Druuna, část druhá (Seriál o zrušených sériích)

Paolo Eleuteri Serpieri se do komiksového světa navždy zapsal svým opusem o překrásné dívce Druuně. Proč u nás z téhle báječné série vyšel jen jeden díl? Pojďme si rozebrat genialitu jejích alb a hloubku nahoty.

Protože úvod do série už máme za sebou, pojďme se podívat na skrytý půvab jejích alb. A mnohem víc.

Celkově vzato se dá sága rozdělit na čtyři až pět oddílů (čtyři dvojdílné úseky, pouze díly tři a čtyři mohou fungovat nezávisle na sobě). První dvě alba, Morbus Gravis a Morbus Gravis 2 (někdy vydáván čistě pod názvem Druuna), tvoří základ. Dystopický svět zmítaný nákazou, která z lidí dělá netvory po fyzické i psychické stránce. Vše vypadá odsouzeno k záhubě a Druuna jediná může život v pochmurném industriálním prostředí zachránit.

obalka Paolo Eleuteri Serpieri: Druuna #4Třetí Creatura a čtvrtá Carnivora jako jediné těsně nenavazují, ačkoli začátek Carnivory by byl ještě více wtf, kdyby čtenář neznal Creaturu. Mezi Morbus Gravis a Creaturou se ztratil časový skok a Druuna se po procitnutí objevuje v umírajícím světě. Nákaza, zvaná Zlo, vyhrává. Děti se nerodí. Žena se stává majetkem. Neživé symbiotizuje se živým. Monstrum a Bůh představují možná to samé. Děj se komplikuje. Sny a skutečnost se prolínají. Hangover na konec a spousta nezodpovězených otázek.

V Carnivoře se pak nálada Creatury mísí s Věcí. Sny a skutečnost. Paluba vesmírné lodi zaplavená něčím, co bude zřejmě zmutovaná nákaza, Zlo v dalším stupni. Zrůdy na sebe berou podobu člověka a mají jediný úkol – prznit a žrát. Podezřívání. Složitější a složitější děj. Další filozofie. Bizarní teologie, které dává Serpieri pětadvacet na holou. Miliony otázek. Metafyzika. Existuje konec vesmíru a pokud ano, co se skrývá za ním? Creaturovsky otevřený konec a problém s relativitou času.

 Vyvrcholení dlouhého styku se čtenářem

Pátá a šestá kniha, Mandragora a Aphrodisia (jeden film s Valérií Kaprisky se jmenoval Aphrodite, vida), tvoří další dvojdíl. Pokud existuje lék na Zlo, najdeme jeho recept ve snu. Ve snu člověka, který sní ve snu živého neživého šílence. Surrealistické a zvrácené pojetí. Jedna podivnost za druhou. Mutanti. Sex. Psychická sonda autora i čtenáře. Stenogram znásilnění rozumu. Klystýr myšlenek. Skoky v neurčitém časoprostoru. Dvojnásobná porce Druunina těla. Trocha optimismu? Možná, ale podivná.

obalka Paolo Eleuteri Serpieri: Druuna #5
Na necenzurované obálce byl vidět penis pronikající zespoda a chyběly kalhotky

La Planète oubliée a Clone. Nepopsaný/nepopsatelný časový skok. Obraz Země? Jiná zapomenutá planeta? Proč vymřeli lidé? Opět zmařený svět. Stroje a polostroje-pololidé válčí. Technologickou šedost podtrhuje temnější paleta barev. Druuna představuje posledního člověka. Nebo ne? Klonování. Dost možná představují dvě závěrečná alba uklidnění za šílenostmi série. Což ovšem neznamená, že se jim dá lehce porozumět. To ani náhodou, metafor, náznaků, varování a podivností skýtají dostatek. A otázek vyplouvá opět obrovské množství.

Paolo Eleuteri Serpieri si opravdu nebere servítky a vytváří komplexní a extrémně složitý svět. Čtenářům nic neusnadňuje ani tím, že se mnohé opravdu důležité momenty, které rozuzlují téměř gordický uzel, tváří jako nedůležité. Jedna věta pronesená uprostřed vědecky odborného blábolení může vrhnout odlišné světlo na celý dosavadní děj.

Sám autor se objeví v komiksu

Jako jeden ukázkový moment se dá označit strana patnáct v Mandragoře. Doktor, jedna z postav z dílů tři až šest (části na menší vesmírné lodi), v jedné bublině naváže na obavy kapitána Willa a změní tak chápání celého předchozího dílu. Dokonce i závěrečné rozuzlení Carnivory převrátí naruby a vrhne naprosto odlišné světlo na celé album a jeho výklad.

obalka Paolo Eleuteri Serpieri: Druuna #6Není to jediný takový příklad (ale tenhle má zřejmě největší důsledky), nicméně byl vybrán schválně, aby nás dostal k Doktorovi. Doktor totiž nepředstavuje jen tuctovou postavu, ale samotnou esenci autora. Serpieri se ztvárnil ve svém komiksu a vtělil se do Doktora.

Chytrý tah je také pojmenování. Jistě, mohl by ho autor označit jako Paola, ale to už by zavánělo okatostí. Ani v jednom ze čtyř alb Doktora netitulují jinak, žádné jméno, prostě jen profesní označení. Pokud čtenář neví, jak sám umělec vypadá, nemá sebemenší šanci tuto inkarnaci prokouknout. Ani někteří z těch, kteří jeho podobu znají, něco takového netušili prostě proto, že je něco takového ani nenapadlo.

Kdyby Druuna neexistovala, museli bychom si ji vymyslet

Člověk by čekal, že pokud chce autor sám sebe použít ve svém komiksu, zpodobní se v postavě Shastara, miláčka Druuny. Mohl by si s Druunou užívat a jejich láska by se zdála opravdu věčná, ale i tohle vtělení poskytuje nové možnosti.

obalka Paolo Eleuteri Serpieri: Druuna #7Hned první Druunino setkání s Doktorem pak působí jinak. Jeho představení jakožto nejdéle fungujícího člena posádky, doktora, filozofa a vědce a následný Druunin pocit, že ho zná, podtrhuje ještě Doktorovo podotknutí, že kdyby Druuna neexistovala, museli by si ji (Postavy? Čtenáři? Tvůrci?) vyfabulovat. Pro člověka, který o tomto faktu neví, mohou slova symbolizovat cokoli, se znalostí Doktorovy totožnosti není jejich rozšifrování tak obtížné a jeví se až úsměvně. Jako vtípek, odměna pro pozorné.

Přítomnost autorova já ale přináší mnohem více potenciálností. Například se na něho jako na nejchytřejšího obracejí ostatní hrdinové a on jim předkládá některý ze svých výkladů. Také možnou nadsázkou (nebo úžasnou upřímností?) kypí moment, kdy Doktor řekne, že si není úplně jistý tím, co se děje.

Jedno z nejnádhernějších vyjádření lásky

Nehledě na to, že svou přítomností v komiksu a především skutečností, že jednu z částí Doktorova vědomí a podvědomí symbolizuje jakási žena (Paula. Paolo?), nejspíš předvedl jedno z nejnádhernějších vyznání lásky (ačkoli Paula musí proti své vůli pracovat v bordelu a souložit s hromadou mužů najednou, hmmm).

obalka Paolo Eleuteri Serpieri: Druuna #8A je to tu zas: Láska a sex. Ano, sex tvoří velkou a podstatnou část Druuny. A zřejmě právě díky němu má tolik příznivců, rozhodně se mezi fanoušky najde obrovské množství (zřejmě i většina), kteří četli Druunu jen kvůli erotické rovině. Nic se jim nedá zazlívat, výtvarná stránka na precizní úrovni, do Druuny se zamiluje snad každý, kdo ji jen koutkem oka zahlédne, a sexem nabité stránky mají opravdu žhavý nádech a rozproudí krev všem, kteří přihlíží.

Ale i toto sytidlo prošlo jistou genezí. Nahá Druuna se objevuje v každém albu a pohledy na pohlavní orgány též, ale zpočátku se jedná opravdu spíše jen o erotiku. Souloží se, lidé s lidmi, mutanti s lidmi, roboti s lidmi, hermafroditi s ostatními, souloží i jiné zrůdy s lidmi a mezi sebou, ale nikdy není otevřený pohled na penis vstupující do vagíny (/do úst/do zadnice). První takový pohled se čtenáři naskytne až v Creatuře.

Není nad otevřený záběr penetrace

Postupně se všechny sexuální scény stávají čím dál naturalističtějšími a v albech čtyři až šest se objeví pohlavních údů v lidských otvorech obrovské množství. Ze softcore erotiky se stala občasná hardcore pornografie. Se sedmým dílem však souložících scén poněkud ubylo a v osmé knize už se objeví jen jeden výstup zachycující pohlavní styk a to navíc bez odkrytého výhledu.

obalka Paolo Eleuteri Serpieri: Druuna ObsessionProč v posledním dvojdíle ubylo kopulace? Že by už Sepieri moc zestárl (letos oslavil devětašedesát)? Vzdal souboj s cenzory a zápas s uťáplou a nesnesitelně nelidsky rozkoši se vyhýbající katolickou mravností? V interview tvrdí, že v jeho komiksech nebyl nikdy sex to hlavní. Akorát už se tam nehodil a šroubovat ho tam uměle, to by nefungovalo. Má zajisté pravdu, ale autocenzuru v podobě ruky zakrývající penis a podobně si mohl odpustit, vždyť právě proti tomu brojil.

Vedle boje proti nesmyslnému myšlení potírajícímu slasti nutí všudypřítomný sex čtenáře k zadumání, jestli nemá něco společného s nákazou, se Zlem. Ano, má.

AIDS je čiré Zlo!

Celá epidemie nákazy se dá pojmout jako alegorie k reálné nemoci AIDS. V osmdesátých letech, kdy vznikaly první knihy Druuny, brala většina populace AIDS jako zasloužený trest. AIDS měli narkomani, homosexuálové a lidé, kteří provozovali sex s nepatřičnými osobami. Pryč s nimi, stranit se jich, vypudit je a nechat chcípnout někde v koutě.

Až nacistický přístup k lidem nakaženým AIDS se podepsal na jejich psychice. Takoví lidé se sami vyčlenili ze společnosti, nevylézali z domu, chtěli zmizet ze světa. Přesně jako voják z druhého dílu Morbus Gravis. Uteče ne proto, že ho chtějí zabít lidé, pro které se lusknutím prstů stal z přítele odporným netvorem, ale proto, že najednou nemá přátele. Nemá nikoho, stal se infikovaným, nakaženým, prchne a chce zemřít v osamění.

ukazka Paolo Eleuteri Serpieri: Druuna
Obálky už víceméně došly, konečně se jde na ukázky

Už v prvním díle ukazuje, že mnohem větší zvířata se stávají z lidí, kteří nákaze přihlížejí. Objevuje se tam scéna, ve které vojáci uzavřou celý sektor kvůli infekci a zůstane tam jedna žena s mutanty. Ti ji znásilní, rozsápou a sežerou. Diváci zvrácenou scénu nelidsky komentují cynickými poznámkami. Když pak Shastar kriticky popisuje zrůdy, nemyslí právě odlidštěné přihlížející a ne mutanty?

Špetka optimismu?

Jako optimismus pak může působit Mandragora a Aphrodisia. V nich se hledá lék proti Zlu (a pro některé AIDS opravdu znamenal čiré zlo). Dokonce se ví jistě, že taková protilátka existuje. Zde se zřejmě zračí Serpieriho naděje, že se někdy taková látka skutečně najde.

Pokračování za měsíc… 

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.