Do rolí svých komiksů jsem obsazoval spolužáky, tvrdí Mike Diana

Mike Diana: AmericaV rámci výstavy Mika Diany v pražském Divusu jsme s ním udělali rozhovor. První část se bude zaobírat především tím, jak se Mike dostal ke komiksu, a jeho vlivy. A samozřejmě Biblí, stejně jako každý správný článek o perverzácích.

Byl to tvůj nápad přijet do České republiky, nebo tě sem přitáhl Divus, jehož anglická pobočka ti v Londýně také pořádala výstavu?

Byl to nápad lidí z Divusu. Začalo to tak, že mě kontaktovali kvůli magazínu. To už je docela dlouho. Myslím, že mě našli na internetu, pak mě požádali o rozhovor pro magazín, a tak jsem souhlasil. Poté následovala tahle kniha (America: Live-Die, pozn. red., recenze se připravuje). Čekal jsem, že to bude hubeňoučká knížečka, ale pak požádali o další materiál a řekli, že to bude velká kniha, s krabicí a se vším, tak jsem řekl, že jo, že to zní dobře. Zabralo to asi dva roky dát to všechno dohromady.

A pak mi nabídli, že by mě vzali do Londýna a uspořádali mi tam výstavu, tak jsem zase souhlasil. A tak jsem se dostal do Londýna. A pak sem.

A teď to vezměme klasicky chronologicky. Jak jsi s komiksy začínal? Povídá se, že na střední škole, kde jsi do svých komiksů obsazoval své neoblíbené vyučující. Bylo to tak?

Bylo. Jako teenager jsem byl velkým fandou komiksů. Konečně jsem se dostal ke komiksům z padesátých let, které byly tehdy tak trochu zakazovány. Byl jsem velkým fanouškem hlavně jejich násilné stránky. Ve čtrnácti jsem se dostal k undergroundovému komiksu z šedesátých a sedmdesátých let.

Ve svých osmnácti jsem jím byl úplně pohlcen a v tom okouzlení jsem začal sám kreslit a do rolí obsazovat spolužáky. Nejlépe bych to popsal asi jako srandovní sexuální komiksy. A samozřejmě jsem tam házel i kantory, které jsme neměli rádi. Spolužáci z nich byli nadšení a pořád mě povzbuzovali, ať je nabídnu vydavatelům a ať vydám pořádný pravý komiks. Ale žádný vydavatel neměl zájem, tak jsem si to začal vydávat sám pomocí kopírky.

Pak jsem zjistil, že to tak dělá spousta lidí. A nejen komiksy, taky umění, poezie, povídky… A taková fanzinová komunita se o mě začala zajímat, lidi mě začali kontaktovat a ptát se, co právě dělám a jestli nemám další díl, co bych jim mohl poslat.

Začal jsem s hodně malým počtem výtisků, první Boiled Angel byl snad o šedesáti pěti kusech, druhé číslo sedmdesát pět, kolem šestého se to vyhouplo na nějakých tři sta výtisků. Ale dalo to práci, ozývat se pak takovému počtu zájemců, hlavně jsem vždycky celý náklad rozprodal docela rychle. Tak jsem vždycky náklad dalšího dílu radši o pár kusů zvýšil. Ale užil jsem si s tím ohromné srandy, našel jsem si spoustu přátel, s některými jsem stále v kontaktu.

obalka Mike Diana: America - Live & Die
Obálka zmiňované krabice America: Live & Die

Zmínil jsi undergroundový komiks. Když jsem si procházel výstavu a i když jsem listoval knihou, občas jako bych zahlédl odkaz Roberta Crumba a snad ještě více S. Clay Wilsona. To byl jen můj dojem, nebo jsi jimi byl opravdu tak ovlivněn?

Ano, byl jsem jimi ovlivněn. Byl jsem jejich obrovským fanouškem. Ať už Crumba, Wilsona, ještě třeba Grega Ironse, všechny jsem zbožňoval. Ukázali mi třeba, jak se to dá dělat, tisknout si doma v kuchyni a tak. Taky se během mého procesu ke mně dostal právník právě z Kitchen Sink Press, od kterých jsem zhruba od svých šestnácti odebíral komiksy. Všichni si kreslili přesně to, co chtěli, nijak se neomezovali.

To na mě zapůsobilo, a já začal dělat také vlastní komiksy, do kterých jsem dával i to, co jsem neviděl ani v těchhle komiksech. Ve většině produkce neuvidíte znetvořené děti, možná nikde, když o tom tak přemýšlím, u mě ale ano. Také jsem čerpal z prostředí, v němž jsem žil.

Před odstěhováním do Floridy jsem bydlel v New Yorku, narodila se tam má matka, a obojí to byla velmi konzervativní místa. Každou neděli nás třeba otec bral do kostela. Nemám rád kostely, protože v římskokatolickém kostele vám akorát cpou do hlavy, že všichni shoříte v pekle. Jsou docela drastické. Takže má tvorba byla trochu rebelie proti okolní společnosti, vlastně jsem jim ukazoval, co chtěli.

Ale možná tě právě Bible inspirovala, ne? Tam je to samé utrpení, násilí, bolest, ukřižování, smilstvo. Super zdroj dětské imaginace. Nick Cave taky četl jenom Bibli, a pak nepsal v podstatě o ničem jiném než o smrti a vrazích.

Přesně tak. Člověk se může vyžívat v mučení a pomstě. Když jsi to tak přednesl, tak možná že se vážně Bible stala jakýmsi mým idolem a ta touha zobrazovat násilí se vzala právě odsud. Idolem a zároveň nepřítelem.

(krátká chvíle pauzy, při níž jakési děvče vyšplhalo na sloup a na kytaru pro Mika zahudlalo Dajánu, já si mezi přidáváním se k refrénu, protože kromě něj a první sloky si text nepamatuji, mohl alespoň skočit pro další pivko)

Pokračování čtěte zde…

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.