Josef Pecinovský: Jediný způsob, jak zachovat člověka, je expanze do vesmíru

FOTO: Josef Pecinovský!Exkluzivní rozhovor!Josef Pecinovský přijal pozvání našeho magazínu do poroty druhého ročníku literární soutěže Fantastická povídka. Zjistili jsme také, na čem právě pracuje, co si myslí o svých starších výtvorech nebo kam se bude lidstvo ubírat v budoucnosti. To vše prozradil v exkluzivním rozhovoru.

FOTO: Josef Pecinovský
Foto: Marián Juskanin, FANZINE.cz

Od knihy Sbohem, armádo! před dvěma lety si toho od vás čtenáři moc nepřečetli. Pracujete teď na nějaké nové knize nebo povídce? Připravuje se nové vydání některého vašeho staršího díla?

Zdá se, že je to pravda. Je otázkou, zda je to vina mého nekvalitního psaní, nebo liknavosti nakladatelů. V každém případě mohu čtenáře uklidnit, v nejbližší době se chystá vydání knihy Jezero Mo Bwana, která je zařazena do dobře rozjeté Kroniky karmínových kamenů z nakladatelství Zoner Press. Pokud to dopadne dobře, budu knihu prezentovat již na veletrhu Svět knihy v květnu. Kniha rovněž zasahuje do české minulosti, i když se většinou odehrává v Africe. Jejím hlavním protagonistou je totiž doktor Emil Holub.

Kdo je Josef Pecinovský?

Josef Pecinovský je českým autorem science fiction a jiných dobrodružných příběhů, který patří mezi domácí klasiky žánru. Plodný byl především na přelomu osmdesátých a devadesátých let, i dnes ale stále publikuje. Napsal dystopickou Plástev jedu, beatlesáckou Abbey Road i Kroniky nové Země, které oscilují mezi postapokalyptickým příběhem, akční jízdou a space operou.

Čtěte více v profilu autora »

Nakladatelství Triton by mělo letos vydat mou profilovou povídkovou sbírku Termiti z Titanu. Najdete zde víc než dvacet povídek z období let 1984–2006, které byly kdysi publikovány jen časopisecky, nebo dokonce vůbec ne.

A zda na něčem pracuji? No, posuďte sami: Dokončil jsem román v povídkách nazvaný Stavitel – Tomuto světu navzdory. Pilotní díl vyšel v 11. čísle Ikarie v roce 2010, tedy vůbec posledním. Vrátíme se zde do 14. století, kdy Evropou chodili stavitelé, lidé se zvláštními schopnostmi, tvořit z neživé hmoty pomocí vitální síly, která však jiným lidem zkracuje život.

Dále jsem dokončil volný cyklus povídek Meandry času; proč to nepřiznat, kniha Strážci času Poula Andersona mi tady byla vzorem a já jsem jen zalitoval dobrodružství, která se nabízela, a slavný autor už je nenapsal. A tak jsem se na cestu napříč časovými vlnami, zde tedy meandry, pustil sám. Jednu z povídek cyklu (Věrozvěst z Pompejí) otiskl časopis XB-1 v 6. čísle ročníku 2011.

V roce 2009 jste přispěl do série John Francis Kovář svým dílem Budiž vám Měsíc lehký. Jaké to bylo psát do série, na které se podílí více autorů? Používat charaktery definované někým jiným, které musí přežít do dalšího dílu?

Především – není to nic jednoduchého. Co projde redakcí, to neunikne čtenářům. Však jsem to taky od některých pěkně schytal: „JFK by takhle neuvažoval a tohle by neudělal a zachoval by se takhle.“ To by ovšem znamenalo, plně se vžít do kůže toho, kdo tuto postavu vytvořil, dal jí základní charakterové rysy a posadil ji do daného prostředí a pak ji hodil dalším autorům v plen. To prostě nejde. Každý jsme jiný. I kdybych perfektně nastudoval reálie (o což jsem se pokusil), stejně bych se k JFK postavil jinak.

Sama myšlenka není původní, byla použita mnohokrát v zahraničí, ale konečně tu máme českou sci-fi a fantasy sérii, která se chytila, a musíme doufat, že ji čeká ještě dlouhý život. Za to budiž Mirkovi Žambochovi a Jirkovi Procházkovi obrovský dík.

Jen tak pro zajímavost, není to první pokus o něco podobného, kolem roku 1995 vyvstala postava svobodného kupce Lense Körka, který měl vycházet v knihovničce Rodokapsu, ale myšlenka zahynula dřív, než byla realizována, a vznikla pouze dvě pokračování. Příčinu zániku neznám, možná to stálo za pokus. Pravda, Lens Körk asi neměl ty správné vlastnosti, protože svým pojetím to neměl být žádný superman, ale spíš takový manžel pod pantoflem, který své pravé vlastnosti hrdiny projeví až v širém kosmu. Shodou okolností mě nedávno napadlo tohoto pána oživit a dopsal jsem k stávajícím dvěma příběhům třetí. Snad se brzy někde objeví.

A aby toho nebylo málo, tak jsem se zapojil ještě do další u nás vycházející série. Doufám, že příběh Pobočník Jeho Veličenstva brzy obohatí řadu knížek o Marku Stoneovi.

FOTO: Josef Pecinovský
Foto: Marián Juskanin, FANZINE.cz

Přemýšlíte, že byste napsal dalšího JFK?

Nejenže pomýšlím, jsem o kousek dál. Před Vánocemi jsem dokončil text románu Operace Tristan (JFK XX), který zavede Kováře do světa, kde právě vypuklo Pražské povstání, a polní maršál Schörner se chystá zvrátit osud války. Kdy a jak a jestli Operace Tristan vyjde, to je ve hvězdách, protože Agentura EF nyní tone v potížích, jak se ostatně brzy dočtete v Procházkově Dlouhém černém úsvitu (víc nesmím prozradit).

Po pravdě řečeno, začal jsem pracovat ještě na dalším díle, které má pracovní název Ztracený agent; prozradím jen, že by to měl být v principu čistokrevný western. Ale chce to ještě čas, musím dát taky prostor ostatním autorům, kteří se na sérii podílejí.

Několik let jste aktivně psal počítačové příručky a nadále v tom pokračujete. Je to velký rozdíl psát science fiction a technický manuál?

Rozdíl je to obrovský, protože u manuálu si člověk nemusí moc vymýšlet. Vše je dáno, a když má člověk zkušenosti, dá dohromady osnovu za hodinu a pak stačí do ní přilepit text. Tady je ale nejhorší nedopustit se žádné chyby, což čtenáři okamžitě vrátí, a vše pořádně odzkoušet a nespoléhat se na to, že to funguje tak, jak si autor myslí.

A abych si přitom nezdeformoval literární jazyk, snažím se vnést občas do těchto příruček nějaký ten vzruch, třeba pomocí přirovnání, metafor, krátkých aktuálních příběhů, což mi ovšem redaktoři nemilosrdně likvidují, tvrdíce, že to tam nepatří.

Psaní manuálů má i tu výhodu, že se člověk nemůže zaseknout v okamžiku, kdy neví, jak dál, což se u beletrie může stát velmi často. Mám doma desítky nedokončených příběhů, které už asi nikdo nikdy neuvidí…

V devadesátých letech jste napsal také hodně westernů. Byla to jen fáze, nebo se k nim i dnes občas vracíte?

Tehdy jsem si bláhově myslel, že se člověk uživí psaním. Jenže – chce to nakladatele, který vezme všechno, co autor vyplodí, a dobře mu za to zaplatí, a chce to psát a psát a psát a čím dál tím víc, protože autorské honoráře za posledních dvacet let sice příliš neklesly, zato se dostala úplně někam jinam cenová hladina. Jen tak na okraj: za román Plástev jedu (první vydání v roce 1990 – pozn. red.) jsem dostal celoroční plat kvalifikovaného dělníka, stejný peníz dnes představuje měsíční příjem sekretářky.

Westerny jsem psal rád, protože to prostředí přímo přitahuje příběhy a přitahovalo i čtenáře. Tady je třeba bohužel použít minulý čas. Westerny z našeho trhu takřka zmizely a žádný nakladatel je nechce vydávat. Takže se ani není kam vracet…

A přemýšlel jste někdy o nějakém úplně jiném žánru, nebo si se sci-fi a westerny vystačíte?

Pravdou je, že mimo fantastiku se mi moc odbočovat nechce, bojím se, že nic jiného nesvedu. Ale kdybych – je třeba položit důraz na slůvko kdybych – měl napsat cokoli v jiném žánru, asi bych si vybral historický román, a to nejlépe ze starověku. Pravda, to už je mimo české dějiny. Jenže netroufám si na to, dávat dohromady historické reálie tak, aby vše souhlasilo. To by znamenalo detailní studium ohromného množství materiálu.

Proto vsouvám historické reálie do své fantastické tvorby. Použiji-li historické reálie ve fantastice, není tak podrobné studium nutné, protože stačí zmínka o tom, že se přece nejedná o naši Zemi, ale o zcela jiný svět, kde pouhou náhodou události probíhají podobně. Tuto metodu jsem použil v knize Stavitel – Tomuto světu navzdory, kam jsem dokonce úmyslně vložil několik historických a místopisných nesmyslů, takže se čtenář nesmí divit, že Alhambru lze najít v Toledu nebo že Tataři oblehli Olomouc. Podobně tomu je i v sérii povídek Meandry času, kde se děj odehrává výhradně v antickém světě. A tam si mohu dovolit (skoro) vše. Kontrolní otázka – kdo vlastně zvítězil v bitvě u Kann?

V tuto chvíli jsem přesvědčen, že žánr sci-fi nepustím, a pokud ano, tak jedině proto, abych napsal detektivku.

První publikovaná práce vám vyšla už v šedesátých letech. Změnil se od té doby váš proces psaní, nebo je to pořád víceméně stejné?

Těžko nazvat tuto činnost procesem… Obávám se, že na psaní se kromě technických prostředků nezměnilo nic. Pořád tu musí být autor, jeho invence a pracovní nástroj, tedy jazyk. Je lhostejno, zda se píše perem, na psacím stroji, nebo na klávesnici počítače. S diktafonem jsem to nezkoušel, potřebuji před sebou vidět to, co vzniklo, a průběžně se k tomu vracet. Je pravda, že moderní doba přinesla textové editory a možnost do textu neomezeně zasahovat, ale naproti tomu mám pocit, že dílo několikrát přepisované a opisované psacím strojem tak nějak bezděčně dosahovalo vyšších kvalit, protože autor ví, že už těžko něco opraví, leda za cenu dalšího přepisování… Lev Tolstoj prý opisoval Vojnu a mír čtyřikrát…

FOTO: Josef Pecinovský
Foto: Marián Juskanin, FANZINE.cz

Vůbec počítač je pěkně nebezpečná potvora. Jeden malý zásah do textu způsobí doslova lavinu oprav na mnoha dalších místech textu a běda, když člověk nějakou opomene. Čtenář to autorovi hned vrátí. Stačí třeba hlavnímu hrdinovi sundat čepici a nasadit mu klobouk. Jenže klobouk se smeká, čepice ne. A už jsme v průšvihu. Běda, běda, běda, uhlídat změněnou pokrývku hlavy je prakticky nemožné.

Máte ve své tvorbě nějakou postavu, kterou jste si skutečně oblíbil?

Jistě, je to Václav Novák. Pravda, v poslední době ho trochu nenávidím a už od roku 1984 jsem mu nedal ani kousek prostoru. Pro méně znalé – s tímto pánem jste se mohli seznámit v povídce Jak nakrmit ptáčátko, v antologii Návrat na planetu Zemi, a svůj prostor dostal i v povídkové sbírce Termiti z Titanu.

Jde o prostého obyvatele pražského činžovního domu, který je chovatelem vzácného ptactva. Má neurvalou sousedku, která nemá pro jeho vášeň pochopení, a dobrého přítele, který je kosmickým pilotem a tu a tam přiveze do Prahy nějaký ten ptačí úlovek. A tak se stalo, že se v pražském bytě chovají potvory, jako třešník žravý, popěvec poplašný, měník vícerozměrný, míčovka pérová nebo dokonce zádruha zpěvná.

Hotová je celá sbírka povídek s pracovním názvem Galaktická voliéra, kterou (když dá Bůh, ale spíš krize knižního trhu) v dohledné době snad vydá jedno pražské nakladatelství.

Vaše profese má velmi blízko k počítačové technice, využíváte proto hodně zkušeností z praxe při psaní svých knih?

Přiznám se, že svou odbornost, tedy znalost práce s textovými editory a tabulkovými kalkulátory, jsem zatím na stránky beletrie nepřenesl (výjimkou budiž učebnice v povídce V zajetí počítače – Grada, 1995).

Napsal jste sbírku povídek Abbey Road, silně inspirovanou písněmi britských Beatles. Jste jejich velký fanoušek? Máte i jiné oblíbené skupiny, které byste takto mohl zpracovat?

Kniha Abbey Road vznikla spontánně, byl to okamžitý nápad. V té době to byla vlastně jediná LP, k níž jsem měl k dispozici kompletní texty. Pokusil jsem se napsat ještě další povídky na texty Beatles, ale už se mi to nepodařilo, vzniklo jen torzo Skleněné cibule.

Myslím ale, že málokdo ví, že rovněž román Juta je inspirován populární hudbou, a sice rockovou operou skupiny The Who Tommy, což jsou dvě LP zabývající se osudy chlapce, který se narodil hluchý a slepý. Internet tehdy nebyl a citovat text písně podle odposlechu z magnetofonu jsem se neodvážil. Pak byste se jistě v úvodu některé z kapitol našli, třeba motto „See me, feel me, touch me, heal me…“. Chtěl jsem to zmínit v anotaci, ale kniha nakonec žádnou neměla, protože se vydávala strašně uspěchaně; v textu je vidět, že de facto neprošla redakcí. Pokud by někdy došlo k druhému vydání, tak už tento nedostatek napravím.

Kroniky nové Země zase vypráví o vejci stvořeném z informací, které se v průběhu série postupně vyvine v obrovský organismus. Jak jste přišel na tento motiv?

To kdybych věděl! Vím jen, že geneze nebyla jednoduchá. Napřed tu byla myšlenka přesunu velkého kusu hmoty, tedy městské čtvrti, na jiné místo. Znalci vědí, že se o tom píše v druhém díle, tedy v Posvátné larvě. Přitom mě napadlo, že by hrdinové mohli tajně pečovat o jakéhosi zeměžrouta, gigantického červa, který se rodí kdesi v jádru planety. Pročítal jsem hotovou larvu a nevěděl jsem si s ní rady, dokud mi nebleskla hlavou myšlenka, že každá larva se rodí z vejce.

FOTO: Josef Pecinovský
Foto: Marián Juskanin, FANZINE.cz

Jako druhý jsem tedy napsal první díl, Vejce s ozvěnou. Takto jsem je také nabídl nakladateli (Ivo Železný), který vše přijal a vydal, a tím jsem si na sebe ušil bič v podobě povinnosti dopsání dalších dvou dílů. Protože chceme-li mít proměnu úplnou, tak jsem sám sebe donutil napsat ještě další dva díly, tedy vejce – larva – kukla – imago. Ještě si pohrávám s myšlenkou napsat Návrat Kortyzgara, ale nevím, jak by taková věc byla přijata.

Jeden z vašich nejvřeleji přijatých románů Plástev jedu se odehrává v obrovské stavbě, kde má jen skupinka privilegovaných možnost vidět slunce a nepracovat každou minutu svého života. Myslíte si, že taková situace může ještě nastat v budoucnosti?

K napsání Plástve jedu mě inspiroval můj přítel Lubomír Kusák, který naznačil, že v české sci-fi se ještě neobjevil motiv přelidnění. Dlouho jsem tu myšlenku nosil v hlavě, než mě napadlo, že by se to dalo vzít doslova ad absurdum.

Když lidé pokryjí svými stavbami veškerou plochu planety, kterou mají k dispozici, a porodnost nepoklesne, nezbude, než začít stavět do hloubky, anebo do výšky. Jsem přesvědčen, že v reálném světě je existence plástve nemožná, protože se musí narazit na nedostatek výrobních kapacit i surovin a potřebných materiálů. Takové monstrum se dá snad postavit na omezeném území, a nikoli na povrchu všech světadílů. A i když nejsem inženýr, který by problematice rozuměl, jsem přesvědčen, že by se takové dílo prostě muselo zhroutit vlastní tíhou. I když – stavby dosahující kilometrové výšky už máme…

Mimochodem, v současnosti koketuji s myšlenkou napsat volné pokračování, s pracovním názvem Děti plástve, o skupině nevyvolených, kterým se v jejich prostředí na dně plástve nějak přestává líbit.

A co si vlastně o budoucnosti myslíte? Dočkáme se masivního přelidnění? Opustí lidstvo jednou Matičku Zemi?

Oj, oj, oj. Jedna z nejtěžších otázek, kterou mohu dostat! Přelidnění této planetě aktuálně hrozí a tak velký počet lidí nakonec tato planeta neuživí. Jsem přesvědčen, že jediným způsobem, jak zachovat člověka jako biologického druha, je expanze do vesmíru, ale k tomu je třeba objevit nové způsoby cestování. Kdybychom použili klasických raket, tak prostým výpočtem záhy zjistíme, že se narodí mnohem víc lidí, než se za stejnou dobu vystěhuje.

Co byste si nerad zapomněl vzít na pustý ostrov? Co třeba tužku a hodně papíru?

Napadá mě jenom satelitní telefon… Obávám se, že na pustém ostrově bude mít člověk spoustu jiných starostí, aby vůbec přežil, a tužka i papír se mu hodí nanejvýš k vedení deníku. Robinson Crusoe je vlastně taková idylka, trosečnická utopie. Realita by byla mnohem horší. Ale rozhodně bych si vzal s sebou své brýle, protože s jejich pomocí se dá snadno zapálit oheň.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Jan Nohovec

Student Masarykovy univerzity v Brně, obor Mezinárodní vztahy a Anglický jazyk a literatura, se narodil v Plzni, ale v současné době se pohybuje po různých místech České republiky. Má rád cestování a kromě češtiny a angličtiny se v rámci možností dorozumí i francouzsky a španělsky. Mezi jeho oblíbené koníčky patří tanec (od těch klasických přes latinskoamerické až po square dance), žonglování s poi a s holí a DDR. Na Topzine.cz působil přes rok a půl jako editor rubriky Hry a fantastika a v současné době zastává pozici reportéra a literárního recenzenta na Fanzine.cz, magazínu o sci-fi, fantasy a hororu při Topzinu, a na podobně zaměřeném internetovém portálu Fantasya.cz.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.