Karetní hra Černé historky: Jeden z mála případů, kdy si strach užijete

Jsou pochmurné, jsou temné, jsou vlastně samá mrtvola. Tfujtajbl, řekl by si leckdo. Avšak vezměme v potaz, jak moc jsou oblíbené, a v televizi četné, detektivní seriály. Proč by se tedy neměla těšit oblibě i podobně založená hra? Naopak, Černé historky mají v tomto ohledu mnohem větší potenciál, protože již nemusíte na detektivy jen „tupě zírat“ – můžete jimi sami být.

Obal hry Černé historky, Foto: Petra Vlková, Topzine.cz

Možná, že jste již někdy měli čest setkat se se slovní hrou, při které si jeden něco (nebo někoho) v duchu myslí a druhý hádá. Atmosféra hádanky nemusí vždy mít veselý podtext; vše se například může motat kolem druhé světové války, konkrétně kolem hlavního aktéra té doby. Později vyjde najevo, že si hráč myslí osobu Hitlerovi určitým způsobem blízkou a spoluhráč v domnění, že se jedná o Evu Braunovou, vyštěkne: „Už to mám! Byl jsi Hitlerova milenka.“ Skončí to výbuchem smíchu. Proč? Ukáže se totiž, že hráč si celou dobu myslel Heydricha.

I takto vás může historka vyděsit, Foto: Petra Vlková, Topzine.cz

To není pouhý výplod mé fantazie, skutečně se to v blízkém okolí přihodilo. Ale proč to sem vlastně pletu, když má být řeč o konkrétní karetní hře. Má to s ní snad něco společného? Svým způsobem určitě, a nejen v jednom úhlu. Princip hry výše uvedené, je s Černými historkami v podstatě totožný, a praktický příklad jen dokazuje, že i při hádání zcela neúsměvného případu se nakonec můžete dobrat k velmi komickým dedukcím. A to vždy zaručí dobrou zábavu.

Teď ale konkrétněji k Černým historkám. Jedná se o skladnou hru, která obsahuje pouze jediný druh karet, (když do toho nepočítám návod). Karty jsou popsané z obou stran, což je pro průběh hry důležité. Na líci naleznete název historky a její zadání. To bývá poměrně krátké, v podstatě jen ve stručnosti vypovídá o tom, že se něco stalo. Co to bylo konkrétně, jak se to stalo a co tomu předcházelo, už je předmětem a smyslem samotné hry. Přesněji řečeno je to též napsáno na kartě, tentokrát na druhé rubové straně, avšak přečíst si to smí pouze jeden z účastníků hry. Ostatní se k tomu musí pomocí zjišťovacích otázek dopracovat.

Příklad historky, Foto: Petra Vlková, Topzine.cz

Ve hře musí vždy figurovat jeden vypravěč a min. jeden hadač. Z toho vyplývá, že minimální počet hráčů je dva, maximální počet tentokrát není omezen. Vypravěč má trochu výhodu i nevýhodu, že celý hádaný příběh předem zná. Může si však později vyměnit s někým roli a zapojit se do pátrání u jiného příběhu. K dispozici je celkem padesát historek, takže v podstatě nehrozí, že byste po prvním sezení u této hry byli hnedle na konci a museli tudíž leccos opakovat. Nejspíše k tomu jednou dojde, ale určitě ne tak brzy, takže do té doby minimálně polovinu z příběhů úspěšně pozapomenete.

Karty Černých historek, Foto: Petra Vlková, Topzine.cz

Ačkoliv to v pravidlech není výslovně napsané, dá se za výherce považovat ten, který se pomocí svých důvtipných otázek dopracuje k řešení případu. Vypravěč mu na jeho otázky smí odpovídat pouze slovy ano nebo ne. Jak již bylo zmíněno, přesně na tomto principu funguje i čistě slovní hra, kdy si jeden něco (nebo někoho) vymyslí a druhý hádá. Černé historky mají však tu výhodu, že jsou významným zdrojem inspirace a vy tak nemusíte příliš namáhat svou fantazii k vymýšlení nových a nových hádanek. Navíc při slovní hře zpravidla použijete k hádání pouze jednotlivé osoby, věci či zvířata, což je oproti Černým historkám značně chudší cíl. Opravdu jen těžko se totiž dá zapamatovat obsáhlejší příběh se všemi jeho podrobnostmi bez jakékoliv textové nápovědy. A do třetice různých výhod, karetní hra ještě umožňuje hadačům kontrolu, že vypravěč nepodvádí a nemění si v průběhu hry příběh, jak se mu zlíbí.

Co se týká provedení karetní hry Černé historky, nedá se říct, že by zrovna hýřila všemi barvami. Ale zase ruku na srdce, ono by se to vzhledem k tematice ani nehodilo. Střídají se tu tedy jen tři barvy: bílá, černá a červená. Červeně jsou vždy podtrženy názvy historek a stejnou barvou bývá vybarven alespoň jeden předmět na obrázku. Pozadí karet je bílé a de facto vše ostatní už je černé – písmo, obrázky i orámování karty, které tak může vzdáleně asociovat parte. Obrázky jsou graficky relativně jednoduché, ale tématicky přiměřené a vyhovující. Povrch karet i obalu je hladký, ale ne klouzavý, a někoho možná překvapí způsob otevírání krabičky. Funguje totiž na stejném principu, jako u krabiček snubních prstenů či jiných šperků, a tak působí poměrně elegantním dojmem. Navíc má tím pádem tu výhodu, že vrchní díl, pokud ho doslova neurvete, nikdy neztratíte.

Rozbalená hra Černé historky, Foto: Petra Vlková, Topzine.cz

Na závěr ještě několik informací. Patronem a výhradním distributorem Černých historek v České Republice je společnost Mindok. A že s touto hrou společnost nestřelila mimo, dokazuje neustávající zájem mnoha stálých i potencionálních hráčů. Sama jsem se o tom měla příležitost přesvědčit, když mi jedna z kamarádek vyprávěla, že si karty zkoušely její známé stáhnout přes internet a sama se pak ptala, jestli jí hru půjčím. Černé historky zkrátka lákají a baví, a na trhu je již možno sehnat několik dalších pokračování, včetně jedné verze se skutečnými příběhy.

Název hry: Černé historky
Typ hry: Karetní
Výrobce: Mindok, s. r. o.
Doporučená cena: 235 Kč
Počet hráčů:  2 +
Hrací doba: 15 min. +
Doporučený věk: 12 +

Hodnocení: **** (90 %)

Klady:
Tajuplnost
Záživnost
Jednoduchost pravidel
Rozvíjí analytické, logické a kreativní myšlení

Zápory:
Slabší originalita nápadu (výskyt stejného principu dávno před)
Pochmurnost (pro někoho)

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.