Exkluzivní ukázka z knihy Haniny Veselé Drak bere vše

drak bere vse-Hanina-Vesela

Redakce FANZINE.cz přináší exkluzivní ukázku knihy Drak bere vše, jejíž motto se nese v tomto duchu:  Život je hra, v níž každý tah může odhalit eso.

drak bere vse-Hanina-Vesela

V. Tajemství stromů, vody a kamene

„Když se čaroděj bojí stínů, přichází jeho poslední hodina.“

Orist Zelený

V lese vládl řídký stín. Stromy se zdály staré jako sám čas. Jejich uzlovité kmeny dosahovaly úctyhodné šíře, deset mužů by je neobjalo. Kůru obrůstal lišejník a uvnitř se šklebily tmavé pukliny, v nichž žil nespočet drobných živočichů. Stromy ale nebyly stejně široké v celé své výšce. Postupně, jak stoupaly k nebi, se zužovaly. Jejich vršky byly často úplně holé a až vysoko v oblacích se rozvíjely do špičaté modrozelené koruny.

Sekvojovým hájem kráčeli dva muži. Vypadali cizokrajně a byli zcela pohrouženi do důvěrného rozhovoru.

„Co lidé říkají o tomhle místě?“ zeptal se ten, který se na první pohled zdál starší. Oděv v odstínech zelené měl ušitý z kvalitní látky a na ramenou se mu řasil dlouhý plášť.

„Říkají, že je kouzelné,“ usmál se mladší muž. Byl prostovlasý a jeho zevnějšek byl sladěn v jakési neuspořádané eleganci. „Nevěří, že je to přirozené, a já jejich nedůvěru chápu. Byly doby, kdy jsem sám nevěřil, že nějaká rostlina nebo tvor může žít stovky let.“

Muž v plášti pokynul k nejbližšímu velikánu. „Jeden tisíc let, dvě stě dní, dvanáct hodin. Tak dlouho tu je.“ Ukázal na další. „Dva a půl tisíce let, sedmdesát pět dní, tři hodiny.“

„Je starší než já!“ vyhrkl jeho společník a prohrábl si tmavé kadeře. „To je neuvěřitelné!“

„A tenhle je starší než my oba dohromady. Téměř pět tisíc let. Bez tří dnů. Připadám ti jako pedant?“ Starší muž si povzdechl. „Bloumám tu stále častěji. Počítám letokruhy a přemýšlím. O životě, o budoucnosti a podobných nesmyslech. Ty stromy tu rostou od nepaměti. Vstřebávají z půdy živiny, mohutní v kmeni a tvoří další větve. Každý, kdo sem přijde, musí obdivovat jejich vytrvalost a vůli. Byly tu před námi a budou i po nás. Nezdolné a nepokořené. Jednou se dotknou samotných hvězd. Co jsme za ty roky dokázali my?“

ANOTACE

Magnólie – telepatka, pro niž špinavá tajemství druhých nejsou žádné tabu. Plní delikátní úkoly pro různé pány a hojnými doušky užívá pozemských radostí.

Arcimág Zvin – její někdejší mentor a hlava všech telepatů. Málokdo ví, že kdysi nosil jiné jméno. Svou masku nesundal tak dlouho, že se pro něj život samotný stal jen hrou.

Oba již dlouho kráčí vlastní cestou, aniž by tušili, že osud je svede dohromady a navzdory vzájemným antipatiím donutí ke spolupráci. Zvinova partie je rozehrána v Thurgu, městě bílých zdí, dekadentních mágů a zdroje nesmírné moci, a vkladem nebude nic menšího než život.

„Hm, počkej, zkusím se nad tím zamyslet. Ach, už to mám. Ty jsi nejmocnější ze všech čarodějů, to je bez debat, a já bych mohl být nejlepší umělec všech dob. Neřekl bych, že je to málo,“ zazubil se prostovlasý elegán.

„Jaký já jsem čaroděj? Moje moc vysává z živých tvorů život a tvoje díla ničí celá města. Jsme staří stovky let, ale nevytvořili jsme nic. Jediné, co nám jde, je destrukce. Jenom šlapeme po tom, co stvořil někdo jiný.“

„A že to děláme zatraceně dobře! Co je s tebou, příteli? V takové depresi jsem tě už dlouho neviděl.“

 „Abych pravdu řekl, sám nevím. Poslední dobou špatně spím.“

Umělec rozšířil oči údivem: „Ty?“

„Ano, já. A víš proč? Zdají se mi sny.“

„To je nemožné! Jsi si jist, že to nebylo způsobeno jako důsledek požití nějaké… hm… drogy?“

„Posmíváš se mi?“ odsekl nasupeně čaroděj. „Nevykládej si mé přátelství se Zanturem špatně. Jeho zálibu v houbičkách nesdílím.“

„Odpusť, nechtěl jsem se tě dotknout. Ale nikdo z nás nemá sny.“

„Tak proč už je po několik nocí mám?“

„To je opravdu zvláštní. O čem se ti zdá?“ pronesl umělec s tichou závistí.

Čaroděj se zamyslel: „Těžko se to popisuje. Ráno si pamatuju jen mizející úryvky. Myslím, že postrádají souvislý děj. Jediné, co mají společného, je ten pocit. Mám ho při každém probuzení. Je to jen chvilka, pak odezní. Ten těžko uchopitelný strach, neidentifikovatelný záchvěv hrůzy. Váže se ke tmě a tomu, co číhá ve stínech. Potkávám se s tím ve snu, ale ráno si nepamatuju téměř nic. Nemysli, že jsem zesenilněl nebo se ze mě stal zbabělec. Uvažuju naprosto racionálně. Mám nepřítele a neznám jeho tvář.“

Umělec si uctivě odkašlal. „Nemohl tě nějaký mág proklít?“

„Mě?“ Starší muž v plášti se zakuckal smíchy. Pak ale zvážněl. „Chtěl bych tě o něco poprosit.“

Umělec povytáhl obočí a čekal. Jeho společník vysunul zpod látky nějaký předmět.

„Víš, kdo to vyrobil?“

„Poznávám jeho rukopis.“ Umělec se dotkl run slabě zářících na matném kovu. „Co chceš od Ničitele?“

„To pouzdro nepodléhá živlům ani času. Bylo zhotoveno na mé přání a já tě žádám, abys je naplnil budoucností.“

Umělcovy oči zaplály živým zájmem: „O čí budoucnost máš zájem?“

„Dobrá otázka! Nedokážeme změnit budoucnost světa ze dne na den, ale můžeme měnit budoucnost jednotlivců, a že to děláme, heh! Zachyť jejich křehkou budoucnost a pohřbi ji pěkně hluboko. Leč šetrně, tak, aby kdykoliv mohla znovu ožít.“

Umělec rozhodil rukama. Měl štíhlé, velmi dlouhé prsty. „Jak víš, že mohu?“ Pohlédl čarodějovi do očí a našel tam jasnou odpověď: můžeš. Nadechl se a mluvil dál. „Svět má svůj čas, vzdálený jako měsíc nebo hvězdy. Stromy tady,“ ukázal rozmáchlým gestem na sekvoje, jejichž zelené špičky se ztrácely v oblacích, „mají svůj čas, dlouhý a pro lidi nepochopitelný. Hory mají svůj čas a moře má svůj čas. My máme svůj čas. Čas, který není určen. Můžeme tu být stejně dlouho jako ty sekvoje, jako hory, moře a sám svět. A pochopitelně tu jsou říše, rovněž ty mají svůj čas. Neodhadnutelný, nevypočitatelný. A lidé a jejich krátký čas. Ten ovlivňujeme. Já dosáhnu jen na ten krátký čas. Namaluji skutečné město a na plátně nechám jeho hradby padnout. A hradby, které dosud pevně stály, v reálném světě skutečně padnou. Namaluji krále s mečem v hrudi a král zemře. To je čas kamene a čas člověka. Na kratičkou chvilku mi opravdu patří. A během té chviličky s ním mohu udělat cokoliv. Cokoliv! Uchopit jej, pohrát si s ním a uzavřít ho.“

Info o knize:

Autor: Hanina Veselá

Obálka: Roman Kýbus

Ilustrace: Kristina Haidingerová

Formát: brož, 160×110 mm

Počet stran: 552

Cena: 299 Kč

Nakladatel: Mytago

ISBN: 978-80-87761-17-5

„Jsi génius,“ usmál se čaroděj. „Když tě požádám, abys namaloval ruku, která může patřit komukoliv – a když říkám komukoliv, tak myslím opravdu komukoliv – a ta ruka se dotkne, řekněme, kamene a kámen z ní vysaje život, dokázal bys to?“

Umělec se zamyslel. „Ještě nikdy jsem se do něčeho takového nepouštěl, ale mohu to zkusit.“

„Odhodlání je prvním krokem k úspěchu,“ usmál se čaroděj. „A kdyby se tatáž ruka dotkla například zelené ratolesti, majitel té ruky by dokázal všechno, co by si zamanul?“

Tentokrát umělec přemýšlel o něco déle. „I to je možné,“ připustil. „Ale kdo by určil, čeho se tvá ruka dotkne, zda smrti ukryté v kameni, nebo vítězství a síly skrývající se v zelené ratolesti? Moje moc není bezbřehá. Takový artefakt nedokáže stvořit ani lord Khar.“

„Já vím, v čem vynikáš. Kdyby stačilo přenést absolutní vítězství lorda Khara na obrazové plátno a veškerý známý kraj by byl náš, už něco takového uděláš dávno. Čas, který ti patří, je krátký čas, čas lidí. Čas kamenných zdí. Nedokážeš zbortit základy říše. Ani já to nedokážu. Ale jiní mohou.“

„Koho máš na mysli?“

„Náhoda. Osud. Štěstí? Ať si ta ruka sama vybere, jaký úděl si zvolí. Ty ztvárníš pouze možnosti.“

Umělec si zlehka olízl rty. „Sny ti naplnily mozek šílenstvím. Ale je to šílenství, co dává tvým myšlenkám tvar. Chci trpět stejnými stavy, abych osvobodil svou mysl. Zmocním se času a pokusím se uvést tvůj sen ve skutek!“

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.