doktor vyslán kamsi do divočiny, v podstatě aby nepřekážel sňatku s bohatým starochem. Tam má možnost pomoci nemocné ženě starého poustevníka. Jeho schopností bude zapotřebí, ale musí nejprve překonat šok, který nejspíš jen tak nestráví.

Domácí sci-fi

První věc, kterou si v duchu představí nejspíš každý čtenář tohoto čísla XB-1 při povídce Martina Moudrého, budou krátké záběry z filmů Terminátora ukazující budoucnost. Tam jsou vidět ocelové skelety netečně drtící lebky lidí a marný boj přeživších proti neúprosným strojům. Právě v takovémto prostředí se pozná Cena života. Společně s bezejmenným hrdinou prožíváme poslední možnost odvrácení drtivé porážky a totálního vyhlazení lidské rasy. V mrazivé pustině, v niž Zemi proměnila válka, zvědavě putujeme ke spásnému konci, který tam určitě čeká. Nebo ne?

Také Lukáš Hrdlička se rozhodl ukázat bezútěšnou budoucnost. Stupně ráje jsou vlastně úrovně zpracování virtuální reality. Nejvyšší – desítka – je k nerozeznání od pravého reálného života. Takové prostředí existuje jen jedno – Ráj. Colin Domansky se ho snaží najít. Touží se do něj dostat stůj co stůj. Bohužel pro něj tomu brání policie, která nechce, aby lidé zbůhdarma plýtvali svým časem na síti, aniž by se zapojili do společné práce. Počítačoví nadšenci tomu asi porozumí lépe, než ti, kdo se přízemně drží živých zážitků. Nicméně i tito obyčejní zajisté ocení dobrou povídku, kterou tato je.

Houby svým nevinným názvem matou. Jana Rečková pod něj schovala akční jízdu plnou Kulhánkovských kousků. Ke konci se prostřílíme tak rychle, že pomalu ani není čas Houby vychutnat. Ale i když by děj mohl být delší a rozvinutější, je třeba ocenit vhodnou krvavou příchuť.

Výcvik archeologických psů je zřejmě psán pro jiné oddělení, a to Fantastickou vědu. Také se při čtení musíme několikrát přesvědčit, že jsme opravdu ještě v oddělení povídek. Je možné, že Pavel Houser toto původně psal jako vědecký článek a že se mu to poněkud rozvinulo. Sice nijak extrémně, ale přece jen je jeho počin delší než klasický rozsah několika odstavců. Nu což, proti gustu žádný dišputát.

Publicistika, film, knihy

Výživnou třetí část časopisu tvoří opravdu zajímavé články. Čtenář se seznamuje se Světem Incalu prostřednictvím článku Toma Komárka. Hned na další stránce nalezneme nadšenou reportáž z Derniéry Maškarády, které se zúčastnil i sám Terry Pratchett. Člověk až lituje, že si to nechal utéct. Následně lze doporučit: shlédněte na internetu rozhovor Marka Ebena s autorem Zeměplochy v pořadu Na plovárně. Stojí to za to. Martin Šust zpovídá Jacka McDevitta, autora výše uvedené novely Poutníci časem nikdy neumírají. Ivan Adamovič se dostává ve své vzpomínkové sáze k organizování sci-fi klubů a konečně se setkáváme i se jmény, která posléze do domácí sci-fi zasáhla. A fotografie z dob minulých uvedená v článku určitě zaujme.

Vynikající je i Muž, který viděl budoucnost, mapující vzestup Železného Jima, neboli díla Jamese Camerona. Pavel Žďárek odvedl tradičně dobrou práci při studiu Cameronovy filmografie.

Ve filmových recenzích se překvapivě rozplývá Jiří Pavlovský nad Drive AngryNicolasem Cagem v hlavní roli. Zřejmě právem. A nadprůměrně vypadají i Správci osudu, i když ne každému filmovému divákovi sedne představa řízení životů jakousi tajemnou organizací.

Čtěte také rozhovor s Aleksandrou Januszovou

Při orientaci v knižním trhu nepomůže recenze Jakuba Marka na Konflikt z pera Jan Zenkla. Recenzent vypočítává nedostatky, ale na konci článku najdeme kupodivu pět hvězdiček. To Tvorové světla a temnoty od Rogera Zelaznyho a Píseň kostí od Johna Meaneyho by zřejmě nemusely být marné a stály by za přečtení. Jen kde sehnat ty peníze a hlavně čas. A pak ještě třeba zmínit mladou nadějnou polskou spisovatelku Aleksandru Januszovou. Její Dům u vycházejícího slunce je určen jak pubertálním, tak i dospělým čtenářům. Určitě bude zajímavé sledovat, jak se bude autorka vyvíjet. Poláci mají velký vzor v Sapkowském a většinou píšou opravdu dobře.

Ačkoli většina povídek má pochmurný postapokalyptický nádech, květnové číslo má snahu naladit čtenáře spíš do radostné nálady. Jestli je to ale způsobeno jen kvalitou uvedených článků, nebo k tomu přispívá nemalou měrou probíhající jaro, to si musí rozhodnout každý sám.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.