Daemonicky strašný Pekelný nářez od Martina D. Antonína

Po dlouhém čekání byl na trh uveden první díl trilogie Daemonica s názvem Pekelný nářez. A slibuje toho hodně – zjistíte, jestli mají démoni televizi, kam vede světlo na konci tunelu a jak nebezpečná je lidská nuda. Zní to vskutku dobře, ale nenechte se mýlit.

Ilustrace na obálce knihy Martina D. Antonína Autor: Milan Fibiger

Peklo něco chystá. Ale Nebe o tom ví své – jedna z předních démonek měla Peklo zradit a jejich doslova ďábelský plán přednést vedení Nebe. Ale nepovedlo se. Jeden z andělů pochůzkářů – Kariel ji zničil hned po té, co byla vyvolána obyčejným člověkem Arnoštem Hovězím. A tak byl Kariel (nebo spíš jeho mysl) posazen do démončina těla, aby spravil, co zkazil. První, co udělá, je, že doslova slupne Arnoštovu duši. Samozřejmě nechtěně. A tak se spolu vydávají do Nebe a do Pekla, aby nějak získali cenné informace.

Říká se, že by se knihy neměly soudit podle obalu, ale u téhle to neplatí – nevkusná rudá sado-maso démonka na přední straně obalu a ďábelské disproporční mimino na té zadní, napoví mnohé. Hned druhou věcí, která člověka zarazí, znechutí, popřípadě totálně zmate, je Omluvné slovo úvodem. Martin D. Antonín se v něm omlouvá za případné zešílení. Dále nám také vysvětluje, že sám vlastně není autorem, ale redaktorem knihy, kterou původně psala žena. Krátce nám osvětlí, proč jsou některé části psány kurzívou, a jak se vyznáme mezi jednotlivými kapitolami. Úplně zbytečné.

Když už se do knihy začtete, překvapí vás neobratné věty, připomínající nucenou slohovou práci v šesté třídě (Tělo mu jen hrálo svaly, pleť se leskla jak naolejovaná, na rtech pohrával sebejistý úsměv. Na rozdíl od plamenovlasé Lilien měl vlasy černé a lesklé jak havraní peří. Str. 124). Kýčovitá slovní spojení a typická klišé se vyskytují na každé stránce. Slova nejsou volena zrovna vhodně a ve větách se kupí v takovém množství, že občas není úplně jasné, co je vlastně smysl té či oné věty. To všechno ztěžuje čtenáři možnost se do příběhu začíst. Děj oholený až na kost by mohl mít určitý potenciál, ale určitě ne s takovým zpracováním.

I po úvodním zmatení vysvětlujícími slovy autora je také těžké vyznat se v jednotlivých kapitolách, přinejmenším ze začátku. Kapitoly zaznamenávají střídajícího se vypravěče – Arnošta, Kariela, démony z podsvětí. I když se autor snažil zjednodušit pochopení textu kurzívou, je občas těžké určit, kdo zrovna mluví, protože kurzíva je používána pro myšlenky jedné postavy i přímou řeč duše postavy druhé. Chápete? Ne? Nevadí.

Anoncovaný humor také nepřichází – rádoby vtipné situace, kdy si démonka škobrtne o vlastní ocas, hádka mezi Arnoštovou duší a podstatou anděla Kariela v těle démonky, či zvedající se bederní rouška jednoho z démonů nevyloudí ani úsměv, natož smích. Spíše než cokoliv jiného působí jako marné pokusy o vtip, hodné pubertálního kluka.

Jako třešnička na dortu jsou ilustrace stylizované jako komiks. Jednoduché črty fixou postrádají jakékoliv umělecké schopnosti, políčka popírají evropský způsob čtení (stejně jako ten asijský) a nijak nerozvíjejí příběh, ani nepomáhají čtenáři lépe si představit dané situace.

Nakonec se tedy dá říct jen jediné: Daemonica nenadchne, nepotěší ba ani nezaujme. Na podobné knihy je jen škoda papíru.

Název originálu: Daemonica: Pekelný nářez – Hovězí v žaludku
Autor: Martin D. Antonín
Obálka: Milan Fibinger
Ilustrace: Jan Pekárek
Vazba: brožovaná
Rozměry: 165 x 105 mm
Počet stran: 368
Vydal: Straky na vrbě, Praha 2010
Doporučená cena: 235 Kč

Hodnocení: * (20%)

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

5 Comments on Daemonicky strašný Pekelný nářez od Martina D. Antonína

  1. Recenze samozřejmě subjektivní útvar je a o tom tu jistě nikdo nepolemizuje. Zejména u recenzí negativních ovšem k dobrým zvyklostem zodpovědných recenzentů patří i to, aby uváděli konkrétní důvody, které je k jejich názorům vedou. Ty ve Vaší recenzi bohužel zcela chybí. Nepolemizuji s Vaším názorem. Zásadně však nesouhlasím s tím, jak jej prezentujete. Pokud byste svůj subjektivní pohled podložila konkrétními argumenty a podělila se s námi například o to, co Vám u kritizované věty evokovalo „slohovku“ šesťáka zajímajícího se hlavně o to, kdy už bude konečně zvonit, bylo by vše v nejlepším pořádku a šlo by to přejít konstatováním, že Vám kniha zkrátka a dobře nesedla. To se stává. V publikované verzi však bohužel Váš pokus o recenzi odpovídá výroku soudkyně, která někoho pošle „sedět“ s odůvodněním, že se jí nelíbí jeho košile, že ten chlap úplně divně mluví (i když sama vlastně neví, co přesně jí na jeho řeči vadí) a stejně je přece každému jasné, že to byl určitě on, tak na co se k čertu zdržovat nějakými důkazy. Jsem si jistý, že empatie Vám není cizí — zkuste se proto vcítit do opačné role. Osobně mi Váš článek až příliš připomíná situaci, kdy ke mně na ulici někdo přijde a pravým hákem mě jen tak mimochodem pošle do kolen, aniž bych byť jen mlhavě tušil, čím jsem si to vlastně zasloužil a co mohu udělat pro to, aby se to příště neopakovalo. Mohu-li na Vás mít malou prosbu, místo další odpovědi ve stylu té předchozí se nad tímhle raději zkuste trochu zamyslet — ne(jen) kvůli jedné knize, na které jste si prostě chtěla „smlsnout“, ale spíš kvůli kritikám dalším.
    Právo na vlastní názor Vám samozřejmě neberu. Pokud ho však nějakým způsobem chcete prezentovat a má se jednat alespoň o trochu víc než jen jedovaté plivnutí do vody, měl by mít přinejmenším určitou řemeslnou kvalitu. Její nedostatek vyčítáte recenzované knize, ovšem sama jste v tomto ohledu o několik velmi, velmi vysokých pater pod ní.
    ~DH~

  2. Napsal jsem reakci přes facebook, ale zdá se, že názory z FB se k autorce nedostaly, tak ji posílám ještě přes systém topzinu.

    Nešlo by na Topzine napsal alternativní recenzi? Daemoniku jsem přečetl jedním dechem a královsky jsem se bavil. Je to příjemná kniha se svižným dějem psaná se značným množstvím nadsázky. Pokud recenzentka očekávala Jiráska, pak byla nutně zklamaná. Ovšem čtenářce Jiráska by neměl činit problém naprosto srozumitelný způsob, který spolu komunikují jednotlivé osoby/osobnosti hlavního hrdiny.
    Jediné, s čím v recenzi souhlasím, je hodnocení kresby démonky na titulní stránce. Zbytek obálky a vnitřní komixy srozumitelně a příjemně doplňují samotný příběh.

    Shrnu-li svůj dojem z přečtené recenze, mám pocit, že se recenzentka špatně vyspala a měla potřebu něco za každou cenu strhat. Paradoxně autorovi vyčítá stylistickou neobratnost, ale sama v recenzi používá zcela krkolomné= obraty.

  3. Ano, to uznávám, recenze je subjektivní názor, ovšem podpřený objektivním náhledem. Tuto knihu jsi vysloveně zazdila, konec, tečka šlus, nedá se to číst. Četla si ještě něco jiného od daného autora? Ne? V tom případě tě musím varovat, ať od Dariona nic dalšího nečteš, protože pak vzniknou další recenze podobného ražení. Podle mě si to prostě nepochopila.
    Já Daemoniku recenzuji pro konkurenci, ano, mám výhrady, ale rozhodně knihu nebudu popravovat takovýmto definitivním způsobem, jako si to tu provedla ty. Pamatuj, že vždy je lepší nejprve chválit a pak nadávat a najít na knize pozitiva je uměním recenzenta, nadávat umí každý.

  4. Řeknu jen to, že recenze je subjektivní útvar. Váš názor vám neberu, neberte ho ani vy mně. Každý má jisté nároky, že jsou ty vaše jiné než mé, není nic divného. Za recenzí si stojím a rozhodně mě žádný z vašich argumentů nepřesvědčil o opaku.

  5. Dovolím si s recenzí mírně nesouhlasit. Dobrá, zcela zásadně. Pomineme-li hodnocení obálky (která je čistě věcí osobního vkusu a chápu, že ne každému se spoře oděné slečny musí líbit [kromě mě to poměrně nepřekvapivě obvykle bývají příslušnice něžného pohlaví – a aniž bych cokoliv předesílal, vypozoroval jsem, že obvykle pak ty, které vyobrazeným „krasavicím“ něco tak trochu závidějí…), připojuji několik svých dojmů z této recenze, která mě přiměla se zaregistrovat na těchto stránkách.
    Hned na úvod je třeba říci, že kritické hodnocení je naprosto nepodložené. Recenzentka autorovi vytýká například slohovou kvalitu textu a uvádí příklad věty: „Tělo mu jen hrálo svaly, pleť se leskla jak naolejovaná, na rtech pohrával sebejistý úsměv. Na rozdíl od plamenovlasé Lilien měl vlasy černé a lesklé jak havraní peří.“ Těžko říct, co přesně recenzentce vadí a proč ji označuje jako „neobratnou, připomínající nucenou slohovou práci v šesté třídě“ Pomineme-li fakt, že vlastní výraz „nucená slohová práce v šesté třídě“ by sama recenzentka vzhledem ke svému příkrému metru při objektivním pohledu musela posoudit mnohem kritičtěji než citovanou větu (a s trochou kreativity jej následně možná nahradila spojením „povinné slohové práce nepříliš nadaného šesťáka“), nechápu, že recenzentka po uvedení této věty nijak nespecifikuje, co přesně považuje za neobratné a co jí vadí. Doufá, že každý si něco najde? Nejsa jasnovidec, mohu jen odhadovat. Vadí snad recenzentce nezvyklý výraz „plamenovlasý“. Ten ji asi nepohoršil, protože rozhodně neodpovídá zmiňované šesté třídě (leda by se snad jednalo o šesťáka se skutečným literárním talentem). Vadí běžně se vyskytující přirovnání? Je snad věta příliš holá? Tomu by ovšem protiřečila následující kritika „Slova nejsou volena zrovna vhodně a ve větách se kupí v takovém množství, že občas není úplně jasné, co je vlastně smysl té či oné věty.“ Skutečně netuším. V této souvislosti tak nezbývá než konstatovat, že ačkoliv je to možná názor staromódní, jsem přesvědčen, že dobrý recenzent by měl svou kritiku poněkud rozvinout, což zde recenzentka – jak už je jejím nedobrým zvykem – opět nečiní.
    Co se kritiky humoru týče, rozumím, že se jedná o otázku hodně subjektivní, a v tomto bych se na autorku proto ani příliš nehněval. Spíše je mi jí líto, že jí text humorný nepřijde (dle mého názoru obsahuje dost podařených příkladů situační i jazykové komiky), neboť to leccos vypovídá o jejím smyslu pro humor. Kdo ví – možná by stačilo jen o něco pozornější čtení? Pak by možná recenzentka za jednu z mála (nepodařených) snah o humor nepovažovala vzdouvající se bederní roušku (!), čímž sama sebe usvědčuje z „pubertálních myšlenek“, jež ve své recenzi podsouvá o mnoho let staršímu autorovi. Ostatně jsem si jist, že pozornější čtení by pomohlo i při chápání údajných nejasných vět a (někdy objektivně trochu složitější) identifikaci mluvčího…
    Celkově si nemohu pomoci, ale věren přísloví „jak se do lesa volá…“ musím recenzi označit za velmi nekvalitní, zcela subjektivní (tzn. nepodloženou konkrétními argumenty) a – vzhledem k přísné kritice jazykového zpracování recenzované knihy – i nepříliš zdařilou po stránce stylistické („Kapitoly zaznamenávají střídajícího se vypravěče […]“ – skutečně Vám to připadá přirozenější než styl Antonínův?) ani gramatické („Daemonica nenadchne, nepotěší[,] ba ani nezaujme.“ – zde je čárka nutností).
    Názor ať si každý udělá sám. Mně osobně Daemonica rozhodně zaujala, potěšila, ba dokonce i nadchla.
    ~DH~

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.