Fantasy povídka: Tomáš Řezníček – Když došla voda

Ve své úsměvné povídce se Tomáš Řezníček popasoval s představou, jak by vypadal den, v němž by došla voda. Dobře vypointovanou povídku, kterou autor zaslal do Fantastické povídky, pro server TOPZINE.cz ilustroval Filip Tichý. Skleničku vody a příjemné čtení.

Když došla voda

Uslyšel jsem hudbu. Nejdřív byla jakoby součástí mého snu, ale jak jsem procital, sílila. Záhy jsem poznal, že ta muzika je součástí reality – nikoliv snění. Navíc to byla dechovka a ta mě probudila dokonale. Pan domácí má trochu zvrácený smysl pro humor a takto vždy uvádí své domovní zpravodajství.

Vypotácel jsem se ze své postýlky a běžel ke dveřím, bych lépe slyšel hlášení domovního rozhlasu. Přilepil jsem ucho na dveře a netrpělivě očekával konec hudební produkce. Naštěstí domovník nezašel až za únosnou mez a v správné obavě o technické zařízení produkci včas ukončil. Mírně v reproduktoru zachrčelo a zkreslený hlas oznamoval: „Od zítřka nepoteče voda do odvolání, prosíme občany, aby se předzásobili vodou, děkuji za pozornost a pochopení.“ Trochu mě to rozladilo, ale včas varován, mohl jsem se na sucho připravit. Naplnil jsem všechny možné i nemožné nádoby vodou, zalil všechny své dvě květiny, napustil jsem i pračku, naplnil skleničky v kredenci a kávový servis v sekretáři, vodu jsem si nalil i do holínek. Celý jsem se vykoupal a došel si nakoupit balík dobrých vod. I když jsem skutečně nic nepodcenil raději jsem ještě večer vyrazil do Dřeváku pořádně se napít.

Když jsem se v hospodě naplnil zcela po okraj, až jsem začal trochu přetékat, odešel jsem uspokojen domů spát. Bohužel jsem už příliš nevyužil vody k omytí upoceného a prokouřeného těla, protože únava byla již příliš velká na to, abych měl ještě nějaký jiný požadavek, než rozestlanou postel.

Ráno jsem měl jako vždy, když jsem večer hodně pil, strašnou žízeň. Vypotácel jsem se z postele a zarazil mě až pohled do zrcadla. Už jsem ráno vypadal lépe, ale nutno přiznat, že také hůře. No nic, trochu se opláchnu, obrousím to dvoudenní strniště, uvařím si kávu a hned budu opět ten přitažlivý muž, který se z tohoto zrcadla na mě kouká vždy v podvečer, v tu část dne, kdy jsem v nejlepší formě. Otočil jsem kohoutek a chvíli jsem koukal a čekal. O něco později než je normální jsem pochopil, že nic neteče, ani teplá, ani studená, ani šampáňo, nic. Zcela zbytečně jsem vyzkoušel i kohoutek ve sprchovém koutě, posléze jsem totéž udělal i v kuchyni. Pak jsem si konečně vzpomněl na včerejší hlášení a s úlevou jsem si oddychl. Nestalo se nic neobvyklého, nebudu nucen pídit se po domě, brát do ruky jakékoliv nářadí a vůbec dělat všechny ty nepříjemné věci spojené s kutilstvím. A navíc jsem se včera předzásobil, jak se mi vzápětí vybavilo. Potěšilo mě, že můj mozek začal opět pracovat v standardním režimu.

Vyhledal jsem všechny možné i nemožné nádoby, prstem píchl do vyschlé hlíny v mých dvou květináčích, pohlédl i do pračky, do skleniček v kredenci a kávového servisu v sekretáři, vodu jsem hledal i ve svých holínkách a trochu ze zoufalství i ve svých pantoflích. Nenašel jsem však ani ten balík dobrých vod, které jsem si zcela určitě včera zakoupil v obchodě. Nikde ani kapka.

Pravda, nebyl jsem nucen do kutilství, leč situace mě nutila k použití šedé kůry mozkové. Nechápal jsem co se děje ač nejsem rozumu mdlého a mé vzdělání je střední. Nenapadne-li mě nic do deseti minut, odkládám problém na neurčito. Tentokrát jsem namáhal mozek skoro čtvrt hodiny a protože mě z té námahy pomalu začínala bolet hlava, raději jsem toho zanechal a pokusil se hledat vodní zdroje někde jinde. Zcela logicky byla mým prvním cílem lednice. Nemívám ji příliš plnou, ale občas se tam něco najde. Trochu tvrdého sýra, vysušený kus salámu, toustový chleba, půl roku stará hořčice, z které se po otevření zaprášilo a úplně dole dvě scvrklá rajčata, která se po prokousnutí zcela rozdrolila.

Když došla voda Ilustrace: Filip Tichý

Děje se zde opravdu něco divného. Počal jsem mít nepříjemný pocit, že se z mé lednice stala sušička. Trochu s obavami jsem nahlédl do mrazáku. Byl prázdný, což nebylo nic divného, byl prázdný pořád. Ale led tam byl vždy a ten tam teď chyběl. Strčil jsem dovnitř hlavu, abych aspoň nalapal do úst trochu chladu, ale mrazák byl suchý jako trouba. V návalu inspirace jsem proto nahlédl do trouby, zda-li nedošlo k jakési záměně podstat, jenže trouba se chovala zcela normálně, byl v ní mírný chládek, neboť se v ní nepeklo už drahně let. Bylo v ní příjemnější klima než v lednici.

Už jsem nemohl dál trápit mozek, protože hlava mě už od toho nezvykle dlouhého přemýšlení bolela jako střep. Pokoušel jsem se tedy použít svůj neomylný instinkt, který mě už několikrát pomohl v kritických situacích. Bloumal jsem proto po bytě a namátkou nahlížel do různých koutů hledaje náhlou inspiraci. Poslechl jsem si topení, ale nic v něm nebublalo, ve špajzu chyběl rum, ocet, olej i veškeré saponáty, které tam určitě někdy musely být, nahlédl jsem i do nádržky splachovače, ale už mě ani nepřekvapilo, když jsem ji našel zcela vyschlou.

Zde bylo mé chápání u konce. Ocitl jsem se na hranici reality. Sedl jsem si na mísu a marně hledal nějaké rozumné vysvětlení. Naposledy mě ještě oslovil záchvěv rozumu a pohlédl jsem na strop, který mi soused stále zavlažoval svými nepochopitelnými aktivitami. Dnes byl ale výjimečně suchý. Oloupaný od omítky, ale suchý a vyprahlý. V celém bytě nebylo ani náznaku po jakékoliv vodě.

Již trochu zoufalý jsem se pokusil zachytit do nádobky trochu své moče, ale výsledkem mého snažení byl jen tvrdý bobek, který cinkl o porcelán a zmizel v rozžhaveném jícnu záchoda. Vždyť jsem vypil nejméně šest piv a celou noc jsem nebyl na záchodě! To už bylo příliš.

Natáhl jsem si kalhoty a došoural se k oknu. Nasadil jsem na své opuchlé oči triedr a obhlížel okolí, hledaje aspoň kapičku rosy na květinách, pohybující se vozidlo, prostě jakýkoli důkaz existence nějakých tekutin. Nebo aspoň zvlhlý zrak nějaké lepé děvy.

Ulice však byla pustá, bez lidí, zvířat a automobilů. Zeleň byla žlutá, kašna prázdná, jen slunce na obloze bez mráčku žhnulo jak na Sahaře. Pokusil jsem se vypustit do té vyprahlé pouště slinu, ale marně. Posadil jsem se za kuchyňský stůl, nasypal si do sklenice šumák, ale bez vody to nebylo ono.

Nedostatek vody značně otupil moje vnímání. Zposledních sil jsem vytáhl ze zásuvky steakový nůž a zálibně se na něj podíval. Zkusím jestli poteče aspoň krev. Přiložil jsem nůž na tepnu a chvíli přemýšlel o marnosti života bez vody, rumu a krve.

V tom někdo zazvonil. Škubl jsem sebou a maně si podřízl zápěstí. Překvapeně jsem sledoval jak ze mě začala tryskat rudá tekutina a nevěděl jsem jestli se mám radovat nebo ne. Upustil jsem nůž a snažil se silný proud krve zadržet, jenže bylo to jako bych chtěl zastavit prasklé potrubí. Rychle jsem slábl a neměl už ani sílu zavolat o pomoc. Klesl jsem na kolena a cítil jsem, jak se mi plní močový měchýř a slinné žlázy. Teď jde o to jestli dřív vykrvácím, jestli se dřív pomočím anebo sliny natolik zrekonstruují moji ústní dutinu, že budu moci vykřiknout o pomoc.

„Pane Máler,“ ozval se za dveřmi domovníkův hlas. „Tak už jsem to zase pustil, už to teče.“

Já vím, blesklo mi hlavou. Cítil jsem slabost ze ztráty krve i úlevu a teplo v oblasti podbřišku. Už to teče. Ústa už byla plná slin a daly se už od sebe odtrhnout i opuchlé rty. Všechny své síly a smysly jsem upřel na jednu věc, na jedinou věc, která mě může ještě zachránit. Odkrojil jsem od sebe odulé pysky a vydal táhlý skřek, v němž musel i imbecilní domovník poznat těchto několik slov: „Do prdele, tak to zase vypni!“

Tomáš Řezníček

Narodil se roku 1960 v Praze, kde stále žije. Vyučil se sazečem a své vzdělání dokončil maturitou, obor polygrafický průmysl na Střední škole pro pracující. Psal už od raného mládí hlavně humoristické povídky. Soutěží se účastnil již v době, když se příspěvky posílaly ve 3 kopiích poštou. Jeho povídky byly otištěny pouze v několika sbornících Domu kultury kovoprůmyslu na Smíchově. Za největší literární úspěch z doby před Havlem pokládá předčítání dvou svých povídek v divadle Rubín, kdy jejich interpretem byl Marek Eben. Ten si to určitě ale už nepamatuje.

Po nástupu internetu pokouší štěstí dál. Finále v soutěži Fantastická povídka je jeho první výraznější úspěch. Do soutěže poslal 2 povídky a úspěšnější byla ta starší, kterou vyndal ze šuplíku a mírně upravil. Je ženatý, má dva syny (9 a 6 let) a pochopitelně i méně času, klidu a síly na tvorbu. Pokud to zdraví a okolnosti dovolí, určitě se zúčastní dalšího ročníku soutěže.

Poznámka redakce: Další finálové povídky z literární soutěže Fantastická povídka 2011 společně s ilustracemi budeme publikovat každý týden vždy v neděli ve 20:00.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.