Chvíli tiše poslouchejte Vítr v piniích

vitr-v-piniichPovídka, která se změnila v novelu, novela, která přerostla v román, román, který nebýt zásahu vydavatele rostl a rostl a rostl…

vitr-v-pinich

Spolu s Větrem v piniích se čtenář vydává do dalekých, neznámých zemí, které jsou prosyceny orientem, dýchá z nich duch východní filosofie a jemně hladí vůně čaje. Při čtení textu se čtenářovi ihned vybaví buď starodávná Čína či Korea. Provařené samurajské meče v této knize nejsou v jakékoliv podobě a skupenství, protože text je úplně o něčem jiném.

Válkou oslabenou zemí prochází skupina poutníků ke svaté hoře Asun Ghol, kterou vede mnich Ituan. Ve výpravě putuje na patnáct členů, každý se svými vlastními pohnutkami, které jej dovedly až ke členství v této pouti napříč celou zemí, aby riskoval okradení a zamordování lapky číhajících podél cest. Aby trpěl hladem, nepohodlím, aby se na rok vzdálili od svého domova a blízkých. Odměnou jim však mělo být požehnání od bohů, kteří na bájné hoře sídlí. Poutníci jsou různí, muži i ženy, kteří ve velké míře své pravé důvody, proč jdou na svatou horu, skrývají.

V ději nejde o cíl cesty, jako o putování samotné. Cíl sice je podstatný, jenže východní filosofie proniká do všech aspektů této knihy, tedy i do podstaty příběhu. Není důležitý přesun z bodu A do bodu B, ale každý okamžik cesty a nebezpečí na přímce mezi těmito dvěma body. Poutníci jdou stále dál, strádají a jak jejich pouť pokračuje, jejich druhové ubývají. Z původní skupiny začnou rychle odcházet, a to buď krvavou cestou, nebo ji prostě jen opustí sami. Charaktery postav jsou napsané vyváženě. Výprava tedy neobsahuje charaktery ryze kladné, až svaté, a ani ryze zlé. Ale všichni jsou…obyčejní. V každém je dobro i zlo, které vyplouvá na povrch v různých situacích, a každý především hraje sám pro sebe a jako první staví svůj cíl, který chce dosáhnout. Navíc mají své potřeby a pravidla. Tolik lidí putujících pohromadě musí zákonitě vyvolat konflikty, kterých se v textu dočkáme skutečně požehnaně. Vyhrocený konflikt započatý kvůli prkotině vzrůstá lavinovým tempem, dokud se všichni nezačnou hádat a stěžovat. Právě tyto hádky jsou velice dobře řemeslně odvedené a čtenář z nich dokáže vycítit napětí, beznaděj a strádaní všech poutníků. Tím oba autoři dosáhli velké živosti všech hrdinů, kterým lze věřit jejich existence. Zároveň však díky velkému počtu jmen se v jejich rozlišování čtenář ztrácí a především, není ani technicky možné popsat chování a jednání každého z členů výpravy. Přirozenou cestou autoři vybírají hlavní charaktery od těch vedlejších, které reagují více, a je jim věnován širší prostor. Podle již zaběhnutého řádu všechny vedlejší postavy postupem času mizí, dokud nezbude zdravé jádro kolektivu spojených jednak společnou cestou, ale v mnohých případech i něčím mnohem hlubším – silnou nenávistí.

Spolu s putováním totiž autoři rozehrávají i paralelní dějové linky, které zabíhají do historie postav, díky kterým si čtenář dělá obrázek o skutečném důvodu, proč podstupují tuto strastiplnou cestu. Ve velké části jsou však exkurzy do minulosti pouhými zmínkami, vzpomínkami a sny, které toho mnoho neřeknou. Pouze vyvolají povědomí o dané věci, ale nevysvětlí nic. Minulost je spojena s přítomností, tudíž si autoři neodpouštějí drobné poznámky i během vyprávění o putování, tudíž čtenář je stále zmatenější a zmatenější. Mnohdy tuší, ale zároveň si není jistý, a když je konečně v textu něco vysvětleno, většinou jednou, dvěma větami, odhalí se tím pečlivá průprava vzniklá z minulých vzpomínek, které spolu vytvořily dobře propracovanou mozaiku.

Autoři během psaní knihy museli nastudovat obrovské množství materiálů, které se projevují na pozadí příběhu. Stejně jako byl Stín Černého hvozdu psaný s péčí na historický detail, stejnou pozornost věnují oba autoři svému světu, který vytvářejí zcela podle svých představ východoasijských států. Délkové jednotky, mince, čas, roční období, vše na co si jen čtenář vzpomene, nepřipomíná západní svět a díky dalším mnoha drobným detailům působí text jako obrázek alternativní Koreje. Dokonce i bojové scény nejsou nijakým způsobem drastické, plné krve a zpřelámaných kostí, ale jsou psány s podobným efektem, jaké má asijské bojové umění, tedy s jistou elegancí a vyrovnaností. Boj samotný není podstatou knihy, i když k mnoha střetům dojde. Zajímavé jsou také popisy bojových stylů holýma rukama. Autoři pouze uvedou název daného postavení rukou a nohou, ale nic dalšího již nepopíšou. Nechávají tak čtenářovi volnost, aby si domyslel zbylé.

Vítr v piniích je dobře napsanou knihou. Děj knihy má spád a autorům se daří udržet čtenářovu pozornost od začátku až do konce. Jistý zmatek sice působí počáteční vedlejší příběhové linie, ale po jejich příjemném odhalení nic nekazí zážitek z četby. Zároveň je ale román v podstatě založený na podobné kostře jako klasické heroické fantasy pojednávající o putování. Dalo by se tedy říci, že nepřináší nic nového, jenže díky odlišnému náhledu na celou problematiku je jiný. Jeho pointa zklame všechny čtenáře, kteří během čtení knihy nedokáží přijmout za svůj fakt, že to není kniha o dojití k cíli, ale o putování. Těm, kdo prohlédnou, se nabídne dobré čtivo založené na jiném duchovním základu, než na jaký byli dosud zvyklí, které bylo dokončeno s maximální péčí a citem pro detail. Kdo hledá dílo nutící k zamyšlení, ze kterého čiší východní svět, a které se velice dobře čte, pro něho je Vítr v piniích jasná volba.

Název: Vítr v piniích
Autor: Františka Vrbenská a Jakub D. Kočí

Obálka: Jana Šouflová

Ilustrace: Jasmína M. Kočí
Počet stran: 426
Vydalo: Straky na vrbě, Praha 2009
Doporučená cena: 225 Kč
Hodnocení: 80%

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.